ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.335.2005.1
sp. zn. 33 Odo 335/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. F. Š., proti žalovanému MUDr. T. F., o zaplacení částky 242.202,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 7/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 5 Co 1569/2004-117, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 5 Co 1569/2004-117, pokud směřuje proti výroku II. v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. května 2004, č. j. 4 C 7/2004-60, tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 44.972,95 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 5 Co 1569/2004-117, pokud směřuje proti výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. května 2004, č. j. 4 C 7/2004-60, ve výroku o platební povinnosti žalovaného, proti výroku II. v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. května 2004, č. j. 4 C 7/2004-60, ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku III. o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. května 2004, č. j. 4 C 7/2004-60, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 197.229,05 Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 4. 2003 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení dalších 44.972,95 Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 4. 2003 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalovaného JUDr. V. H. jako advokát zastupoval právního předchůdce žalobce JUDr. A. Š. a další oprávněné osoby v restitučním sporu s D. p., a. s. Na základě dohody o narovnání z 24. 6. 1999 uzavřené mezi touto akciovou společností a oprávněnými osobami převzal JUDr. H. pro své klienty částku 1,149.694,- Kč. Z ní na JUDr. Š. připadalo 383.231,30 Kč, které JUDr. H. uložil na blíže specifikovanou vkladní knížku Č. s., a. s. Dne 19. září 1999 JUDr. A. Š. zemřel. V průběhu dědického řízení při jednání u notářky byla uzavřena ústní dohoda mezi v úvahu připadajícími dědici (žalobcem a MUDr. V. V.) a JUDr. H., podle níž měl JUDr. H. vyplatit částku 383.231,30 Kč až poté, co bude dědické řízení skončeno. Jediným dědicem po JUDr. Š. se stal žalobce, který nabyl veškerý majetek pařící do dědictví. JUDr. V. H. zemřel dne 4. března 2001 a žalovaný je jedním z jeho dědiců, přičemž (podle žaloby) jeho dědický podíl činil 63,2%. Na základě dohody dědiců zdědil žalovaný mimo jiné polovinu vkladu na shora zmíněné vkladní knížce ve výši 197.229,05 Kč; tuto vkladní knížku převzal dne 5. března 2001. S ohledem na uvedená zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud JUDr. H. převzal částku 383.231,30 Kč pro JUDr. Š. na základě příkazní smlouvy ve smyslu §724 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), stal se JUDr. Š. okamžikem, kdy částka došla na účet JUDr. H., jejím vlastníkem a mohl se podle §126 ObčZ domáhat jejího vydání. JUDr. H. vlastníkem uvedené částky nikdy nebyl a vlastnictví tak nemohlo přejít ani na dědice. Jestliže ovšem byla částka přesto zařazena do dědictví a žalovaný z ní převzal (na vkladní knížce) 197.229,05 Kč, vzniklo mu na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinen mu podle §451 a §458 odst. 1 ObčZ vydat i s úroky z prodlení ode dne, kdy nabylo rozhodnutí o vypořádání dědictví po JUDr. Š. právní moci. Pokud jde o žalovaným namítané promlčení, soud prvního stupně dovodil, že byl-li JUDr. Š. vlastníkem částky 383.231,30 Kč, nemohlo k promlčení ve vztahu k JUDr. H. dojít, jelikož vlastnické právo se nepromlčuje. Ve vztahu mezi účastníky pak dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 ObčZ počala běžet 11. 11. 2003, kdy se žalobce dozvěděl, že žalovaný získal z dědictví po JUDr. H. částku 197.229,05 Kč, a pro počátek běhu tříleté objektivní promlčecí doby je rozhodující okamžik převzetí vkladní knížky žalovaným, tedy 5. březen 2001. Žaloba podaná 14. 1. 2004 byly tedy z hlediska obou těchto lhůt podána včas. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl co do částky 197.229,05 Kč s příslušenstvím.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 5 Co 1569/2004-117, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného potvrdil, výrokem II. jej změnil ve výroku o částečném zamítnutí žaloby (a to tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci dalších 44.972,95 Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 4. 2003 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku) a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud především doplnil dokazování o další listinné důkazy a z nich zjistil, že D. p., a. s. poukázal částku, jejíž součástí byl i podíl JUDr. Š. ve výši 383.231,30 Kč, na účet JUDr. H. dne 15. 11. 1999, tedy až po smrti JUDr. Š. Jinak odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, dospěl však k poněkud jiným právním závěrům. Právní vztah mezi JUDr. H. jako advokátem a JUDr. Š. jako jeho klientem posoudil rovněž podle ustanovení občanského zákoníku o příkazní smlouvě (§724 a násl. ObčZ) a vyslovil názor, že i když JUDr. H. přijal peníze po smrti svého klienta, tedy po zániku zastoupení, jednal v souladu s §33b odst. 6 ObčZ. Žalobce jako dědic po JUDr. Š. mohl následující den poté, co byly peníze poukázány na účet JUDr. H., t. j. 16. 11. 1999, požádat o vyplacení žalované částky a od tohoto dne počala běžet tříletá promlčecí doba. V řízení však bylo prokázáno, že dne 23. května 2000 proběhlo u notářky JUDr. J. H. jednání, jehož se mimo jiné zúčastnili žalobce, MUDr. V. V., který byl závětním dědicem po JUDr. Š., a JUDr. V. H. a při němž se hovořilo o možnosti disponovat s částkou 383.231,30 Kč náležející do dědictví ještě před skončením dědického řízení. Při tomto jednání byla uzavřena ústní dohoda v tom smyslu, že JUDr. H. podrží peníze u sebe do té doby, než bude znám okruh dědiců. Tato dohoda byla dohodou o tom, že peníze mají zůstat u JUDr. H. až do vyřešení skutečností sporných v dědickém řízení, a též dohodou o odložení splatnosti částky 383.231,30 Kč. Jejím uzavřením došlo k přerušení (přetržení) promlčecí doby. Kdo je dědicem po JUDr. Š. bylo postaveno najisto až dnem právní moci usnesení, jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví žalobci, t. j. 26. 4. 2003, a od tohoto dne počíná běžet nová promlčecí doba. Proto nelze přisvědčit námitce žalovaného, že nárok žalobce je promlčen. Naopak žalobce má právo na zaplacení celé částky 242.202,- Kč s příslušenstvím, neboť žalovaný odpovídá podle §470 odst. 1 a 2 ObčZ za zůstavitelovy dluhy v poměru toho, co z dědictví nabyl, k celému dědictví, a to při podílu 63,2% představuje právě žalovanou částku. Z těchto důvodů byl potvrzen výrok, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, a změněn výrok o částečném zamítnutí žaloby.
Proti tomuto rozsudku, a to (podle obsahu podání) proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval dílem z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), dílem z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že je napadáno rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. V dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný sice zpochybnil názor, že JUDr. H. převzal peníze určené JUDr. Š. v souladu s §33b odst. 6 ObčZ, nicméně souhlasil se závěrem, že žalobce mohl již 16. 11. 1999 požádat o zaplacení svého podílu a že od tohoto dne počala běžet tříletá promlčecí doba. Je ovšem přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by dne 23. května 2000 byla uzavřena žalobcem tvrzená dohoda, a už vůbec ne taková dohoda, která by mohla mít vliv na běh promlčecí doby. Tomu podle jeho názoru nasvědčuje skutečnost, že ani jedna z notářek vyřizujících dědictví po JUDr. Š. a JUDr. H. se nechovala tak, jako by dohoda existovala. Z hlediska právního posouzení věci žalovaný vytkl odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru o přerušení (stavení) běhu promlčecí doby. Ten se podle §112 ObčZ staví jen v případě, že je právo uplatněno u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení se řádně pokračuje. Relevantní pak je též písemné uznání práva věřitele dlužníkem co do důvodu a výše. K ničemu takovému ale v této věci nedošlo a ústní dohoda o změně splatnosti dluhu, i kdyby byla uzavřena (což žalovaný popírá), by na běh promlčecí doby, který již započal, vliv mít nemohla. Žalovaný proto navrhl, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Žalovaný dovoláním napadá dva výroky ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, lze o přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně [s ohledem na to, že šlo o prvý rozsudek soudu prvního stupně ve věci, takže nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ], uvažovat jen v intencích §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a okruh použitelných dovolacích důvodů je omezen na ty, které jsou uvedeny v §241a odst. 2 OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ).
Jelikož při přezkumu měnícího výroku napadeného rozsudku, proti němuž je dovolání zcela nepochybně přípustné, se musí dovolací soud zabývat mimo jiné otázkou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, která má význam i pro posouzení přípustnosti dovolání proti výroku potvrzujícímu, přezkoumal dovolací soud (poté, co shledal, že jsou splněny podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ) podle §242 odst. 3 OSŘ nejprve výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl i v části, v níž byla soudem prvního stupně zamítnuta. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný obsahově vymezil. Žalovaný tyto důvody označuje souhrnně jako výhrady proti právním závěrům odvolacího soudu a považuje je tedy za dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, podle kterého lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu jeho dovolání je ale zřejmé, že nesouhlasí ani se skutkovým závěrem, že v rámci dědického řízení po JUDr. Špačkovi došlo dne 23. května 2000 k uzavření dohody, z níž odvolací soud vycházel při posuzování námitky promlčení, a že tedy uplatňuje i dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ani jeden z těchto dovolacích důvodů však není podle názoru dovolacího soudu naplněn.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Odvolací soud opřel svůj skutkový závěr o tom, že při jednání u notářky JUDr. J. H. dne 23. května 2000 byla mezi v úvahu připadajícími dědici po JUDr. Š. a JUDr. H. uzavřena dohoda o odložení splatnosti částky 383.231,30 Kč, o obsah protokolu, ze kterého je zřejmé, že se jednání zúčastnili jak žalobce, tak i MUDr. V. V. a JUDr. V. H., a dále o svědeckou výpověď MUDr. V., již – s úvahou, že tento svědek, který byl jako dědic ze závěti protistranou žalobce v řízení o určení skutečností sporných v dědickém řízení, neměl důvod záměrně svědčit v jeho prospěch – hodnotil jako věrohodnou. Uvedený skutkový závěr má ve zmíněných důkazech oporu, navíc je potvrzován i obsahem účastnické výpovědi žalobce. Naopak nic z obsahu spisu nenasvědčuje tvrzení žalovaného, že se ze strany žalobce jedná pouze o účelový argument. Úvaha, jíž se odvolací soud řídil při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka MUDr. V., pak je (zejména při nedostatku důkazů o jakýchkoli opačně vyznívajících skutečnostech) zcela logická. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud vzal při hodnocení důkazů v úvahu jen to, co vyšlo v řízení najevo, a nic z toho, co vyšlo najevo, nepominul; žalovaným uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ tudíž není dán.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Odvolací soud při posuzování důvodnosti námitky promlčení konstatoval, že uzavřením dohody o odložení splatnosti „došlo k přerušení (přetržení) promlčecí doby“ a že od doby, kdy nabylo právní moci usnesení „o nabytí dědictví“, začala běžet nová promlčecí lhůta. Lze souhlasit s námitkou žalovaného, že dohoda o odložení splatnosti pohledávky nemůže mít za následek stavení běhu promlčecí doby. Takovýto důsledek má pouze uplatnění práva u soudu nebo u jiného příslušného orgánu podle §112 ObčZ, případně situace předvídaná v §114 ObčZ ve vztahu k promlčecí době, která již začala běžet. Naproti tomu názoru, že od právní moci usnesení, jímž bylo žalobci potvrzeno nabytí dědictví po JUDr. Š., počala znovu běžet promlčecí doba, je nutno přisvědčit.
Odvolací soud vyšel z (dovolatelem nezpochybněného) názoru, že přijetím finanční částky určené jeho klientům od D. p., a. s., vznikl JUDr. H. závazek tyto finanční prostředky klientům vyplatit a že bylo možno o vyplacení požádat hned následujícího dne, t. j. 16. 11. 1999. V tomto směru je bez významu, zda byl JUDr. H. oprávněn peníze přijmout i pro JUDr. Š., který v té době již nežil, či nikoli. Ze shora vysvětlených důvodů je ovšem nutno mít za prokázané, že mezi JUDr. H. a osobami, které mohly být právními nástupci zemřelého JUDr. Š., bylo dohodnuto, že prostředky přijaté JUDr. H. pro JUDr. Š. budou vyplaceny jeho dědici až poté, co bude postaveno najisto, kdo jím je. Nové ujednání o splatnosti částky, kterou byl JUDr. H. povinen dědici po JUDr. Š. zaplatit, znamenalo zánik jeho závazku zaplatit tuto částku na požádání a jeho nahrazení závazkem učinit tak až po zjištění, kdo je dědicem, čili tzv. privativní novaci ve smyslu §570 odst. 1 ObčZ (srov. blíže např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, který je publikován na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR). Pro žalobce jako jediného dědice po JUDr. Š. pak měl zánik původního závazku a vznik nového ten důsledek, že promlčení jeho práva je nutno (bez ohledu na to, že promlčecí doba původně skutečně běžela ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, t. j. ode dne následujícího po dni, kdy JUDr. H. peníze přijal) odvíjet od splatnosti nového závazku. Odvolací soud tedy správně (byť s nepřípadným odkazem na stavení běhu promlčecí doby) uzavřel, že od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že je to žalobce, kdo je jediným dědicem po JUDr. Š. (a skutkový závěr, že to bylo dnem právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví, žalovaný dovoláním nenapadl), počala znovu běžet tříletá promlčecí doba, jejíž běh do doby podání žaloby neskončil, čili ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Proto námitka, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není důvodná.
Pokud jde o dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, není právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem žalovaný napadl, otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou nebo nevyřešenou, která by navíc měla judikatorní přesah do rozhodovací činnosti soudů vůbec. Jen taková totiž může založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu prvé části §237 odst. 3 OSŘ (srov. usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23). Ostatně žalovaný ani nic takového netvrdí a opírá své přesvědčení o přípustnosti dovolání proti tomuto výroku o názor, že otázka promlčení byla vyřešena v rozporu s hmotným právem. Jak je ale vysvětleno výše, dovolací soud – přes výhrady k odkazu na stavení běhu promlčecí doby – hodnotí závěr odvolacího soudu o tom, že promlčecí doba počala běžet znovu, jako správný. Proto ani z tohoto pohledu nemůže být napadený výrok rozhodnutím, které má zásadní právní význam a proti němuž je tak dovolání přípustné. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ uplatněný ve vztahu k závěru o existenci dohody o odložení splatnosti dluhu pak rovněž nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit. Proto nezbývá než uzavřít, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu meritornímu výroku napadeného rozsudku není přípustné. Totéž pak platí o výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti měnícímu meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu, podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítl a dovolání proti ostatním výrokům podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, resp. §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2006
Vít Jakšič,v. r.
předseda senátu