ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.335.2004.1
sp. zn. 33 Odo 335/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalované JUDr. R. M., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 105.541,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 40/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 19 Co 2537/2003-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 105.541,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná na její úkor získala užíváním bytu v jejím domě v době od 1. 1. 2001 do 30. 11. 2002.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem pro uznání ze dne 25. března 2003, č. j. 24 C 40/2003-33, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 105.541,- Kč spolu s poplatkem z prodlení 2,5 promile - nejméně však 25,- Kč - za každý započatý měsíc prodlení z částky 66.369,60 Kč od 1. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že žalovaná se ve stanovené lhůtě na výzvu soudu ve smyslu §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), ve věci písemně nevyjádřila, a proto nastala fikce uznání uplatněného nároku žalovanou (§153a odst. 3 o. s. ř.). Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. května 2003, č. j. 19 Co 1259/2003-46, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nenastaly.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 2. září 2003, č. j. 24 C 40/2003-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 105.541,- Kč spolu s poplatkem z prodlení 2,5 promile denně z částky 66.369,60 Kč od 1. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 19 Co 2537/2003-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem domu č. 19 v Č. L. u., který byl po rekonstrukci rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 28. 2. 1995, kolaudován. V uvedeném domě se nachází byt č. 2 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“), který žalovaná užívá od března 1995, aniž uzavřela se žalobkyní coby pronajímatelkou nájemní smlouvu. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 1997, č. j. 16 C 259/95-45, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. července 1997, č. j. 6 Co 949/97-60, byla žalované uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat pronajímateli do 15 dnů po zajištění náhradního bytu s odůvodněním, že žalované nájemní právo k bytu nevzniklo, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena platná nájemní smlouva. Povinnost byt vyklidit byla vázána na zajištění odpovídající náhrady s odkazem na §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Počínaje dnem 1. 7. 1998 žalobkyně požadovala po žalované platit za užívání bytu měsíčně částky rovnající se věcně usměrňovanému nájemnému podle §6 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), s poukazem na to, že jde o nově zrekonstruovaný byt, jehož reprodukční pořizovací cena představuje podle znaleckých posudků znalců Ing. J. N. a Ing. V. H. částku 1,409.978,09 Kč. Do té doby požadovala po žalované měsíčně částky rovnající se základnímu nájemnému podle §5 vyhlášky. V rozhodném období věcně usměrňované nájemné činilo měsíčně částky 4.537,- Kč (do 30. 6. 2001), 4.658,- Kč (do 30. 6. 2002) a 5.152,- Kč (od 1. 7. 2002), tedy dvojnásobek maximálního základního nájemného. Žalovaná žalobkyni platila pouze částky odpovídající základnímu nájemnému, takže za dobu od 1. 1. 2001 do 30. 11. 2002 činí rozdíl mezi žalobkyní požadovanými částkami a částkami žalovanou placenými celkem 66.369,60 Kč, poplatek z prodlení z této dlužné částky za rozhodné období činí 39.171,40 Kč.
Odvolací soud se zcela ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť mezi účastníky neexistuje platná nájemní smlouva, a její právo v bytě bydlet trvá do doby zajištění náhradního bytu. Vzhledem ke skutečnosti, že za užívání bytu nelze žalované stanovit nájemné podle příslušných právních předpisů, vzniká na její straně bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. Při úvaze o výši bezdůvodného obohacení, jehož se žalované dostává tím, že do zajištění náhradního bytu je oprávněna předmětný byt užívat, je třeba vycházet z toho, kolik by činilo nájemné v případě užívání bytu na základě nájemní smlouvy podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění vyhlášek č. 30/1995 Sb., č. 274/1995 Sb. a č. 86/1997 Sb. (dále opět jen „vyhláška“), a to i přesto, že tato vyhláška byla nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb. ke dni 31. 12. 2001 zrušena (stejně jako pozdější výměry Ministerstva financí ČR č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády ČR č. 567/2002 Sb.). Žalovaná je proto povinna žalobkyni za užívání bytu vydat bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající nájemnému, jež by mohla žalobkyně požadovat od řádného nájemce bytu, tj. ve výši odpovídající věcně usměrňovanému nájemnému ve smyslu §6 odst. 2 vyhlášky, které se rovná dvojnásobku maximálního základního nájemného určeného podle §5 vyhlášky. Odvolací soud se ztotožnil i s výpočtem soudu prvního stupně, pokud jde o rozdíl mezi tím, co žalovaná za rozhodné období zaplatila, a tím, co měla správně zaplatit, jakož i s výší přiznaného poplatku z prodlení.
Žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím především napadla správnost právního závěru odvolacího soudu, že bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu. Nadále je přesvědčena, že tomu tak není, neboť rozhodnutím soudu jí bylo uloženo byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu. Tím jí přinejmenším za použití analogie vzniklo právo na bydlení v bytě ve smyslu §712 obč. zák., na něž se vztahuje i úprava nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu zakotvená v §696 až 699 obč. zák. Nutně se tak na ni musí vztahovat úprava o regulovaném nájemném, tj. vyhláška o regulaci nájemného, a odvolací soud proto pochybil, když shodně se soudem prvního stupně vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení z tržního nájemného. Poukázala na soudní praxí obecně zastávané stanovisko, že výše bezdůvodného obohacení by měla činit u služeb a výkonů jejich cenu obvyklou, tj. cenu, která je obvykle za obdobné výkony či služby v konkrétním místě a čase požadována. Jestliže bylo zjištěno, že byty jsou určeny pro ubytování pracovníků žalobkyně, lze za jejich užívání požadovat toliko regulované nájemné; výše bezdůvodného obohacení se proto musí rovnat regulovanému nájemnému. Navíc s přihlédnutím k tomu, za jakých okolností předmětný byt získala (žalobkyni jako protihodnotu přidělení předmětného bytu odevzdala byt, který do té doby užívala), bylo by přiznání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající tržnímu nájemnému v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nebylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky žalobě vyhovující). Přípustnost dovolání může být proto dána pouze za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních (nikoliv skutkových), navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaná v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že na úkor žalobkyně získala bezdůvodné obohacení. Své námitky přitom spojila s argumentací, že odvolací soud tento závěr vybudoval na chybné právní úvaze, že s právem užívat byt do zajištění odpovídající bytové náhrady (do posledního dne lhůty k jeho vyklizení) založeného soudním rozhodnutím je spojena povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši nájemného neregulovaného (tzv. tržního).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavce 1 písm. c/ o. s. ř., neboť žalovaná prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu napadla správnost právního závěru, na němž rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Žalovaná se totiž mýlí, vychází-li z přesvědčení, že odvolací soud stanovil výši bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu ve výši rovnající se neregulovanému nájemnému. Z odůvodnění napadeného rozsudku je nepochybné, že odvolací soud vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení v částce odpovídající výši věcně usměrňovaného nájemného ve smyslu §6 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění vyhlášek č. 30/1995 Sb., č. 274/1995 Sb. a č. 86/1997 Sb. (resp. jeho doplatku). Institut věcně usměrňovaného nájemného lze podřadit jedině pod pojem tzv. (zmiňovanou vyhláškou) regulovaného nájemného, neboť nepředstavuje obecnou (tržní cenu) za užívání bytu, tedy cenu obvyklou v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným a je dána nabídkou a poptávkou (§1 odst. 2 písm. a/ zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění). Nadto lze konstatovat, že právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s dosavadní judikaturou. Například již v rozsudku ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004, Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že osoba, jejímuž právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, je z titulu bezdůvodného obohacení povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající té, jaká by byla dána při existenci nájemního poměru. Vyslovil-li odvolací soud názor, že žalovaná, jíž svědčí právní důvod bydlení, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního vztahu (v dané věci určeného podle ustanovení §6 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb.), nikterak se od dosavadní soudní praxe neodchýlil. Za této situace se pak i odkaz na §3 odst. 1 obč. zák. jeví jako nepřípadný, neboť žalovaná otázku posouzení dobrých mravů spojuje pouze s přiznáním bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající tržnímu nájemnému.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13.dubna 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu