ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.485.2004.1
sp. zn. 33 Odo 485/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. K., proti žalovaným 1) S. D. (dříve J.), 2) K. – S, společnost s ručením omezeným, a 3) JUDr. J. Š., o zaplacení částky 2,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 2/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2003, č. j. 26 Co 186/2003-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. J. Š., advokáta, do tří dnů od první moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou a žalobcem a třetím žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 31. ledna 2003, č. j. 9 C 2/2001-121, výrokem I. uložil první žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2,566.184,- Kč s 11 % úrokem z prodlení z částky 2,550.000,- Kč od 26. 9. 2000 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 16.184,- Kč od 17. 2. 2001 do zaplacení a náklady řízení v částce 77.076,- Kč, výrokem II. zamítl proti první žalované žalobu do částky 120.392,- Kč s příslušenstvím, výrokem III. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal úroku z prodlení ve vyšší sazbě a za delší dobu, než jak bylo rozhodnuto ve výroku I., výrokem IV. zamítl žalobu proti druhé žalované a třetímu žalovanému a výroky V., VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 13. května 1998 byla mezi první žalovanou jako prodávající a žalobcem jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod rodinného domu čp. 260 na stav. parcele č. 1106, stav. parcel č. 1106 a 1107 a pozemkové parcely č. 237/3, vše zapsáno na LV č. 5106 pro katastrální území a obec T. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za kupní cenu 2,550.000,- Kč. Žalobce kupní cenu zaplatil ve třech splátkách (dne 3. 6. 1998 2,000.000,- Kč a dne 4. 6. 1998 530.000,- Kč a 20.000,- Kč). Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 14. 5. 1998. K návrhu M. D. bylo u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 187/98 vedeno řízení proti jejímu bývalému manželovi L. D., první a druhé žalované o určení neplatnosti kupních smluv, jimiž byly předmětné nemovitosti postupně převáděny až na žalobce. Rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2000, bylo žalobě vyhověno (s odkazem na §145 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“) s odůvodněním, že nemovitosti patřily do bezpodílového spoluvlastnictví L. D. a M. D., která nedala souhlas ke kupní smlouvě ze dne 12. 5. 1997, jíž L. D. nemovitosti prodal druhé žalované K.-S; neplatné proto byly shledány i následně uzavřené kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem z druhé žalované na první žalovanou a z první žalované na žalobce. Dopisem ze dne 4. 5. 1999 vyzval žalobce první žalovanou k vrácení částky 2,550.000,- Kč, na který reagovala dopisem ze dne 26. 9. 2000, v němž projevila ochotu jednorázově uhradit částku 400.000,- Kč a zbývající část ve splátkách. Z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že první žalované vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení plněním z neplatné kupní smlouvy ve výši 2,550.000,- Kč (§451 a §457 obč. zák.). Námitce promlčení uplatněné první žalovanou nepřisvědčil, neboť rozhodnutí soudu, jímž byla neplatnost předmětné kupní smlouvy deklarována, nabylo právní moci až dne 31. 8. 2000, přičemž žaloba byla podána dne 31. 12. 2000, tedy před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby (§107 odst. 1, 2 obč. zák.). Zároveň konstatoval, že promlčení práva na vrácení kupní ceny bránila ve smyslu §107 odst. 3 obč. zák. okolnost, že žalobce jako druhý účastník neplatné smlouvy nemohl namítat promlčení práva na vrácení nemovitosti pro nepromlčitelnost vlastnického práva (§100 odst. 2 obč. zák.). Úroky z prodlení byly žalobci přiznány z přisouzené částky od 26. 9. 2000, kdy již byla první žalovaná prokazatelně v prodlení s uhrazením bezdůvodného obohacení (uvedeného dne dopisem reagovala na výzvu žalobce k vrácení kupní ceny); jejich sazba byla stanovena ve výši 11 % v souladu s §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, a odpovídá dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Žalobu proti druhé žalované a třetímu žalovanému neshledal důvodnou, neboť tito účastníci nebyli v žádném právním vztahu k žalobci; nepřichází proto v úvahu rozhodnutí o vzájemném vrácení plnění z neplatné smlouvy, jakož i o povinnosti k náhradě škody, protože se nedopustili ve vztahu k žalobci porušení smluvní povinnosti, jež by mohlo takové právo zakládat.
K odvolání žalobce a první žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. října 2003, č. j. 26 Co 186/2003-149, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 2,550.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 26. 9. 2000 do zaplacení, a ve výrocích III., IV. a VI. potvrdil, v části výroku I., jíž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 16.184,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 2. 2001 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ve výrocích II. a VII. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a ve výroku V. o nákladech řízení mezi žalobcem a třetím žalovaným jej změnil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou a třetím žalovaným. Skutková zjištění soudu prvního stupně zcela převzal a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že první žalovaná je podle §451 a §457 obč. zák. povinna žalobci vydat bezdůvodné obohacení, které na jeho úkor získala přijetím plnění (kupní ceny 2,550.000,- Kč) z neplatné kupní smlouvy, a že toto právo není promlčeno (§107 obč. zák.). Správné shledal i úvahy, které soud prvního stupně zaujal při rozhodování o úrocích z prodlení, že se první žalovaná ocitla v prodlení s plněním peněžitého dluhu až dnem následujícím po výzvě k vrácení kupní ceny a nikoli již dnem, kdy byla kupní cena zaplacena. Plně mu dal za pravdu i v tom, že mezi žalobcem a druhou žalovanou jakož i třetím žalovaným neexistoval žádný smluvní vztah a že ani nebylo prokázáno takové jednání těchto žalovaných, z něhož by žalobci vznikla škoda. Tvrzení žalobce, že mu byla způsobena škoda jednáním druhé žalované a třetího žalovaného, kteří byli zasvěceni do transakcí s nemovitostmi, jejichž smyslem bylo zabránit tomu, aby byly použity k uspokojení pohledávek věřitelů Libora Drahoše, nemůže založit jejich odpovědnost za případnou škodu žalobce zejména pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním těchto žalovaných a tvrzenou škodou žalobce. To, že žalobce koupil nemovitosti od první žalované, bylo zcela nezávislé na jednání druhé žalované a třetího žalovaného. Škoda mu proto mohla vzniknout pouze jednáním první žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkl, že nesprávně posoudil otázku, od kdy se první žalovaná ocitla v prodlení s vrácením kupní ceny. I nadále je přesvědčen, že má nárok na příslušenství pohledávky již od 4. 6. 1998, kdy jí uhradil kupní cenu, tím spíše když z předložené korespondence vyplývá, že po první žalované požadoval vrácení kupní ceny již v roce 1998. Poté, co podrobně popsal jednotlivé právní úkony spojené s převodem předmětných nemovitostí mezi jejich původním vlastníkem L. D. a první a druhou žalovanou v jejich časové posloupnosti, setrval na svém právním názoru, že druhá žalovaná a třetí žalovaný, kteří se na těchto transakcích podíleli s úmyslem krátit věřitele L. D. na jejich právech, odpovídají mu ve smyslu §420 obč. zák. za škodu. Odvolací soud pochybil i tím, že neprovedl důkaz konkursním spisem L. D. Srozuměn není ani s rozhodnutím o nákladech řízení (výrok V. napadeného rozsudku). Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná a třetí žalovaný se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Za situace, kdy se žalobce dovolává přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., avšak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., navrhli dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolací soud (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Je proto namístě zvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst 1. písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej samotné znění §241a odst. 3 o. s. ř., které možnost použití tohoto dovolacího důvodu připouští pouze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud převzít skutkový stav, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze pak úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
S přihlédnutím k výše uvedenému je proto bez významu námitka žalobce, že požadoval po první žalované vrácení kupní ceny již v roce 1998, jíž se snažil brojit proti závěru odvolacího soudu, že se první žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dne 26. 9. 2000; podle svého obsahu totiž představuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Totéž platí i o další výhradě žalobce ke správnosti závěru odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním druhé žalované a třetího žalovaného a škodou žalobce. Jestliže žalobce tvrdí, že mezi jednáním těchto žalovaných, kteří byli zasvěceni do transakcí s nemovitostmi vedených s úmyslem zkrátit věřitele L. D. v jejich právu na uspokojení pohledávek, a vznikem škody žalobce je vztah příčinné souvislosti, směřují jeho námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci v otázce příčinné souvislosti. Dovolací soud již dříve vyslovil, že otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srovnej rozsudek ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod C 1025/14). Ani námitka, že odvolací soud pochybil, když neprovedl důkaz obsahem konkursního spisu, není způsobilá (jak bylo výše vyloženo) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Žalobce spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky, od kdy je první žalovaná v prodlení s plněním peněžitého dluhu. Závěr odvolacího soudu, že tomu tak je od 26. 9. 2000, nesdílí, když je názoru, že v prodlení se první žalovaná ocitla již v okamžiku, kdy jí kupní cenu zaplatil, tj. 4. 6. 1998.
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., neboť k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem.
Podle §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Z této úpravy je zřejmé, že bezdůvodné obohacení je závazkovým právním vztahem, z něhož pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Jestliže tento dluh spočívá v povinnosti platební, jde o dluh peněžitý, s jehož řádným a včasným nesplněním spojuje §517 obč. zák. nepříznivý důsledek vzniku prodlení na straně dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění též úroky z prodlení.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo uvedena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Vzhledem k tomu, že doba splnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byla první žalovaná vyzvána žalobcem k plnění. Dospěl-li odvolací soud na základě zjištění, že první žalovaná, která reagovala na výzvu žalobce k vrácení kupní ceny 2,550.000,- Kč dopisem ze dne 26. 9. 2000, byla nepochybně v prodlení s plněním dluhu k tomuto dni, a nikoli již dnem, kdy byla kupní cena žalobcem zaplacena, je jeho závěr správný a lze se s ním ztotožnit. Ostatně dovolací soud se již dříve obdobnou problematikou zabýval ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 21/2003, pod č. C 1467, a zaujal k ní shodný právní názor.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobce nelze tudíž přiznat ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost.
Dovolacími námitkami, jimiž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení, se dovolací soud zabývat nemohl, jelikož takové dovolání není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. tu nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadený výrok rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Ze všech shora uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, dovolací soud uložil povinnost zaplatit druhé žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). První žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a třetí žalovaný se jejich náhrady výslovně vzdal
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 14. prosince 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu