ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.824.2001.1
sp. zn. 33 Odo 824/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobců A) R. K., a B) H. V., zastoupených , advokátem proti žalované ČR – P. f., o zaplacení 66 176 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 174/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2001 č.j. 19 Co 1293/2001-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2001 č.j. 19 Co 1293/2001-144 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2001 č.j. 14 C 174/99-123 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou ze dne 2. 7. 1999 domáhali, aby tehdy žalovaný K., s.p. v likvidaci, se sídlem v Č., Č. č. 66, byl uznán povinným zaplatit jim - každému jednou polovinou – částky 47 300 Kč a 50 000 (posléze tuto částku rozšířil o 16 176 Kč, tj. na 66 176 Kč), a aby žalovaná K., a.s., se sídlem v Č., Č. č. 66 byla uznána povinnou zaplatit jim – každému jednou polovinou – částku 47 300 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Uváděli, že dne 6. 2. 1992 uzavřeli jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. se žalovaným státním podnikem dohodu o vydání pozemkové parcely č. 1062/8 v katastrálním území P. Poté, kdy dohoda o vydání pozemku byla dne 27. 4. 1992 schválena rozhodnutím OÚ P. – OPÚ, vrátili žalobci žalovanému státnímu podniku kupní cenu pozemku ve výši 47 000 Kč, kterou stát v minulosti zaplatil jejich právní předchůdkyni, a na vydaném jim pozemku provedli stavební úpravy, jejichž výši sami odhadli na 50 000 Kč a které znalec posléze vyčíslil na 66 176 Kč. Ministerstvo zemědělství ČR svým rozhodnutím zn. 4069/92-320 ze dne 14. 4. 1993 rozhodnutí, jímž OPÚ P. schválil dohodu o vydání pozemku, zrušilo a věc vrátilo tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Poté Okresní úřad v P. – Okresní pozemkový úřad dne 18. 11. 1998 č.j. PÚ 727/92-PRO rozhodl, že žalobci nejsou spoluvlastníky žádaného pozemku a Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 4. 1999 č.j. 10 Ca 8/99-28, který nabyl právní moci dne 18. 5. 1999, toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Protože žalobci nejsou schopni zjistit, kterému ze žalovaných byla kupní cena ve skutečnosti vrácena, požadují zaplacení částky 47 300 Kč po obou žalovaných. Částku 66 176 Kč, která byla jimi investována do pozemku č. 1062/8, o jehož vydání jako oprávněné osoby bezúspěšně žádali, požadují od žalovaného státního podniku, který je „vlastníkem“ tohoto pozemku.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2000 č.j. 14 C 174/99-80 uznal prvého žalovaného, tj. K., s.p. v likvidaci, se sídlem v Č. povinným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 47 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, co do částky 66 176 Kč proti němu žalobu zamítl. Stejně tak zamítl žalobu o zaplacení 47 300 Kč proti druhé žalované, tj. K., a.s., se sídlem v Č.; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 1. 2001 č.j. 19 Co 8/2001-99 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tedy ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o 66 176 Kč proti žalovanému K., s.p. v likvidaci, a ve výrocích akcesorických zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „v konkrétní věci došlo v průběhu řízení k singulární sukcesi na straně prvého žalovaného, když jeho práva a povinnosti k pozemkové parcele č. 1062/8 v k.ú. a obci P. přešla ze zákona č. 229/941 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na Českou republiku – Pozemkový fond ČR“.
Rozsudkem ze dne 9. 4. 2001 č.j. 14 C 174/99-123 Okresní soud v Českých Budějovicích uznal žalovanou „ČR – P. f. ČR“ povinnou zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 66 176 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2001 č.j. 19 Co 1293/2001-144 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu P. – Okresního pozemkového úřadu sp. zn. PÚ 727/92-P ze dne 27. 4. 1992, které nabylo právní moci dne 20. 5. 1992, byla podle zákona č. 229/1991 Sb. schválena dohoda o vydání nemovitosti (pozemkové parcely č. 1062/8 o výměře 2 583 m2 v katastrálním území P.) uzavřená mezi žalobci jako oprávněnou osobou a K., s.p., Č. jako povinnou osobou. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze dne 14. 4. 1993. Poté již nebyl žádaný pozemek žalobcům vydán, neboť rozhodnutím Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v P. ze dne 18. 11. 1998 č.j. PÚ 727/92-pro bylo určeno, že žalobci nejsou spoluvlastníky předmětného pozemku, protože kupní smlouva ze dne 21. 12. 1976, jíž právní předchůdkyně žalobců převedla tento pozemek na stát, nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; zmíněné rozhodnutí bylo pak potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 1999 č.j. 10 Ca 8/99-28, jenž nabyl právní moci 18. 5. 1999. V době od uzavření dohody o vydání pozemku do rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o zrušení správního rozhodnutí, jímž byla dohoda schválena, provedli žalobci na pozemek stavební úpravy (vystavěli plot, vjezdovou bránu, elektrický pilířek a osázeli pozemek stromky), na které vynaložili podle znaleckého posudku 66 176 Kč. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že žalovaná („ČR – P. f.“) se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila, když společně s parcelou č. 1062/8 o výměře 2 583 m2 v katastrálním území P. získala majetkový prospěch v podobě investic vložených do tohoto pozemku žalobci bez „jakéhokoli právního důvodu“. Uzavřel, že „nemá pochyb o tom, že na straně žalované došlo ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k singulární sukcesi a na místo původně žalovaného K., státního podniku v likvidaci nastoupil P. f. ČR“. Odvolací soud připustil, že práva a povinnosti k předmětnému pozemku přešla z žalovaného státního podniku na P. f. ČR sice před podáním žaloby v dané věci, shledal však rozhodujícím, že žalobci při označení toho, proti komu jejich žaloba směřuje, vycházeli ze zápisu v katastru nemovitostí, kde byla jako vlastník předmětného pozemku zapsána Česká republika s právem hospodaření pro K., s.p. Č. a že P. f. ČR provedl ohlášení k provedení záznamu v katastru nemovitostí ve smyslu §2 odst. 6 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, až dne 26. 7. 1999, tedy po podání žaloby. Vycházeli-li proto žalobci v dobré víře ze zápisu v katastru nemovitostí a ke změně v zápisu došlo až v průběhu řízení, lze dovozovat, že k singulární sukcesi došlo až v průběhu řízení. Protože se tak stalo před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., nebylo třeba vydávat usnesení o záměně účastníků řízení. Správným pak shledal odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně dovozující, že právo žalobců není promlčeno, neboť počátek běhu promlčecí lhůty (objektivní i subjektivní) k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo, je nezbytné počítat od právní moci posledního rozhodnutí v restituční věci žalobců, tedy od právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 1999 č.j. 10 Ca 8/99-28.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná strana dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Nesouhlasí především se závěrem, že po zahájení řízení došlo k přechodu práv a povinností, o něž v řízení jde, z původně žalovaného K. s.p. v likvidaci, se sídlem v Č., na ČR – P. f. ČR, následkem singulární sukcese. Připomíná, že P. f. ČR spravuje od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. od 24. 6. 1991) nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 tohoto zákona. Na tom nic nemění údaj, kdy byla správa zaznamenána do katastru nemovitostí. Důvěra ve správnost zápisu v katastru nemovitostí učiněného po 1. 1. 1993 zakládá sice dobrou víru toho, kde z něj vychází, pokud však zápis neodpovídá skutečnosti, má skutečnost převahu před katastrem. K datu 24. 6. 1991 zaniklo dosavadní právo hospodaření státních podniků k nemovitostem ve vlastnictví státu a mezi dosud hospodařícím K., s.p., a novým správcem – P. f. ČR vznikl podle §22 zákona č. 229/1991 Sb. ze zákona nájemní vztah. Z uvedeného plyne, že v průběhu řízení zahájeného žalobou dne 8. 7. 1999 nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví. Zánik práva hospodaření a vznik správy PF ČR není singulární sukcesí. Soud proto, aniž by byl dodržen postup podle 92 o.s.ř., nemohl jednat s P. f. ČR jako s účastníkem řízení. Pro případ, že by shora prezentovaný názor týkající se dovozovaného procesního nástupnictví nebyl akceptován, shledává dovolatelka nesprávným rovněž závěr odvolacího soudu dovozující, že právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno. Je přesvědčena, že objektivní promlčecí doba počala běžet dnem 14. 4. 1993, kdy bylo zrušeno rozhodnutí OPÚ P. o schválení dohody o vydání nemovitosti, neboť od tohoto dne žalobci nebyli vlastníky pozemku, když zrušené rozhodnutí správního orgánu bylo jejich nabývacím titulem. Objektivní promlčecí lhůta pak uplynula 14. 4. 1996 a není významné, zda žalobcům běží lhůta subjektivní. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci s dovoláním nesouhlasí. Jsou přesvědčeni, že po nich nebylo možné spravedlivě požadovat, aby od počátku žalovali dovolatelku, když „na příslušném výpisu z listu vlastnictví byl jako vlastník předmětné pozemkové parcely označen původní 1. žalovaný K., s.p.“. K převodu správy, která v sobě obsahuje atributy vlastnického práva, tak došlo pro žalobce vnímatelným způsobem až po podání žaloby. Závěr odvolacího soudu o singulární sukcesi, která je následkem ztráty procesní způsobilosti, je tak správný. Správný je podle názoru žalobců rovněž závěr dovozující, že jejich právo není promlčeno, neboť začátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby je nutno vztáhnout ke dni právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl restituční nárok žalobců definitivně zamítnut.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu legitimovanou, a že je podle §238 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. přípustné, shledal dovolání opodstatněným.
Žalovaná odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že pochybil, dovodil-li, že po zahájení řízení došlo k přechodu povinnosti, o níž v řízení jde, z původně žalovaného K. s.p. v likvidaci, se sídlem v Č., na ČR – P. f. ČR, následkem tzv. singulární sukcese. Tato námitka je důvodná.
Občanský soudní řád obsahuje celkem tři definice účastníků řízení; první dvě definice jsou uvedeny v §90, třetí definici uvádí §94. Podle první definice je účastníkem řízení ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), tj. navrhovatel (žalobce), a ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu označil za odpůrce (žalovaného); tímto způsobem je účastenství definováno v tzv. sporném řízení, jímž je i řízení v dané věci. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem (závisí na údajích obsažených v žalobě). Skutečnost, zda žalobce nebo žalovaný jsou nositeli tvrzeného hmotného práva, zejména zda žalobci přísluší podle hmotného práva nárok vůči žalovanému, nemá na vymezení účastníků řízení vliv, neboť jde o otázku tzv. věcné legitimace (týká-li se žalobce, jde o aktivní legitimaci a týká-li se žalovaného, jde o pasivní legitimaci), která je předmětem dokazování a jejíž nedostatek je důvodem pro zamítnutí žaloby. Ustanovení §92 o.s.ř. pak upravuje přistoupení účastníka řízení (odst. 1) a záměnu účastníka (odst. 2). Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka nebo záměnu účastníka může navrhnout jen žalobce. Od přistoupení dalšího účastníka do řízení a záměny účastníka je třeba odlišit případy tzv. procesního nástupnictví. Dojde-li totiž po zahájení řízení k přechodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, z účastníka na jinou osobu následkem tzv. universální sukcese, stává se právní nástupce účastníkem řízení a jsou pro něj závazné i všechny procesní úkony učiněné jeho právním předchůdcem. Soud jakmile tuto skutečnost zjistí, pokračuje v řízení s právním nástupcem, aniž by o tom vydával jakékoli rozhodnutí; postup podle §92 o.s.ř. v takovém případě není možný. V soudní praxi bylo sporné, jak postupovat tehdy, jestliže práva nebo povinnosti, které jsou předmětem řízení, přejdou nebo byla převedena na jiného (zákonnou cesí, smluvním postoupením pohledávky, smluvním převzetím dluhu, prodejem, apod.), aniž by dosavadní účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení (tj. následkem tzv. singulární sukcese). Stávající judikatura procesní nástupnictví při singulární sukcesi ve sporných řízeních uznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, jakož nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11.1999 sp. zn. I ÚS 531/98 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I pod číslem 171).
Procesní nástupnictví následkem universální či singulární sukcese však vždy předpokládá, že k přechodu, příp. převodu práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, došlo po zahájení řízení.
V posuzovaném případě žalobci žalobou došlou Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 8. 7. 1999 požadovali zaplacení částky 50 000 Kč (posléze rozšířeno na 66 176 Kč) z titulu vydání bezdůvodného obohacení proti K., s.p. v likvidaci, se sídlem v Č. (srov. označení žalovaného v žalobě, resp. upřesnění označení tohoto žalovaného při jednání soudu dne 3. 11. 1999). Z žaloby výslovně vyplývá, že povinnost žalovaného K., s.p. v likvidaci se sídlem v Č. zaplatit jim částku 66 176 Kč dovozovali žalobci z toho, že poté, kdy bylo zrušeno rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání zemědělského pozemku č. 1062/8 v katastrálním území P., se tento žalovaný jako vlastník na jejich úkor obohatil o investice, kterými žalobci v období od dubna 1992 do dubna 1993 pozemek zhodnotili.
V řízení bylo soudy obou stupňů mimo jiné zjištěno (skutková zjištění nebyla dovoláním zpochybněna a dovolací soud je povinen z nich vycházet), že pozemek č. 1062/8 v katastrálním území P. patřil ke dni 24. 6. 1991 do zemědělského půdního fondu a byl obhospodařován státním podnikem K. Č. (tomuto podniku příslušelo právo hospodaření se zmiňovaným pozemkem ve vlastnictví státu).
Vlastnické vztahy k půdě, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, k obytným budovám, hospodářským budovám a jiným stavbám, patřícím k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, k obytným a hospodářským budovám a stavbám, sloužícím zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, jakož i vlastnické vztahy k jinému zemědělskému majetku, byly upraveny zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 24. 6. 1991 (dále jen „zákon o půdě“).
Ustanovení §17 zákona o půdě upravuje tzv. zákonnou cesi správy nemovitostí ve vlastnictví státu uvedených v §1 odst. 1 zákona o půdě; z tohoto ustanovení vyplývá, že s účinností od 24. 6. 1991 přešla veškerá správa těchto nemovitostí ve vlastnictví státu na právnické osoby zřízené zákonem – pozemkové fondy, resp. na Pozemkový fond ČR (srov. zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Na toto ustanovení pak navazuje ustanovení §22 zákona o půdě, v němž se stanoví, že dnem účinnosti zákona o půdě zanikají zde vyjmenované dosavadní právní instituty, mimo jiné i právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu. Lze přisvědčit dovolatelce, že správa nemovitostí ve vlastnictví státu přešla na P. f. ČR a zánik dosavadního práva hospodaření jednotlivých podniků k těmto nemovitostem nastal bez ohledu na to, zda a kdy byly tyto zákonné změny zaznamenány v katastru nemovitostí příslušného katastrálního úřadu (jednalo se o přechod správy nemovitostí ve vlastnictví státu a zánik práva hospodaření k nim ze zákona). Vědomost žalobců, že pozemek č. 1062/8 v katastrálním území P. je zemědělským pozemkem, který podléhá režimu zákona o půdě, dosvědčuje sama skutečnost, že uplatnili svůj domnělý restituční nárok právě podle zákona o půdě. Sluší se připomenout, že z pohledu správy pozemku ve vlastnictví státu je irelevantní, kdo byl osobou povinnou k vydání takového pozemku oprávněné osobě (k definici osoby povinné srov. §5 zákona o půdě).
Lze uzavřít, že odvolací soud pochybil dovodil-li, že po zahájení řízení došlo následkem tzv. singulární sukcese k přechodu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vzniklé zhodnocením pozemku ve vlastnictví státu (povinnosti o níž v řízení jde) a že proto „namísto původního žalovaného K., státní podnik v likvidaci, nastoupil P. f. ČR“. Jednaly-li soudy obou stupňů s ČR – P. f. ČR jako s účastníkem řízení, aniž v průběhu řízení došlo k přistoupení či záměně účastníka řízení na straně žalované, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již z tohoto důvodu dovolacímu soudu nezbylo, než zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).
S přihlédnutím k výše uvedenému závěru považuje dovolací soud za nadbytečné vyjadřovat se ke správnosti dovoláním rovněž zpochybněnému závěru dovozujícímu, že nedošlo k promlčení práva žalobců požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r .
předsedkyně senátu