ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.30.2002.1
sp. zn. 33 Odo 30/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce P. R., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. R., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 239.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 254/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2001, č. j. 19 Co 1750/2001-200, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2001, č. j. 19 Co 1750/2001-200, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2001 č.j. 9 C 254/98-175, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 82.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do zaplacení, částky 344.400,- Kč s 21 % úrokem z prodlení tak, jak je v žalobě specifikováno, a částky 20.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení. Uváděl, že v minulých letech žalovanému zapůjčil v hotovosti různě vysoké částky, které mu žalovaný v dohodnutých termínech nevrátil. Došlo proto k vyčíslení celkového dluhu ve výši 82.000,- Kč a žalovaný se zavázal spolu s touto částkou, kterou použil při podnikání, vyplatit žalobci i podíl na zisku za dobu do zaplacení dluhu. Za 42 měsíců představuje tento podíl 344.400,- Kč a žalovaný ho žalobci dluží. Částku 14.000,- Kč, která nebyla do sumy 82.000,- Kč zahrnuta, žalobce žalovanému půjčil dne 1. 9. 1995 a měla být vrácena do 30. 11. 1995. Pro případ prodlení se zaplacením tohoto dluhu se žalovaný zavázal žalobci zaplatit smluvní pokutu 6.000,- Kč. Ani tento dluh vrácen nebyl.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. listopadu 2000, č.j. 9 C 254/98-77, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 37.000,- Kč spolu 19 % úrokem z prodlení z částky 20.000,- Kč od 1. 12. 1995 do zaplacení; žalobu o zaplacení částek 65.000,- Kč s úrokem z prodlení, 344.400,- Kč s úrokem z prodlení a úroků z prodlení z částky 17.000,- Kč od 1. 1. 1995 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 7 % z částky 20.000,- Kč od 1. 12. 1995, zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. března 2001, č.j. 19 Co 302/2001-99, rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2000, č.j. 9 C 254/98-77, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté, kdy žalobce při jednání Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 23. 5. 2001, resp. 25. 5. 2001, vzal žalobu do částky 170.400,- Kč s příslušenstvím zpět, Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. května 2001, č.j. 9C 254/98-175, řízení co do částky 170.400,- Kč zastavil, žalobu o zaplacení 239.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1996 do zaplacení zamítl, a žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci 20.000,- Kč „spolu s úrokem z prodlení ve výši 19 % od 1. 12. 1995 do zaplacení z částky 14.000,- Kč a z částky 6.000,- Kč s 10 % úrokem od 23. 3. 2000 do zaplacení“, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. září 2001, č.j. 19 Co 1750/2001-200, rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2001, č.j. 9 C 254/98-175, potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění učiněného již soudem prvního stupně, že dne 30. 6. 1994 půjčil žalobce žalovanému 35.000,- Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto půjčku do 31. 12. 1994 s tím, že neučiní-li tak, je povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu 10.000,- Kč. Dne 31. 8. 1994 půjčil žalobce žalovanému 12.000,- Kč do 31. 12. 1994, přičemž se žalovaný zavázal při nedodržení termínu vrácení půjčky zaplatit žalobci smluvní pokutu 3.000,- Kč. Dne 30. 11. 1994 půjčil žalobce žalovanému 18.000,- Kč do 31. 1. 1995 s tím, že žalovaný se zavázal při nedodržení termínu vrácení půjčky zaplatit žalobci smluvní pokutu 4.000,- Kč. Dne 24. 1. 1995 sepsali účastníci „potvrzení“, v němž bylo konstatováno, že žalovaný dluží žalobci 65.000,- Kč (jako součet shora uvedených 3 půjček) a smluvní pokutu ve výši 17.000,- Kč, celkem tedy 82.000,- Kč. Žalovaný se zavázal „počínaje měsícem lednem 1995, že poslední den v měsíci, respektive každý kalendářní měsíc vyplatí žalobci částku 6.500,- Kč, a to až do doby úplného zaplacení dlužné částky s tím, že tato částka je podílem žalobce na zisku z podnikání s jeho finančními prostředky“. Mezi účastníky bylo dále smluveno, že „v případě omeškání výplaty za každý měsíc, tj. do konce každého kalendářního měsíce ve výši 6.500,- Kč, zvyšuje se částka za každý započatý kalendářní měsíc na 8.200,- Kč“. Dne 24. 4. 1995 bylo vystaveno další potvrzení, v němž se uvádí, že žalobce půjčil žalovanému a jeho bratru K. R. 130.000,- Kč, kterou se dlužníci zavázali společně a nerozdílně vrátit věřiteli do 31. 10. 1995 s tím, že neučiní-li tak, jsou povinni zaplatit smluvní pokutu 20.000,- Kč. Tento dluh uznal žalovaný co do důvodu i výše jako pohledávku žalobce z titulu půjčky prohlášením ze dne 29. 12. 1995. Dne 1. 1. 1996 sepsali účastníci a D. R., manželka žalovaného, dohodu, v níž se rekapitulují částky, které žalovaný žalobci dluží ke dni 1. 1. 1996 podle potvrzení sepsaného 24. 1. 1995 (tj. 164.000,- Kč) a ke dni 1. 1. 1996 podle potvrzení sepsaného dne 24. 4. 1995 (tj. 75.000,- Kč jako polovina z dluhu 150.000,- Kč). V této dohodě se uvádí, že „jako protihodnotu těchto dvou částek dává žalovaný družstevní byt 1+1 č. 5, podl. 2, ulice V. V. 14, B., kterého držitelem je nezletilá dcera žalovaného M. R.“, a že v případě, že dluh v celkové výši 239.000,- Kč (164.000,- Kč plus 75.000,- Kč) nebude uhrazen do 31. 5. 1996, „stane se žalobce držitelem uvedeného družstevního bytu“ a žalovaný spolu se svou manželkou se zavazují „bez průtahů převést bezúplatně členská práva k předmětnému bytu na žalobce nejpozději do 30. 6. 1996“. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud, shodně jako před ním soud prvního stupně, mimo jiné uzavřel, že dohodu, kterou účastníci uzavřeli dne 1. 1. 1996, lze mít za dohodu podle ustanovení §570 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), neboť žalobce jako věřitel se s žalovaným coby dlužníkem dohodl, že dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový. Zatímco soud prvního stupně konstatoval, že původní závazek na peněžité plnění byl nahrazen novým závazkem s eventuálním plněním, které bylo poskytnuto, odvolací soud možnost eventuálního plnění odmítl a konstatoval, že povinnost poskytnout nepeněžité plnění, k níž se žalovaný v dohodě z 1. 1. 1996 v rámci privativní novace zavázal, je vázána na splnění odkládací podmínky (tj. podmínky, že žalovaný nezaplatí do 31. 5. 1996 dlužné částky vyplývající z této dohody). Protože podmínka nezaplacení nastala, je žalobce oprávněn domáhat se pouze splnění závazku nepeněžitého plnění. Úvahy soudu prvního stupně týkající se splnění nového závazku na nepeněžité plnění shledal odvolací soud lichými, neboť plnění z tohoto nového závazku, který nahradil dosavadní závazek na poskytnutí peněžitého plnění, nebylo předmětem řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu, jímž lze namítat, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, vytýká žalobce odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou platnosti závazku žalovaného převést členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, která náležela nezletilé dceři žalovaného. Je přesvědčen, že ujednání ohledně „převodu bytu“ obsažené v dohodě ze dne 1. 1. 1996, je neplatné, neboť je v rozporu se zákonem; žalovaný a jeho manželka totiž nemohli svou nezletilou dceru při takovém úkonu zastoupit pro střet zájmů a úkon učiněný za nezletilou nebyl ani schválen soudem; nezletilé dceři žalovaného tudíž povinnost převést třetí osobě svá členská práva v bytovém družstvu nevznikla. Navíc žalobce se nemohl stát „držitelem“ bytu prostým uplynutím lhůty, jak se v dohodě z 1. 1. 1996 podává. Protože zmíněné neplatné ujednání je od ostatního obsahu dohody oddělitelné, zůstala žalovanému zachována povinnost půjčku vrátit. S výslovným odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu shledává v tom, že „porušil-li žalovaný závazek tím, že převedl byt třetí osoby někomu jinému než žalobci, způsobil žalobci škodu nejméně ve výši žalované částky“ a „ve smyslu ust. §118a o. s. ř. měl být žalobce soudem poučen, vyzván k doplnění svých tvrzení a označení důkazů, resp. i sám soud měl posoudil svá skutková zjištění a rozhodnout“. Z uvedených důvodu žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože žalobci se od soudu nedostalo poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. a nebyl ani poučen, resp. vyzván k doplnění svých tvrzení a k označení důkazů ohledně možného uplatnění práva na náhradu škody vůči žalovanému, není opodstatněná.
Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.
Úplnost skutkových tvrzení v žalobě a ve vyjádření k ní soud posuzuje na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), který žalobci slouží k odůvodnění nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku. Zákon ve sporném řízení zásadně předpokládá, že jednání, při němž budou prováděny důkazy, soud nařídí teprve tehdy, až mu bude znám okruh právně významných skutečností, které zůstávají mezi účastníky sporné. Stanovení právně významných skutečností není možné bez určení skutkové podstaty právní normy, která má být k právní kvalifikaci uplatněných skutečností použita. Třebaže je soud povinen dbát o to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností, může průběh jednání a zejména zprávy, které soud získá prováděním jednotlivých důkazů, ukázat potřebu doplnit vylíčení rozhodných (ve smyslu právně významných) skutečností. Vyjde-li totiž v průběhu řízení najevo, že je tu další právně významná skutková okolnost, kterou dosud soud (a často ani účastníci řízení) neuvažoval, je nezbytné, aby znal tvrzení účastníků o této skutečnosti, tedy aby věděl, v jaké konkrétní podobě se podle účastníků takto skutečnost udála v obrazu skutkového děje vymezeného žalobou. Je – vzhledem k břemenu tvrzení – významné, aby soud účastníku jednak zpřístupnil svůj pracovní závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vysvětlil v čem tato neúplnost spočívá a umožnil účastníku sdělit vlastní skutkovou verzi.
V posuzovaném případě uplatil žalobce žalobou nárok na zaplacení finanční částky s tím, že tato představuje součet částek, které si od něho žalovaný v minulosti postupně půjčil a nevrátil, spolu s částkami, které se mu zavázal v souvislosti s půjčkami (při naplnění určitých podmínek) uhradit. Svůj nárok (po změnách žaloby) dovozoval z dohody, kterou mezi sebou účastníci dne 1. 1. 1996 uzavřeli. Žalovaný v rámci své obrany proti uplatněnému nároku - s odkazem na obsah zmíněné dohody – namítal, že své závazky z dohody vůči žalobci splnil poskytnutím nepeněžitého plnění. V průběhu jednání byly účastnickými stranami vylíčeny všechny skutkové okolnosti významné pro právní posouzení věci. Z obsahu spisu je zřejmé, že žádný z účastníků řízení nezůstal nečinný, účastníkům bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru, který soud posléze při svém rozhodnutí ve věci zaujal, případně nabízet k jejich prokázání důkazy; rozhodnutí tak předcházel předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování (rozhodnutí lze označit za předvídatelné). Protože do poučovací povinnosti nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, nýbrž pouze pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit, postup podle ustanovení §118a o. s. ř. nebyl v dané věci namístě a lze uzavřít, že řízení není vadou, jíž se žalobce dovolává, postiženo.
Posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu je správné z hlediska námitek dovolatele podřaditelných důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, znamená podrobit kontrole závěr odvolacího soudu, jímž je dovozováno, že na základě dohody uzavřené účastníky dne 1. 1. 1996 došlo k privativní novaci závazku žalovaného vůči žalobci, v jejímž důsledku dosavadní závazek na poskytnutí peněžitého plnění byl nahrazen závazkem novým, tj. závazkem na poskytnutí nepeněžitého plnění, jehož vznik byl vázán na splnění podmínky, a protože podmínka podle ustanovení §36 odst. 2 ObčZ spočívající v nezaplacení dluhu v nově sjednaném termínu nastala, zaniklo právo žalobce na peněžité plnění.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Z hlediska úvah o naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je v daném případě dominantním posouzení dvoustranného právního úkonu – písemné dohody účastníků ze dne 1. 1. 1996 a jejích právních následků.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 ObčZ). Ustanovení §35 odst. 2 ObčZ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 ObčZ nemůže totiž nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Obsah písemné dohody, kterou účastníci uzavřeli dne 1.1. 1996, je zcela zřetelný z hlediska jazykového vyjádření; v dohodě byly zrekapitulovány částky, které žalobce žalovanému v minulosti postupně půjčil, a které žalovaný žalobci ve sjednaných termínech nevrátil, a sumarizovány se sjednanými (a do té doby splatnými, leč nezaplacenými) smluvními pokutami. Dále v ní byl sjednán nový termín splnění zrekapitulovaných dlužných částek, což je vyjádřeno slovy, že „výše uvedené dlužné částky (164.000,- Kč a 75.000,- Kč) se žalovaný zavazuje vrátit v plné výši nejpozději do 31. 5. 1996. Dále pak dohoda obsahuje ujednání, že nestane-li se tak a nebude-li tento termín dodržen (míněno neuhradí-li žalovaný dluhy v nově sjednaném termínu) „stává se žalobce držitelem“ bytu, který je v dohodě specifikován, přičemž žalovaný spolu se svou manželkou se zavazují mimo jiné převést členská práva k předmětnému bytu bezúplatně na žalobce.
Závěr odvolacího soudu, že dohoda účastníků ze dne 1. 1. 1996 je dohodou, podle níž účastníci ve smyslu ustanovení §570 ObčZ nahradili původní závazek na poskytnutí peněžitého plnění novým závazkem na poskytnutí nepeněžitého plnění, není správný.
Podle ustanovení §570 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ObčZ“) dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový. Nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek. Podle ustanovení §571 ObčZ se pak dosavadní závazek pokládá za nahrazený pouze v rozsahu, který nepochybně vyplývá z dohody o novém závazku. Privativní novace tedy znamená, že vůle stran, která je vyjádřena výslovným nebo mlčky učiněným souhlasným projevem, tu směřuje ke zrušení starého závazku a zároveň ke zřízení závazku nového.
Úvahy odvolacího soudu o právním důsledku dohody ze dne 1. 1. 1996 (tj. že šlo o privativní novaci) obstojí pouze pokud jde o zhodnocení ujednání o splatnosti půjček (včetně sjednaných smluvních pokut). Nové ujednání o splatnosti sumarizovaných dlužných obnosů totiž znamenalo zánik závazků žalovaného jako dlužníka vrátit žalobci jako věřiteli půjčky tak, jak bylo dosud účastníky sjednáno, a vznik nového závazku žalovaného zaplatit svůj dluh žalobci v plné výši nejpozději do 31. 5. 1996. Závazky vrátit půjčky v původních termínech nemůžou totiž vedle závazku vrátit je v termínu později sjednaném, který původní termíny nahradil, obstát; platí proto pouze posledně sjednaný termín splatnosti sumarizovaných půjček.
Akceptovat však již nelze závěr odvolacího soudu dovozující, že dohodou ze dne 1. 1. 1996 byl původní závazek žalovaného poskytnout žalobci peněžité plnění nahrazen novým závazkem na poskytnutí nepeněžitého plnění, jehož vznik byl vázán na odkládací podmínku podle ustanovení §36 odst. 2 ObčZ (podle něhož vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky buď odkládací, jestliže na jejím splnění záviselo, zda právní následky nastanou, případně rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou). Z dohody totiž nevyplývá jakákoli záměna závazků, resp. není v ní vyjádřena vůle smluvních stran (psychický subjektivní prvek směřující ke způsobení právního následku) nahradit původní závazek na poskytnutí peněžitého plnění (vrácení dluhů) závazkem novým na poskytnutí nepeněžitého plnění (převod členských práv v bytovém družstvu). Ujednání, že „v případě, že nebude dodržen termín vrácení dlužných částek, stává se držitelem dr. bytu 1+1 V. V. 14 Č.B. pan P. R. st. ...“, přičemž žalovaný spolu se svou manželkou „se zavazují bez průtahů převést členská práva k tomuto bytu bezúplatně na žalobce“, nelze podle obsahu a s přihlédnutím k tomu, co o účelu této části dohody uvedli účastníci řízení, vyložit jinak, než jako určitou formu zajištění závazku žalovaného splnit sumarizované dluhy vůči žalobci; účelem tohoto ujednání totiž bylo, aby v dohodě specifikovaný byt získal žalobce na úhradu svých pohledávek ze smluv o půjčkách, resp. aby členská práva v bytovém družstvu přimykající se k tomuto bytu přešla za zmíněným účelem na žalobce. Řečeno jinak, skutečným smyslem ujednání „o převodu družstevního bytu“ bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. §151a odst. 1 a §151f ObčZ). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Dohoda, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava – v posuzovaném případě „stane se držitelem dr. bytu“) je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 ObčZ, neboť bylo sjednáno za tím účelem, aby pohledávka věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejdou práva dlužníka, resp. jeho nezletilé dcery, s nimiž může dlužník za určitých okolností disponovat.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení §553 odst. 1 ObčZ může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází – byť podmíněně – ke změně v osobě nositele práva; bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva nešlo. Z dohody ze dne 1. 1. 1996 a z účelu, pro nějž bylo její ujednání o „převodu družstevního bytu“ sjednáno, vyplývá, že jeho obsahem nebyl převod práva dlužníka (žalovaného), resp. jeho nezletilé dcery, na základě kterého by se věřitel (žalobce) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. I po uzavření dohody zůstala nezletilá dcera žalovaného nositelem práv v bytovém družstvu a tato práva měla přejít na žalobce tím, že žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplní (poté, co bude s prodlením se splněním dluhu). Takového ujednání představuje podle svého obsahu – jak bylo výše rozvedeno – tzv. propadnou zástavu.
Názor odvolacího soudu, podle kterého dohodou, kterou účastníci uzavřeli dne 1. 1. 1996 došlo k záměně závazků, v jejímž důsledku zanikl závazek žalovaného na poskytnutí peněžitého plnění žalobci, není správný a námitky dovolatele uplatněné v tomto směru v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jsou opodstatněné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (jeho rozhodnutí respektovalo závazný právní názor odvolacího soudu prezentovaný v předchozím zrušujícím rozhodnutí), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.)
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. května 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu