ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.373.2005.1
sp. zn. 33 Odo 373/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované Č., a. s., o zaplacení částky 370.974,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 29/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 23 Co 157/2003-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 23 Co 157/2003-126, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. prosince 2002, č. j. 20 C 29/2001-104, tak, že se zamítá žaloba proti žalované společnosti Č., a. s. o zaplacení částky 370.974,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou společností Č., a. s. před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované a další žalované společnosti H. V. a. s. domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatily částku 370.974,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, jež na jeho úkor získaly tím, že v období od 21. 7. 1999 do 20. 7. 2001 bezesmluvně užívaly pozemky ve vlastnictví státu o celkové výměře 61.829 m2, k nimž mu svědčí právo hospodaření, aniž by mu za to cokoli platily. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá minimálnímu nájemnému za užívání pozemků (ostatní plochy nesloužící pro podnikání) v obci T. stanovené cenovým věstníkem Ministerstva financí ČR č. 1/2000 částkou 3,- Kč ročně za 1 m2.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. prosince 2002, č. j. 20 C 29/2001-104, žalobu, aby žalovaná společnost H. V. a. s. byla povinna zaplatit žalobci společně a nerozdílně s žalovanou částku 370.974,- Kč s příslušenstvím, zamítl, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 370.974,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 185.487,- Kč od 21. 7. 1999 do 20. 7. 2000 a s 10 % úrokem z prodlení z částky 370.974,- Kč od 21. 7. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce má právo hospodaření k lesním pozemkům ve vlastnictví státu zapsaným na LV č. 100 pro katastrální území K. a obec T. (dále jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Rozhodnutím tehdejšího Ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR ze dne 10. 9. 1985 bylo povoleno dočasné vynětí předmětných pozemků z lesního půdního fondu pro průmyslovou výstavbu, a to pro zařízení staveniště C 2 jaderné elektrárny T. Dočasné vynětí bylo povoleno do 31. 12. 1997. Rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích, referátu životního prostředí jako orgánu státní správy lesů ze dne 4. 2. 1998 byla prodloužena platnost rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa do 31. 12. 2003. Předmětné pozemky jsou zastavěny dočasnými stavbami sloužícími výstavbě jaderné elektrárny T. a jsou oploceny. Žalovaná společnost H. V. a. s. (resp. V. a. s.) byla pouze investičním dodavatelem stavebních částí staveniště, jehož vlastníkem je společnost Č. a. s., která také předmětné pozemky v rozhodném období užívala. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že společnost H. V. a. s. není ve sporu pasivně legitimována, neboť předmětné pozemky neužívala. Naproti tomu shledal důvodnou žalobu vůči žalované (společnosti Č. a. s.). Nepřisvědčil totiž její námitce, že vlastníkem pozemků je obec T. a nikoli stát a že k užívání předmětných pozemků jí svědčí titul - rozhodnutí veřejnoprávních orgánů. Protože žalovaná pozemky ve sledovaném období užívala, aniž by se žalobcem uzavřela nájemní smlouvu, a za užívání ničeho neplatila, vzniklo jí na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši minimální ceny nájemného stanovené cenovým věstníkem Ministerstva financí ČR č. 1/2000, které je mu povinna vydat.
K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 23 Co 157/2003-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti společnosti H. V. a. s., potvrdil a žalobě vyhovující výrok změnil tak, že žalobu požadující po žalované Č., a. s. zaplacení částky 370.974,- Kč s příslušenstvím zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav, z něhož vyšel soud prvního stupně, a doplnil jej o zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu v Č. B. ze dne 4. 2. 1998 byl podle §17 odst. 1 (zákona č. 289/1995 Sb.) stanoven poplatek za odnětí těchto pozemků ve výši 92.107,10 Kč do 31. 12. každého roku, v němž odnětí trvá, a že žalovaná z předmětných pozemků platí daně. S právním posouzením věci soudem prvního stupně, až na závěr o nedostatku pasivní legitimace společnosti H. V. a. s., se však neztotožnil. Konstatoval, že s nemovitostmi, jejichž vlastníkem je stát, původně hospodařil žalobce, ovšem jen do doby, než došlo k jejich odnětí. Jestliže v době, za kterou žádá od žalovaných bezdůvodné obohacení, s nimi nehospodařil a stát jako vlastník se rozhodl, že bude pozemky užívat k jinému účelu než k lesnímu hospodaření, nemůže žalobce požadovat plnění na subjektech, které hospodaří na těchto pozemcích se svolením vlastníka a „na podkladě rozhodnutí o odnětí hospodaření žalobcem“. Požadavek, aby žalovaní platili žalobci plnění na podkladě bezdůvodného obohacení za situace, kdy žalobce s nimi nehospodaří a ani hospodařit nemůže, postrádá podle názoru odvolacího soudu logiku.
Proti tomuto rozsudku (výslovně sice proti všem jeho výrokům, podle obsahu podání však pouze proti měnícímu výroku ve věci samé) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl nesprávnost posouzení právních následků spojených s vydáním rozhodnutí o dočasném vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu. Je přesvědčen, že rozhodnutí vydané podle zákona č. 61/1977 Sb. (nyní zákona č. 289/1995 Sb.) má dopad pouze ve veřejnoprávní sféře a neřeší otázky vlastnictví k pozemkům, užívacího práva k nim apod. Vydáním takového rozhodnutí nedošlo ke změně práva hospodaření, které i nadále přísluší jemu. Žalované nemohou vykonávat právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu, neboť nejde o subjekty, jimž toto oprávnění svěřuje zákon č. 219/2000 Sb., příp. zákon č. 77/1997 Sb. Nejde ani o rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o svěření pozemků do užívání určitého subjektu. Otázka užívání majetku státu třetími subjekty je upravena obecně zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), a nespadá do veřejnoprávní sféry státu. O přenechání pozemků do užívání stát rozhoduje prostřednictvím subjektů, které mají k pozemkům právo hospodaření. Žalobce běžně hospodaří s pozemky vyňatými (trvale či dočasně) z lesního půdního fondu a užívá je sám nebo je přenechává úplatně do užívání jiným osobám. I v tomto případě jednal se žalovanou ohledně smlouvy o nájmu pozemků a k jejímu uzavření nedošlo pouze z důvodu neshody o ceně nájmu. Okolnost, že žalovaná hradí daně z předmětných pozemků, považuje za nerozhodnou, neboť i on svou daňovou povinnost plní. Navrhl proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění výjimky z povinného advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu (je-li dovolání přípustné) přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), jež se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze žalobcem výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl obsahově vymezen.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobce zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, neboť rozhodnutím o vynětí pozemků z lesního půdního fondu došlo k tomu, že mu bylo odňato právo hospodařit na těchto pozemcích. I nadále tvrdí, že žalovaná na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení bezesmluvním užíváním lesních pozemků ve vlastnictví státu, jež sice byly rozhodnutím Ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR ze dne 10. 9. 1985 dočasně vyňaty z lesního půdního fondu pro průmyslovou výstavbu, k nimž mu však i nadále svědčí právo hospodaření.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav vyplývající z hmotného práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud převod práva hospodaření s předmětnými pozemky spojoval s rozhodnutím o jejich vynětí z lesního půdního fondu ze dne 10. 9. 1985, bylo třeba při kontrole správnosti tohoto právního závěru vycházet ze zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění v tu dobu platném (dále jen „ zákon o lesích“), z vyhlášky č. 99/1977 Sb. o postupu při ochraně lesního půdního fondu, ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v úplném znění vyhlášeném pod č. 45/1983 Sb. (dále jen „hospodářský zákoník“), a z vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku.
Podle §11 odst. 1, 3 a 4 zákona o lesích lesní fond, který je ve státním socialistickém vlastnictví (dále jen „lesní národní majetek“), spravují státní organizace lesního hospodářství, řízené ústředním orgánem státní správy lesního hospodářství republiky. Jiné státní organizace mohou spravovat lesní národní majetek jen výjimečně, pokud jej nevyhnutelně potřebují k plnění svých úkolů. Výjimky povoluje ústřední orgán státní správy lesního hospodářství republiky. Převody správy lesního národního majetku lze provádět jen se souhlasem ústředního orgánu státní správy lesního hospodářství republiky.
Podle §4 odst. 2 zákona o lesích lesní pozemky nesmějí být vyňaty z lesního půdního fondu, ani nesmí být omezeno jejich využívání pro plnění funkcí lesů, pokud o jejich vynětí nebo o omezení v jejich využívání nerozhodl orgán státní správy lesního hospodářství. K vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu nebo k omezení v jejich využívání může dojít jen v nevyhnutelných a odůvodněných případech, zejména nelze-li úkoly ekonomického a společenského rozvoje zabezpečit jinak.
Podle §25 zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, státní správu lesního hospodářství podle zákona o lesích a tohoto zákona, jakož i úkoly stanovené předpisy na jejich základě vydanými, vykonávají orgány státní správy lesního hospodářství, kterými jsou a/ okresní národní výbory, krajské národní výbory a národní výbory jim naroveň postavené, b/ ministerstvo jako ústřední orgán státní správy lesního hospodářství. Podle §28 odst. 1 písm. d/ tohoto zákona ministerstvo rozhoduje podle §4 odstavce 2 zákona o lesích o vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu a o omezení v jejich využívání u lesů ochranných a u lesů zvláštního určení; u lesů hospodářských při výměře nad 5 hektarů.
Podle §64 odst. 2 hospodářského zákoníku jednotlivé části národního majetku jsou ve správě státních organizací. Organizační jednotky státní organizace vystupující svým jménem v hospodářských vztazích vykonávají svým jménem, v rozsahu své způsobilosti nabývat práv a zavazovat se, též správu národního majetku, který je ve správě státní organizace a s nímž tyto jednotky hospodaří; svým jménem činí též právní úkony týkající se tohoto národního majetku. Pokud není stanoveno jinak prováděcím předpisem nebo za podmínek v něm uvedeným statutem, mají přitom stejná oprávnění a povinnosti jako organizace, spravující národní majetek. Podle §65 odst. 1 tohoto zákona národní majetek spravuje zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (obdobná úprava je obsažena i v §6 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb., podle něhož národní majetek spravuje zásadně ta státní organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží, pokud není touto vyhláškou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak - např. §11 zákona o lesích). Podle §68 odst. 1 hospodářského zákoníku převody správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření mohou být prováděny jen ze závažných důvodů, zejména při reorganizacích, převodech výrobních programů, nebo jde-li o majetek přebytečný nebo neupotřebitelný. Takové převody se provádějí hospodářskými smlouvami o převodu správy národního majetku (§347) nebo opatřeními nadřízených orgánů. Tato opatření musí mít stejné podstatné náležitosti jako hospodářské smlouvy o převodech správy národního majetku.
Z obsahu spisu se nepochybně podává, že stát je vlastníkem předmětných lesních pozemků, jež tvořily v roce 1985 lesní půdní fond (§2 odst. 1 zákona o lesích) a které v tu dobu spravovala státní organizace lesního hospodářství, řízená Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR (§11 odst. 1 zákona o lesích). Rozhodnutím ze dne 10. 9. 1985 ústřední orgán státní správy lesního hospodářství republiky k žádosti koncernu Č. e. z. P. povolil dočasné vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu ve smyslu §4 odst. 2 zákona o lesích. Tímto rozhodnutím došlo k dočasnému uvolnění pozemků k jinému využití - pro průmyslovou výstavbu, a to zařízení stanoviště C 2 jaderné elektrárny T. a nikoli též k „odnětí hospodaření“, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Uskutečnění převodu správy národního majetku podle zákonné úpravy v tu dobu platné předpokládalo uzavření hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu, jež muselo splňovat podstatné náležitosti jako hospodářská smlouva (§68 odst. 1 a §347 hospodářského zákoníku); převody správy lesního národního majetku bylo navíc možno provádět jen se souhlasem ústředního orgánu státní správy lesního hospodářství republiky (§11 odst. 4 zákona o lesích). V řízení nic takového však nebylo tvrzeno a ani prokázáno. Žalobce jakožto státní podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (§2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb. o státním podniku). Založen byl zakládací listinou Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 11. 12. 1991, č. j. 6677/91-100 (zápis do obchodního rejstříku byl proveden dne 1. 1. 1992); výlučně jemu byly svěřeny do práva hospodaření pozemky státu určené k plnění funkcí lesa. Rozhodnutím ze dne 4. 2. 1998 Okresní úřad v Č. B,., referát životního prostředí coby orgán státní správy lesů pouze prodloužil platnost rozhodnutí o dočasném odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa na dobu do 31. 12. 2003 s odkazem na §16 odst. 4 a 5 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (jenž nabyl účinnosti 1. 1. 1996). Ani toto rozhodnutí nemohlo přinést žádnou změnu v právu žalobce hospodařit s předmětnými pozemky a nepředstavuje žádný v úvahu připadající titul k užívání těchto pozemků (nájemní smlouvu či smlouvu o výpůjčce apod.) žalovanou. Pokud zákon č. 289/1995 Sb. stanoví za odnětí lesních pozemků poplatek (§17), nejedná se o úhradu za užívání pozemků, nýbrž o určitou formu náhrady za omezení funkcí lesních pozemků, jejíž výše se stanoví výpočtem podle přílohy k tomuto zákonu s přihlédnutím k průměrné roční potenciální produkci lesů v ČR, k průměrné ceně dřeva na odvozním místě a k faktoru ekologické váhy lesa. Poplatek je hrazen částečně příslušné obci a částečně Státnímu fondu životního prostředí, tedy nikoli žalobci.
Lze tak uzavřít, že žalobce jako státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům (s lesním národním majetkem) je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho úkor (§451 obč. zák.). Protože se žalobci podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního názoru odvolacího soudu, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. a §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. listopadu 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu