ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.808.2005.1
sp. zn. 33 Odo 808/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. B., spol. s r. o. .zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) I. S. a 2) J. S., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 939.225,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 24 C 256/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2004, č. j. 11 Co 289/2002-151, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2004, č. j. 11 Co 289/2002-151, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 7. srpna 2001, č. j. 24 C 256/97-108, ve spojení s usnesením ze dne 3. června 2002, č. j. 24 C 256/97-124, v částech, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit společně a nerozdílně se žalovanou žalobkyni 711.225,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 15. 8. 1997 do zaplacení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 939.225,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nedoplatek za dílo (stavbu rodinného domu s bazénem a garáží), které pro žalovanou provedla podle smlouvy uzavřené dne 7. 12. 1992.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 7. srpna 2001, č. j. 24 C 256/97-108, ve spojení s usnesením ze dne 3. června 2002, č. j. 24 C 256/97-124, uznal žalované povinnými zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 939.225,- Kč se 16 % úroky z prodlení od 15. 8. 1997 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části, jíž byl požadován další 1 % úrok z prodlení z částky 939.225,- Kč od 15. 8. 1997 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. července 2004, č. j. 11 Co 289/2002-151, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalované povinnými zaplatit žalobkyni 711.225,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 15. 8. 1997 do zaplacení, přičemž tuto povinnost jim uložil splnit společně a nerozdílně (výrok I.). Ve výroku, jímž byla žalobkyni přiznána i částka 228.000,- s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která podniká mimo jiné v oblasti provádění staveb, uzavřela dne 7. 12. 1992 se žalovanou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba rodinného domu podle objednávky a projektové dokumentace za sjednanou cenu 3,584.829,- Kč s tím, že tato cena nezahrnuje cenu za dodávku oplocení, terénních úprav, chodníků a technologii bazénu, jež budou rovněž provedeny. Ve smlouvě bylo sjednáno, že dojde-li v mezidobí ke změnám cen vstupních materiálů, výrobků, služeb, dodávek strojů, pohonných hmot a mazadel oproti tomu, jak byly kalkulovány, budou cenové rozdíly promítnuty do sjednané ceny, přičemž vyúčtování cenového navýšení a zálohy bude provedeno v konečné faktuře; počínaje rokem 1993 bude cena dále navýšena i o daň z přidané hodnoty. Dále bylo ujednáno, že veškeré „vícepráce“ většího rozsahu (tj. nad 900,- Kč) požadované objednatelkou oproti dohodnuté specifikaci provede zhotovitelka pouze na základě dodatku ke smlouvě a za úplatu. Dokončení stavebních prací bylo plánováno do 30. 8. 1993 a podmíněno bylo příznivými klimatickými podmínkami. Pro případ nedodržení termínu dokončení dodávky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 8.800,- Kč za každý den prodlení. K předání a převzetí díla došlo 13. 6. 1994. Užívání „novostavby rodinného domu v P. o jedné bytové jednotce s bazénem a garáží“ bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ÚMO Plzeň dne 26. 9. 1994 na základě ústního jednání spojeného s místním šetřením, které se konalo dne 21. 6. 1994; výlučným vlastníkem domu je žalovaná. Dne 20. 6. 1994 podepsali žalovaní prohlášení, v němž uznali „pohledávku žalobkyně za výstavbu rodinného domu a garáže v P., podle smlouvy o dílo ze dne 7. 12. 1992 ve výši 939.225,- Kč“ jako svůj dluh a zavázali se jej zaplatit nejpozději do 15. 8. 1994, což neučinili. Uznaná částka představuje rozdíl mezi výdaji žalobkyně na zhotovení díla v celkové výši 4,670.356,- Kč a částkou 3,746.089,- Kč, kterou žalovaní celkem žalobkyni v souvislosti s výstavbou již uhradili, s připočtením 14.958,- Kč na DPH. Žalovaní v řízení neprokázali své tvrzení, že uznávací prohlášení podepsali v omylu, resp. pod pohrůžkou, že jinak stavba nebude zkolaudována. Toto tvrzení bylo soudy hodnoceno jako ryze účelové. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že vztahy účastníků se řídí občanským zákoníkem a že žalobkyně je ve věci aktivně a žalovaní pasivně legitimováni; pasivní legitimace žalované plyne z jejího účastenství na smlouvě o dílo, pasivní legitimace žalovaného je založena jeho přistoupením k závazku žalované podle §533 obč. zák., k němuž došlo 20. 6. 1994 spolu s uznáním dluhu. Uznání dluhu žalovanými posoudil jako platný právní úkon. Neuvěřil žalovaným, že tento úkon učinili nesvobodně v důsledku sdělení, že žalobkyně zabrání kolaudaci stavby, jestliže nepodepíší uznávací prohlášení. Konstatoval, že i kdyby žalovaní prokázali, že jim zástupce žalobkyně sdělil, že žalobkyně kolaudaci zmaří, nebylo by možné v tomto sdělení spatřovat naplnění některého ze znaků bezprávné výhrůžky, resp. takové sdělení nebylo způsobilé vyvolat omyl žalovaných, resp. omezit jejich svobodnou vůli. Žalobkyně totiž nebyla účastníkem stavebního řízení a nezáviselo na ní, zda dokončená stavba bude či nebude zkolaudována. Vydání kladného kolaudačního rozhodnutí bylo podmíněno výlučně tím, zda stavba byla zhotovena v souladu s příslušnými stavebně právními předpisy, aby její užívání neohrozilo životy a zdraví uživatelů. Zda jsou vyrovnány závazky mezi stavebníkem a zhotovitelem stavby, bylo z hlediska kolaudace nevýznamné. Žalovaní navíc měli možnost poradit se s osobou provádějící stavební dozor, neboť byla šetření přítomna. Vzhledem k poměrům, společenskému postavení a podnikatelským aktivitám žalovaných si lze jen stěží představit, že se vlivem namítaného sdělení dostali do stavu, v němž učinili úkon, který by jinak neučinili. Samotný požadavek na doplacení ceny díla pak nelze považovat za protiprávní a není ani výhrůžkou. Námitka žalovaných, že uznávací prohlášení učinili v omylu, nemá oporu ve skutkových zjištění. Odvolací soud proto vycházel z vyvratitelné právní domněnky, že ke dni uznání dluhu (tj. k 20. 6. 1994) dluh, jehož důvodem byla pohledávka žalobkyně za žalovanou za dodávku stavby rodinného domu s bazénem a garáží podle smlouvy o dílo ze 7. 12. 1992, existoval, přičemž uznávací prohlášení „mělo odstranit případnou spornost výše nedoplatku ceny díla“. Žalovaní v řízení neprokázali opak, neboť bylo zjištěno, že původní cena díla nezahrnovala některá ve smlouvě sjednaná a skutečně i realizovaná plnění (např. dodávku oplocení, terénních úprav, chodníků a bazénu), při realizaci stavby došlo ke změnám v plnění oproti projektu (byly užity kvalitnější a dražší materiály) a žalobkyně měla smluvně zajištěnu možnost v takovém případě navýšit cenu díla a účtovat DPH. Žalovaní se navíc zpočátku řízení proti zaplacení žalované částky bránili výlučně tvrzením, že tuto částku již uhradili. Odvolací soud dále dovodil, že listina datovaná 20. 6. 1994 v sobě zahrnuje nejen uznání dluhu, ale i „projev vůle žalovaného podřaditelný pod ustanovení §533 obč. zák., neboť svým obsahem se jedná o dohodu učiněnou v písemné formě mezi třetí osobou (žalovaným) a věřitelem (zhotovitelem) o tom, že tato osoba nezúčastněná na smlouvě uhradí dluh za dlužníka“. Uzavřel, že žalovaný se stal dlužníkem vedle žalované a oba jsou zavázáni k úhradě dluhu společně a nerozdílně. Nedůvodnou shledal námitku žalovaných, že právo žalobkyně na zaplacení žalované částky bylo promlčeno; vycházel přitom opět z uznávacího prohlášení. Nárok žalobkyně na zaplacení 711.225,- Kč proto shodně se soudem prvního stupně shledal po právu a jeho rozsudek v tomto rozsahu potvrdil. Protože dovodil, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s námitkou započtení pohledávky žalovaných ve výši 228.000,- Kč na pohledávku žalobkyně, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o zaplacení 228.000,- Kč, zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a/ respektive c/ o. s. ř., neboť jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. V dovolání uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí především s posouzením platnosti jejich prohlášení z 20. 6. 1994, jímž vůči žalobkyni uznali svůj dluh ve výši 939.225,- Kč. Mají zato, že tento jejich právní úkon je neplatný, neboť jej učinili při místním šetření stavebního úřadu prováděném v rámci kolaudačního řízení v omylu, resp. na základě bezprávné výhrůžky. Zástupce žalobkyně jim totiž sdělil, že pokud dluh neuznají, žalobkyně zajistí, aby dům nebyl zkolaudován. Nyní si sice jsou vědomi, že žalobkyně neměla právní prostředky, které by jí umožnily kolaudaci domu zabránit, nicméně omyl, příp. bezprávnou výhrůžku je nutno hodnotit s ohledem na tehdejší okolnosti podpisu prohlášení. Důkazy, které navrhli k prokázání svého tvrzení o chování zástupce žalobkyně při místním šetření (zejména výslechy svědků V.), soudy neprovedly s odůvodněním, že by nemohly nic změnit na rozhodnutí ve věci a jsou tak nadbytečné. Žalovaní mají zato, že skutkový stav věci byl tudíž zjištěn neúplně. I kdyby bylo uznání dluhu posouzeno jako platné, nemohlo způsobit jejich „neúspěch ve věci“. V řízení totiž bylo prokázáno, že ve smlouvě o dílo se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou (před uzavřením smlouvy o dílo došlo rozhodnutím soudu ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných) stavbu rodinného domu za cenu 3,584.829,- Kč (tj. spolu s DPH 3,764.070 Kč); vícepráce musely být řešeny písemnými dodatky ke smlouvě o dílo. Dne 13. 6. 1994 byl žalované předán dokončený rodinný dům, který se nelišil od projektové dokumentace. Uznáním dluhu nevznikl žádný nový závazek, nýbrž byla založena vyvratitelná právní domněnka, že ke dni uznání dluh trval. Žalovaná v řízení prokázala, že k 20. 4. 1994 žalobkyni částku 939.225,- Kč nedlužila, neboť v té době již byla sjednaná cena díla, resp. částka 3,849.889,- Kč, zaplacena. Odvolací soud tedy nesprávně interpretoval §558 obč. zák. dovodil-li, že uznaný dluh se týkal nedoplatku ceny díla a že je přitom nerozhodné, zda jde o plnění podle smlouvy nebo o bezdůvodné obohacení. Žalovaní jsou přesvědčeni, že uznání se týká pouze plnění ze smlouvy o dílo, neboť v textu uznávacího prohlášení se o bezdůvodném obohacení nehovoří. Pokud žalovaná žalobkyni dlužila z titulu bezdůvodného obohacení, došlo k promlčení práva na vydání takového plnění, přičemž námitka promlčení byla uplatněna již před soudem prvního stupně. Z opatrnosti žalovaní namítají, že v řízení prokázali, že ke dni uznání dluhu žalobkyni ničeho nedlužili ani z titulu bezdůvodného obohacení. V této souvislosti se podrobně vyjadřují k jednotlivým bodům vyúčtování a namítají, že takové výdaje neodsouhlasili. Dále v dovolání připomínají, že žalovaný smlouvu o dílo neuzavřel, podepsal pouze uznání dluhu. Jsou sice srozuměni se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován z titulu účastenství na smlouvě o dílo, nesouhlasí však se závěrem, že přistoupil k závazku žalované. Mají za to, že podpisem uznávacího prohlášení nebyly splněny podmínky kladené pro aplikaci §533 obč. zák. Žalovaný v uznávacím prohlášení uznal pohledávku žalobkyně vyplývající ze smlouvy o dílo, resp. z výstavby rodinného domu a zavázal se uznanou částku žalobkyni zaplatit do 15. 8. 1994, přestože smlouvu o dílo neuzavřel a nemohl tudíž žalobkyni ničeho dlužit. Z textu prohlášení rozhodně nevyplývá, že se zavázal zaplatit dluh za žalovanou. Navíc prohlášení není opatřeno podpisem zástupce žalobkyně a nejde proto o vícestranný právní úkon, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Žalovaný tudíž žalobkyni ničeho nedluží, stejně jako žalovaná. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v napadených částech zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (žalovanými), že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. usuzují dovolatelé z toho, že soudem nebyly provedeny jimi navržené důkazy, kterými mínili prokázat své tvrzení, že uznávací prohlášení podepsali pod tlakem bezprávné pohrůžky, že jinak nebude stavba zkolaudována.
Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno.
V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení, zda k uznání dluhu došlo pod tlakem bezprávné výhrůžky, nezjišťoval (viz důkaz výslechem účastníků, svědka Ing. J. S.), případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) neuvěřil žalovaným, že je zástupce žalobkyně k uznání dluhu dne 20. 6. 1994 přinutil sdělením, že nepodepíší-li uznávací prohlášení, zabrání žalobkyně kolaudaci stavby. Nadto uzavřel, že i kdyby byly pravdivé údaje, jimiž žalovaní popsali okolnosti, za nichž podepsali uznávací prohlášení, nebylo by možné na základě toho dovodit, že k uznání dluhu došlo pod tlakem bezprávné výhrůžky. Proto také neprovedl důkazy výslechem svědků, kteří měli tyto údaje potvrdit.
Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Jestliže odvolací soud dovodil, že údaje uváděné samotnými žalovanými neumožňují uzavřít, že šlo o bezprávnou výhrůžku, důvodně odmítl provést důkazy, které měly sloužit pouze k ověření pravdivosti těchto údajů. Takové důkazy totiž nebyly způsobilé zjištěný skutkový stav zvrátit. Namítané nesprávné hodnocení důkazů pak mezi vady řízení nepatří; pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Nesouhlas žalovaných se závěrem odvolacího soudu, že uznání dluhu, k němuž došlo dne 20. 6. 1994, je platným právním úkonem, je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaní oproti názoru odvolacího soudu prosazují vlastní představu právního zhodnocení věci, která ústí především v závěr, že dluh vůči žalobkyni uznali dne 20. 6. 1994 pod tlakem bezprávné výhrůžky. Bezprávná výhrůžka (tzv. psychické donucení) je bezprávné působení na vůli člověka, jež v něm vzbuzuje důvodný strach z újmy, které se hrozí, takže se jeho vůle projevená v právním úkonu utváří pod vlivem tohoto strachu. Výhrůžka musí být bezprávná, tj. vzbuzení strachu, pod jehož vlivem se vytváří vůle jednajícího, musí být protiprávní. Bezprávnost výhrůžky spočívá v tom, že se jí vynucuje něco, co takto nesmí být vynucováno, vyhrožováno je něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést. Bezprávnost výhrůžky může spočívat dále v tom, že je vyhrožováno něčím, co je hrozící sice oprávněn provést, ale čím není oprávněn hrozit za tím účelem, aby pohnul jiného k určitému právnímu úkonu. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovanými popsané okolnosti uznání dluhu (i kdyby byly prokázány) nebylo možné kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžku. V době uznání dluhu (tj. ke dni 20. 6. 1994) bylo dílo již dokončeno a žalovaným předáno; tito měli možnost seznámit se s jeho kvalitou, s rozsahem provedených prací, znali náklady, které byly oběma smluvními stranami vynaloženy, a mohli vše konfrontovat s obsahem smlouvy o dílo. Stejně tak věděli, že žalobkyně není účastníkem stavebního řízení a neodvisí od ní, zda stavba bude či nebude zkolaudována. Protože šetření byl přítomen Ing. J. S. - garant projektu na vybudovaný rodinný dům - měli žalovaní možnost s ním nastalou situaci zkonzultovat. Nelze ani přehlížet, že dluh vůči žalobkyni uznali oba žalovaní, přestože stavebníkem, a tedy účastníkem stavebního řízení byla pouze žalovaná. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že nelze dobře předpokládat, že za dané situace se žalovaní (s přihlédnutím k jejich společenskému postavení a podnikatelským aktivitám) dostali do takového psychického rozpoložení, které je pohnulo k právnímu úkonu, který by jinak neučinili. Tvrzená „hrozba“ zástupce žalobkyně, že žalobkyně zabrání kolaudaci stavby, nedojde-li k uznání dluhu, nemohla být bezprávou výhrůžkou ve smyslu shora podaného výkladu a na žalovaných bylo, zda takový jednostranný právní úkon učiní či nikoli. Jestliže zástupce žalobkyně po žalovaných požadoval, aby podpisem uznávacího prohlášení po předání díla odstranili případnou spornost výše nedoplatku jeho ceny, jednal v rámci oprávnění zhotovitele, jehož pohledávka dosud nebyla zcela uspokojena, a nešlo o jednání protiprávní. Pohnutky, které žalované vedly k tomuto právnímu úkonu, jsou z hlediska právního posouzení věci bezvýznamné. I když subjekty jsou k právním úkonům vedeny určitými pohnutkami, pohnutky zásadně nemají právní relevanci, protože v opačném případě by důvěra v učiněné projevy byla zcela znevěrohodněna. Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat.
Další výhrada uplatněná žalovanými v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. směřuje proti tomu, jak odvolací soud hodnotil právní účinky uznávacího prohlášení z 20. 6. 1994. Žalovaní jsou přesvědčeni, že odvolací soud výkladem tohoto právního úkonu nepřípustně změnil důvod uznaného dluhu a jeho závěr, že uznaný dluh se týkal „nedoplatku ceny díla za poskytnuté plnění bez ohledu na to, zda bylo plněno na základě smluvním, či v souvislosti s tím z případného bezdůvodného obohacení“, nemůže obstát.
Lze souhlasit s dovolateli, že je-li v písemném uznávacím prohlášení uveden důvod dluhu, který vůči věřiteli dlužník uznává, nelze tento důvod vzniku závazku vzhledem k nutnosti zachování písemné formy jakkoli měnit, resp. nahrazovat novým důvodem. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva výslovně uveden, ale musí být jednoznačně odvoditelný z jiné listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle dlužníka uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který tento jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl tento úkon adresován, byl zřejmý jak důvod, tak výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné již z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. V důsledku toho soud nemůže interpretací obsahu právního úkonu podle §35 odst. 2 obč. zák. učiněný písemný projev vůle měnit či nahrazovat. Odvolací soud však v posuzovaném případě při výkladu písemného uznávacího prohlášení z 20. 6. 1994 nepochybil, projev vůle žalovaných nikterak nezměnil, dovodil-li, že důvodem jimi uznaného dluhu byl nedoplatek ceny (přesněji hodnoty) plnění, které žalobkyně žalované poskytla, ať již plnila v intencích smlouvy o dílo uzavřené dne 7. 12. 1992 nebo již nad rámec této smlouvy. Jinak řečeno, žalovaní uznali dluh vůči žalobkyni za provedení díla, tedy jí deklarovaný rozdíl mezi náklady, které jako zhotovitelka při zhotovení díla vynaložila (včetně zisku), a částkou, kterou žalovaná jako objednatelka již za dílo postupně zaplatila. Dovolací námitka, že odvolací soud nesprávnou interpretací uznávacího prohlášení nepřípustně pozměnil důvod uznaného dluhu, tak není důvodná.
Protože žalovaný nebyl účastníkem smlouvy o dílo uzavřené dne 7. 12. 1992 a není ani vlastníkem díla, které žalobkyně podle této smlouvy zhotovila, je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný nemohl platně uznat dluh za provedení díla. Tento závěr ostatně není dovoláním zpochybněn. Důvodné jsou však námitky, jimiž dovolatelé brojí proti závěru odvolacího soudu, že právnímu úkonu, jímž se žalovaný vůči žalobkyni zavázal, že jí částku 939.225,- Kč uhradí spolu se žalovanou do 15. 8. 1994, je „podřaditelný pod ust. §533 o. z.“.
Podle §533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázání společně a nerozdílně.
Přistoupení k závazku působí jeho změnu v subjektech závazkového právního vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci zajištění pohledávky; dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená mezi věřitelem a osobou přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí osoby splnit věřiteli za dlužníka jeho peněžitý dluh. Podmínkou platnosti takové dohody je její písemná forma. Lze přisvědčit dovolatelům, že jimi zpochybněný závěr odvolacího soudu dovozující, že právní úkon žalovaného z 20. 6. 1994 lze mít za přistoupení k dluhu žalované, neobstojí již proto, že šlo o jednostranné písemné prohlášení žalovaného, které nebylo žalobkyní písemně akceptováno (tzn. nedošlo k písemné dohodě mezi žalovaným a žalobkyní). V tomto směru byl proto dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. užit po právu a dovolacímu soudu nezbylo, nežli rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto vůči žalovanému, zrušit. Protože důvody, pro které bylo zčásti zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Institut uznání dluhu podle §558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Jednostranným právním úkonem žalované nastala v posuzovaném případě vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání (tj. ke dni 20. 6. 1994) dluh ve výši 939.225,- Kč existoval (tj. žalobkyně nemusela prokazovat jeho existenci) a bylo na žalované, aby prokázala, že žalobkyni ničeho v souvislosti s provedením díla nedluží. Tyto právní účinky odvolací soud s uznáním dluhu žalované spojil a jeho právnímu posouzení věci v tomto směru tudíž nelze ničeho vytknout.
Podle §133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Právní teorie i soudní praxe (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, sešit 30/2004, č. C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§133 o. s. ř.). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnila žalovaná závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala opak právní domněnky založené uznáním dluhu.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy jeho prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno).
Dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly jinak za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich pravdivosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Již soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, vzal z provedených důkazů za prokázané, že účastníci smlouvy o dílo, v níž byla sjednána cena díla na 3,584.829,- Kč, počítali s jejím navýšením nejen o DPH, ale i o cenu některých ve smlouvě sjednaných dílčích plnění, jež nebyla do původní ceny promítnuta, a o cenové rozdíly vzniklé v důsledku změn v plnění a zdražení použitých materiálů, zařízení a pohonných hmot. Žalobkyně měla toto cenové navýšení smluvně zajištěno (smlouva o dílo takové ujednání obsahuje). Částkou 939.225,- Kč vyúčtovala žalobkyně rozdíl mezi svými náklady na provedení díla (při započtení kalkulovaného zisku) a tím, co jí žalovaná za dílo ke dni 20. 6. 1994 skutečně zaplatila, přičemž žalovaná tuto částku jako nedoplatek za provedení díla uznala. Žalobkyně tak nemusela existenci takového dluhu v řízení prokazovat (podle §556 obč. zák. má se zato, že tento dluh co do důvodu a výše existoval). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala opak, má oporu v provedeném dokazování; vychází především z údajů, které v řízení uváděli sami účastníci řízení. Ze spisu je zřejmé, že odvolací soud hodnotil poznatky způsobem uvedeným v §132 o. s. ř., a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, výpovědi svědka a z listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Žalovaná ostatně ani v dovolání nenamítá, že žalobkyně při vyhotovení díla náklady ve výši uznaného nedoplatku ve skutečnosti nevynaložila. Argumentuje pouze tím, že vícepráce s ní nebyly sjednány, stejně jako s ní nebyla dohodnuta cena některých ve smlouvě uvedených plnění, která není v původně sjednané ceně díla zakalkulována. Zásadní omyl žalované totiž spočívá v domnění, že důvodem dluhu, který vůči žalobkyni dne 20. 6. 1994 uznala, je nedoplatek původně sjednané ceny díla. Logicky a náležitě zdůvodněný závěr odvolacího soudu, že žalované se nepodařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že uznaný dluh nevznikl, lze pokládat za správný a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn právem.
Lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu vůči žalované I. S., je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o nároku na zaplacení zůstatku žalované částky (tj. 228.000,- Kč s příslušenstvím) a o nákladech řízení – včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á¨
předsedkyně senátu