ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.753.2001.1
sp. zn. 33 Odo 753/2001-111
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. V., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem , proti žalovaným 1) Ing. J. Č. a 2) Ing. H. Č., oběma zastoupeným JUDr. M. Š. advokátkou , o zaplacení 1,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 281/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2001 č. j. 28 Co 204/2001 - 88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 27.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně JUDr. M. Š.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. ledna 2001 č. j. 5 C 281/98 - 67 uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci 1,000.000,- Kč do 30-ti dnů od právní moci rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 19. 1. 1995 uzavřeli účastníci smlouvu o postoupení pohledávky žalobce ve výši 1.000.000,- Kč, kterou měl za L. Š. – C. T., žalovaným pro částku 1,150.000,- Kč. Žalovaní se zavázali zaplatit částku 1,150.000,- Kč do 5 měsíců ode dne podpisu smlouvy. Dne 19. 1. 1995 účastníci uzavřeli též dohodu o uznání dluhu, v níž žalovaní prohlásili, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 1. 1995 dluží částku 1,150.000,-Kč, kterou se zavázali zaplatit žalobci do 48 hodin po podpisu kupní smlouvy k rekreačnímu zařízení „Z.“, nejpozději však do 5 měsíců po podpisu dohody. Žalovaní se dále zavázali při nedodržení termínu zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 16% ročně a smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč splatnou do 1 měsíce po marném uplynutí lhůt uvedených v dohodě. Žalobce mimo jiné půjčil L. Š. 1,000.000,- Kč, přičemž tyto půjčky zajišťoval převodem vlastnického práva k rekreačnímu zařízení „Z.“ - kupními smlouvami ze dne 11. 3. 1993 a 11. 8. 1993. Tyto nemovitosti však L. Š. kupní smlouvou ze dne 8. 10. 1993 prodal žalovaným; Katastrální úřad v Příbrami vklad práva povolil s právními účinky dne 12. 10. 1993. Žalovaní pak 27. dubna 1995 převedli nemovitosti kupní smlouvou na jinou osobu. V souvislosti s vkladem žalovaní zjistili, že v katastru nemovitosti je vyznačena pro nemovitosti plomba v souvislosti s návrhem žalobce na vydání předběžného opatření. Proto se žalobcem jednali o odstranění této plomby. Žalobce souhlasil s jejím odstraněním za podmínek uzavření výše uvedených smluv se žalovanými.
Provedeným dokazováním soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaní nezaplatili žalobci částku 1,150.000,- Kč, neboť se dozvěděli, že postoupená pohledávka byla žalobci částečně panem L. Š. zaplacena. Zaplacení této částky je předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 112/98.
Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že účastníci si dohodli podle §544 a násl. obč. zák. smluvní pokutu. Protože tato dohoda není neplatná ani podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a žalovaní zajišťovanou pohledávku ve výši 1,150.000,- Kč žalobci nezaplatili, má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1,000.000,-Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2001 č. j. 28 Co 204/2001 - 88 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 1,000.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu závěru. Oproti soudu prvního stupně posoudil odvolací soud smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč za situace, kdy zajišťovaná pohledávka je ve výši 1,150.000,-Kč při nedodržení sjednané splatnosti v maximální délce pěti měsíců a jsou-li ujednány ještě úroky z prodlení ve výši 16%, jako neúměrně vysokou. Dovodil, že dohoda účastníků o smluvní pokutě je tak pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že dohoda o smluvní pokutě je absolutně neplatná pro její neúměrnou výši. Podle dovolatele výše dohodnuté smluvní pokuty zcela jednoznačně odpovídá hodnotě a významu povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalovaný porušil smluvní povinnosti, když žalobci nezaplatil nejen smluvní pokutu, ale ani zajišťovanou pohledávku ve výši 1,150.000,- Kč. Z tohoto důvodu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné. Zdůrazňují, že žalobce je fakticky donutil k podepsání dohod (smlouvy o postoupení pohledávky, dohody o uznání dluhu), aniž si mohli ověřit faktický stav věci. Žalobce jim zatajil, že v této době již na postupovanou pohledávku obdržel 60 % až 70% plnění od pana Š. Z tohoto důvodu je neplatná rovněž dohoda o postoupení pohledávky. Pokud tedy platně nevznikl hlavní závazek, nemohou ani nastat účinky smluvní pokuty.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem - v posuzovaném případě byl uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem daného odvolacího přezkumu je proto správnost právního posouzení ve věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka posouzení, zda výše smluvní pokuty se nepříčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák.
Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být sjednána pokuta v neomezené výši. Protože zákon výslovně neupravuje omezení výše smluvní pokuty je nutné toto omezení zkoumat při posuzování souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům Výkon práv vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být mj. v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Je nepochybné, že „dobrými mravy“ je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, zatímco jiné spolu se součástí společnosti podléhají vývoji. Vše, co je skutečně v dané době a v dané společnosti považováno za nemorální a co se skutečně podstatné části společnosti příčí, je v rozporu s dobrými mravy. Při zkoumání platnosti smlouvy o pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši a pro případ nesplnění povinnosti nad odškodnění přiměřeně trestat. Výše smluvní pokuty, která výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná.
Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaní uzavírali smlouvu o postoupení pohledávky a dohodu o smluvní pokutě s žalobcem dne 19. 1. 1995 v nevýhodné situaci, kdy byly okolnostmi nuceni přistoupit na návrhy žalobce, neboť žalobce požadoval za odstranění plomby v katastru nemovitostí, aby žalování mohli převést vlastnické právo ke svým nemovitostem, postoupení pohledávky ve výši 1,000.000,- Kč, kterou měl žalobce za panem Š. z titulu půjčky, žalovaným za úplatu ve výši 1,150.000,- Kč. Půjčky panu Š. zajišťoval žalobce kupními smlouvami (11. 3. 1993 a 11. 8. 1993), jejímž účelem nebyl převod vlastnického práva k nemovitostem na žalobce, ale pouze zajištění půjčky. Nemovitosti, které byly předmětem těchto kupních smluv, prodal L. Š. žalovaným kupní smlouvou dne 8. 10. 1993. Vklad vlastnického práva žalovaných k nemovitostem byl zapsán do katastru nemovitostí ke dni 12. 10. 1993. Žalobce si rovněž vymínil zajištění pohledávky 1,150.000,- Kč dohodou o uznání dluhu. Součástí této dohody ze dne 19. 1. 1995 byl závazek žalovaných v případě nezaplacení částky 1,150.000,- Kč nejpozději do pěti měsíců od podpisu smlouvy uhradit žalobci navíc úroky z prodlení ve výši 16% a smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč. Teprve po uzavření těchto smluv se žalovaní dozvěděli, že L. Š. zaplatil již před postoupením pohledávky žalovaným určitou část svého dluhu a měli tak oprávněné obavy o dobytnosti postoupené pohledávky. Z těchto okolností lze dovodit, že žalobce využil situace žalovaných k ujednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty.
Dále se dovolací soud zabýval v souvislosti s výší sjednané smluvní pokuty poměrem vlivu nesplnění povinností žalovaných zaplatit částku 1,150.000,- Kč na žalobce a vlivu zaplacení z toho vyplývající smluvní pokuty ve výši 1,000.000,- Kč na žalované.
V průběhu řízení nebylo zjištěno, že nezaplacením 1,150.000,- Kč mohla vzniknout žalobci škoda dosahující 1,000.000,- Kč, tedy částku téměř dosahující dluh sám. V posuzovaném případě, kdy si účastníci navíc sjednali 16% úroky z prodlení, tyto sankční úroky dostatečně kryjí možnou újmu žalobce. Výše smluvní pokuty tak zřetelně a výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody a je proto nepřiměřená.
Dovolací soud shodně s názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě dohoda účastníků o výši smluvní pokuty se příčí dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.) a toto ujednání je ve smyslu §39 obč. zák. neplatné. Sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená, a to jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak s ohledem na sjednanou výši úroků z prodlení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné; Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. l, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 27.900,- Kč (§1 odst. 2vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, §3 odst. 1, 10 odst. 3 §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/200 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 1977/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu