ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.657.2004.1
sp. zn. 33 Odo 657/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. T., proti žalovaným 1) J. H., a 2) S. N., o zaplacení částky 310.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 45/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2004, č. j. 37 Co 8/2001-73, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2004, č. j. 37 Co 8/2001-73, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. září 2000, č. j. 51 C 45/98-45, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 310.000,- Kč s 26 % úroky od 23. 4. 1998 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2004, č. j. 37 Co 8/2001-73, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 310.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že s druhým žalovaným uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byl automobil zn. Seat Toledo, který následně vydal orgánům činným v trestním řízení, neboť se jednalo o odcizenou věc.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. září 2000, č. j. 51 C 45/98-45, žalobu v části požadující, aby byl první žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 310.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 17. 1. 1997 do zaplacení, zamítl (výrok I.), druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku částku 310.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 23. 4. 1998 do zaplacení (výrok II.), žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po druhém žalovaném zaplacení 21 % úroku z prodlení z částky 310.000,- Kč do 17. 1. 1997 do 22. 4. 1998, zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že žalobce jako kupující uzavřel s druhým žalovaným jako prodávajícím dne 21. 12. 1995 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej automobilu zn. Seat Toledo 1,9 TD červené barvy (dále jen „předmětný automobil“ či „automobil“) za kupní cenu 310.000,- Kč. Předmětný automobil byl dovezen ze zahraničí. Jeho technická způsobilost byla schválena dne 11. 12. 1995 a první žalovaný, který byl jeho vlastníkem, jej téhož dne prodal druhému žalovanému. Jak vyplývá z obsahu vyšetřovacího spisu Krajského úřadu vyšetřování ČVS: KVV-704/30-96 (dále jen „Policie“) žalobce vydal dne 16. 1. 1997 automobil Policii České republiky pro potřeby trestního řízení (§79 zákona č. 141/1961 Sb., o trestní řízení soudním /trestní řád/, v platném znění), neboť se jednalo o vozidlo, které bylo dne 6. 1. 1994 v Olomouci odcizeno rakouskému státnímu občanovi A. D. Usnesením Policie ČR ze dne 25. 11. 1998, které nabylo právní moci dne 28. 12. 1998, byl automobil žalobci podle §80 odst. 1 trestního řádu vrácen s odůvodněním, že jeho původník vlastník je sice znám, avšak za situace, kdy nárok na vrácení vozu neuplatnil a neučinila tak ani příslušná pojišťovna, nejsou důvody k odnětí automobilu pro účely trestního řízení a ani nepřichází v úvahu jeho zabrání nebo propadnutí státu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a druhým žalovaným je pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatným právním úkonem, neboť předmětem převodu byl odcizený automobil, s nímž nebyl druhý žalovaný oprávněn disponovat. Jelikož účastníky neplatné smlouvy byl žalobce a druhý žalovaný, pouze tito jsou povinni si navzájem vrátit vše, co podle ní dostali (§451 odst. 2 a §457 obč. zák.). Protože druhý žalovaný od žalobce na základě smlouvy obdržel kupní cenu ve výši 310.000,- Kč, je povinen žalobci toto plnění vrátit. Pokud jde o synallagmatický charakter závazku, soud prvního stupně uzavřel, že povinnost druhého žalovaného vrátit žalobci kupní cenu nelze vázat na povinnost žalobce vrátit druhému žalovanému automobil, neboť by se tím druhý žalovaný, který za předmětný automobil ničeho prvnímu žalovanému nezaplatil, bezdůvodně obohatil. Vzhledem k tomu, že původní vlastník na výzvy Policie o vrácení automobilu vůbec nereagoval, je na místě vydat automobil státu. Žalobu proti prvnímu žalovanému soud zamítl, neboť nebylo prokázáno, že by tento účastník řízení byl se žalobcem v závazkovém vztahu a že by se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Nárok z titulu náhrady škody žalobce neuplatňoval - v tomto ohledu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a ani je nedoložil důkazy.
K odvolání žalobce a druhého žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. ledna 2004, č. j. 37 C 8/2001-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. tak, že se zamítá žaloba, aby první a druhý žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 310.000,- Kč s 26 % úrokem od 23. 4. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně prvního žalovaného, který nebyl se žalobcem v žádném právním vztahu a ani ve vztahu založeném neplatnou kupní smlouvou. Správným sice shledal závěr, že kupní smlouva ze dne 21. 12. 1995 uzavřená mezi žalobcem a druhým žalovaným je neplatným právním úkonem, avšak důvod neplatnosti shledal v právní nemožnosti plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. (druhý žalovaný nemohl na žalobce převést více práv, než mu samotnému náleželo). Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě proti druhému žalovanému nelze vyhovět, neboť žalobní petit nevyjadřuje vzájemnou (synallagmatickou) vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy podle §457 obč. zák. Žalobce svou povinnost odcizený automobil vrátit druhému účastníku smlouvy nesplnil, neboť mu byl automobil orgány činnými v trestním řízení vrácen zpět. Možnost aplikace §456 obč. zák. (tj. vydání věci státu) vyloučil, jelikož není splněna podmínka, že původní vlastník automobilu není znám.
Rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným napadal žalobce dovoláním. Jeho přípustnost opřel výslovně o §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. a dovolával se dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. Zpochybnil závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jde o vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy, kterou uzavřel s druhým žalovaným, a že žalobě ve znění žalobního petitu nelze vyhovět, neboť neobsahuje synallagmatický závazek obou stran vrátit si vše, co nabyly z neplatného právního úkonu. Odvolacímu soudu vytkl, že nevzal v úvahu jeho argumentaci, že mu žalovaní způsobili škodu porušením jejich právních povinností. Zdůraznil, že mu nelze přičítat k tíži chybný postup Policie ČR, která mu automobil vrátila, ač není jeho vlastníkem, a náleží buď A. D. nebo státu (coby věc opuštěná). Výhrady vyjádřil i k výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu k druhému žalovanému. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit (případně též rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve řešil otázku, zda dovolání má projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění po této novele. Podstatným pro odpověď na tuto otázku bylo, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 4. 9. 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 19. 1. 2004, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 (jak ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl). Dovolací soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm rovněž podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání proti zamítavému výroku o věci samé je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto napadeném rozsahu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou žalobcem namítány a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá. S ohledem na vázanost uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a projevuje se nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241 odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se dovolací soud zabýval pouze žalobcem výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce vycházel z mylného přesvědčení, že dovolací soud dovolání projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2001 a výslovně v dovolání odkázal na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění novely. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) plyne, že žalobce uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že žalobě ve znění žalobního petitu nelze vyhovět, neboť neobsahuje synallagmatický závazek podle §457 obč. zák. obou stran vrátit si vše, co nabyly z neplatného právního úkonu, a že uplatněný nárok nelze posoudit jako náhradu škody podle §420 a násl. obč. zák.
Nesprávným právním posouzení věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobce dovozuje, že mu vznikla protiprávním jednáním žalovaných škoda, neboť ze strany prvního žalovaného šlo o předstíranou koupi vozidla, které pak - po přidělení státní poznávací značky a schválení technické způsobilosti vozidla - fiktivně převedl na druhého žalovaného. Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Odvolací soud nepochybil, když žalobou uplatněný nárok posoudil po právní stránce toliko podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce odůvodnil v žalobě svůj nárok na peněžité plnění tvrzením, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 1995 zakoupil od druhého žalovaného za kupní cenu 310.000,- Kč předmětný automobil, který mu však byl později odebrán Policií pro účely trestního řízení, neboť šlo o odcizenou věc. Po žalovaných proto požaduje vrátit zaplacenou kupní cenu, o kterou se obohatili. Je zřejmé, že skutková tvrzení uplatněná v žalobě neumožňovala posoudit věc podle ustanovení o náhradě škody. Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z náhrady škody, totiž závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (§420 odst. 1 obč. zák.), mezi něž patří porušení právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, jakož i zavinění. Je tak evidentní, že skutková tvrzení uplatněná v žalobě neumožňovala věc posoudit podle ustanovení o náhradě škody, jelikož žalobce zákonné předpoklady této odpovědnosti skutkově nevylíčil a svůj nárok založil výlučně na tvrzení, že od druhého žalovaného koupil odcizenou věc. Jeho tvrzení uplatněné v dovolání, že žalovaní porušili právní povinnost tím, že mezi nimi došlo pouze k fiktivnímu prodeji automobilu, nemůže mít tudíž pro danou věc žádnou relevanci.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Z citovaného ustanovení je patrné, že občanský zákoník zavazuje k vzájemné restituční povinnosti pouze účastníky neplatné smlouvy, a proto je právní závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného zcela správný, když tento nebyl účastníkem kupní smlouvy ze dne 21. 12. 1995 uzavřené mezi žalobcem a druhým žalovaným. Pouze tito mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné kupní smlouvy dostali.
Nárok účastníka smlouvy na vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy je nárokem ze zákona podmíněným povinností vrátit druhému účastníkovi to, co získal za kupní cenu, jejíž vrácení se kupující domáhá (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR č. j. Cpj 34/74 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSFR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR č. 5, ročník 1975, s. 145 a 146). Žaluje-li žalobce jako kupující o vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy, soud žalobě vyhoví v tom smyslu, že ve výroku rozsudku vyjádří vzájemný (synallagmatický) závazek obou účastníků neplatné smlouvy k vrácení plnění z obou stran - v posuzované věci by tedy soud uložil druhému žalovanému vrátit žalobci přijaté peněžní plnění oproti povinnosti žalobce vrátit druhému žalovanému předmětný automobil získaný na základě neplatné kupní smlouvy. V případě nemožnosti vydání takového rozhodnutí vzhledem k tomu, že odcizená věc byla kupujícím vrácena orgánům policie za účelem vydání jejímu vlastníku, je nutno vycházet ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1987, č. j. Cpj 41/87, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988, str. 21 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 10/2000, SJ 105/2000. V nich bylo vysloveno, že „účastník neplatné smlouvy, který koupil odcizenou věc, splní povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy podle §457 odst. 1 obč. zák. také tehdy, jestliže vydá věc poškozenému. Činí tak totiž za toho, kdo věc poškozenému odcizil a prodal; plní proto současně uvedenou povinnost, kterou má vůči druhému účastníkovi neplatné smlouvy, i když tento subjekt mu není znám. Ten, kdo věc odcizil, by již nemohl úspěšně požadovat vrácení plnění z neplatné smlouvy.“
Shora naznačené právní řešení s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1987, č. j. Cpj 41/87, ovšem na posuzovanou věc nedopadá. Policie ČR usnesením ze dne 25. 11. 1998 dospěla k závěru, že je sice znám původní vlastník odcizeného vozidla (rakouský občan A. D.), který ovšem nárok na vrácení vozu neuplatňuje a nečiní tak ani příslušná pojišťovna, takže důvody k odnětí předmětného automobilu již nejsou dány, stejně jako důvody k jeho zabrání a propadnutí státu. Automobil byl proto žalobci protokolárně předán v lednu 1999. Žalobce přehlédl, že vzájemná restituční povinnost vyplývající z §457 obč. zák. není podmiňována určitým právním vztahem účastníka k věci, která má být vrácena (restituována), např. právem vlastnickým či právem držby. Z uvedeného ustanovení totiž jednoznačně plyne, že účastníci neplatné smlouvy si vrací ty věci, kterých se jim na základě neplatné smlouvy dostalo, aniž by tato povinnost byla dále zákonem jakkoli podmiňována (např. vydáním věci pouze vlastníkovi). Pokud má žalobce u sebe věc, kterou získal na základě neplatné kupní smlouvy, je povinen ji vydat druhému účastníku smlouvy oproti vydání kupní ceny bez ohledu na to, že tento druhý účastník nebyl (v době uzavření kupní smlouvy) vlastníkem věci. Právní závěr odvolacího soudu, že žalobě v posuzované věci nebylo možno vyhovět, neboť neobsahuje povinnost k vrácení vzájemného plnění ze strany žalobce podle §457 obč. zák., je tedy správný. Odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správné ustanovení, které správně vyložil, a ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Argumentace žalobce, že mu k předmětnému automobilu nesvědčí vlastnické právo a že je pouhým jeho detentorem, je bez významu ve vztahu k jeho vzájemné povinnosti vrátit předmětný automobil druhému účastníku neplatné kupní smlouvy, tedy druhému žalovanému.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku ve věci samé, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobce směřovalo výslovně rovněž proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným. Uvedený výrok - ač je součástí rozsudku - má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), bylo proto na místě zvážit přípustnost dovolání i z pohledu §238a o. s. ř., jenž upravuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Jelikož napadený nákladový výrok nelze podřadit pod žádný z případů vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. a/ až f/ a odst. 2 o. s. ř., není dovolání proti výroku o nákladech řízení přípustné a dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 4 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. listopadu 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu