ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.825.2006.1
sp. zn. 33 Odo 825/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. P., proti žalované I. H., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1239/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č. j. 20 Co 67/2005-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. S., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 7 C 1239/2000-121, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit nemovitosti blíže specifikované, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 20 Co 67/2005-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně předmětné nemovitosti darovala žalované, která je darovací smlouvou převedla na své děti (právní účinky tohoto darování nastaly dne 24. 10. 2000). Dopisem ze dne 22. 8. 2000, který žalované došel dne 24. 8. 2000, vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení daru s odůvodněním, že se k ní chová hrubě nepřátelsky, znemožňuje jí realizovat užívací právo k domu čp. 256, aktivně se zúčastnila hrubého fyzického násilí, kdy ji zeť žalované P. S. - přehlížeje její špatný zdravotní stav - údery pěstí do hlavy uvedl do bezvědomí s následným otřesem mozku a věc musela vyšetřovat policie. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná byla dne 16. 8. 2000 sice přítomna incidentu v domě čp. 256, ovšem na napadení žalobkyně neměla žádnou účast. Sama se fyzického či hrubého slovního útoku vůči žalobkyni nedopustila. Útok vedl proti žalobkyni výlučně zeť žalované P. S., žalovaná se postavila na obranu žalobkyně a projevila nesouhlas s chováním útočníka. Ironizujícím slovním komentářem se pouze snažila zpochybnit vážnost napadení žalobkyně. Další projevy chování uvedené ve výzvě k vrácení daru nebyly prokázány a ani konkretizovány. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že popsané chování žalované s ohledem na okolnosti konkrétního případu nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Ojedinělý nevhodný projev žalované takové porušení nepředstavuje (nedosahuje předpokládané intenzity a není ani porušením soustavným). Chováním žalované vůči L. B. (dceři žalobkyně) se stejně jako soud prvního stupně nezabýval, neboť žalobkyně toto chování ve výzvě k vrácení daru neuplatnila a žaloba nebyla koncipována tak, že by hmotněprávní úkon výzvy vrátit dar obsahovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nebyla splněna jedna z podmínek vrácení daru podle §630 obč. zák. Polemizuje s odvolacím soudem, že chování žalované vůči žalobkyni není hrubým porušením dobrých mravů. Je i nadále přesvědčena, že „žalovaná svým chováním vůči ní znaky hrubého porušení dobrých mravů naplnila tím, že asistovala a připustila, aby její manžel surově žalobkyni zbil, tomuto jednání přihlížela, aniž zakročila a zabránila dalšímu útoku, nepomohla jí, neposkytla potřebnou pomoc, nezajímala se o její zdravotní stav, nenavštívila ji v nemocnici a psychicky ji nepodpořila“. Navíc se k ní již dlouhou dobu chovala zvlášť hrubě, neboť během jejich soužití se musela žalobkyně starat o celou domácnost, měla znemožněno používat telefonní přístroj a byla nucena zavírat se v pokoji. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Uvedla, že žalobkyně nepřípustně rozšiřuje důvody, pro které žádá o vrácení daru. Dovolání navrhla odmítnout, jelikož napadený rozsudek nemá zásadní právní význam.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, neboť soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. března 2001, č. j. 7 C 1239/2000-20, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 5. prosince 2001, č. j. 20 Co 380/2001-44, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, nerozhodl jinak než ve svém pozdějším rozsudku (žalobu rovněž zamítl).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, otevírá se dovolací přezkum zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno. Dovolací soud proto musí při posuzování přípustnosti dovolání (popř. jeho důvodnosti) vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru o nenaplněnosti podmínky hrubého porušení dobrých mravů žalovanou ve vztahu k žalobkyni argumentací, že při právním posouzení věci vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Namítá, že kdyby vzal v úvahu chování žalované, jak je popsáno v dovolání, musel by nutně dospět k závěru, že znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. naplněny byly. Tím ovšem ve skutečnosti uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. I kdyby však žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila skutečně správnost posouzení odvolacího soudu, zda zjištěné chování žalované vůči ní lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, nebyla by tím založena přípustnost dovolání. Řešení této otázky totiž postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku výkladu pojmu hrubého porušení dobrých mravů je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu a závěry o naplněnosti podmínky hrubého porušení dobrých mravů v konkrétním případě proto nelze zobecnit. Dovolací soud se navíc již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, a ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503). Odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil a jeho právní posouzení věci je v souladu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 22. června 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu