ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.369.2004.1
sp. zn. 33 Odo 369/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. G., zastoupené, advokátem, proti žalované L. B Z. o. l. B. s. r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 4,248.773,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 641/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2003, č. j. 5 Co 2495/2003-353, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. července 2003, č. j. 5 C 641/94-333, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 4,248.773,20 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 221.322,- Kč od 31. 3. 1994 do zaplacení, s 19% úrokem z prodlení z částky 1,180.406,- Kč od 31. 3. 1996 do zaplacení, s 26% úrokem z prodlení z částky 1,423.522,60 Kč od 31. 3 1998 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 1,423.522,60 Kč od 31. 3. 2000 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideálních dvou třetin objektu Z. l. v B., zbývající třetinu vlastní J. H. V období od 1. 10. 1992 do 31. 3. 2000 užívala tento areál žalovaná, přičemž od 29. 3. 1995 se tak dělo na základě nájemní smlouvy uzavřené s menšinovou spoluvlastnicí J. H. Žalobkyně však k této nájemní smlouvě nedala souhlas, a tak je smlouva pro rozpor s §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) neplatná. Žalovaná tak užívala objekt vůči žalobkyni bez právního důvodu a vůči J. H. na základě neplatného právního úkonu, čímž jí vzniklo bezdůvodné obohacení, které je podle §451 ObčZ povinna vydat. Výše bezdůvodného obohacení se rovná obvyklému nájemnému, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem, a soud prvního stupně je vyčíslil za jednotlivá období, za která je žalobkyně požadovala.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č. j. 5 Co 2495/2003-353, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba domáhající se zaplacení částky 4,248.773,20 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, ovšem neztotožnil se s jeho právními závěry. Dovodil totiž, že pokud J. H. uzavřela se žalovanou neplatnou nájemní smlouvu, má to důsledky jen ve vztahu mezi nimi, neboť podle §457 ObčZ jsou účastníci neplatné smlouvy povinni vrátit si vzájemné plnění. Žalovaná není k žalobkyni v žádném právním vztahu a ani na její úkor nezískala bezdůvodné obohacení. Žalobkyně by mohla mít nárok na vydání bezdůvodného obohacení jen ve vztahu k menšinové spoluvlastnici, a to ve smyslu závěrů, které přijal Nejvyšší soud ČR v publikovaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2316/99. Žalovaná tedy není v této věci pasivně legitimována.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž – podle jeho obsahu – namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatovala, že skutkový stav zjistily soudy obou stupňů vcelku spolehlivě, ale nesouhlasila se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované. Zdůraznila, že bezdůvodné obohacení získává ten, kdo věc užívá bez právního důvodu, a tím je v tomto případě jednoznačně žalovaná, která je povinna toto obohacení spočívající ve výkonech vydat v podobě peněžité náhrady ve smyslu §458 odst. 1 ObčZ. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že odvolací soud nesprávně interpretoval právní názor vyjádřený ve shora uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu, když fakt, že J. H. „dala do užívání“ nemovitosti nad rámec svého podílu, není užíváním ve smyslu zmíněného judikátu. Žalovaná užívala nemovitosti bez právního důvodu, čímž získala bezdůvodné obohacení a je proto povinna za toto užívání vydat peněžitý ekvivalent. Toto obohacení bylo získáno na úkor spoluvlastnic nemovitostí a i když jeho část již byla vydána J. H., může se žalobkyně domáhat vydání jeho zbytku. Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Podle jejího názoru (který byl blíže rozveden) není dovolání projednatelné, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti. Kromě toho je postaveno výlučně na nově tvrzené skutečnosti, že mezi žalovanou a J. H. byla uzavřena nájemní smlouva. Žalovaná dále zpochybnila správnost stanovení výše bezdůvodného obohacení a uvedla, že částky, které až dosud za užívání objektu zaplatila, představují zcela adekvátní úhradu, takže má za to, že její závazek vůči spoluvlastnicím zanikl splněním.
Nejvyšší soud České republiky se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a že jsou splněny podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 OSŘ, nejprve zabýval námitkou žalované poukazující na vady dovolání způsobující jeho neprojednatelnost. Této námitce ovšem nelze přisvědčit. V záhlaví dovolání je rozsudek, který žalobkyně napadá, označen správně a chybný údaj o čísle jednacím na straně 2 dovolání (5 Co 2495/2003-333 místo 5 Co 2495/2003-353) je zjevnou písařskou chybou, která nemá z hlediska úvah o náležitostech dovolání význam. Není-li v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, lze dovodit, že nevyplývá-li z jeho obsahu něco jiného, směřuje dovolání proti všem jeho výrokům. V této věci se z obsahu dovolání žalobkyně podává zcela jednoznačně, že meritorní výrok je napadán v plném rozsahu a že se dovolatelka domáhá zrušení celého rozsudku, tedy včetně akcesorických výroků o nákladech řízení. I když dovolací důvod není v dovolání specifikován odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu, je z obsahu tohoto procesního úkonu (§41 odst. 2 OSŘ) zřejmé, že žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Označení důkazů je nezbytnou náležitostí dovolání pouze v případě, že dovolatel pokládá za nutné prokazovat důvody dovolání, což v této věci vzhledem k tomu, že dovolacím důvodem jsou pouze výhrady k právnímu posouzení věci, nepřipadá v úvahu. Konečně je nutno připomenout, že dovolací soud je (s výjimkami uvedenými v §242 odst. 2 OSŘ) vázán rozsahem, v jakém dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a (rovněž s výjimkami plynoucími z §242 odst. 3 OSŘ) důvody, které byly v dovolání uplatněny; není však vázán dovolacím návrhem, t. j. prohlášením dovolatele, jakého rozhodnutí dovolacího soudu se domáhá (§242 odst. 4 věta druhá OSŘ). Proto skutečnost, že se dovolatelka vedle zrušení rozsudku odvolacího soudu (které umožňuje §243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ) domáhá i potvrzení rozsudku soudu prvního stupně (které dovolacímu soudu nepřísluší), nebrání tomu, aby dovolací řízení pokračovalo a aby o dovolání bylo věcně rozhodnuto. Dovolání tedy má náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně netvrdí, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel podle §242 odst. 3 OSŘ přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak jej žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání není opodstatněné.
Se žalovanou nelze souhlasit, pokud poukazuje na to, že žalobkyně své dovolání vybudovala na nově tvrzené skutečnosti, že mezi žalovanou a J. H. byla uzavřena nájemní smlouva. Jak vyplývá ze shora reprodukovaných podstatných částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, vzaly oba soudy za prokázané, že dne 29. března 1995 uzavřela J. H. se žalovanou nájemní smlouvu, na jejímž základě žalovaná užívala objekt Z. l. v B. Na tomto skutkovém základě je též postaveno právní posouzení věci, když východiskem pro právní úvahy soudů obou stupňů byl závěr o neplatnosti této nájemní smlouvy. Námitka žalované o novosti tohoto tvrzení zřejmě vychází z formulace bodu I. dovolání, kde se uvádí „… v průběhu řízení zjišťuje žalobkyně skutečnost, o které dříve nevěděla a která je dostupnými prostředky jinak nezjistitelná, a sice, že žalovaná společnost uzavřela se sestrou žalobkyně paní J. H. nájemní smlouvu …“. Z obsahu dovolání a souvislostí citované věty se zbývajícím textem bodu I. je však zjevné, že žalobkyně chtěla vyjádřit pouze to, že se o uzavření nájemní smlouvy dozvěděla až v průběhu řízení, když sama neměla k dispozici prostředky, jimiž by tuto skutečnost mohla zjistit. Poukaz žalobkyně na uzavření nájemní smlouvy tedy není v rozporu se zákazem uplatnění nových skutečností či důkazů v dovolacím řízení, vyplývajícím z §241a odst. 4 OSŘ.
Podle §242 odst. 3 věty prvé OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu – s výjimkou případu, kdy byly shledány vady vyjmenované ve druhé větě téhož ustanovení, což se však, jak již bylo uvedeno, v této věci nestalo –přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud je tedy vázán dovolacími důvody, přičemž tato jeho vázanost se projevuje nejen v tom, který ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů byl uplatněn, ale zejména v tom, jak byl vylíčen, t. j. v čem spatřuje dovolatel jeho naplnění. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, které podle ní spočívá v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že žalovaná užívala nemovitosti bez právního důvodu a je to tedy ona, kdo se bezdůvodně obohatil a kdo je povinen bezdůvodné obohacení vydat. Pouze řešení této právní otázky lze tedy podrobit dovolacímu přezkumu.
Podle §451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jednotlivé situace, které představují bezdůvodné obohacení, jsou vyjmenovány v §451 odst. 2 ObčZ (majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů) a v §454 ObčZ (bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám, tedy tzv. plnění za jiného). Je tedy třeba rozlišovat mezi plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu. Pro případy, kdy je neplatným právní úkon dvoustranný (smlouva), pak platí speciální ustanovení §457 ObčZ, podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V daném případě vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že žalovaná užívala objekt lihovaru v rozsahu, ze kterého soud prvního stupně vycházel při výpočtu výše bezdůvodného obohacení, poté, co se takto dohodla s J. H., nejprve ústní formou, později formou nájemní smlouvy. Tento skutkový základ nebyl v dovolání nikterak zpochybněn. Právním důvodem užívání tedy byly dvoustranné právní úkony (smlouvy), které soudy obou stupňů shodně považovaly za neplatné. Přitom ani právní závěr o neplatnosti smluv žalobkyně v dovolání nenapadla. Proto pokud odvolací soud dovodil, že nejde o plnění bez právního důvodu, nýbrž o plnění z neplatného právního úkonu (smlouvy) a že je třeba věc posoudit podle §457 ObčZ, je tento jeho názor správný.
Z §457 ObčZ pak vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného, jinými slovy řečeno věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto je možno souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaná pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou. Není sporu o tom, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení, ale ve vztahu k ní není žalobkyně aktivně legitimovaným subjektem. Stejně tak lze konstatovat, že na úkor žalobkyně došlo k bezdůvodnému obohacení, ale pasivní legitimaci ve vztahu k ní nemá žalovaná. Z pohledu těchto úvah se jeví právní závěry odvolacího soudu jako bezchybné a jeho rozsudek, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, je správný. Dovolací soud tedy podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání žalobkyně, jež bylo sepsáno advokátem, nelze za účelné ve smyslu §142 odst. 1 OSŘ považovat, když obsah vyjádření vůbec nesouvisí s důvody, pro které dovolací soud shledal napadený rozsudek správným, a navíc většinu v něm uvedených argumentů bylo nutno jako nepodloženou odmítnout.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu