ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.804.2001.1
sp. zn. 33 Odo 804/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) M. D., b) M. D., zastoupených advokátkou, proti žalované A. G., spol. s r. o. , zastoupené advokátem, o uložení povinnosti odstranit vadu díla a o 65 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 77/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 55 Co 299/2000 – 129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. února 2000 č. j. 28 C 77/97 – 109 uložil žalované „odstranit odstranitelnou vadu díla na výstavbě rodinného domku č. p. 563 v k. ú. K. do šesti měsíců ode dne právní moci rozsudku takto: vnitřní tříramenné dřevěné schodiště komplexně rekonstruovat a zesílit, včetně odstranění odlupující se povrchové úpravy a nahradit je hodnotnými povrchovými úpravami, které zamezí vyšlapávání dřeva na stupních, a to vše tak, aby byl dodržen původní projekt“. Dále stanovil žalované povinnost poskytnout žalobcům slevu z ceny díla za neodstranitelné vady ve výši 65 000 Kč a tuto částku žalobcům zaplatit; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci jsou aktivně legitimováni, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. 7. 1993, uzavřenou podle §524 obč. zák., postoupila T., společnost s ručením omezeným, K., se sídlem v K., B. č. 2, žalobcům pohledávku za žalovanou ze smlouvy o dílo na zhotovení stavby rodinného domu v K., okr. P. – v., uzavřené dne 7. 7. 1992 mezi T., společností s ručením omezeným, K. s žalovanou. Dlužník – žalovaná se nezprostila závazku podle §526 odst. 1 obč. zák. plněním postupiteli – T., společnost s ručením omezeným, K. Dále dospěl k závěru, že smlouva o dílo je platná, a žalovaná je povinna podle této smlouvy provést dílo řádně. Protože se na díle vyskytla odstranitelná vada spočívající v havarijním stavu schodiště a vady neodstranitelné, trhliny v podkroví a nedostatečnost kotle, a tyto vady byly v zákonné tříleté lhůtě do 4. 8. 1996 od převzetí stavby dne 4. 8. 1993 u žalované reklamovány, je žalovaná povinna odstranitelnou vadu na vnitřním dřevěném schodišti odstranit a zaplatit 65 000 Kč jako slevu za neodstranitelné vady. Výši slevy považoval soud s přihlédnutím ke snížení ceny stavby (podle znaleckého posudku B. o 348 140 Kč) za přiměřenou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 55 Co 299/2000 – 129 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že v době, kdy byla uzavírána smlouva o postoupení pohledávky mezi T., společností s ručením omezeným, K. a žalobci - k datu 16. 7. 1993, byli podle výpisu z obchodního rejstříku Městského soudu v K. jednateli této obchodní společnosti - M. D. a M. D. Podle výpisu z obchodního rejstříku „společnost navenek zastupovali jednatelé a písemnosti o právních úkonech, které zakládají práva a povinnosti společnosti, podepisovali dva společníci – jednatelé a to tak, že k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti připojili svůj vlastnoruční podpis“. Podle §20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Smlouvu o postoupení pohledávky dne 16. 7. 1993 byli povinni podepsat oba jednatelé, neboť smlouva o postoupení pohledávky je právním úkonem, kterým se zakládají práva a povinnosti společnosti, a pokud se tak nestalo a smlouvu podepsal jen jeden z jednatelů - M. D., je tato smlouva podle §40 odst. 1 obč. zák. neplatná, a žalobci nejsou ve sporu o odstranění vady díla a uplatnění slevy z ceny díla aktivně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které odůvodnili tím, že nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., a že ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobci namítají, že odvolací soud při posouzení aktivní legitimace žalobců vycházel jen z výkladu výpisu z obchodního rejstříku, který považují dovolatelé ze nejednoznačný v tom směru, že není najisto postaveno, zda jednatelé musí jednat společně, či každý může jednat samostatně. Dále uvádějí, že i bez zřetele na výklad výpisu z obchodního rejstříku je pro způsob jednání jednatelů rozhodující podle §133 odst. 1 obchodního zákoníku společenská smlouva. Tuto si však soud nevyžádal a žalobci ji nepředložili, protože netušili k jakému právnímu závěru dospěje odvolací soud. Poukazují, že v čl. 5.2 společenské smlouvy ze dne 22. 4. 1992 je uvedeno, že kterýkoliv z jednatelů je oprávněný zastupovat samostatně společnost a podepisovat se za ni tak, že k obchodnímu jménu společnosti připojí své jméno. Podle čl. 5.5. společenské smlouvy jsou vymezena jednotlivá omezení jednatelů – vyžadující souhlas valné hromady; zápisy valné hromady předloží žalobci v průběhu dovolacího řízení, zároveň ale poukazují, že podle §133 odst. 3 obchodního zákoníku je jakékoliv omezení jednatelství provedené společenskou smlouvou vůči třetím osobám stejně neúčinné. I když žalobci chápou různost právních subjektů na straně žalobců, domáhají se práva na spravedlivé rozhodnutí věci, když nejednoznačnost výpisu z obchodního rejstříku nemá jít k jejich tíži, a když mimoto zákon ukládá při posuzování rozsahu jednatelského oprávnění vycházet ze společenské smlouvy, což odvolací soud neučinil. Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Odvolací soud v daném případě vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16. 7. 1993 smlouvu o postoupení pohledávky, kterou za postupitele T., společnost s ručením omezeným, K. podepsal M. D., a dále z výpisu obchodního rejstříku Městského soudu v K., podle něhož v době, kdy byla podepsána předmětná smlouva o postoupení pohledávky, byli jednateli T., společnosti s ručením omezeným, K. - M. D. a M. D., společnost navenek zastupovali tito jednatelé a písemnosti o právních úkonech, které zakládají práva a povinnosti společnosti, podepisovali dva společníci – jednatelé a to tak, že k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti připojili svůj vlastnoruční podpis. Tato skutková zjištění žalobci v dovolání nenapadají, namítají pouze nesprávný výklad výpisu z obchodního rejstříku učiněný odvolacím soudem, a tudíž argumentace žalobců, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními, vedoucími k (následnému) závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu, že tuto smlouvu podepsal pouze jeden jednatel M. D., ač ji měli podepsat jednatelé M. D. a M. D., směřuje k nesprávnému právnímu posouzení věci. Proto se dovolací soud ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř. nadále zabýval věcí z pohledu ve skutečnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky odvolací soud správně posoudil podle právní úpravy platné ve Slovenské republice ke dni uzavření smlouvy dne 16. 7. 1993 (§10 odst. 3 z. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §27 odst. 2 z. č. 513/1991 Sb., ve znění poslední novelizace účinné ve Slovenské republice k datu 16. 7. 1993, tj. zákonem. č. 600/1992 Sb. (dále jen obch. zák.), jsou skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.
V rámci dovolací námitky bylo třeba řešit, jaký vliv má na důvěru ve smyslu §27 odst. 2 obch. zák. případná nesrovnalost mezi zápisem v obchodním rejstříku a společenskou smlouvou. V tom směru dovolací soud uzavřel, že z §27 odst. 2, věty druhé, obch. zák. vyplývá, že osoba zapsaná v obchodním rejstříku se nemůže dovolávat vůči tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nesprávnosti zápisu. Negativní stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku upravená v tomto ustanovení je přitom formulována zcela objektivně, nezávisí na zavinění a působí proti všem. Proto není podstatné, zda případnou nesprávnost zápisu v obchodním rejstříku způsobila sama osoba, které se zápis týká, nebo osoba jiná (např. zakladatel obchodní společnosti), anebo rejstříkový soud. Jakýkoli jiný výklad ustanovení §27 odst. 2, věta druhá, obch. zák. by byl v rozporu s obsahem negativní stránky principu materiální publicity, která sleduje naplnění jedné ze zásad, kterými se řídí obchodní zákoník (§1 odst. 2 obch. zák.) - zásady ochrany třetích osob - neboť by zákonem požadovanou objektivní ochranu nezajišťoval (vzhledem k obecné právní úpravě lze použít judikaturu českých soudů srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2644/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, seš. 5, pod č. 36). Ustanovení §27 odst. 2 obch. zák., poskytující ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, vyjadřující princip materiální publicity, resp. veřejné důvěry (víry), jenž společně s principem formální publicity, vyplývající z §200c o. s. ř., dává obchodnímu rejstříku povahu veřejné listiny, se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 285/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1997, seš. 7, pod č. 12).
V posuzovaném případě podle výpisu z obchodního rejstříku Městského soudu v K. byli jednateli T., společnosti s ručením omezeným, K. - M. D. a M. D. Dále v odstavci jednání jménem společnosti bylo uvedeno: Společnost navenek zastupují jednatelé. Písemnosti o právních úkonech, které zakládají práva a povinnosti společnosti, podepisují dva společníci – jednatelé a to tak, že k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti připojí svůj vlastnoruční podpis. Jestliže odvolací soud uzavřel, že smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 16. 7. 1993 byli povinni podepsat oba jednatelé, neboť smlouva o postoupení pohledávky je právním úkonem, kterým se zakládají práva a povinnosti společnosti, a pokud se tak nestalo a smlouvu podepsal jen jeden z jednatelů - M. D., je tato smlouva podle §40 odst. 1 obč. zák. neplatná, a žalobci nejsou ve sporu o odstranění vady díla a uplatnění slevy z ceny díla aktivně legitimováni, není možno v tomto směru právnímu posouzení odvolacím soudem vytknout žádné pochybení.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je správný, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d) o. s. ř. není naplněn.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé spatřovali vadu řízení v tom, že odvolací soud vůbec nezjistil obsah společenské smlouvy T., společností s ručením omezeným, K., se sídlem v K., B. č. 2, ze dne 22. 4. 1992, kterou dovolatelé doložili jako důkaz ke svému dovolání s poukazem, že podle čl. 5.2 této smlouvy je kterýkoliv z jednatelů oprávněný zastupovat společnost a podepisovat se za ni tak, že k obchodnímu jménu společníci připojí své jméno. S ohledem na výše uvedený právní závěr dovolacího soudu, který je v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu, že §27 odst. 2 obch. zák. poskytuje ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, a ochranu poskytuje nejen účastníkům řízení, ale vztahuje se i na rozhodující soudní orgán, je námitka dovolatelů, že odvolací soud nezjistil obsah předmětné společenské smlouvy, nepodstatná, neboť tato skutečnost nebyla rozhodná pro posouzení věci.
Podle §32 obch. zák. soudy nebo jiné orgány upozorní rejstříkový soud vždy na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisů v obchodním rejstříku, jakmile tato skutečnost při jejich činnosti vyjde najevo. Občanský zákoník zdůrazňuje i vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 158/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2000, seš. 18, pod č. 68). Protože v daném případě odvolací soud na jednání konaném dne 7. 11. 2000 provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku Městského soudu v K. společnosti T., společností s ručením omezeným, K., se sídlem v K., B. č. 2 (obsah předmětného výpisu z obchodního rejstříku nebyl žalobci zpochybněn), a zástupkyně žalobců poté již neměla výslovně žádné další návrhy na doplnění dokazování, nelze mu ani z tohoto pohledu vytýkat, že si nevyžádal společenskou smlouvu dané společnosti.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.b) o. s. ř. není v dané věci naplněn.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k nově navrženým důkazům - společenskou smlouvou společnosti T., společností s ručením omezeným, K., se sídlem v K., B. č. 2 a jejími zápisy z valné hromady, jež dovolatelé navrhli až v dovolání.
Protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a žádný z uplatněných dovolacích důvodů nebyl naplněn, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobců podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalované, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu