ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.341.2004.1
sp. zn. 33 Odo 341/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. V., zastoupeného, advokátkou, proti žalované o. Ch., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 91.949,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1335/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2003, č. j. 17 Co 264/2002-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 91.949,30 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje hodnotu investic, jež vložil do jím užívaných nebytových prostor, které žalovaná vlastní.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 27. září 1999, č.j. 4 C 1335/97-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 59.374,90 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 17. 1. 1995 do zaplacení; v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 32.574,40 Kč, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. prosince 2001, č.j. 17 Co 722/99-130, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je nezbytné zabývat se nejprve námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná až v odvolacím řízení.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 27. března 2002, č. j. 4 C 1335/97-139, zamítl žalobu na zaplacení částky 91.949,30 Kč s 18% úrokem z prodlení od 17.1.1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalobce dne 21. 1. 1992 uzavřel s Obecním úřadem ve Ch. smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě čp. 102 ve Ch. za účelem prodeje potravin a smíšeného zboží; v době nájmu tyto prostory na vlastní náklady zrekonstruoval. Zmíněnou nájemní smlouvu hodnotil soud prvního stupně jako neplatnou, neboť byla uzavřena obecním úřadem jako orgánem obce bez právní subjektivity. Dovodil, že hodnota žalobcem vynaložených investic je tak plněním z neplatného právního úkonu a žalovaná by byla povinna vydat ji jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“). Žalobce se o tom, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, dozvěděl nejpozději dne 16. 1. 1995, kdy jí nebytové prostory odevzdal. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení mohl uplatnit (ve dvouleté subjektivní promlčecí době) nejpozději dne 17. 1. 1997. Protože žalobu podal až po marném uplynutí této lhůty dne 27. 11. 1997, je jeho nárok promlčen (§107 odst. 1 ObčZ).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. prosince 2003, č.j. 17 Co 264/2002-162, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, tento rozsudek změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými. Přisvědčil soudu prvního stupně, že nejpozději dnem 16. 1. 1995 došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, přičemž žalobce se tímto dnem dozvěděl, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Opodstatněnou neshledal odvolací soud námitku žalobce, že na daný případ měl být aplikován zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“), zejména jeho ustanovení o promlčecí době. Uzavřel, že nebyla-li ve vztahu k žalobci (který byl podnikatelem) podnikatelem obec, vznikl mezi nimi občanskoprávní vztah z bezdůvodného obohacení a tudíž i promlčení je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Důvodnost dovolání opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá podle názoru dovolatele v tom, že odvolací soud nehodnotil správně důkaz spisem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 4 C 1081/97. Právě z něho totiž vyplývá, že až v usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 10. 1997, č. j. 4 C 1081/97- 5, byl žalobce soudem poučen, že se obohatila obec Ch. a nikoli Obecní úřad ve Ch. Tomu nasvědčuje rovněž korespondence účastníků. Teprve od data doručení zmíněného usnesení proto měl být správně stanoven počátek běhu promlčecí doby. Nesprávným shledává dovolatel rovněž právní posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Pochybení odvolacího soudu v tomto směru spatřuje v nesprávném posouzení charakteru vztahu účastníků. Účelem nájmu nebytových prostor bylo provozování prodejny potravin a smíšeného zboží pro neurčený počet obyvatel neurčité vzdálenosti a šlo tudíž o zabezpečování jejich veřejných potřeb. Proto i vztah mezi účastníky řízení byl vztahem obchodněprávním a nikoliv občanskoprávním, jak uzavřel odvolací soud. Otázka promlčení měla tak být posouzena podle §397 a násl. ObchZ. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V dané věci není přípustnost dovolání založena §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání není dána ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně, uložil tomuto soudu posoudit námitku promlčení vznesenou žalovanou, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení otázky promlčení. Soud prvního stupně tak nebyl při svém rozhodování ve věci omezen vysloveným právním názorem odvolacího soudu; ve svém v pořadí druhém rozsudku tak sice rozhodl jinak, než v dřívějším zrušeném rozhodnutí, nikoli však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání je proto třeba uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může být přitom dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a má relevanci i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Z uvedeného výkladu vyplývá, že dovolací soud nemohl přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu námitky, kterou dovolatel sice výslovně uplatňuje v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jíž však ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění, že žalobce se již dnem 16. 1. 1995 dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. Bezvýznamným je proto tvrzení žalobce, že tento okamžik nastal až dnem, kdy mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 10. 1997, č.j. 4 C 1081/97-5.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správné určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě jde o otázku, který právní předpis je nutno použít při posuzování promlčení nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zda se promlčení práva má řídit obchodním či občanským zákoníkem. Rozhodující pro řešení této otázky je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III.ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101).
Působnost obchodního zákoníku na oblast obchodně závazkových vztahů je specifikována v jeho ustanovení §261. Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání (tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti - viz §261 odst. 1 ObchZ), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody – viz §261 odst. 2 ObchZ), nebo z povahy věci samé – z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody – viz §261 odst. 3 ObchZ).
Dovolatel netvrdí, že vztah mezi účastníky měl odvolací soud posoudit podle ustanovení §261 odst. 1 ObchZ, namítá však, že měl vyjít z ustanovení §261 odst. 2 ObchZ.
Odvolací soud na zjištěný skutkový stav ustanovení §261 odst. 2 ObchZ neaplikoval, neboť vyšel z předpokladu, že pro jeho použití nejsou dány zákonné důvody.
Dosavadní judikatura dovodila, že pokud vznikne ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 26/2004). Pro objasnění, kterou právní úpravu je třeba v dané věci na promlčení použít je proto rozhodující, zda se posuzovaný vztah mezi žalovanou obcí (jako samosprávnou územní jednotkou) a žalobcem (jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti) týkal zabezpečování veřejných potřeb. Protože Nejvyššímu soudu není známo, že by tato otázka byla judikaturou již řešena, shledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným.
Skutečnost, že veřejné potřeby budou zajišťovány zpravidla v souladu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, není pro obchodní charakter daného závazkového vztahu rozhodná, neboť veřejné zakázky se týkají i neveřejných potřeb; zákon sám je založen na vymezení okruhu právnických a fyzických osob, které jsou povinny je zadávat, a které jsou pod státním dohledem. Naproti tomu podnikatelskou činnost zabezpečující veřejné potřeby může vykonávat kterákoli právnická či fyzická osoba ve všech oblastech národního hospodářství, pokud tato činnost slouží veřejnému (obecnému) zájmu, tedy zájmu všech právnických či fyzických osob nacházejících se na území státu či dané územněsprávní jednotky. Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně, pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. Zmíněným hlediskům by pro daný případ odpovídala výstavba prodejny potravin a smíšeného zboží, neboť takováto budova má podle svého stavebně technického určení sloužit k prodeji, tedy k uspokojování potřeb všech obyvatel obce bez ohledu na to, kdo ji provozuje. Pronájem budovy však má především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí (na tom nic nemění skutečnost, jakým způsobem je pak nájem nájemcem konzumován). Nelze ho tudíž považovat ani za zabezpečování veřejným potřeb.
Odvolací soud proto v daném případě správně neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §261 odst. 2 ObchZ, když nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, založený neplatnou nájemní smlouvou, jakož i promlčení tohoto nároku, posoudil podle občanskoprávních norem.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu aplikující na posuzovanou věc ustanovení občanského zákoníku o promlčení je správné; protože vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a v §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu spisu nevyplývají, dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu