ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.679.2003.1
sp. zn. 33 Odo 679/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného, advokátem, jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. P., podnikajícího pod obchodním jménem J. P. JP-S. E., proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 101.101,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 36/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2003, č. j. 19 Co 247/2002-32, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2003, č. j. 19 Co 247/2002-32, pokud směřuje proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. dubna 2002, č. j. 5 C 36/2002-18, ve věci samé, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2003, č. j. 19 Co 247/2002-32, se ve výroku I. v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. dubna 2002, č. j. 5 C 36/2002-18, ve věci samé, ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a ve výroku IV. o soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2002, č. j. 5 C 36/2002-18, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit na účet konkursní podstaty úpadce částku 101.101,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že úpadce zaplatil 15. 2. 2000 na účet žalovaného částku 101.101,- Kč. Již předtím byla mezi žalovaným a D. Z. uzavřena nájemní smlouva, na jejímž základě si D. Z. pronajala od žalobce dům v P. Nájemné však platila nepravidelně a v době, kdy úpadce poukázal na účet žalovaného shora uvedenou částku, měla na něm dluh. Fakturou splatnou 24. 2. 2000 vyúčtovala D. Z. úpadci za zprostředkovatelskou činnost částku 101.101,- Kč, přičemž s ohledem na to, že dlužila žalovanému nájemné, uvedla jako místo plnění číslo účtu žalovaného. Právě na základě této faktury byla uvedená částka na účet žalovaného připsána. Na tomto základě soud prvního stupně dovodil, že skutečnost, že úpadce zaplatil žalovanou částku na účet žalovaného, je možno chápat jen tak, že ji zaplatil ve prospěch D. Z., která tím, že uvedla číslo účtu žalovaného, plnila svůj dluh žalovanému. Žalovaný se tedy na úkor úpadce bezdůvodně neobohatil a žaloba není po právu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2003, č. j. 19 Co 247/2002-32, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pouze v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 8% úroku z prodlení z částky 101.101,- Kč za dobu od 16. 5. do 22. 9. 2001, jinak jej změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 101.101,- Kč s 8% úrokem od 23. 9. 2001 do zaplacení (výrok označený I.). Výroky II. až IV. pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Převzal plně skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, jeho právní posouzení věci však nepovažoval za správné. Podle jeho názoru pokud mezi úpadcem a žalovaným neexistoval žádný právní vztah, představuje „přesun“ finančních prostředků z majetkové sféry úpadce do majetkové sféry žalovaného plnění bez právního důvodu, které je žalovaný jako bezdůvodné obohacení povinen podle §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) vydat. Pouze v případě, že by se jednalo o plnění za jiného ve smyslu §454 ObčZ (t. j. že by bylo zřejmé že úpadce má v úmyslu plnit na dluh, který měla vůči žalovanému D. Z.), by povinnost k vydání bezdůvodného obohacení tížila ji, nikoli žalovaného. Tak tomu ovšem není, jelikož úpadce takto plnit nechtěl a dokonce ani nevěděl, že částku poukazuje na účet žalovaného. Proto je žaloba důvodná s výjimkou požadavku na zaplacení úroku z prodlení od 16. 5. do 22. 9. 2001, neboť bylo prokázáno, že žalovaný obdržel výzvu k zaplacení žalované částky až 21. 9. 2001 a do prodlení se tak dostal teprve 23. 9. 2001.
Tento rozsudek, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalovaný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Namítl, že pro závěr, že úpadce neměl v úmyslu plnit na účet žalobce a dokonce o tomto plnění ani nevěděl, není ve spisu žádný podklad, když nebyly provedeny jím označené důkazy – výslech D. Z. a smlouva, kterou měla uzavřenu s úpadcem. Soud tak rozhodl na základě neúplných skutkových zjištění, která mají za následek nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti žalovaný poukázal na to, že nemohlo dojít k obohacení na úkor úpadce, když ten byl povinen plnit třetí osobě a zaplacením žalované částky mu tedy nevznikla žádná újma. Nejde ani o plnění bez právního důvodu, jelikož právním důvodem zde byl dluh úpadce vůči D. Z. Dovolatel dále vyslovil přesvědčení, že rozhodnutím odvolacího soud byl nastolen právní stav, který odporuje dobrým mravům, neboť v případě, že by žalovaný přijaté plnění vydal, musel by se domáhat svého nároku proti D. Z., která by naopak musela uplatnit svůj dluh vůči úpadci, a v obou případech by již zřejmě bylo možno úspěšně namítnout promlčení těchto nároků. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Žalovaný napadl svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy včetně výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na zaplacení úroku z prodlení od 16. 5. do 22. 9. 2001. Už v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154, vyslovil dovolací soud názor, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Z pohledu této tzv. subjektivní přípustnosti dovolání není přípustné dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku, jímž byl (k odvolání žalobce) potvrzen výrok o zamítnutí žaloby domáhající se zaplacení 8% úroku z prodlení z částky 101.101,- Kč za dobu od 16. 5. do 22. 9. 2001. Tímto výrokem nedošlo k žádné újmě na právech žalovaného, neboť odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal tuto část uplatněného nároku neopodstatněnou. V tomto směru jde tedy o dovolání podané někým, kdo k němu není oprávněn, a proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) OSŘ odmítnout.
Dovolání proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Podmínka povinného zastoupení dovolatele (§241 OSŘ) je splněna a dovolání žalovaného obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ. Proto Nejvyšší soud ČR přezkoumal uvedený výrok podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. V dovolání je sice odkaz na §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, podle kterého lze v dovolání uplatnit, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale tento dovolací důvod není nikterak konkretizován a dovolací soud existenci žádné takovéto vady, k níž by musel ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ přihlédnout, i kdyby nebyla v dovolání uplatněna, neshledal. Nejvyšší soud ČR se tedy zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod dopadá na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní (tedy o situaci, kdy skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění byl příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 OSŘ proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 OSŘ. V daném případě soud prvního stupně na základě listinných důkazů, čtených při jednání dne 11. dubna 2002, dospěl ke skutkovému závěru, že úpadce poukázal žalovanou částku na účet žalovaného na základě faktury, kterou mu vystavila D. Z., z nějž též (stejně jako soud odvolací) vycházel při právním posouzení věci. Tento závěr odpovídá zcela obsahu čtených listin (zejména s ohledem na časovou souvislost mezi vystavením faktury, její splatností a dnem, kdy úpadce na účet žalovaného plnil, a na totožnost fakturované a zaplacené částky) a v podstatě o něm ani není mezi účastníky sporu. Na základě týchž důkazů odvolací soud dále dovodil, že úpadce nechtěl plnit na účet žalovaného a že o tom, že na něj plní, ve skutečnosti ani nevěděl, což bylo podstatné pro jeho právní závěr, že nejde o plnění za jiného ve smyslu §454 ObčZ. Pro takovýto závěr však již provedené důkazy oporu neskýtají. Z protokolu o jednání 11. 4. 2002 totiž plyne, že k důkazu byly čteny doklad o zaplacení žalované částky na účet žalovaného, výzva z 19. 9. 2001, jíž žalobce (tedy nikoli úpadce) vyzval žalovaného k úhradě dluhu z titulu údajné smlouvy o půjčce, přehled, jak D. Z. měla platit a platila žalovanému nájemné, a dále „příloha na čl. 12“, kterou podle obsahu spisu a podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně představuje faktura vystavená D. Z. úpadci 10. 2. 2000, její dopis žalobci z 31. 1. 2002 a nájemní smlouva mezi žalovaným a D. Z. Žádný z těchto důkazů ovšem nevypovídá a ani nemůže vypovídat o tom, jaká byla vědomost a vůle úpadce v době, kdy peníze na účet žalovaného poukazoval, tedy zda věděl, že je to právě účet žalovaného, na který plní, a zda na tento účet plnit chtěl. Žádné jiné důkazy již ve věci provedeny nebyly a to, že úpadce neměl v úmyslu plnit žalovanému, uvedl pouze žalobce ve svém přednesu při jednání odvolacího soudu. Jelikož nejde o shodná tvrzení účastníků, která soud může ve smyslu §120 odst. 4 OSŘ vzít za svá skutková zjištění, nezbývá než konstatovat, že skutkový závěr odvolacího soudu, že úpadce nechtěl plnit na účet žalovaného a že o tom, že takto plní, ani nevěděl, na němž je postaven měnící výrok a který byl proto pro rozhodnutí podstatný, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ je tudíž naplněn.
S rozsudkem odvolacího soudu by však nebylo možno se ztotožnit ani v případě, že by jeho skutkové závěry byly správné. Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V daném případě odvolací soud na skutkový závěr, že úpadce poslal peníze na účet žalovaného na základě faktury, jíž mu D. Z. účtovala 101.101,- Kč, ale že přitom neměl v úmyslu plnit žalovanému a že nevěděl o tom, že ve skutečnosti právě na jeho účet platí, aplikoval §451 ObčZ a dovodil, že úpadce plnil žalovanému bez právního důvodu a že se tak žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Za zmíněného skutkového stavu by však nemohlo jít vůbec o plnění úpadce žalovanému. Úpadce zcela dostál povinnostem, které pro něho vyplývaly z faktury vystavené D. Z., t. j. zaplatil ve stanovené lhůtě účtovanou částku na účet, který mu jako platební místo určila. To, že plnil v souladu s pokyny D. Z., mělo za následek zánik jeho závazku vůči ní, a ani skutečnost, že bylo plněno na účet žalovaného, nemohla založit právní vztah mezi ním a žalovaným. Pokud by si žalovaný částku, která mu na základě vůle D. Z. byla poukázána na účet, ponechal, aniž by mu k tomu svědčilo oprávnění ze závazkového vztahu mezi nimi dvěma, mohla by se vydání bezdůvodného obohacení domáhat ona. Obdobně lze uzavřít, že má-li žalobce za to, že nebylo povinností úpadce D. Z. plnit, musí svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit proti ní. Žalovaný se však v žádném případě nemohl bezdůvodně obohatit na úkor úpadce, neboť plnění, které bylo na jeho účet poukázáno, nebylo určeno jemu a navíc nešlo o plnění bez právního důvodu – tímto důvodem bylo splnění závazku úpadce vůči D. Z. Odvolací soud tedy na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis než který na něj dopadá, jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je dán i dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Za dané situace se již Nejvyšší soud ČR nezabýval dovolací námitkou poukazující na rozpor právního stavu navozeného rozhodnutím odvolacího soudu s dobrými mravy, podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek v přezkoumávaném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. listopadu 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu