ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.79.2006.1
sp. zn. 33 Odo 79/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného JUDr. V. K., advokátkou proti žalovanému J. K., o zaplacení částky 37.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 162/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č. j. 11 Co 273/2004-148, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 45.325,56 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dne 10. 9. 1993 vydal na základě falešné objednávky nátěrové hmoty, jejichž část byla odvezena do firmy žalovaného. Ačkoli dne 29. 9. 1993 orgány policie vydaly zákaz s nimi manipulovat, žalovaný je expedoval dál a tím mu způsobil škodu.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 26. února 1999, č. j. 10 C 162/94-83, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 1999, č. j. 10 C 162/94-86, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. května 1999, č. j. 10 C 162/94-94, žalobě do částky 37.240,- Kč s příslušenstvím vyhověl, do částky 8.085,- Kč s příslušenstvím ji zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. srpna 1999, č. j. 17 Co 17 Co 371/99-105, 17 Co 455/99 a 17 Co 456/99, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zjistil totiž, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. června 1997, č. j. K 2/97-68, byl téhož dne na majetek žalovaného prohlášen konkurs. Tím okamžikem došlo ze zákona k přerušení řízení; nemohla se konat jednání a nemohlo být rozhodnuto ve věci (§14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, a §111 odst. 1 o. s. ř.).
Soud prvního stupně poté, co zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. září 2003, č. j. K 2/97-548, které nabylo právní moci dne 4. 10. 2003, zrušil konkurs prohlášený na majetek žalovaného po splnění rozvrhového usnesení, pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 16. března 2004, č. j. 10 C 162/94-127, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 37.240,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a s 10 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 1. června 2005, č. j. 11 C 273/2004-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 37.240,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění (jež převzal od soudu prvního stupně a která vzal za prokázaná z důkazů, jimiž doplnil dokazování v odvolacím řízení), že žalobce podnikal v roce 1993 na základě živnostenského oprávnění pod obchodním jménem Ing. J. M. – F. s místem podnikání P., a s předmětem podnikání prodej a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Na základě falešné objednávky vystavené na vojenský útvar A. č. 3755 Ch. ze dne 9. 9. 1993 dodal nátěrovou hmotu L. – p. (dále též „zboží“) v hodnotě 336.135,- Kč včetně 29 dřevěných palet J. Š., který se prokázal služebním průkazem důstojníka A. Uvedený vojenský útvar dne 23. 9. 1993 fakturu na částku 325.405,- Kč vrátil žalobci zpět s tím, že ji odmítá zaplatit, neboť zboží neobjednal. J. Š. převzaté zboží rozprodal a peníze použil pro svou potřebu. Za toto jednání byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. října 1999, č. j. 4 T 75/96-490, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2000, sp. zn. 61 To 107/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b/ trestního zákona a kromě trestu mu byla uložena povinnost nahradit žalobci způsobenou škodu ve výši 336.135,- Kč (§228 odst. 1 trestního řádu). Žalovaný, který v tu dobu rovněž podnikal, odebral dne 10. 9. 1993 od J. Š. 550 kusů plechovek nátěrové hmoty L. – P. za 51.205,- Kč. Ze své prodejny v P. je nechal převézt do firmy J.K.H., kde se jich ke dni 29. 9. 1993 nacházelo ještě 400 kusů, které posléze prodal.
Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že žalovaný na úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení z nepoctivých zdrojů a je povinen mu je vydat, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný není v dané věci pasivně legitimován. Uzavřel, že žalovaný, který J. Š. za odebrané zboží zaplatil cenu v té době a místě obvyklou, nemohl získat na úkor žalobce majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť k rozmnožení majetku z nepoctivých zdrojů (trestnou činností) došlo u J. Š.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž napadl správnost závěru, že žalovaný není věcně pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení. Je přesvědčen, že pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku je právně irelevantní okolnost, zda žalovaný věděl, jaký je původ zboží, a zda za ně zaplatil cenu obvyklou. Rozhodující je, že odebral zboží od J. Š., který je získal z nepoctivých zdrojů (podvodem). Žalovaný tím, že rozmnožil svůj majetek bez uznaného důvodu, získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení a je povinen mu je vydat (§451 a §456 obč. zák.). Jelikož zboží obratem prodal a není proto schopen je vydat, je povinen mu poskytnout peněžitou náhradu odpovídající hodnotě 400 kusů tříkilových plechovek uvedené nátěrové hmoty (§458 odst. 1 obč. zák.). Navrhl proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, jelikož nákupem zboží a jeho následným prodejem mu objektivně nemohl vzniknout neoprávněný majetkový prospěch.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. obsahující přechodná ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobce v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávné právní závěry.
Žalobce napadl správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný není v posuzovaném případě věcně pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení.
Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav vyplývající z hmotného práva, podle něhož je účastník subjektem práva či povinnosti, jež je předmětem řízení. Její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
V odborné literatuře i soudní praxi je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 obč. zák.) stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Pojem „nepoctivý zdroj“ zákon nedefinuje; je za něj považováno takové nabytí hodnot, které není v právním řádu uznáváno. Jde především o případy, kdy je prospěch získán trestnou činností, nedovoleným podnikáním, spekulací (např. s cizí měnou), obchodováním s pašovaným zbožím, popř. činností, která sice nedosahuje intenzity trestné činnosti nebo činností z různých důvodů trestně nepostižitelnou (pro nepříčetnost pachatele, pro amnestii apod.), která však je v rozporu s dobrými mravy (srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck 2003, 566 s., dále Zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, a Zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 11. 1985, sp. zn. Pls 2/85, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/1975 a R 25/1986, ve kterých jsou uvedeny příklady prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů, z nichž některé jsou aktuální i v současné době). Povinnost vydat majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů vzniká podle zákona tomu, kdo jej získal. Tím je ten, kdo svou činností nabyl majetkový prospěch na úkor jiného takovým způsobem, který není v právním řádu uznaným důvodem nabývání majetkových hodnot. Nabyde-li následně předmět majetkového prospěchu třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah vzniká podle zákona jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení kvalifikovaným způsobem vzniklo. Tím ovšem není vyloučeno domoci se vůči této třetí osobě vydání předmětu bezdůvodného obohacení žalobou z titulu silnějšího (obvykle vlastnického) práva, jestliže to povaha předmětu bezdůvodného obohacení připouští. Jinými slovy řečeno, věcná legitimace (ať už aktivní či pasivní) v případě bezdůvodného obohacení získaného ve formě majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů je dána pouze mezi tím, kdo jej získal činností, s níž není spojován právem uznaný důvod nabývání hodnot, a tím, na jehož úkor byl majetkový prospěch takovým neuznaným způsobem získán.
V posuzované věci získal na úkor žalobce majetkový prospěch trestnou činností, tedy kvalifikovaným způsobem, J. Š., který byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b/ trestního zákona, jímž způsobil žalobci škodu ve výši 336.135,- Kč. J. Š. bylo v rámci adhezního řízení uloženo nahradit žalobci způsobenou škodu v plné výši. Nebýt této okolnosti, vznikl by závazek k vydání bezdůvodného obohacení za podvodně odebrané zboží J. Š. Vzhledem k tomu, že v daném případě však byly splněny předpoklady odpovědnosti pachatele za způsobenou škodu, ustanovení o bezdůvodném obohacení se vůči němu neuplatní. Jsou-li totiž ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody a z titulu bezdůvodného obohacení, ustanovení o bezdůvodném obohacení se nepoužijí (srovnej Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, 805 a 1183 s.).
Lze uzavřít, že závazek z bezdůvodného obohacení získaného z nepoctivých zdrojů nemůže stíhat žalovaného, neboť na úkor žalobce nezískal zákonem předpokládaným (tj. neuznaným) způsobem majetkový prospěch. Sluší se ještě poznamenat, že kdyby žalobci kromě práva na náhradu škody ve vztahu k J. Š. bylo přiznáno i právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, byla by jedna a táž majetková újma odčiněna nepřípustně dvakrát. Z uvedeného je zřejmé, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že na straně žalovaného je dán nedostatek věcné pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšnému žalovanému nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči neúspěšnému žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu