ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.438.2001.1
sp. zn. 33 Odo 438/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem , proti žalované M. B., zastoupené advokátkou, o zaplacení 36.760,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 59/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2001, č.j. 22 Co 324/2000-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 44.193,50 Kč. Uváděl, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na úkor žalobce získala za dobu od 6. 5. 1999 do 31. 1. 2000 tím, že užívá jeho byt I kategorie o velikosti 2+1 s příslušenstvím a neplatí nájemné v obvyklé výši 5.000 Kč měsíčně.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 4. 2000, č.j. 5 C 59/2000-35, zamítl žalobu o zaplacení 44.193,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č.j. 22 Co 324/2000-52, poté, co připustil zpětvzetí žaloby o 7.433,40 Kč s 11 % úroky od 1. 11. 1999 do zaplacení, přičemž v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zaplacení zbývajících 36.760,10 Kč s příslušenstvím potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé. Po rozvodu jejich manželství v roce 1993 a odchodu žalobce z předmětného bytu tento byt nadále užívá pouze žalovaná s nezletilým dítětem, které se narodilo z manželství účastníků. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, který nabyl právní moci 15. 1. 1999, bylo žalované uloženo předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat po přidělení přiměřeného náhradního bytu. Původně podnikový byt žalobce dne 31. 3. 1999 koupil do svého vlastnictví s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 6. 5. 1999. Žalovaná žalobci měsíčně platí regulované nájemné, které podle rozpisu ze dne 29. 5. 1998 činí i s úhradami spojenými s nájmem bytu 2.246 Kč měsíčně, od 1. 7. 1999 do 30. 6. 2000 pak bylo zvýšeno o 9,3 procenta. Pokud jde o neregulované nájemné, pohybuje se u bytů o velikosti 2+1 s příslušenstvím v P. obvykle v rozmezí od 5.000 do 6.000 Kč měsíčně. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud za analogického použití §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ.“) uzavřel, že žalovaná bezdůvodné obohacení na úkor žalobce nezískala, neboť do zajištění přiměřeného náhradního bytu je povinna žalobci platit za užívání předmětného bytu částku odpovídající „regulovanému nájemnému“, což ve skutečnosti činí. V souladu s ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, neboť otázku, „zda na vztah mezi žalobcem a žalovanou lze aplikovat ustanovení §712a ObčZ a zda lze s ohledem na citované ustanovení výši bezdůvodného obohacení vzniklou na straně žalované užíváním bytu po zániku tzv. práva bydlení do doby zajištění bytové náhrady posuzovat u bytu s regulovaným nájemným ve výši tohoto nájemného (§451 odst. 1 a 2 o.z.)“ považoval za zásadně právně významnou.
Proti rozsudečným výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, v němž navrhl zrušit jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně pro nesprávné právní posouzení věci. Je nadále přesvědčen, že v dané věci „nelze na postavení žalované aplikovat ustanovení §712a ObčZ“, jímž jsou regulovány vztahy mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem v mezidobí od skončení nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu. Žalovaná totiž nikdy nebyla nájemcem předmětného bytu a právo platit regulované nájemné měl jako bývalý nájemce pouze žalobce. Protože žalované právo nájmu nikdy nesvědčilo, nelze jí ho přiznat ani podle ustanovení §853 ObčZ. Analogickým použitím ustanovení §712a ObčZ při řešení dané věci dochází podle žalobce k nepřípustnému rozšiřování práv žalované na úkor jeho vlastnického práva.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal bez jednání napadený rozsudek (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém bylo dovoláním napadeno a pouze z těch dovolacích důvodů, které v dovolání dovolatel uplatnil (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.).
S přihlédnutím k obsahové konkretizaci žalobcem uplatněného dovolacího důvodu (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) se dovolacímu přezkumu otevírá pouze kontrola správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož v posuzované věci - byť mezi žalobcem a žalovanou nevznikl nájemní vztah - lze za použití §853 ObčZ poměřovat postavení žalované ustanovením §712a ObčZ, které je obsahem a účelem vztahu mezi účastníky nejbližší.
V posuzované věci je nesporné, že žalované nikdy právo nájmu k bytu č. 5 ve druhém poschodí domu čp. 2116 v T. u. v P. nesvědčilo; její právní důvod bydlení v tomto bytě byl dán z titulu příslušníka domácnosti žalobce. Po rozvodu manželství účastníků odpadl žalované právní důvod k bydlení v předmětném bytě a rozsudkem soudu bylo vyhověno žalobě žalobce na vyklizení bytu s tím, že povinnost žalobkyně předmětný byt vyklidit byla a je vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu; protože takový byt nebyl dosud žalované žalobcem zajištěn, setrvává žalovaná v předmětném bytě i poté, kdy žalobce se stal jeho vlastníkem. Vztah mezi žalobcem a žalobkyní v období od právní moci rozsudku o povinnosti vyklidit byt a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu (jímž je třicátý den od zajištění přiměřeného náhradního bytu) není občanským zákoníkem výslovně regulován; je tedy třeba vyřešit otázku, jakým pravidlům je shora popsaný právní vztah účastníků podřízen.
Podle ustanovení §853 ObčZ občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Citovaným ustanovením je do občanského zákoníku včleněna obecně uplatňovaná právní zásada umožňující, aby právní vztah, výslovně právní normou neupravený, byl analogicky podřízen pod hypotézu právní normy upravující výslovně skutkovou podstatu svým obsahem podobnou, resp. nejpodobnější (analogia legis). Smyslem uvedené zásady je odstranění mezer v zákonné úpravě a poskytnutí právního rámce i vztahům výslovným zněním právních norem neupraveným.
Odvolací soud nepochybil, když dovodil, že ustanovením upravujícím vztahy obsahem i účelem nejbližším vztahu mezi žalobcem a žalovanou, který je vztahem občanskoprávním, výslovně zákonem neupraveným, je ustanovení §712a ObčZ. Podle tohoto ustanovení mají v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně §700 až 702 odst. 1 ObčZ. Jak již bylo konstatováno, žalované sice nikdy právo nájmu předmětného bytu nesvědčilo a nájemní poměr jí tak – logicky vzato - ani nemohl skončit, vztah mezi ní coby osobou oprávněnou užívat byt do posledního dne lhůty k jeho vyklizení a žalobcem coby původně nájemcem a posléze vlastníkem bytu je však obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady; vzájemná práva a povinnosti těchto osob jsou srovnatelná. Není rozumného důvodu osobě, která sice nebyla nájemcem bytu, avšak je podle soudního rozhodnutí oprávněna v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet, upírat právo plného a nerušeného výkonu práv spojených s bydlením v bytě a jeho užíváním. Má-li pak tato osoba právo plně a nerušeně v bytě bydlet (byt užívat) do zajištění bytové náhrady, lze po ní spravedlivě požadovat, aby plnila povinnosti, které s tímto právem korespondují. Stal-li se žalobce pronajímatelem bytu v době, kdy žalované soudní rozhodnutí již umožňovalo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, vstoupil do všech práv a povinností původního pronajímatele, nemohl vůči žalované získat více práv, než-li příslušelo původnímu vlastníku bytu. Námitka dovolatele, že bude-li statut žalované posouzen podle §712a ObčZ, dojde k nepřípustnému rozšíření práv žalované na úkor vlastnického práva žalobce, není tak opodstatněná (k žádné kvantitativní či kvalitativní změně práv žalované ve skutečnosti nedochází). Umožňuje-li soudní rozhodnutí osobě v bytě bydlet - a tudíž jej i užívat - do zajištění bytové náhrady, je z hlediska výkonu tohoto práva a plnění jemu odpovídajících povinností bez významu, co tomu předcházelo, resp.jaký měla taková osoba statut a jaký jí tudíž zanikl.
Lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné. Protože žalobce netvrdí, a ani ze spisu se nepodává, že by řízení trpělo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalované náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu