ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.649.2005.1
sp. zn. 33 Odo 649/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. B., a b) M. B., zastoupených Mgr. D. D., advokátkou proti žalovaným 1) L. E., zastoupené JUDr. Z. N., advokátkou a 2) C. E., zastoupenému JUDr. F. M., obecným zmocněncem, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 262/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 22 Co 506/2004-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci požadovali, aby soud určil, že částka 2,700.000,- Kč, kterou jim žalovaní dluží, je splatná do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí soudu.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č. j. 4 C 262/2003-38, zamítl žalobu o určení splatnosti 2,700.000,- Kč, které žalovaní žalobcům dluží, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 22 Co 506/2004-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobcům se v řízení nepodařilo prokázat, že mezi nimi a žalovanými byla uzavřena smlouva o půjčce a že tedy žalovaným vznikla povinnost plnění z takové smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť mají zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nesprávným shledávají výklad ustanovení §657 obč. zák., jak jej provedl odvolací soud, jestliže dovodil, že byla-li částka 2,700.000,- Kč žalobci předána přímo věřitelce žalovaných, tedy poukazem na její účet, nemohla být smlouva o půjčce platně uzavřena. Uvádějí, že se žalovanými uzavřeli smlouvu o půjčce s tím, že jim částku 2,700.000,- Kč zapůjčí na zaplacení kupní ceny za nemovitosti, které žalovaní koupili od K. S. Současně bylo mezi účastníky dohodnuto, že půjčené peníze budou poukázány přímo na účet věřitelky žalovaných, což se i stalo. Žalobci jsou přesvědčeni, že taková dohoda o předání předmětu půjčky není v rozporu s §657 obč. zák., neboť k předání peněz jednoznačně došlo. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalobci) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů, zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože v dané věci potvrdil odvolací soud v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání dána pouze za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. podmíněna závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen jen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud musí při úvaze o přípustnosti (a též důvodnosti) dovolání vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci soudem odvolacím.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Námitkou, že odvolací soud pochybil při výkladu ustanovení §657 obč. zák. když dovodil, že smlouva o půjčce je neplatná, neboť její předmět byl předán přímo věřiteli žalovaných, dovolatelé podsouvají odvolacímu soudu právní závěr, který ve skutečnosti neučinil. Odvolací soud se v dané věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcům se v řízení nepodařilo prokázat, že mezi nimi a žalovanými byla uzavřena smlouva o půjčce a že jim tudíž vůbec vznikla povinnost plnění z takové smlouvy. Stejně jako soud prvního stupně tak neuvěřil tvrzení žalobců o existenci smlouvy o půjčce, když výpověď žalované sice korespondovala s tvrzením žalobců, avšak byla hodnocena jako nevěrohodná a účelová, listinné důkazy (tj. kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými a svědkyní S. a dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných) podpořily obranu žalovaného a další navrhované důkazy nebyly způsobilé existenci půjčky prokázat. Jestliže odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána samotná existence smlouvy o půjčce, nemohl logicky vzato ani hodnotit, zda šlo o smlouvu platnou či nikoli. Uvedl-li v odůvodnění svého rozsudku, že „již sami žalobci fakticky uzavření smlouvy o půjčce zpochybnili, když uvedli, že částku 2,700.000,- Kč předali přímo paní S., a to na její účet“, činil tak pouze na podporu svého skutkového závěru (tedy závěru, že žalobci v řízení neprokázali své tvrzení, že částku 2,700.000,- Kč žalovaným půjčili), nikoli v rámci právního posouzení věci, jak nesprávně dovozují dovolatelé. Z obsahu dovolání žalobců tak vyplývá, že jejich nesouhlas směřuje proti skutkovým závěrům, k nimž v dané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl. Výtka nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí je totiž založena výlučně na úvaze, že kdyby odvolací soud vyšel z jiných skutkových zjištění, které žalobci v dovolání předkládají, musel by dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobci v dovolání uplatnili, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu