ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.659.2002.1
sp. zn. 33 Odo 659/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce J. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) J. S., zastoupenému, advokátem, 2) V. P. , a 3) S. A., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 151 636,90 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 206/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002 č. j. 11 Co 48/2002 – 62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002 č. j. 11 Co 48/2002 – 62 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. října 2001 č. j. 8 C 206/2000 – 44 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 151 636,90 Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení od 2. 7. 1999 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 3. 11. 1997 smlouvu o sdružení za účelem prodejní a nákupní činnosti stavebního materiálu, přičemž podle smlouvy byl jménem všech členů sdružení oprávněn jednat druhý žalovaný. K výpovědi této smlouvy a ani k ukončení činnosti nedošlo. Protože z činnosti sdružení vznikla povinnost uhradit daň z přidané hodnoty, uzavřel za účelem jejího zaplacení druhý žalovaný i jménem ostatních žalovaných (všech členů sdružení) dne 26. 4. 1999 s žalobcem smlouvu o půjčce ve výši 151 636,90 Kč a dne 6. 5. 1999 uznal podle §558 obč. zák. vůči žalobci dluh z nesplacené půjčky. Soud dospěl k závěru, že podle platně uzavřené smlouvy o půjčce (§657 a násl. obč. zák.) odpovídají ve smyslu §835 odst. 2 obč. zák. za závazek - splacení půjčky - všichni tři žalovaní společně a nerozdílně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2002 č. j. 11 Co 48/2002 – 62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaní J. S. a S. A. byli uznáni povinnými zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 151 636,90 Kč s příslušenstvím, zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že druhý žalovaný jednal a uzavřel smlouvu o půjčce jménem všech tří žalovaných, když ze smluvních ujednání smlouvy o sdružení ani z jiných důkazů nevyplynulo, že by druhý žalovaný byl dalšími účastníky zmocněn k tomu, aby jejich jménem uzavíral smlouvy o půjčce. Dále dospěl k závěru, že druhý žalovaný nejednal při uzavírání půjčky ani jako zmocněnec prvního a třetího žalovaného na základě dohody nebo plné moci. Dovodil, že nemá-li sdružení podle §829 odst. 2 obč. zák. způsobilost k právům a povinnostem, nemůže být toto sdružení subjektem smlouvy o půjčce na straně dlužníka. Vycházeje ze zjištění, že zaplacená daň z přidané hodnoty se vázala k podnikatelské činnosti druhého žalovaného, nikoliv k činnosti sdružení, dovodil, že učinil-li druhý žalovaný právní úkon - uzavřel smlouvu o půjčce za účelem zaplacení daně z přidané hodnoty – i jménem prvního a třetího žalovaného, je tento právní úkon ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovanému podle §39 obč. zák. absolutně neplatný. Přihlédl i k tomu, že žalobce a druhý žalovaný se vzdali možnosti vysvětlit v řízení před soudem prvního stupně bližší okolnosti týkající se půjčky.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním s odkazem na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítl, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení spatřoval v tom, že odvolací soud v rozporu s §212a odst. 3 o. s. ř. přihlédl ke skutečnostem, které nebyly žalovanými v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení uplatněny, a to zejména k předpokládané skutečnosti, že druhý žalovaný nebyl prvním a třetím žalovaným zmocněn k uzavírání smlouvy o půjčce, přičemž zmocnění k uzavření smlouvy o půjčce žádný z účastníků nikdy netvrdil. Dovolatel nesouhlasil se závěrem, že z ujednání smlouvy o sdružení nevyplývá, že by druhý žalovaný byl dalšími účastníky sdružení zmocněn k uzavření smlouvy o půjčce. V čl. IV. bodu 1 a 3 smlouvy o sdružení bylo totiž sjednáno, že sdružení bude navenek zastupovat V. P. (druhý žalovaný) a že bude oprávněn provádět veškerá opatření k řádnému chodu sdružení v rámci výkonu své obvyklé činnosti. Nesprávným shledával i závěr, že nesplacená půjčka není společným závazkem účastníků z činnosti sdružení, neboť z listinných důkazů vyplývá, že dlužná částka byla určena k zaplacení daně z přidané hodnoty, přičemž tato daňová povinnost vznikla při obchodní činnosti sdružení – prodejem zboží při podnikání žalovaných, jakožto účastníků sdružení. Dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda jméno S. – P., pod kterým druhý žalovaný činil jménem sdružení právní úkony, není společným jménem ve smyslu §10 odst. 2 obchodního zákoníku, což by v dané věci zakládalo solidární odpovědnost všech žalovaných. S odkazem na tyto důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První a třetí žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Zdůrazňují, že žalobce nepředložil soudu jediný důkaz, že by žalovaní společně podnikali v rámci sdružení. Druhý žalovaný vykonával samostatnou podnikatelskou činnost bez vazby na smlouvu o sdružení, a jsou přesvědčeni, že smlouva o půjčce byla fiktivní smlouvou, jejímž prostřednictvím se snažil druhý žalovaný na základě uzavřené smlouvy o sdružení vylákat a vymáhat z prvního a třetího žalovaného žalovanou finanční částku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobcem), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají. Spatřoval-li dovolatel vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v tom, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že nebylo v řízení prokázáno, že by druhý žalovaný jednal při uzavírání smlouvy o půjčce jako zmocněnec prvního a třetího žalovaného na základě dohody nebo plné moci, pak z tohoto konstatování, učiněného v rámci právního závěru o výlučné odpovědnosti druhého žalovaného za závazek plynoucí z uzavřené smlouvy o půjčce, nelze učinit závěr, že odvolací soud v rozporu s §212a odst. 3 o. s. ř. přihlédl k novým skutečnostem, které nebyly žalovanými v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení uplatněny. Tvrzení, že druhý žalovaný nikdy nevystupoval jménem prvního a třetího žalovaného, je zřejmé z vyjádření prvního a třetího žalovaného podaného k žalobě a bylo předmětem dokazování. Dovolací soud tedy neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel svými námitkami brojí proti správnosti skutkových zjištění významných pro rozhodnutí věci, zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ze smluvních ujednání nevyplývá, že by druhý žalovaný byl dalšími účastníky zmocněn k tomu, aby za další žalované a jejich jménem uzavíral smlouvy, a nesouhlasí ani se závěrem, že smlouvu o půjčce uzavřel pouze druhý žalovaný v rámci jeho samostatné podnikatelské činnosti.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Ze skutkového stavu popsaného v dané věci, vyplývajícího z provedených důkazů, se skutková zjištění, která odvolací soud učinil základem svých konečných právních závěrů, nepodávají. Ač odvolací soud správně ze smlouvy o sdružení uzavřené mezi žalovanými dne 3. 11. 1997, z jejího č. l. IV. bodu 1. zjistil, že: „Sdružení bude navenek zastupovat V. P., r. č…., který uskuteční na základě kupní smlouvy nákup materiálu od a. s. S. Tento je oprávněn provádět veškerá opatření k řádnému chodu sdružení v rámci výkonu své obvyklé činnosti.“, učinil z těchto zjištění nesprávný závěr, že ze smluvních ujednání nevyplývá, že by V. P. (druhý žalovaný) byl dalšími účastníky sdružení (prvním a třetím žalovaným) zmocněn, aby za ně a jejich jménem uzavíral smlouvy o půjčce. Oporu v provedených důkazech nemá ani závěr, že sdružení nevyvíjelo činnost, ze které mu vznikla povinnost uhradit daň z přidané hodnoty, když z daňového dokladu - faktury č. 460001 za prodej zboží společnosti R. a. s. v částce 689 258,40 Kč (daň z přidané hodnoty činila 151 636,90 Kč), z daňového přiznání ze dne 23. 4. 1999 a z příkazu k úhradě daně z přidané hodnoty ze dne 26. 4. 1999 nelze činit žádné závěry ve vztahu k projednávané věci, jelikož se vztahují k podnikatelské činnosti druhého žalovaného a nikoliv k činnosti sdružení. Odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, zejména ujednání předmětné smlouvy o sdružení, především znění čl. IV. bodu 1., ze kterého vyplývá, že V. P. je oprávněn provádět veškerá opatření k řádnému chodu sdružení v rámci výkonu své obvyklé činnosti. Přitom podle preambule smlouvy o sdružení se sdružení žalovaných zabývá prodejní a nákupní činností stavebního materiálu a obvyklou podnikatelskou činností druhého žalovaného V. P. je podle živnostenského oprávnění koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží. Nesprávné je i zjištění, že subjektem smlouvy o půjčce na straně dlužníka je sdružení. Ve všech článcích I. až IV. předmětné smlouvy o půjčce jsou jednoznačně určeni dlužníci (všichni žalovaní) jakožto fyzické osoby sdružené podle §829 a násl. obč. zák. na základě smlouvy o sdružení.
Jestliže odvolací soud založil své skutkové závěry na nesprávném hodnocení důkazů a toto nesprávné hodnocení důkazů se týkalo skutečností významných pro rozhodnutí věci, pak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Učinil-li poté odvolací soud na základě nesprávného skutkového zjištění právní závěr, že právní úkon – uzavření smlouvy o půjčce - i jménem prvního a třetího žalovaného - je úkonem učiněným v rozporu se zákonem a jako takový je ve vztahu k těmto žalovaným absolutně neplatným (§39 obč. zák.), je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Podle §829 obč. zák. se může několik osob sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu a toto sdružení nemá způsobilost k právům a povinnostem.
Podle §836 odst. 1 obč. zák. rozhodují účastníci sdružení o obstarávání společných věcí jednomyslně, není-li ve smlouvě stanoveno jinak.
Pokud uzavření předmětné smlouvy o půjčce bylo součástí podnikatelských aktivit všech účastníků sdružení (žalovaných), které navenek zastupoval na základě ujednání ve smlouvě o sdružení jeden z nich (druhý žalovaný), pak je namístě aplikace §835 odst. 2 obč. zák., podle kterého jsou ze závazků vůči třetím osobám zavázáni účastníci sdružení společně a nerozdílně.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně.
Námitka dovolatele ohledně důsledků jednání pod údajným společným jménem S. – P. ve smyslu §10 odst. 2 obch. zák. není z hlediska posouzení dané věci významná, neboť byla učiněna až v dovolacím řízení a navíc ze shora uvedeného vyplývá, že i bez této namítané skutečnosti, se v dané věci jedná o společný závazek členů sdružení ve smyslu §835 odst. 2 obč. zák.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší (§243b odst. 2 o. s. ř.) a věc vrátí soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. listopadu 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu