ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.506.2002.1
sp. zn. 33 Odo 506/2002-89
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně L. S., zastoupené Mgr. J. R., advokátem, proti žalovanému J. H., o zaplacení 27 258 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 372/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 39 Co 560/01-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 39 Co 560/01-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 27 258 Kč. Uváděla, že žalovaný ji jako vlastnici domu po smrti své matky, nájemkyně bytu v tomto domě, uvedl v omyl sdělením, že s matkou žil ve společné domácnosti, byt nevyklidil a po 3 měsíce hradil regulované nájemné, ačkoli žalobkyně měla možnost byt pronajmout za nájemné tržní. Rozdíl mezi regulovaným nájemným, které žalovaný v období od ledna do března 1998 uhradil, a nájemným tržním, na které měla žalobkyně podle svého přesvědčení nárok, a které by čítalo 10 000 Kč měsíčně, představuje částku, jež je žalobou požadována. K zaplacení své pohledávky žalobkyně žalovaného marně vyzvala dopisy ze 27. 11. 1997 a ze 16. 1. 1998.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 20. 1 2000, č. j. 23 C 372/98-31, Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2001, č. j. 53 Co 620/2000-44, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s výtkou, že byla porušena zásada vázanosti soudu žalobou (soud prvního stupně totiž zamítl žalobu na zaplacení 33 225 Kč, ačkoliv žalobním návrhem bylo požadováno zaplacení 27 258 Kč), rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2001, č. j. 23 C 372/98-54, tak, že žalobu opětovně zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 703 v L. ulici v P. 6, v němž se nachází i byt o velikosti dvou místností (dále opět jen „byt“), jehož výlučnou nájemkyní byla do své smrti, tj. do 21. 12. 1996, V. H., matka žalovaného. Žalovaný oznámil úmrtí své matky správci domu dopisem z 3. 3. 1997 spolu se sdělením, že se svou matkou vedl společnou domácnost. Zároveň uhradil regulované nájemné za byt za období leden až březen 1997 v celkové výši 5 967 Kč. V návaznosti na opakované výzvy správce domu, aby odevzdal klíče od bytu a byt protokolárně žalobkyni předal, žalovaný dne 3. 8. 1997 zaslal správci domu klíče od bytu. Z trvalého pobytu v předmětném bytě se odhlásil 15. září 1997. Skutečnost, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, je nesporná. Dědické řízení po zemřelé V. H. bylo pro nedostatek majetku zastaveno, neboť zanechala toliko zařízení bytu bez hodnoty. Část tohoto zařízení nechala manželka žalovaného z bytu odvézt, zbývající část byla z bytu odstraněna v srpnu 1998 poté, co žalovaný zaslal žalobkyni klíče od bytu spolu se sdělením, že byt není zcela vyklizen. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že domáhala-li se žalobkyně zaplacení částky 27 258 Kč z titulu náhrady škody, není její nárok důvodný, neboť „z vylíčení skutkových okolností není patrné ani porušení právní povinnosti žalovaného, ani vznik škody“. Žalobou uplatněný nárok však posoudil jako bezdůvodné obohacení, které vzniklo všem dědicům V. H. (tj. žalovanému a jeho bratru) tím, že měli v bytě žalobkyně uskladněn nábytek a jiné věci po zemřelé nájemkyni, které jim vlastnicky patřily. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že měla reálnou možnost byt po jeho vyklizení pronajmout za tržní nájemné, „lze výši bezdůvodného obohacení stanovit pouze ve výši tzv. regulovaného nájemného, které však již bylo uhrazeno“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, č. j. 39 Co 560/01-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neshledal ani odvolací soud žalobu opodstatněnou. Zcela správnými shledal závěry soudu prvního stupně týkající se hodnocení uplatněného nároku z pohledu možné náhrady škody. Shodně s ním uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik škody; tvrzení o ušlém zisku z eventuelního pronájmu za tržní nájemné zůstalo pouze v rovině hypotetické a z tvrzení, že žalobkyni bylo znemožněno byt využívat pro vlastní potřebu, nelze bez dalšího vznik škody dovodit. Nebyl-li tedy splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody – existence skutečné škody v podobě majetkové újmy – nebylo namístě zkoumat splnění dalších předpokladů nároku na náhradu škody. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný odpovídá žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku, odvolací soud nesdílí a uzavírá, že žalovaný byl sice dědicem po své zemřelé matce, nicméně vlastníkem žádného majetku, který byl původně jejím vlastnictvím, se v důsledku dědění nestal. Protože dědické řízení po zemřelé Věře Horákové bylo podle §175h odst. 1 o. s. ř. zastaveno, nevstoupil žalovaný do práv a povinností zemřelé a zákonná povinnost vyklidit byt, jehož byla nájemkyní, mu nevznikla. Nelze tudíž ani dovozovat, že se žalovaný na úkor žalobkyně jakkoli bezdůvodně obohatil. V samotné skutečnosti, že snad žalovaný měl po smrti své matky k dispozici klíče od bytu, nelze odpovědnost žalovaného za škodu, případně za bezdůvodné obohacení shledávat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tvrdíc, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zásadním shledává posouzení, „zda se vlastnické právo vlastníka nemovitosti uplatní proti každé osobě, která neoprávněně užívá a odmítá vlastníkovi vyklidit a předat nemovitost, případně její část, v důsledku tvrzeného přechodu práva nájmu bytu, pod jaký institut občanského práva hmotného je možno nárok vlastníka vyplývající z porušení vlastnického práva podřadit a jakým způsobem je možno stanovit výši takového nároku“. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o neexistenci nároku žalobkyně vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení. Srozuměna není s „vázaností“ existence tohoto nároku na výsledky dědického řízení a ne na skutkový stav spočívající v neoprávněném bránění žalovaným žalobkyni, aby předmětný byt užívala. Je přesvědčena, že právě v důsledku jednání žalovaného, z něhož je patrné, že se neoprávněně domáhal přechodu práva nájmu bytu na svoji osobu, vznikl žalobkyni nárok na vydání peněžitého plnění z bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí sice až druhý, avšak výsledkem shodný (žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně je přípustné, protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci (právní otázka, která byla významná pro rozhodnutí ve věci, byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem).
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní závěr, na němž odvolací soud rovněž založil svůj rozsudek a který žalobkyně zpochybněním v dovolání (ať již výslovným nebo z obsahu dovoditelným) učinila předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení, je závěr dovozující, že žalovaný neodpovídá žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení.
Podle ustanovení §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ObčZ“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacení je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 ObčZ).
V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že nevstoupil-li žalovaný v důsledku zastavení dědického řízení po své matce V. H. podle §175h odst. 1 o. s. ř. do jejích práv a povinností, a nestal-li se vlastníkem jejích věcí zanechaných v bytě, jehož byla nájemkyní, nevznikla mu ani povinnost tento byt vyklidit a nelze tudíž logicky vzato dovodit, že by se porušením takové povinnosti na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Dále konstatoval, že bezdůvodné obohacení žalovaného nelze shledávat ani v samotné skutečnosti, že disponoval s klíči od bytu, kde jeho matka do své smrti bydlela.
Z hlediska posouzení, zda se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil či nikoliv, je rozhodující skutečnost, získal-li žalovaný na úkor žalobkyně majetkový prospěch neboli dostalo-li se mu majetkové hodnoty tak, že v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv. Majetkový prospěch mohl žalovaný v posuzovaném případě získat toliko užíváním bytu v domě žalobkyně bez právního důvodu, neboť v řízení bylo nesporné, že právní důvod k užívání bytu žalovanému nesvědčil. Je proto nezbytné určit, zda skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, a která odvolací soud jako správná převzal, umožňují dospět k závěru, že žalovaný byt užíval.
Odvolacímu soudu lze vytknout, že poté, co uzavřel, že žalovanému povinnost byt vyklidit v důsledku přechodu práv a povinností po své matky nevznikla, nevyhodnotil správně (úplně) počínání žalovaného ohledně předmětného bytu, když při utváření svého právního závěru o absenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného zvažoval jen samu skutečnost, že žalovaný měl po smrti své matky k dispozice klíče od jejího bytu. Tato skutečnost však nebyla jedinou v řízení zjištěnou skutečností, která mohla mít na posouzení odpovědnosti za bezdůvodné obohacení vliv. Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu byla rovněž i (odvolacím soudem nevyhodnocená) zjištění, že žalovaný delší dobu od smrti své matky (tj. od 21. 12. 1996) tuto událost před žalobkyní zamlčoval a své pozdější oznámení této události v dopise z 3. 3. 1997 formuloval tak, že vzbuzovalo dojem, že žalovaný splňuje zákonné podmínky přechodu práva nájmu bytu; po smrti své matky žalovaný disponoval klíčí od bytu a pronajímateli je bez zbytečných průtahů neodevzdal, nadále sám platil (regulované) nájemné z bytu, zůstával v tomto bytě hlášen k trvalému pobytu a v bytě zůstaly věci, jejichž vlastnictví na žalovaného sice v rámci dědického řízení nepřešlo, s nimiž však rodina žalovaného disponovala jako se svým majetkem. Nelze pomíjet, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení může být spojována se skutečností, že byt nebyl pronajímateli odevzdán, přičemž ten, kdo disponoval s klíči od bytu umožnil jeho užívání a znemožnil tak pronajímateli realizaci jeho práva s bytem dále disponovat (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984 pod pořadovým číslem 27 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001). Postavil-li tedy odvolací soud své právní posouzení odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pouze na závěrech, že žalovaný nevstoupil do práv a povinností své matky a že mu tudíž nevznikla povinnost byt vyklidit, a že ze samotné „držby“ klíčů nelze vznik bezdůvodného obohacení dovozovat, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné (uvedené skutečnosti nevyčerpávají všechny zákonné předpoklady významné pro posouzení odpovědnosti za bezdůvodné obohacení).
Lze uzavřít, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. září 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu