ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.542.2002.1
sp. zn. 33 Odo 542/2002-155
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti žalovanému L. Z., zastoupenému JUDr. H. P., advokátkou, o zaplacení 71 597,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 23/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2002 č. j. 26 Co 608/2001 - 142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
8 445 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. H., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 4. července 2001 č. j. 9 C 23/95 – 122 poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. srpna 2000 č. j. 9 C 23/95 – 58 byl v části, jíž byla žaloba o zaplacení 71 597,60 Kč s příslušenstvím zamítnuta, zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2001 č. j. 26 Co 634/2000 – 106 a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, uložil žalovanému zaplatit žalobci 71 447 Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky 28 915,50 Kč za dobu od 1. 10. 1994 do zaplacení, s 18 % úrokem z prodlení z částky 8 133,10 Kč za dobu od 30. 9. 1997 do zaplacení, s 15 % úrokem z prodlení z částky 86,40 Kč za dobu od 31. 12. 1998 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 34 312 Kč za dobu od 24. 2. 2000 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, co do částky 150,60 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení požadované žalobcem ve vyšší sazbě a za delší dobu, než ve svém výroku přiznal, žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, kdy dovodil, že není oprávněn zkoumat platnost právního úkonu, na podkladě něhož došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitosti, uzavřel, vycházeje právě z výpisu z katastru nemovitostí, že žalobce je od 5. 11. 1993 vlastníkem nemovitosti objektu posklizňové linky v obci P. Protože žalovaný užíval v tomto objektu betonovou plošinu jako skladovací prostor o výměře 267 m2 bez právního důvodu a za toto užívání neplatil, získal bezdůvodné obohacení odpovídající obvyklému nájemnému za užívání nebytových prostor stejného typu. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení soud vycházel z nájemného sjednaného v nájemních smlouvách týkajících se obdobných nebytových prostor - skladových prostor v sousedních obcích (165 Kč/m2 ročně). Vzal přitom v úvahu i skutečnost, že v části posklizňové linky užívané žalovaným nebyl v rozhodném období zaveden elektrický proud, ale elektrická přípojka byla v bezprostředně navazující části objektu. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu ohledně solidární odpovědnosti žalovaného a svědka M. Š. soud prvního stupně uzavřel, že žalobce může uplatnit celý nárok na bezdůvodné obohacení pouze po žalovaném. Z důvodu promlčení části nároku přiznal žalobci nárok za dobu od 5. 11. 1993 do 30. 9. 1994, od 30. 9. 1995 do 31. 12. 1995, za den 31. 12. 1996 a za dobu od 24. 2. 1998 do 13. 10. 1999 odpovídající rozdílu mezi částkami, které byly již žalobci pravomocně přisouzeny, a částkami, které odpovídají dosud nevydanému bezdůvodnému obohacení. Žaloba byla zamítnuta co do částky 150,60 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, jež byla předmětem sporu (71 597,60 Kč) a přiznaným bezdůvodným obohacením ve výši 71 447 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci přísluší úrok z prodlení jednak ode dne následujícího po výzvě k úhradě části dluhu ze dne 28. 9. 1994 a jednak ode dnů, ve kterých žalobce postupně rozšiřoval žalobu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. března 2002 č. j. 26 Co 608/2001 – 142 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 71 447 Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky 28 915,50 Kč za dobu od 1. 10. 1994 do zaplacení, s 18 % úrokem z prodlení z částky 8 219,50 Kč za dobu od 31. 8. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 34 312 Kč za dobu od 4. 3. 2000 do zaplacení potvrdil; ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 16 % úrok z prodlení z 8 133,10 Kč za dobu od 30. 9. 1997 do 30. 8. 1999, 15 % úrok z prodlení z 86,40 Kč za dobu od 31. 12. 1998 do 30. 8. 1999 a 10 % úrok z prodlení z 34 312 Kč za dobu od 24. 2. 2000 do 3. 3. 2000 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně v otázce způsobu ocenění bezdůvodného obohacení a v otázce solidární odpovědnosti žalovaného a svědka Miroslava Štefana (k řešeným otázkám zaujal už v předešlém řízení závazný právní názor). Správným shledal závěr okresního soudu týkající se aktivní legitimace žalobce ve vazbě na průkaz jeho vlastnického práva. Neztotožnil se pouze se závěrem stanovení počátku prodlení žalovaného s plněním dluhu, resp. jeho částí. Dovodil, že počátek prodlení se zaplacením dalších částek, o něž žalobce žádal v několika návrzích na rozšíření žaloby, nastal vždy až následující den po dni, kdy bylo žalovanému doručeno rozhodnutí soudu o připuštění příslušného rozšíření žaloby. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek okresního soudu ohledně příslušenství pohledávky potvrdil pouze zčásti.
Proti potvrzujícímu a akcesorickému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že bezdůvodné obohacení získal solidárně se svědkem M. Š. Protože předmětné prostory posklizňové linky neužívali společně, nýbrž každý užíval pro svou potřebu jejich část, je odpovědnost za bezdůvodné obohacení obou dílčí. Žalovaný setrvává i na své námitce uplatněné v odvolání, že výši bezdůvodného obohacení nelze určit částkou 165 Kč/m2 ročně, neboť v této částce obvyklého nájemného byly zohledněny výhody vyplývající z elektrifikace předmětné nemovitosti, které žalovaný v průběhu užívání neměl. Soud při stanovení výše obvyklého nájemného měl vyjít z výše nájemného u neelektrifikovaných objektů zemědělských prostor tohoto typu, a neměl brát v úvahu nájemné placené v obcích s odlišnou dopravní obslužností a jinou vzdáleností od center. Žalovaný není srozuměn ani se závěrem o obvyklosti nájemného, když odvolací soud měl k dispozici pouze nájemné stanovené jedním pronajímatelem. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že se všemi námitkami dovolatele se odvolací soud vypořádal správně. Navíc je přesvědčen, že dovolatel pouze opakuje argumenty ze svého odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že bylo-li prokázáno, že žalovaný a svědek M. Š. užívali nebytový prostor v posklizňové lince v rozhodném období společně, pak přijímali společně i plnění bez právního důvodu a společně mají bezdůvodné obohacení vydat. Nesouhlasí s námitkou žalovaného, že při stanovení obvyklého nájemného ve výši 165 Kč/m2 ročně nebylo vzato v úvahu, že nebytové prostory nebyly elektrifikovány. Předmětná posklizňová linka elektrifikována je, pouze žalovaným užívaná betonová plocha nebyla opatřena rozvodem elektrické energie, žalovaný však měl dostupný zdroj elektrické energie cca 4 m od užívaných prostor, přičemž do této části opatřené zásuvkou – zdrojem elektrické energie - se dá volně procházet. Žalobce připomíná, že i v objektu stodoly D. K., který mimo jiné vzal nalézací soud v úvahu jako srovnatelný objekt pro stanovení obvyklého nájemného, je zdroj elektrické energie také mimo vnitřní část objektu, a to z bezpečnostních důvodů. Námitka žalovaného ohledně dopravní obslužnosti obcí P., L. a D. K. nemůže obstát, když z předloženého důkazu – potvrzení realitní kanceláře RAKO v Trutnově - o cenách skladovacích prostor bez vytápění v obcích do 1000 obyvatel vyplývá, že nejnižší cena nájemného ve srovnatelných objektech v těchto malých obcích odpovídá přibližně výši obvyklého nájemného, tak jak ji určil soud.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání, které splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ) a vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k obsahové konkretizaci v dovolání užitého důvodu je předmětem dovolacího přezkumu řešení otázky solidární odpovědnost žalovaného se svědkem Miroslavem Štefanem a stanovení výše bezdůvodného obohacení.
Jestliže je ve smyslu §511 odst. 1 obč. zák. právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu při aplikaci uvedených právních ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav, ani pochybení v nesprávném výkladu těchto ustanovení. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že obohacení žalovaného a svědka M. Š. spočívalo v užívání cizí věci bez jejího reálného rozdělení, jestliže nebyla dohoda o tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každým z nich užíván. Odvolací soud pak správně dovodil, že z povahy plnění vyplývá, že tito mají vůči žalobci solidární povinnost poskytnout mu za užívání peněžitou náhradu, přičemž s ohledem na jejich solidární odpovědnost může žalobce nárok uplatňovat pouze po žalovaném.
Závěr odvolacího soudu (shodný se závěrem soudu prvního stupně) ohledně výše bezdůvodného obohacení záležející v užívání nebytových prostor bez právního důvodu, v částce, která odpovídá obvykle vynakládanému nájemnému v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových prostor, je plně v souladu se stávající judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit 8, pod číslem 16). Výše bezdůvodného obohacení v dané věci odpovídá obvyklému nájemnému za užívání skladovacích prostor v sousedních obcích v období, které časově pokrývá posuzované rozhodné období. Nebyl-li předložen důkaz o výši nájemného za skladovací prostory v daném čase v obci, v níž se nacházely skladovací prostory užívané bez právního důvodu, pak nelze vytknout soudu nesprávné právní posouzení, jestliže při určení výše obvyklého nájemného za skladovací prostory vycházel z obvyklého nájemného v sousedních obcích, které jsou od místa, v němž měl určit výši obvyklého nájemného, nejblíže. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které odvolací soud akceptoval a na které odkázal, vyplývá, že soud se zabýval i námitkou žalovaného k dopravní obslužnosti a vzdálenosti posuzovaného místa od center, když nevzal v úvahu výši nájemného srovnatelných nebytových prostor konkrétně ve V., v H. a v H., protože se jednalo o větší obce s nepochybně lepší dopravní obslužností, či obec, která byla od předmětného místa vzdálenější, než obce sousední. Neodůvodněnou zůstala i námitka žalovaného ohledně nesprávného posouzení srovnatelnosti nebytových prostor v závislosti na jejich elektrifikaci. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaný měl možnost se připojit k rozvodu elektrické energie, byť v místě vzdáleném několik metrů. Kromě toho soud při posuzování obvyklé ceny nájemného vycházel z nejnižší ceny srovnatelných skladovacích prostor. Vzal-li soud při posouzení obvyklého nájemného v úvahu výši nájemného srovnatelných nebytových prostor tří, v tomto směru srovnatelných nájemních smluv, nelze mu ohledně výše obvyklého nájemného z hlediska nedostatečného posouzení „obvyklosti“ takového nájemného vytknout nesprávné právní posouzení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 71 597,60 Kč) ve výši 8 370 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému, aby náhradu nákladů řízení v celkové výši 8 445 Kč zaplatil žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. října 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu