ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.582.2002.1
sp. zn. 33 Odo 582/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Ing. R. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované A. R., zastoupené, advokátem, o 521 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 147/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2001 č. j. 16 Co 103/2001 - 93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. dubna 1996 č. j. 29 C 147/94 - 37 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 274 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14 % od 21. prosince 1993 do zaplacení, 27 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14 % od 21. prosince 1993 do zaplacení a 220 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14 % od 9. března 1993 do zaplacení a na nákladech řízení 39 496 Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 1996 č. j. 13 Co 359/96 - 52 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 27 675 Kč s příslušenstvím potvrdil a ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu v částce 274 000 Kč s příslušenstvím a 220 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti této části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v rozsahu zaplacení částky 274 200 Kč s příslušenstvím zamítnuta, podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. dubna 2000 č. j. 33 Cdo 765/2000 - 75 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v části 274 200 Kč s příslušenstvím zamítá, a současně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2001 č. j. 16 Co 103/2001 - 93 rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 274 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14% od 21. 12. 1993 do zaplacení, potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém namítá, že v téže věci již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. října 1996 č. j. 13 Co 359/96 - 52, neboť rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2000 č. j. 33 Cdo 765/2000 - 75 nebyl žalované řádně doručen. Žalovaná nebyla v předchozím dovolacím řízení zastoupena. Dovolací soud vzal nesprávně za prokázané, že žalovanou i v dovolacím řízení zastupuje advokát JUDr. J. K., který žalovanou zastupoval pouze v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Podle dovolatelky jeho procesní plná moc zanikla pravomocným ukončením řízení, pro které byla udělena a pro jiná řízení, včetně řízení dovolacího, ji nelze použít (stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpj 159/79 - Rc 21/81). Stejnopis dovolání i stejnopis rozsudku Nejvyššího soudu České republiky byl doručen JUDr. K. Žalovaná tak o podaném dovolání ani o vydání rozsudku dovolacím soudem nevěděla. Teprve na základě došlého předvolání k jednání u Městského soudu v Praze na den 24. dubna 2001 žalovaná pověřila svým zastoupením advokáta Mgr. H., který nahlédnutím do spisu zjistil, že bez vědomí žalované proběhlo dovolací řízení, a neformálně převzal rozsudek Nejvyššího soudu České republiky. Tímto způsobem byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. To se týká i průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně, neboť žalované byla odňata možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, protože některé listiny čtené k důkazu, zejména faktury žalobce, se nenacházejí ve spise zatímco z protokolu o jednání ze dne 7. září 1994 plyne, že k důkazu byly čteny pouze fotokopie faktur specifikovaných pouze daty, soudy však v rozhodnutích operují číslovanými fakturami bez dat. Při rozhodování se tak soudy opíraly o důkazy, jejichž obsah není znám, čímž žalované bylo odepřeno právo vyjádřit se k provedeným důkazům (§123 o. s. ř.). Dále dovolatelka namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozhodnutí uvedených v §237 odst. 2 o. s. ř., které však v dané souvislosti nepřicházejí v úvahu) je dovolání přípustné při splnění podmínek uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se domnívá, že nastala situace upravená v §237 odst. 1 písm. d), f) o. s. ř., tedy že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto a že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tento stav měl nastat tím, že žalované nebylo řádně doručeno dovolání a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2000 č. j. 33 Cdo 765/2000 - 75. Podle dovolatelky je tak i nadále pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 1996 č. j. 13 Co 359/96 - 52 a o téže věci nemohlo být opětovně rozhodováno. Žalovaná se též nemohla vyjádřit k dovolání a uplatnit v dovolacím řízení své námitky. Odnětí možnosti jednat před soudem podle dovolatelky zakládá skutečnost, že rozhodnutí soudů se opírají o důkazy, jejichž obsah není znám (v soudním spise nejsou založeny faktury, které jsou v protokole specifikovány daty, avšak v rozhodnutích soudů jsou faktury specifikovány pouze čísly), neboť žalovaná tak neměla možnost se k těmto důkazům vyjádřit.
Pokud žalovaná uvádí, že již v téže věci bylo pravomocně rozhodnuto Městským soudem v Praze dne 11. října 2000 č. j. 13 Co 359/96 - 52, je třeba konstatovat, že tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soud České republiky ze dne 25. dubna 2000 č. j. 33 Co 765/2000 - 75, který byl řádně doručen oběma účastníkům. Dne 12. 12. 1994 udělila žalovaná advokátovi JUDr. J. K. tzv. generální (všeobecnou plnou moc), aby ji „ zastupoval ve všech právních úkonech, aby přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, vymáhal nároky, plnění nároků přejímal, jejich plnění potvrzoval, to vše i tehdy, když je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci.“ Tato plná moc, která je založena v soudním spise na č. l. 10, zmocňuje advokáta J. K., aby žalovanou zastupoval ve všech právních věcech (tedy nejen ve věcech, v níž je dána pravomoc soudu) s příkladným výčtem všech možných právních úkonů, jež může zástupce za zastoupeného činit. Doplnění této generální plné moci advokáta slovy ....“ i jako speciální plná moc ke všem úkonům, jež souvisejí se zastupováním ve věci sporu o úhradu částky 521 875,- Kč vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1“, nemění nic na povaze udělené generální plné moci.Tento dodatek se zvláštní procesní plnou mocí pro určité soudní řízení je nadbytečný, neboť jím upravené zastoupení je již subsumováno v generální plné moci. Předmětná plná moc tedy platí nejen k převzetí dovolání, ale opravňuje advokáta JUDr. J. K. k zastupování žalované po celé řízení o mimořádném opravném prostředku. V dovolacím řízení tak není třeba znovu předkládat procesní plnou moc zástupce žalované, která byla zastoupena uvedeným způsobem již v nalézacím řízení a jejíž plná moc je ve spise založena. Žalovaná byla zastoupena JUDr. K. i v dovolacím řízení bez ohledu na to, že neučinila žádný procesní úkon ve vztahu k tomuto řízení. Soud prvního stupně pak správně respektoval tuto skutečnost a písemnosti určené žalované (tedy i dovolání) doručil v souladu s §49 odst. 1 o. s. ř. dne 13. 12 1996 jejímu zástupci JUDr. K., i když se po právní moci konečného rozhodnutí odvolacího soudu nijak neprojevil. V rozsudku dovolacího soudu je správně vyznačeno zastoupení žalované JUDr. K., kterému bylo toto rozhodnutí doručeno dne 22. května 2000. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není tudíž naplněna.
Dovolací soud dospěl k závěru, že nebyl splněn ani druhý předpoklad pro naplnění přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla řádně zastoupena v dovolacím řízení, a jejímu zástupci bylo dovolání protistrany řádně doručeno, nic nebránilo, aby vyjádřila a vznesla případné námitky k podanému dovolání žalované.
Důvodnou není ani námitka dovolatelky, že jí byla nesprávným postupem soudu odvolacího a soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem tím, že jí bylo znemožněno se vyjádřit k provedeným důkazům, neboť tyto se ve spise nenacházejí a v protokolu o jednání jsou čtené faktury specifikovány pouze daty, zatímco v odůvodnění soudních rozhodnutí jsou uvedena čísla faktur.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, přičemž pro přípustnost dovolání není rozhodující, zda účastníku byla odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím. Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, anebo jestliže soud věc projednal v rozporu s §101 odst. 2 o. s. ř.
V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti žalované či jejího zástupce, žalovaná byla vyslechnuta jako účastník řízení, byla jí umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy mohla se vyjádřit k dokazování i k právní stránce věci. V tom, že soud prvního stupně v protokole z jednání ze dne 7. listopadu 1995 (č. l. 20), kterého se žalovaná zúčastnila osobně i se svým zástupcem, specifikoval čtené faktury pouze datem a tyto nejsou jako přílohy ve spisovém materiálu založeny, avšak v odůvodnění soudních rozhodnutí jsou specifikovány čísly, nelze spatřovat postup, kterým byla odňata možnost jednat před soudem. K provedenému dokazování měla žalovaná možnost se vyjádřit ve smyslu §123 o. s. ř., neboť na tomto jednání byla přítomna. Obsah faktur jí proto byl znám. Pokud jde o odlišnou specifikaci faktur v odůvodnění rozhodnutí soudů, lze případné pochybení soudu v tomto směru vytýkat dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b) popřípadě c), d) o. s. ř., nemůže se však jednat o postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem.
V daném případě se tedy neuplatní ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Jiné vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání dále přípustné za podmínek uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.Takový případ však v dané věci nenastal, neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V daném případě odvolací soud proti svému rozsudku dovolání nepřipustil.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). V projednávané věci však žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v rámci dalšího odvolacího řízení neučinila.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska dalších námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. ledna 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu