ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.371.2002.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) P. Ž., a b) L. T., proti žalované K. H., s. r. o., zastoupené , advokátem, o zaplacení 86 750 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 256/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 27 Co 412/2001 - 48, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 27 Co 412/2001 – 48, jímž byla žaloba co do 10 % úroku z prodlení z částky 86 750 Kč od 24. 10. 2000 do 7. 11. 2000 zamítnuta, se odmítá.
II. Ve zbytku se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 27 Co 412/2001 – 48 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. dubna 2001 č. j. 12 C 256/2000 – 23, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. srpna 2001 č. j. 12 C 256/2000 – 40, zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. dubna 2001 č. j. 12 C 256/2000 – 23, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. srpna 2001 č. j. 12 C 256/2000 - 40 uložil žalované zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 86 750 Kč s 10 % úrokem z prodlení ode dne 24. 10. 2000 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalované a žalobci uzavřeli dne 18. 4. 1997 dohodu o vyrovnání, podle níž byla žalovaná povinna zaplatit vyrovnání ve výši 250 000 Kč do devadesáti dnů po podpisu dohody. Pro případ nedodržení termínu splatnosti bylo dohodnuto smluvní penále 0,05 % denně z dlužné částky. Splatnost dlužné částky nastala 17. 7. 1997; zaplacena byla 24. 10. 2000, tj. po 1 196 dnech. Smluvní penále činilo 149 500 Kč, přičemž z této částky již bylo rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. dubna 1999 č. j. 10 C 217/98 – 75 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2000 č. j. 23 Co 511/99 – 110 přiznáno 62 750 Kč. Zbylo tedy doplatit penále ve výši 86 750 Kč. Úroky z prodlení byly přiznány v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Námitku žalované, že dohodnuté penále bylo přiznáno v rozporu s dobrými mravy, soud považoval za zcela účelovou, „neboť ve sporu vedeném pod sp. zn. 10 C 217/98 tato námitka řešena nebyla a návrhu bylo zcela vyhověno“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2001 č. j. 27 Co 412/2001 – 48 rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců 43 375 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení a co do 10 % úroku z prodlení z částky 86 750 Kč od 24. 10. 2000 do 7. 11. 2000 žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že uzavřená dohoda o vyrovnání, jíž žalobci a právní předchůdce žalované upravili své sporné nároky ve smyslu §585 obč. zák., je platným ujednáním. Nevzal v úvahu námitku uplatněnou až v odvolacím řízení, že na právního předchůdce žalované se vztahoval ke dni uzavření smlouvy režim zákona č. 92/1991 Sb. s tím, že nebyly splněny podmínky uvedené v §205 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu ujednání o smluvním penále odvolací soud podle §35 odst. 2, 3 a §544 obč. zák. dovodil, že účastníci si sjednali smluvní pokutu. Způsob stanovení smluvní pokuty není neurčitý, výši smluvní pokuty neshledal v rozporu s dobrými mravy, smluvní pokuta byla tedy sjednána platně, a proto je povinností žalované smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti (nedodržení termínu splatnosti plnění) zaplatit. Odvolací soud pouze na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jde-li v dané věci o dělitelné plnění, může každý věřitel požadovat jen svůj díl a není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl (§512 odst. 1 obč. zák.). Žalobci v odvolacím řízení upřesnili žalobu tak, že každý z žalované částky požadoval jednu polovinu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení se zaplacením smluvní pokuty až 8. 11. 2000, neboť žalobci vyzvali žalovanou k zaplacení do 7. 11. 2000 (§563 obč. zák.).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a nesprávným právním posouzením podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, že předmětná dohoda o vyrovnání je platná. Domnívá se, že dohoda je neplatná, protože byla uzavřena v rozporu se zákonem, v rozporu s dobrými mravy i v rozporu s ustálenou judikaturou a nesplňuje ani formálně právní náležitosti vyžadované zákonem, neboť obsahem dohody nejsou žádná sporná, resp. pochybná, práva a dohoda neobsahuje ani žádná jiná nová práva, která by nahrazovala dosavadní sporná či pochybná práva účastníků, jak předpokládá §585 a násl. obč. zák. Neplatné je i samotné ujednání o smluvní pokutě, když není splněna podmínka realizace smluvní pokuty coby „paušalizované náhrady škody“ a toto ujednání nelze současně pokládat za smluvně dohodnutou výši úroků z prodlení. Odvolací soud nevzal vůbec v úvahu, že dohoda o vyrovnání není v souladu s §45 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle kterého nemůže státní podnik uzavírat dohody o převodu vlastnictví mimo obvyklé hospodaření. Tento nesprávně zjištěný skutkový stav pak vedl k nesprávným skutkovým závěrům a současně k nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu s občanským zákoníkem, občanským soudním řádem i zákonem č. 92/1991 Sb., ale i v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci podali k dovolání vyjádření s tím, že rozsudek odvolacího soudu považují za správný, jestliže odvolací soud dovodil, že uzavřená dohoda o vyrovnání je platná. Poukazují na §51 obč. zák., který umožňuje uzavřít nepojmenovanou smlouvu, a považují uzavřenou smlouvu o vyrovnání za smlouvu, která není v rozporu s občanským zákoníkem, neboť vykazuje znaky dohody o narovnání ve smyslu §585 obč. zák. Nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že předmětná dohoda odporuje §45 zákona č. 92/1991 Sb. Toto ustanovení nedovoluje státnímu podniku převést vlastnická práva, ale v dané věci státní podnik – předchůdce žalované – žádná vlastnická práva na základě dohody o vyrovnání na žalobce nepřeváděl. Snahu zpochybnit platnost dohody považují žalobci za ryze účelovou a navrhují, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř.; vychází z dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž byla žaloba co do 10 % úroku z částky 86 750 Kč od 24. 10. 2000 do 7. 11. 2000 zamítnuta. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v označené části bylo žalované vyhověno, takže v tomto rozsahu je její dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolání proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti té části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Rozsudek odvolacího soudu je třeba v této části považovat za potvrzující, byť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 86 750 Kč s 10 % úrokem z prodlení ode dne 24. 10. 2000 do zaplacení tak, že uložil zaplatit každému z žalobců 43 375 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení, neboť soudy obou stupňů byla žalované uložena v této části rozsudku stejná povinnost zaplatit žalobcům celkem 86 750 Kč a je nerozhodné, že odvolací soud ve svém rozsudku musel z důvodu upřesnění žaloby v odvolacím řízení tak, že žalobci požadovali z žalované částky každý jednu polovinu, rozsudek soudu prvního stupně v této části změnit.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se ani nepodávají.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalovaná spatřuje vadu řízení v tom, že v dané věci byl nesprávně zjištěn skutkový stav, který vedl ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům a poté k nesprávnému právnímu posouzení.
Soud prvního stupně i odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobci a právní předchůdkyní žalované byla dne 18. 4. 1997 uzavřena dohoda o vyrovnání a že žalovaná podle této dohody nezaplatila ve sjednané lhůtě částku 250 000 Kč. Dovolací soud neshledal v dané věci žádný důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí trpí vadou řízení spočívající podle tvrzení dovolatelky v nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Námitka žalované, že předmětná dohoda o vyrovnání je neplatná pro rozpor se zákonem, je námitkou směřující k uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně v dané věci dospěl k právnímu závěru, na němž založil své rozhodnutí, že předmětná dohoda o vyrovnání je platná.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Žalobci a právní předchůdce žalované v dohodě o vyrovnání uzavřené dne 18. 4. 1997 shodně konstatovali, že žalobci jakožto oprávněné osoby požádali ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnou osobu – předchůdce žalované – o vydání věci. Povinná osoba svou povinnost vydat věc v termínu stanoveném zákonem nesplnila a oprávněné osoby byly nuceny domáhat se svého práva soudní cestou. Na základě těchto a dalších skutečností se účastníci dohodli na jednorázovém vyrovnání. Výši vyrovnání stanovili dohodou na 250 000 Kč splatných do devadesáti dnů po podpisu dohody k rukám P. Ž. Oprávněné osoby se oproti tomu zavázaly, že do 22. 4. 1997 vezmou zpět žalobu na vydání věci podanou u Okresního soudu v Příbrami a nebudou uplatňovat žádné další nároky, které by byly uplatnitelné ke dni podepsání dohody.
Podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci. Nevyhoví-li povinná osoba výzvě uplatněné v zákonem stanovené lhůtě, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, považoval–li dohodu o vyrovnání, uzavřenou mezi účastníky za platné ujednání. Tato dohoda byla uzavřena v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., neboť podle tohoto zákona není povinné osobě umožněno vyplatit jakoukoli finanční náhradu – vyrovnání oceněné finanční částkou – oprávněné osobě v souvislosti s jí uplatněnou výzvou k vydání věci ve smyslu uvedeného zákona. O poskytnutí finanční náhrady může rozhodnout (po splnění zákonem stanovených podmínek) podle §13 tohoto zákona jen příslušný ústřední orgán státní správy. Předmětná dohoda je tedy podle §39 obč. zák. neplatná, protože svým obsahem odporuje zákonu.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší. (§243b odst. 2 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen výrok rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla uložena žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců 43 375 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. srpna 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu