ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.79.2002.1
sp. zn. 33 Odo 79/2002-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce O. Ž., proti žalované V. z., a. s., o zaplacení 139 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 840/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2001 č. j. 44 Co 173/2001-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 24. března 1999 č. j. 7 C 840/98-22 zrušil rozsudek pro zmeškání Okresního soudu v Blansku ze dne 15. února 1999 č. j. 7C 840/98-20, kterým soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 139 375 Kč s příslušenstvím. K prvnímu jednání ve věci se totiž žalovaná a její právní zástupce bez omluvy nedostavili, ačkoliv byli včas předvoláni a v předvolání byla žalovaná poučena o následcích nedostavení se. Soud prvního stupně posoudil důvody, které žalovaná v návrhu na zrušení rozsudku uvedla, jako omluvitelné; jednalo se o povětrnostní podmínky a zledovatělou vozovku přes Drahanskou vysočinu, což způsobilo, že se právní zástupce žalované dostavil na jednání soudu se zpožděním 18 minut.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. června 2000 č. j. 44 Co 265/99-28 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání se zamítá, neboť zdravotní problémy zástupce žalované a obtížná sjízdnost vozovek v den, kdy soud prvního stupně nařídil první jednání, nejsou nepředvídatelnými okolnostmi a nelze je proto zohlednit jako omluvitelné důvody zmeškání prvního jednání ve věci ve smyslu §153b odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22. února 2001 č. j. 20 Cdo 2041/2000-35 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť důvody zmeškání právního zástupce žalované u prvního jednání ve věci byly tímto účastníkem pouze tvrzeny, odvolací soud se však nezabýval jejich prokázáním (nebyly provedeny žádné důkazy v tomto směru a žalovaná ani nebyla poučena, aby důkazy k prokázání svých tvrzení označila).
Odvolací soud poté provedl dokazování stran důvodů opoždění právního zástupce žalované na prvním jednání soudu prvého stupně. Vzal za prokázané, že na trase k soudu prvního stupně se skutečně předmětného dne vyskytovaly určité závady ve sjízdnosti, které na určitém úseku umožňovaly rychlost jen mezi 40 a 50 km za hodinu. Dále soud zjistil, že právní zástupce žalované měl k datu jednání soudu prvního stupně omezení v řidičském průkazu spočívající v nutnosti použití brýlí. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná neprokázala všechna tvrzení, o která opřela svůj návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. Žalovaná sice doložila, že k předmětnému datu měl její právní zástupce určitý počet dioptrií, nebylo však zjištěno, že by mu tato oční vada neumožňovala jezdit v noci či za šera. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by její právní zástupce zmeškal první jednání ve věci z omluvitelných důvodů a usnesením ze dne 9. července 2001 č. j. 44 Co 173/2001-47 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 15. 2. 1999 č. j. 7 C 840/98-20, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř]. Namítla, že „právní zástupce žalované netvrdil, že nemůže řídit vozidlo za tmy či šera, ale že jízda za těchto podmínek byla vzhledem k jeho zrakové vadě obtížnější, a proto se jí snaží omezovat“. Podle jejího názoru proto odvolací soud pochybil, když prokázanou zrakovou vadu neuznal za podstatnou. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále opět jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy bylo usnesení odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci bylo usnesení soudu prvního stupně vydáno dne 24. března 1999.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle §238a odst. 1 písm. a) o. s . ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti se však ze spisu nepodávají, přičemž dovolatelka ani netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Z těchto hledisek proto Nejvyšší soud v rozsahu vymezeném dovolatelkou posoudil závěry učiněné odvolacím soudem a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §153b odst. 4 o. s. ř. zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 22. února 2001 podrobně vyložil charakter zákonných podmínek pro zrušení rozsudku pro zmeškání. Uvedl především, že za omluvitelný důvod, pro který žalovaný zmeškal první jednání ve věci, je třeba ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání dostavit se včas k soudu, tak i okolnost žalovaným případně zaviněnou nebo jinak způsobenou, lze-li ji považovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka za omluvitelnou; v podrobnostech dovolací soud odkazuje na odůvodnění tohoto svého rozhodnutí. Bylo tedy na žalované, aby v dalším řízení prokázala skutečnosti, které jsou způsobilé neúčast jejího právního zástupce na jednání u soudu omluvit. V důkazním řízení bylo zjištěno, že právní zástupce žalované netrpěl žádnou oční vadou, která by mu znemožňovala jezdit ve tmě nebo za šera. S možností zhoršení povětrnostních podmínek musel právní zástupce žalované v zimním období počítat, navíc se stavem silnic a podmínkami přepravy ze sídla jeho advokátní kanceláře ve Vyškově musel mít právní zástupce žalované určité zkušenosti. Dále mu bylo v dostatečném předstihu doručeno předvolání k jednání u soudu prvého stupně (podle §47 o. s. ř. nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se mělo jednání konat), zbýval mu proto dostatečný časový prostor k tomu, aby se obrátil na soud se žádostí o nařízení jednání na jiný termín v pozdější denní dobu, pokud by skutečně měl za to, že existují důvody, pro které je ohrožen jeho včasný příchod k jednání na soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, považuje dovolací soud závěr odvolacího soudu, že se žalované nepodařilo prokázat existenci omluvitelných důvodů, za správný.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu