ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.538.2003.1
sp. zn. 33 Odo 538/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. K., zastoupené, advokátem, proti žalovaným l) J. B. a 2) Z. B., zastoupeným, advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1503/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2001, č.j. 28 Co 227/2001-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, na nákladech dovolacího řízení částku 6.150,- Kč k rukám ..., advokáta se sídlem v …, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí, a aby žalované uznal povinnými tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené je žalobkyni předat do 3 dnů od právní moci rozsudku. Uváděla, že smlouvou ze dne 26. 4. 1993 předmětné nemovitosti žalovaným darovala, přičemž žalovaní dar přijali; současně s darovací smlouvou uzavřeli účastníci smlouvu o zřízení věcného břemene ve prospěch žalobkyně. Po uzavření darovací smlouvy se chování žalovaných vůči žalobkyni změnilo, žalovaní nerespektují práva a oprávněné zájmy žalobkyně a neprojevují o ni zájem. Proto žalobkyně požádala o vrácení daru.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 8 C 1503/99-35, zamítl žalobní návrh požadující určení, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 509 na stavební parcele č. 522 ve V. O., stavební parcely č. 522 a zahrad č. 716/23 a 716/47 ve V. O., se všemi součástmi a příslušenstvím, tedy nemovitostí zapsaných na LV č. 127 pro obec a katastrální území V. O. u Katastrálního úřadu v K.; zamítl rovněž žalobní návrh, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit tyto nemovitosti a vyklizené je žalobkyni předat do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2001, č.j. 28 Co 227/2001-54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení zjištěné chování žalovaných vůči žalobkyni nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“). Protože svůj výklad pojmu „hrubé porušení dobrých mravů“ ve spojení s dlouhodobě trvajícím zásahem do práv z věcného břemene shledal odvolací soud zásadně právně významným, připustil proti svému rozsudku dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaných vůči žalobkyni nelze právně kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 ObčZ. Žalobkyně je nadále přesvědčena, že žalovaní hrubě porušili dobré mravy tím, že dlouhodobě nerespektují její právo užívat zahradu č. 716/23, poničili zde vegetaci a parkovali zde automobil. Na žalobkyni přenášeli povinnost hradit energie, bránili tomu, aby u sebe ubytovala vnuka a preferovali vlastní zájmy na její úkor. Soudy při rozhodování dostatečně nezohlednily, že žalobkyně „celou věcí po řadu let trpí“, cítí se opuštěná a pro žalované bezvýznamná a nemá zajištěno klidné a nerušené stáří. I kdyby v minulosti souhlasila s počínáním žalovaných, resp. nebránila některým jejich zásahům do svých práv, má nepochybně právo kdykoli trvat na plném rozsahu svých práv tak, jak vyplývají z věcného břemene. Proto poté, kdy projevila vůli konzumovat svá práva z věcného břemene, bylo povinností žalovaných zdržet se dalších zásahů do výkonu těchto práv, byť již nebylo dobře možné odstranit úpravy či obnovit stav nemovitosti do stavu před zásahy. Pokud se tak nestalo, je postoj žalovaných v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Mají za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by se vůči žalobkyni provinili hrubým porušením dobrých mravů. Barvitý popis ústrků, jichž se měli vůči žalobkyni dopouštět, podle jejich názoru nekoresponduje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.Ve skutečnosti jsou to oni, kdo je postižen narušením vzájemných vztahů. Žalovaní znovu rekapitulují své poznatky ze společného užívání nemovitostí a zdůrazňují, že stavebními úpravami, s nimiž – jak nyní přiznává – žalobkyně zpočátku souhlasila, se snažili vylepšit bydlení žalobkyně v darovaném domě. Tyto práce museli nyní přerušit. Protože k domu, stejně jako k jedné z vedlejších staveb, je přístup výlučně z pozemku č. 716/23, nemohlo právo žalobkyně z věcného břemene vyloučit žalované z výkonu jejich vlastnického práva k nemovitostem; je tedy liché tvrzení žalobkyně o dlouhodobě trvajícím nepřípustném zásahu do výkonu jejího práva z věcného břemene. Žalovaní v současné době svůj dům neužívají a zdržují se v zahradním domku, čímž nesporně zjednali nápravu v zásazích do výkonu práv žalobkyně. Ke stížnostem žalobkyně na opuštěnost a nezájem připomínají, že žalobkyni opakovaně nabízeli stejnou pomoc, jakou poskytují i otci žalovaného a strýci žalované. Žalobkyně - až na výjimky – v současné době jejich pomoc odmítá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu k tomu legitimovanou osobou (žalobkyní) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Zákon svěřil odvolacímu soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) oprávnění založit podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozhodnutí, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, má-li za to, že význam v něm řešené právní otázky, popřípadě význam celého rozhodnutí je zásadní a vyžaduje přezkum cestou mimořádného opravného prostředku. Dovolacímu soudu za této situace nepřísluší přezkoumávat, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně po právní stránce zásadní význam (v tomto směru je vázán názorem odvolacího soudu). Uvedené možnosti v daném případě odvolací soud využil, když ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí, nýbrž jen v jeho odůvodnění (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 7 ročník 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolací přezkum objektivně otevřen pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám taxativně uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., jež způsobují zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovými vadami trpělo (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Jeho obsahovým vymezením je dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán. Se zřetelem k právnímu hodnocení zjištěného skutku odvolacím soudem a k dovolacím námitkám žalobkyně podléhá dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že soudy zjištěné chování žalovaných k žalobkyni nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů.
Právním posouzením věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstavu (hypotézu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo přiznává nebo oduznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkové¨ý stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §630 ObčZ dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z ustanovení §3 odst. 1 ObčZ, podle něhož „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bezprávního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
Předně je třeba uvést, že z ustanovení §630 ObčZ nevyplývá, že by závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny muselo - co do rozsahu a intenzity - dosáhnout takového stupně závažnosti jednání, které by založilo trestněprávní či správněprávní odpovědnost obdarovaného. Kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek, mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru podle ustanovení §630 ObčZ; musí se však jednat vždy o takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Tato kolize - závadné jednání - však vždy musí dosáhnout intenzity, která je spojena s nikoli \"běžným\", nýbrž hrubým porušením dobrých mravů (závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny musí být svým rozsahem a intenzitou natolik výrazné, aby skutečně bylo podřaditelné pod ustanovení §630 ObčZ).
Skutkový základ sporu nelze v daném případě zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. V posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně předmětné nemovitosti darovala žalovaným darovací smlouvou ze dne 26. 4. 1993; současně s touto smlouvou žalovaní zřídili pro žalobkyni věcné břemeno práva doživotního bezplatného bydlení v domě, jakož i právo doživotního bezplatného užívání zahrady č. 716/23; rozsah těchto práv byl ve smlouvě podrobně specifikován a znamenal zejména výlučné užívání bytu v přízemí domu, vedlejší stavby a zahrady č. 716/23 a spoluužívání společných prostor v domě, sklepa a právo volného pohybu po zahradě č. 716/47. V roce 1995 požádali žalovaní, kteří spoléhali na předchozí ústní souhlas žalobkyně, o povolení stavby kůlny na pozemku č. 716/23 a povolení jim bylo příslušným obecním úřadem vydáno. V roce 1997 začaly vznikat mezi účastníky neshody, které byly zapříčiněny zejména tím, že žalobkyně se chovala nadále jako vlastník nemovitostí a žalovaní nedostatečně posoudili rozsah jejích práv vyplývajících z věcného břemene. Hlavním důvodem neshod však byl rozdílný přístup žalobkyně a žalovaných vůči synovi žalovaných; zatímco žalovaní jej pro jeho chování k nim vykázali ze společné domácnosti, žalobkyně mu poskytla dočasný azyl. V této době také žalobkyně projevila otevřený nesouhlas se zásahy žalovaných do výkonu jejího práva z věcného břemene, tedy práva výlučně užívat zahradu č. 716/23 (žalovaným vytýkala, že pokáceli některé stromy na tomto pozemku a že zde zřídili stavbu, která byla užívána jako garáž), a začala odmítat dosavadní pomoc žalovaných. Dopisem z 31. 3. 1999 žalobkyně žalovaným sdělila, že darovací smlouvu ruší a trvá na vrácení daru.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaných vůči žalobkyni nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani rozsahu „závadnosti\". Je sice nesporné, že mezi účastníky řízení dochází již od roku 1997 k neshodám a lze tudíž hovořit o dlouhodobých neshodách, nelze však přehlížet, že jde o neshody vzájemně vyvolávané, pramenící z odlišného vnímání situace, která nastala po uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Žalobkyně sice touto smlouvou pozbyla vlastnické právo k nemovitostem, avšak subjektivně se cítila být povolána k výraznému spolurozhodování o darovaném majetku. Žalovaní naproti tomu podcenili význam práv odpovídajících věcnému břemeni a - spoléhajíce na příbuzenský poměr k žalobkyni a na její momentální neformální projevy vůle - zasahovali do výkonu jejích smluvních práv, přičemž následky těchto zásahů nebylo dobře možné při změně postoje žalobkyně odstranit a předmět práva uvést beze zbytku do původního stavu (např. vykácení vzrostlých stromů, vybudování stavby). Jak rovněž vyplynulo z provedeného dokazování, je to právě žalobkyně, kdo odmítl přijímat dosud poskytovanou pomoc žalovaných a kdo není ochoten přispět k harmonizaci vzájemných vztahů. Proto nelze ani vyloučit, že prezentované stavy psychiky žalobkyně (osamělost ve stáří a nemoci, bezvýznamnost pro žalované) lze přičítat právě jejímu stávajícímu postoji. Spolupodílela-li se žalobkyně na vzniku hádek a byla-li původně srozuměna s počiny, které znamenaly v řízení popsané zásahy do výkonu jejích práv odpovídajících věcnému břemeni (resp. nebrojila-li bezprostředně proti nim), nelze mít zato, že závadnost chování žalovaných naplnila skutkovou podstatu pro vrácení daru podle ustanovení §630 ObčZ.
Odvolací soud při právním posouzení dané věci nepochybil a dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. není v posuzovaném případě naplněn. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 6.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §16 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení) s připočtením 2 paušálních částek po 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. října 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu