ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.68.2001.1
sp. zn. 33 Odo 68/2001-134
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. M.P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. S. D., a 2. J.H., zastoupenému advokátem, o 1 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 9/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 1999 č. j. 10 Co 337/99, 10 Co 338/99-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal na žalovaných, aby mu zaplatili částku 1 250 000 Kč s tím, že předmětnou částku poskytl prvnímu žalovanému, když se první žalovaný zavázal přijetím směnky ze dne 26. 8. 1994 zaplatit žalobci dne 30. 9. 1994 směnečnou pohledávku ve výši 600 000 Kč a přijetím další směnky ze dne 2. 9. 1994 zaplatit rovněž 30. 9. 1994 další směnečnou pohledávku, a to ve výši 650 000 Kč. Druhý žalovaný se svým prohlášením ze dne 2. 9. 1994 písemně zavázal, že přebírá záruku za závazek prvního žalovaného ve výši 1 250 000 Kč s tím, že zajišťuje předmětnou pohledávku hodnotou svého domu v L.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 18. února 1999 č. j. 7 C 9/95-86 uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci částku 1 250 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 10. 1994 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že směnky byly vystaveny prvním žalovaným dne 26. 8. 1994 na částku 600 000 Kč a dne 2. 9. 1994 na částku 650 000 Kč, obě na řad žalobce, přičemž měly být obě uhrazeny dne 30. 9. 1994. Zavázaným jako směnečník byl první žalovaný. Dne 2. 9. 1994 prohlásil druhý žalovaný, že přebírá záruku za závazek prvního žalovaného ve výši 1 250 000 Kč svým domem v ul. O. v L. Z výzev ze dne 6. 1. 1995 bylo zjištěno, že žalobce oba žalované vyzýval, aby neprodleně uhradili dlužnou částku. Podle výpisu z katastru nemovitostí dům v L. na parcele č. 937 o výměře 270 m2 je v bezpodílovém spoluvlastnictví J. a M.H., bytem L. Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 13 C 161/97 bylo zjištěno, že M.H. jako žalobkyně podala dne 8. 10. 1997 Okresnímu soudu v Litoměřicích žalobu na určení neplatnosti prohlášení o převzetí záruky domem za závazek dlužníka proti žalovanému J. H. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích čj. 13 C 161/97-15, který nabyl právní moci dne 2. 10. 1994, tak, že bylo určeno, že prohlášení žalovaného z 2. 9. 1994 o zástavě domu v L. za závazek S.D. ve výši 1 250 000 Kč je neplatné s tím, že se nejedná o běžnou záležitost a odpůrce potřeboval k platnosti tohoto právního úkonu souhlas manželky. Ze zjištěného skutkového stavu vyvodil soud prvního stupně právní závěr o tom, že mezi účastníky vznikl právní vztah ve smyslu §488 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako vztah občanskoprávní, z něhož vzniká věřiteli právo na plnění od dlužníka a dlužníkovi povinnost dluh zaplatit. Právním titulem zmíněné povinnosti je půjčka podle §657 a násl. ObčZ, když směnky sloužily jako zajišťovací prostředek. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce poskytl prvnímu žalovanému půjčku ve výši 1 250 000 Kč a první žalovaný tuto částku převzal, avšak včas a řádně nevrátil. Ohledně druhého žalovaného vyšel soud ze zjištění, že tento žalovaný přistoupil k závazku jako ručitel na základě svého prohlášení ze dne 2. 9. 1994. Ve smyslu §546 a násl. ObčZ byla tak pohledávka žalobce zajištěna ručením druhého žalovaného. Zástava majetkem nebyla požadována, není zde písemná zástavní smlouva ani zápis zástavního práva do katastru nemovitostí. Rozhodnutím Okresního soudu v Litoměřicích ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 161/97 bylo rozhodnuto ve věci zástavy a navíc bylo rozhodnuto mezi manželkou druhého žalovaného a druhým žalovaným, rozsudek tak nezavazuje žalobce. Závazku ručení se však uvedený rozsudek netýká a k převzetí ručitelského závazku není ani třeba souhlasu druhého manžela.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. listopadu 1999 č. j. 10 Co 337/99, 10 Co 338/99-104 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k druhému žalovanému žalobu zamítl a druhému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu mezi žalobcem a prvým žalovaným zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud současně potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 1999 č. j. 7 C 9/95-93, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti druhého žalovaného k úhradě soudního poplatku z odvolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Právní posouzení věci soudem prvního stupně shledal odvolací soud správným, pokud jde o kvalifikaci vztahu účastníků jako občanskoprávního vztahu, který je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Žalobce neuplatnil právo na vydání směnečných platebních rozkazů, ale žádá zaplacení dlužné částky z titulu půjčky podle §657 a násl. ObčZ. Je zřejmé, že účastníci měli v úmyslu pohledávku žalobce nějakým způsobem zajistit a k tomu mělo sloužit prohlášení druhého žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně v tom, že toto prohlášení nelze považovat za platnou zástavní smlouvu na nemovitost podle §552 ObčZ a že se nejedná o zajištění pohledávky zástavním právem podle §151a a násl. ObčZ, neboť zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy vkladem do katastru nemovitostí. Žalobce nemůže být v této věci vázán rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích o určení neplatnosti právního úkonu - zřízení zástavního práva k nemovitosti. Odvolací soud však dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, pokud jde o prohlášení druhého žalovaného ze dne 2. 9. 1994, když je posoudil jako úkon, který nesplňuje náležitosti ručení podle §546 ObčZ. Prohlášení druhého žalovaného nesměřuje výslovně vůči osobě žalobce a postrádá prohlášení, že druhý žalovaný na sebe bere povinnost uspokojit pohledávku, pokud ji neuspokojí dlužník. Toto konkrétní prohlášení musí být obsahem platného ujednání o ručení a bez něho vztah ručení mezi věřitelem a ručitelem nevznikne. Prohlášení druhého žalovaného je neúspěšným pokusem o kombinaci dvou zajišťovacích institutů, nesplňuje však svým obsahem ani náležitosti smlouvy o zástavě, ani dohody o ručení.
Rozsudek odvolacího soudu (kromě výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení o soudním poplatku) napadl žalobce dovoláním, v němž namítl, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z provedených důkazů je podle dovolatele nesporné, že žalobce poskytl prvnímu žalovanému půjčku s přihlédnutím k existenci ručitelského prohlášení druhého žalovaného. Svůj souhlas s tímto prohlášením učinil konkludentně, když nedostatek písemné formy souhlasu nevede k neplatnosti dohody o ručení. Podle názoru žalobce splňuje uvedené prohlášení druhého žalovaného ze dne 2. 9. 1994 podmínky stanovené v §546 ObčZ. Skutečnost, že v prohlášení není výslovně uvedeno, že ručitel bere na sebe povinnost uspokojit pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník, nepovažuje dovolatel za právně významnou, protože uvedený závazek je pojmovým znakem ručení. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“).
135
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, dovolatel nenamítá a nevyplývají ani ze spisu.
Dovolatel spatřuje důvod dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Právní posouzení je nesprávné, jestliže dovolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla určena správně, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě spočívá podstata sporu v posouzení, zda písemný úkon druhého žalovaného ze dne 2. 9. 1994, v němž prohlásil, že přebírá záruku za závazek p. S.D. ve výši 1 250 000 Kč svým domem v ul. O v L. lze považovat za ručitelské prohlášení či nikoli.
Ručení patří k zajišťovacím prostředkům a jeho podstata spočívá v tom, že se osoba odlišná od dlužníka zaváže věřiteli, že jeho pohledávku splní, pokud ji nesplní dlužník. V občanskoprávních vztazích vzniká ručení podle §546 ObčZ smlouvou mezi věřitelem a ručitelem. Pro prohlášení ručitele obsahující jeho výslovný závazek uspokojit konkrétní pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník, vyžaduje zákon písemnou formu. Nedodržení písemné formy tohoto prohlášení má za následek neplatnost závazku ručitele. Souhlas věřitele s uvedeným ručitelským prohlášením již písemnou formu mít nemusí.
V daném případě sice druhý žalovaný učinil písemné prohlášení, toto prohlášení však nesplňuje základní obsahový požadavek ručitelského prohlášení podle §546 ObčZ, neboť v něm není výslovně označen věřitel a neobsahuje ani výslovný závazek uspokojit konkrétní pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník. Toto prohlášení tedy nemůže platný ručitelský závazek založit, byť by věřitel svůj souhlas s tímto prohlášením projevil. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s posouzením věci, které učinil odvolací soud a nenachází žádné pochybení ani v určení právní normy, která na danou věc dopadá, ani v její interpretaci či aplikaci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a dovolací soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a druhému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu