ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.544.2006.1
sp. zn. 33 Odo 544/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. B., proti žalovanému M. Z., o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 23/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 12 Co 326/2004, 12 Co 327/2004-334, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 12 Co 326/2004, 12 Co 327/2004-334, ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. ledna 2004, č. j. 20 C 23/98-308, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 28. května 2004, č. j. 20 C 23/98-323, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. ledna 2004, č. j. 20 C 23/98-308, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 28. května 2004, č. j. 20 C 23/98-323, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2006, č. j. 12 Co 103/2006-393, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. července 2005, č. j. 20 C 23/98-374, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 20 C 23/98-308, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 800.000,- Kč s 26% úrokem od 4. 8. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (jejichž výši následně určil usnesením ze dne 28. května 2004, č. j. 20 C 23/98-323) a o tom, že „náklady znalečného hradí stát“. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její již zemřelý manžel uzavřeli se žalovaným smlouvu o dílo, jíž se žalovaný zavázal provést pro ně výstavbu rodinného domku na blíže specifikované stavební parcele. Z titulu této smlouvy převzal žalovaný od žalobkyně částku celkem 1,700.000,- Kč. Žalobkyně však ještě před zhotovením díla od smlouvy odstoupila. Podle znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován, činila hodnota stavebních prací dodaných žalovaným 1,701.040,- Kč. Soud prvního stupně pak – s poznámkou, že je vázán právním názorem Městského soudu v Praze vysloveným v předchozím průběhu řízení – posoudil věc podle §642 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a dospěl k závěru, že bylo povinností žalobkyně zaplatit žalovanému částku 1,701.040,- Kč. Její požadavek na vrácení části zálohy na cenu díla, kterou žalovanému zaplatila, tedy není důvodný, jelikož tato záloha byla zcela pokryta částkou, na jejíž zaplacení má právo žalovaný.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 12 Co 326/2004, 12 Co 327/2004-334, rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 5. 2004“ ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů znalečného potvrdil, zatímco ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konstatoval, že znalec Ing. B. (na rozdíl od svého původního znaleckého posudku) v dodatku k němu již splnil zadaný úkol a řádně finančně ocenil hodnotu žalovaným vykonaných prací, takže námitka žalobkyně, že stejně jako dříve pouze vyčíslil tzv. reprodukční cenu nemovitosti, není důvodná. Soud prvního stupně respektoval právní názor odvolacího soudu, posoudil věc podle §642 odst. 1 ObčZ a s ohledem na závěry znaleckého dokazování právem žalobu zamítl.
Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 20. července 2005, č. j. 20 C 23/98-374, rozhodl znovu o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Toto usnesení bylo k odvolání žalobkyně změněno usnesením odvolacího soudu ze dne 3. března 2006, č. j. 12 Co 103/2006-393, které nabylo právní moci dne 22. března 2006.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), případně z písm. c) téhož ustanovení. V něm namítla, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyslovila nesouhlas se závěry dodatku ke znaleckému posudku Ing. B., ze kterých vycházel odvolací soud při svém rozhodování, a znovu namítla, že znalec ani v tomto dodatku nevyčíslil hodnotu již provedených stavebních prací, nýbrž opět – pouze za použití jiných výrazů – ocenil stavbu jako celek. Jestliže v usnesení ze dne 9. října 2002, č. j. 23 Co 304/2002-249, jímž odvolací soud zrušil prvý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci (ze dne 18. února 2002, č. j. 20 C 23/98-227) a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, bylo soudu prvního stupně uloženo zaměřit dokazování na to, co žalovaný vynaložil na zhotovení díla, tedy jaká částka připadá na práce již vykonané ve smyslu §642 odst. 1 ObčZ, pak odvolací soud tím, že se spokojil se shora uvedeným dodatkem znaleckého posudku, nerespektoval svůj vlastní právní názor, jímž zavázal soud prvního stupně. Žalobkyně dále vytkla odvolacímu soudu, že odmítl její výhradu k postupu soudu prvního stupně, který přes její návrh na provedení výslechu znalce od tohoto výslechu po neúspěšných pokusech o předvolání znalce upustil. Názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně postupoval v intencích §127 odst. 1 věty čtvrté OSŘ, považuje dovolatelka za nesprávný výklad tohoto procesního ustanovení. Pro případ, že by byla zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, žalobkyně označila za otázky zásadního právního významu otázku nerespektování vlastního právního názoru odvolacím soudem a otázku, zda může být podkladem pro rozhodnutí o náhradě podle §458 odst. 1 ObčZ znalecký posudek v té podobě, jak jej vypracoval znalec Ing. B. v dodatku z 6. 10. 2003. Žalobkyně navrhla, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vyslovil přesvědčení, že napadený rozsudek není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Poukázal na to, že ve věci byla konstantně vyřešena otázka vypořádání účastníků zrušené smlouvy podle §642 ObčZ, přičemž žalobkyní zmiňované ustanovení §458 odst. 1 ObčZ vůbec nebylo použito. Žalovaný se ztotožnil se závěrem, že dodatek znaleckého posudku náležitě vyčíslil hodnotu provedených prací, a zdůraznil, že s ohledem na to nelze přisvědčit žalobkyni, pokud namítá, že odvolací soud nerespektoval svůj vlastní právní názor. Neprovedení výslechu znalce není samo o sobě vadou řízení a v daném případě byl vzhledem k jednoznačnosti písemného posudku znalce tento postup na místě. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právě z tohoto ustanovení dovozuje žalobkyně přípustnost svého dovolání; to však platí pouze částečně.
Rozsudkem ze dne 18. února 2002, č. j. 20 C 23/98-227, soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 45.850,- Kč s 26% úrokem od 4. 5. 1998 do zaplacení, zatímco žalobu domáhající se zaplacení dalších 754.150,- Kč s týmž příslušenstvím zamítl. Jestliže následným rozsudkem soudu prvního stupně, který byl potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, je zřejmé, že odlišnost obou rozhodnutí soudu prvního stupně je dána pouze ohledně části uplatněného nároku ve výši 45.850,- Kč s příslušenstvím. O zbývající části nároku bylo oběma rozsudky soudu prvního stupně rozhodnuto stejně, a to zamítavě, a proto chybí základní předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, t. j. diformita dřívějšího a pozdějšího rozhodnutí. Jelikož není sporu o tom, že odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v pozdějším rozsudku je důsledkem vázanosti tohoto soudu právním názorem soudu odvolacího, podle kterého je věc nutno posuzovat nikoli podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, nýbrž podle §642 odst. 1 ObčZ, je dovolání žalobkyně, pokud je jím napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 45.850,- Kč s 26% úrokem od 4. 5. 1998 do zaplacení, přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Přípustnost dovolání proti zbývající části potvrzujícího výroku však lze zvažovat toliko v intencích §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán i řešením otázek vyplývajících z procesního práva, pokud splňují shora uvedená kritéria.
V daném případě žalobkyně v dovolání připisuje zásadní význam dvěma otázkám, které jej zjevně mít nemohou. Přesvědčení žalobkyně, že odvolací soud nerespektoval svůj dříve vyslovený právní názor, totiž vyplývá pouze z jejího odlišného pohledu na správnost závěrů dodatku ke znaleckému posudku; odvolací soud, přesvědčen o správnosti těchto závěrů, nikde neuvedl, že je oprávněn se od svého názoru odchýlit a že tak činí. Otázka, zda je takto vypracovaný dodatek ke znaleckému posudku způsobilý být podkladem pro rozhodnutí, je pak polemikou se správností jeho závěrů, t. j. otázkou skutkovou, nikoli právní. Žalobkyně ovšem současně zpochybnila správnost názoru odvolacího soudu, že postup soudu prvního stupně, který přes její výslovný návrh nevyslechl znalce k námitkám proti znaleckému posudku, je v souladu s §127 odst. 1 větou čtvrtou OSŘ. Jde tedy o sporný výklad zmíněného ustanovení, který byl pro rozhodnutí ve věci podstatný. Tato problematika je dosavadní judikaturou řešena jen sporadicky a obecně, a proto dovolací soud dospěl k závěru, že jde o otázku, jíž lze přiznat zásadní právní význam, a že pro její řešení je dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v části, ohledně níž není dána přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, přípustné podle písm. c) uvedeného ustanovení.
Nejvyšší soud České republiky tedy poté, co konstatoval, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a že je splněna i tzv. podmínka povinného zastoupení dovolatelky vyplývající z §241 odst. 1 a 4 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v celém jeho rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Podle §127 odst. 1 OSŘ závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce. Jak už bylo uvedeno, je judikatura k tomuto procesnímu ustanovení velmi kusá a omezuje se prakticky jen na zobecňující zprávy. Tak například ve zprávě o zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 49/1973 Sb., schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze 16. 12. 1974, Plsf 2/74, jež byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1975, se uvádí, že o odůvodněný případ, kdy se soud může místo výslechu znalce spokojit s písemným posudkem, jde např. při provádění znaleckého důkazu krevní zkouškou nebo dědičně biologickou zkouškou, znaleckého posudku podle sazeb pro hodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, znaleckého posudku o rozsahu poškození věcí po jejich prohlédnutí znalcem apod. V ostatních případech je sice provádění důkazů podle §127 odst. 1 věty třetí (nyní čtvrté) OSŘ rovněž možné, ale závisí na skutkové a právní povaze projednávané věci a zejména na povaze prováděného důkazu. Uplatnění zmíněného ustanovení bude praktické zejména tehdy, lze-li důvodně předpokládat, že k doplnění nebo objasnění posudku nebudou vznášeny dotazy. Ovšem i tam, kde se soud spokojil s písemným posudkem znalce, může nařídit dodatečně výslech znalce, pokud to bude zapotřebí vzhledem k obsahu písemného posudku nebo k jiným okolnostem uváděným účastníky řízení. Ve zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství Cpj 161/79, schválené usnesením pléna tohoto soudu z 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981, se pak s odkazem na shora citovanou hodnotící zprávu konstatuje, že soudy (správně) volají znalce k jednání zpravidla jen tam, kde vznikají pochybnosti o správnosti nebo úplnosti posudku. Soudy např. neprovádějí výslech znalce ve věcech, v nichž znalec nemůže danou problematiku svou výpovědí objasnit více, než se to stalo v písemném posudku. Jako nesprávný je ale označen postup soudu, který se spokojil s výslechem znalce a nevyslechl ho v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ač účastník vyslovil nesouhlas s odhadem ceny rodinného domku v písemně podaném posudku.
V dané věci soud prvního stupně ani soud odvolací zásady vyplývající ze shora uvedených zpráv, od nichž není důvodu se odchylovat ani v současné době, nerespektovaly. Žalobkyně vzápětí po obdržení písemného dodatku ke znaleckému posudku vypracovaného Ing. M. B. dne 6. října 2003 oznámila soudu prvního stupně, že trvá na tom, aby byl znalec vyslechnut, a při jednání tohoto soudu dne 3. listopadu 2003 namítla, že znalec nevyhověl zadání posudku. Soud prvního stupně znalce třikrát bezvýsledně předvolal k jednání, ale nakonec od jeho výslechu upustil a rozhodl jen na základě písemného dodatku. Správnost tohoto postupu žalobkyně zpochybnila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 2004, č. j. 20 C 23/98-308, v němž blíže vysvětlila, že nesprávnost postupu znalce při vypracování dodatku k posudku spatřuje v tom, že namísto hodnoty stavebních prací byla opět stanovena pouze hodnota nemovitosti. Odvolací soud však této námitce nepřisvědčil a konstatoval, že vzhledem k jednoznačným závěrům znalce nebylo nutno trvat na jeho osobním výslechu a postup soudu prvního stupně proto odpovídá ustanovení §127 odst. 1 věty čtvrté OSŘ. S tímto jeho názorem se ovšem dovolací soud neztotožňuje. Soud prvního stupně už tím, že se opakovaně pokusil znalce vyslechnout, připustil, že se závěry písemného posudku nemusí jevit zcela jednoznačné, a hodlal dát žalobkyni prostor k tomu, aby znalci položila dotazy. Přitom je zřejmé, že výslechem znalce mohly být pochybnosti o správnosti jeho závěrů buď potvrzeny nebo vyvráceny, a znalec tudíž svojí výpovědí mohl objasnit více než v písemném posudku. Ostatně znalcem použitý postup popsaný v písemném dodatku skutečně vzbuzuje – alespoň pro subjekty bez odborných znalostí, mezi něž je samozřejmě nutno řadit i soud – pochybnosti o tom, že byla skutečně oceněna hodnota prací, které žalovaný provedl ke dni odstoupení od smlouvy, a nikoli opět hodnota celé stavby snížená o procento připadající na neprovedené práce. Právě na to upozornila žalobkyně ve svém dovolání. Tyto pochybnosti nemusí být opodstatněné, ale jestliže existují a žalobkyně na ně poukázala a jestliže k jejich odstranění je třeba odborných znalostí, neměly se soudy spokojit s písemným posudkem, ale měly znalce vyslechnout. Právní názor odvolacího soudu, že neprovedení výslechu znalce v této věci je v souladu s ustanovením §127 odst. 1 věty čtvrté OSŘ, tudíž není správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném výkladu tohoto procesního předpisu a tím je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než přezkoumávaný meritorní výrok napadeného rozsudku, jakož i závislý [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ] potvrzující výrok o nákladech řízení státu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ zrušit. Důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením, a proto byl podle §243b odst. 3 věty druhé OSŘ zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jelikož na rozhodnutí ve věci samé závisí i rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, nezbylo, než – ve smyslu §242 odst. 2 písm. b) OSŘ – zrušit i dovoláním nenapadená usnesení, jimiž bylo o těchto nákladech rozhodnuto poté, co byl vydán přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu (t. j. usnesení odvolacího soudu ze dne 3. března 2006, č. j. 12 Co 103/2006-393, a usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. července 2005, č. j. 20 C 23/98-374).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu