ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.396.2004.1
sp. zn. 33 Odo 396/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Ing. arch. P. H., proti žalovanému S. m. Č. B., o zaplacení částky 613.545,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 61/2002, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2361/2003-229, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2004, č. j. 8 Co 2361/2003-239, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2361/2003-229, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2004, č. j. 8 Co 2361/2003-239, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 2003, č. j. 10 C 61/2002-169, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení dalších 127.822,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 31. 5. 2002 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 696.520,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že je vlastnicí pozemků o celkové výměře 69.652 m2 zapsaných na LV č. 1677 pro katastrální území Č. B., které jsou součástí významného krajinného prvku parku S. v Č. B. Pozemky užívá žalovaný jako veřejnou zeleň a plochy pro každodenní rekreaci obyvatel, aniž by jí za to cokoli platil. Žalovaná částka představuje přiměřenou úhradu za užívání těchto pozemků v době od 1. 6. 2000 do 31. 5. 2002 a odpovídá ceně, kterou by musel žalovaný vynaložit při pronájmu pozemků pro obdobný účel v téže lokalitě a ve srovnatelných cenách, tj. nájemnému ve výši 4,- Kč za 1 m2 pozemků ročně.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. července 2003, č. j. 10 C 61/2002-189, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 613.545,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ročně od 31. 5. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení 82.975,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ročně od 31. 5. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel č. 1852/7, 1853/3, 1854/2, 1857/2, 1862/2, 1868/13, 1868/14, 1868/19, 1868/20, 1868/21, 1868/24, 1868/25 a 1869/4 v katastrálním území a obci Č. B. o celkové výměře 69.652 m2 (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), které jsou součástí významného krajinného prvku parku „S.“. Žalovaný obecně závaznou vyhláškou č. 15/97 z 19. 6. 1997 prohlásil park S. (a tedy i předmětné pozemky) za veřejné prostranství; od 1. 1. 2002 byl uvedený park z pozemků tvořících veřejné prostranství vyňat (viz. obecně závazná vyhláška č. 6/2001 žalovaného z 22. 11. 2001). Přestože účastníci ohledně předmětných pozemků neuzavřeli žádnou nájemní smlouvu, žalovaný je po celé rozhodné období (tedy i po 1. 1. 2002) užíval za účelem rekreace svých obyvatel, prováděl na nich údržbu a investiční činnost a žalobkyni nezaplatil za toto užívání žádnou částku. Obvyklá výše nájemného odpovídající místu, času, charakteru a rozloze pozemků představovala za období od 1. 6. 2000 do 31. 5. 2002 částku 613.545,- Kč celkem. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaný, který po celou sledovanou dobu užíval pozemky ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu (tj. za absence jakéhokoli občanskoprávního titulu k užívání), získal na její úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2361/2003-229, potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 485.723,- Kč s 5,5 % úrokem od 31. 5. 2002 do zaplacení; ve zbylé části jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení dalších 127.822,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 31. 5. 2002 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Převzal skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry s výjimkou těch, které se týkaly období od 1. 1. 2002 do 31. 5. 2002. S poukazem na řízení vedené u něj pod sp. zn. 8 Co 1654/2003 týkající se shodného případu vyslovil právní názor, že posuzování této věci z hlediska norem práva občanského a práva veřejného se sice prolíná, ale nevylučuje. Zákon č. 114/1992 Sb. se dané věci dotýká pouze nepřímo, neboť žalobkyni sice omezuje v realizaci vlastnických práv, avšak děje se tak proto, že dané území je státem a nikoli obcí prohlášeno za významný krajinný prvek. Užíváním předmětných pozemků obcí, potažmo jejími občany, nevytváří žádný právní rámec vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, neboť jde o omezení vyplývající z rozhodnutí orgánu státní správy (lhostejno, že se tak děje na základě rozhodnutí vydaného v rámci přenesené působnosti). Prohlášení předmětných pozemků obecně závaznými vyhláškami žalovaného za veřejné prostranství (v rámci jeho samostatné působnosti) znamenalo další omezení vlastnického práva žalobkyně, které trvalo do 31. 12. 2001. Takové omezení vlastnického práva nemohlo znamenat ztrátu všech jeho atributů. Ve svých důsledcích by se rovnalo vyvlastnění bez náhrady, které zákon vylučuje (§128 odst. 2 obč. zák.). Jelikož právním základem pro braní užitků ve vztahu mezi dvěma subjekty práva je zejména smlouva, pak v případě její absence (a chybí-li i jiný právní titul) půjde o užívání bez právního důvodu, tedy o jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. V dané věci nelze za takový občanskoprávní titul považovat prohlášení za veřejné prostranství obecně závaznou vyhláškou, která je aktem učiněným v rámci samostatné působnosti obce; okolnost, že jde o veřejné prostranství, znamená pouze omezení vlastníka ve prospěch veřejného zájmu. Odvolací soud se proto ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se do 31. 12. 2001 na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacoval ve smyslu §451 obč. zák. a že je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající nájemnému obvyklému v místě a čase za obdobné pozemky vydat. Protože však od 1. 1. 2002 již nejsou předmětné pozemky zahrnuty mezi veřejná prostranství tak, jak tomu bylo dříve, není žalovaný od tohoto okamžiku pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení. Za situace, kdy dotčené pozemky nejsou veřejným prostranstvím, nelze uvažovat o jejich veřejném užívání občany města a u žalovaného o získání bezdůvodného obohacení. Za užívání předmětných pozemků žalovaným nepovažoval odvolací soud ani to, že na předmětných pozemcích prováděla společnost V. s. s. r. o. vodohospodářskou stavbu na základě smlouvy o dílo uzavřenou se žalovaným.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni částku 485.723, - Kč s příslušenstvím. Jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť v něm posuzovaná právní otázka obecné ochrany přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb. a užívání veřejného prostranství na pozemcích ve vlastnictví fyzických osob nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena a odvolací soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že na vzájemná práva a povinnosti účastníků se vztahuje občanský zákoník. I nadále je přesvědčen, že na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nezískal, protože předmětné pozemky ze soukromoprávního titulu neužívá, stará se o ně a udržuje je z titulu veřejného zájmu - výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny. Nesouhlasí zejména s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je omezena ve výkonu svého vlastnického práva tím, že pozemky byly až do 1. 1. 2002 prohlášeny za veřejné prostranství. S odkazem na definici veřejného prostranství obsaženou v §4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, upozorňuje na výklad, podle něhož veřejným prostranstvím mohou být i pozemky ve vlastnictví jiných subjektů než státu a obce. I nadále zastává názor, že využití pozemků žalobkyně a vzájemné vztahy účastníků je nutno posuzovat výlučně podle zákona č. 114/1992 Sb., a nikoliv podle občanského zákoníku. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc odvolacímu soudu v rozsahu podaného dovolání vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 127.822,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 31. 5. 2002 do zaplacení. Za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkla odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že je oprávněna požadovat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení pouze za dobu, kdy byly její pozemky prohlášeny obecně závaznými vyhláškami za veřejné prostranství. Namítla, že žalovaný pozemky vybavil místními komunikacemi (např. veřejnými běžeckými tratěmi), s nemalými náklady park udržuje a sám jej pokládá za součást území kulturně formovaného městského parku. O tom, že žalovaný takto pozemky užívá i po 1. 1. 2002, svědčí i to, že dne 24. 9. 2003 bylo zahájeno správní řízení se společností V. – V. s., spol. s r. o., která na základě smlouvy o dílo uzavřené se žalovaným prováděla na pozemcích žalobkyně bez jejího souhlasu a souhlasu orgánu životního prostředí vodohospodářskou stavbu. Žalobkyně je tak přesvědčena, že i po 1. 1. 2002 přetrvává stav, kdy ji žalovaný omezuje ve výkonu jejího vlastnického práva; bez právního důvodu užívá její pozemky, aniž by jí za to poskytoval finanční náhradu. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti těchto dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože žalovaný podal dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, řídí se přípustnost jeho dovolání §237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání žalovaného nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadenou částí rozhodnutí potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Je proto namístě zvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Žalovaný spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky, zda vzájemné vztahy účastníků mají charakter soukromoprávní či veřejnoprávní, a tvrdí, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. přitom zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok je občanskoprávním nárokem na vydání bezdůvodného obohacení (§541 obč. zák.), které žalovaný získal na úkor žalobkyně bezesmluvním užíváním jejích pozemků, které jsou součástí významného krajinného prvku ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v tehdy platném znění, a které byly až do 31. 12. 2001 veřejným prostranstvím na základě obecně závazných vyhlášek (§4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v tehdy platném znění).
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavce 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., neboť právní otázka, na níž spočívá a správnost jejíhož řešení žalovaný zpochybnil, byla již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se při jejím posouzení od této ustálené judikatury neodchýlil. Dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003, jež se týkalo obdobného předmětu řízení, kdy na straně žalované vystupoval týž účastník řízení jako v posuzované věci, zaujal právní názor, že žalovaný nárok je nárokem občanskoprávním - na zaplacení náhrady za užívání pozemků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák., které získal žalovaný užíváním pozemků žalobkyně bez právního důvodu, začlenil-li je do veřejného prostranství jako součást parku S. určeného ke každodenní rekreaci občanů města a nezaplatil-li za toto užívání a omezení vlastnických práv žalobkyně žádnou částku. Argumentaci žalovaného, který s poukazem na zákony č. 114/1992 Sb. a č. 565/1990 Sb. prosazoval názor, že se jedná o vztah veřejnoprávní, posoudil jako nepřípadnou. Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí přitom Ústavní soud usnesením ze den 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 338/2004, odmítl. V dalším svém rozhodnutí ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003 (publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR/C.H.BECK pod č. C 2290/2005), dovolací soud zaujal shodné stanovisko, že pokud žalované město užívá bez nájemní smlouvy pozemky žalobce, na nichž právní předchůdce žalobce provedl v tzv. „Akci Z“ parkové úpravy a v souladu s územním plánem tyto pozemky začlenil do lesoparku, který je veřejným prostranstvím, jež je přístupné každému bez omezení a slouží obecnému užívání (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích a §4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb.), bezdůvodně se na úkor žalobce ve smyslu §451 obč. zák. obohacuje. I v tomto případě tedy dovolací soud na vztahy účastníků aplikoval úpravu soukromoprávní a nikoli veřejnoprávní. K týmž závěrům se pak dovolací soud přihlásil i v usnesení ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 233/2004.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného nelze tudíž přiznat ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítnout.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jelikož směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto podle §242 o. s. ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobkyně zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný není pasivně legitimován k uspokojení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu po 1. 1. 2002, tj. poté, co území parku S. nebylo již obecně závaznou vyhláškou žalovaného označeno za veřejné prostranství.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Podle §34 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§454 obč. zák.). Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že jen za účinnosti obecně závazné vyhlášky žalovaného č. 15/97 (do 31. 12. 2001) se mohl žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacovat, neboť touto vyhláškou bylo umožněno obyvatelům města užívání veřejných prostranství, včetně toho, které zahrnovalo pozemky žalobkyně, aniž by jí za to byl žalovaným poskytován finanční ekvivalent. Ukončením platnosti této vyhlášky pominul stav, v důsledku kterého bezdůvodné obohacení vznikalo, a žalovaný se již na úkor žalobkyně neobohacuje.
Definici pojmu „veřejného prostranství“ obsahoval v období od 1. ledna 1991 zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Veřejným prostranstvím podle tohoto zákona byla zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení (§4 odst. 2 zák. ve znění platném od 1. 7. 1994 do 31. 12 . 2003). Nelze ovšem přehlédnout, že tato definice souvisela s vybíráním místních poplatků (srovnej §1, §4 a §15 zákona o místních poplatcích). Další vymezení veřejného prostranství přinesl až zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, účinný od 12. listopadu 2000. Zákonem č. 229/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., účinným od 1. ledna 2004, bylo ustanovení §4 odst. 2 zákona o místních poplatcích vypuštěno, a jedinou legální definicí veřejného prostranství tak nyní obsahuje v §34 zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. Podle §34 zákona o obcích je nyní veřejným prostranstvím prostor, splňující zákonné znaky veřejného prostranství ze zákona. To, že žalovaný vyhláškou platnou od 1. 1. 2002 pozemky žalobkyně za takové místo neurčil, nemění nic na tom, že s ohledem na svůj charakter jsou tyto pozemky nadále ze zákona veřejným prostranstvím a jsou předmětem veřejného užívání. Současná právní teorie chápe pod tímto pojmem užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele. Rozlišují se přitom dva druhy veřejného užívání, a to užívání obecné a užívání zvláštní. Obecné užívání nevyžaduje žádné rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro něj třeba žádné povolení, okruh uživatelů je neomezený. Naproti tomu zvláštní užívání vzniká na základě správního rozhodnutí a jen pro uživatele v tomto rozhodnutí označeného (srov. Hendrych, D. a kol., Správní právo, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 261). Podle teorie jsou veřejná prostranství, jako materiální statek, jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum (citovaná práce shora, str. 265 a násl.). I když vlastník má právo bránit se obecnému užívání svého majetku, vyjmutí prostor vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec jako veřejnoprávní korporace veřejný zájem (k tomu srovnej odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaného pod č. 211/2005 Sb.). Tak je tomu proto, aby obec mohla plnit povinnosti, vyplývající pro ni ze zákona o obcích (např. §10 a §28). Vlastní-li soukromý vlastník pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice (§34 in fine zákona o obcích), je nutno též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství (§14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v platném znění, §84 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích). Příslušná obecně závazná vyhláška obce ovšem jen deklaruje již existující stav (k tomu opět nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Není-li proto v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Připuštěním opačné možnosti by došlo k porušení základního principu občanskoprávních vztahů, spočívajícího v rovnosti jejich účastníků (§2 odst. 2 obč. zák.). Navíc jestliže podle §128 odst. 2 obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, pouze nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu, pak by obecné užívání veřejného prostranství zahrnujícího i pozemky soukromé osoby znamenalo ve svých důsledcích vyvlastnění bez náhrady. Pro daný případ to znamená, že pokud předmětné pozemky nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je žalobkyně jako jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemky jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ale za náhradu. Tento názor vyslovil ostatně dovolací soud již ve svých rozsudcích ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a z téhož dne, sp. zn. 33 Odo 1064/2005.
Ze shora uvedených důvodů nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu, o tom, že jen po dobu platnosti obecně závazné vyhlášky označující pozemky žalobkyně za veřejné prostranství docházelo k bezdůvodnému obohacení žalovaného obecným užíváním prostoru ze zákona prohlášeného za veřejné prostranství, neboť i nadále v důsledku zákonné úpravy je třeba na pozemky žalobkyně, nacházející se v parku S., hledět jako na součást veřejného prostranství.
Je tedy zřejmé že odvolací soud sice na věc aplikoval správnou právní normu (§451 obč. zák.), kterou však v návaznosti na §34 zák. č. 128/2000 Sb. nesprávně vyložil. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušil (včetně nákladových výroků) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. února 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu