ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.83.2004.1
sp. zn. 33 Odo 83/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. L., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) J. Z., a 2) R. C., zastoupeným, advokátem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 45/2002, o zaplacení částky 244.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2003, č. j. 17 Co 182/2003-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení první žalované J. Z. částku 17.325,- Kč a druhému žalovanému R. C. částku 5.625,- Kč, obojí k rukám, advokáta… se sídlem… , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal vydání bezdůvodného obohacení, přičemž po žalované J. Z. požadoval částku 200.000,- Kč s příslušenstvím a po žalovaném R. C. částku 44.000,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že bezdůvodné obohacení jim vzniklo převzetím kupní ceny z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 1. 12. 1999, jíž žalobce koupil od první žalované osobní auto, které však musel vydat orgánům činným v trestním řízení, neboť šlo o auto odcizené.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 28. ledna 2003, č. j. 3 C 45/2002-52, žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované J. Z. zaplacení částky 200.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 21. 3. 2002 do zaplacení a po žalovaném R. C. zaplacení částky 44.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od právní moci rozsudku, zamítl. Řízení proti dalšímu žalovanému M. G. zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že první žalovaná uzavřela se žalobcem dne 1. 12. 1999 smlouvu o prodeji osobního automobilu zn. Citroen Xantia 2.0 Hdi za kupní cenu ve výši 400.000,- Kč, že žalobce na sjednanou kupní cenu zaplatil první žalované částku 200.000,- Kč přímo a částku 44.000,- Kč prostřednictvím druhého žalovaného. Převáděný automobil byl však předtím odcizen jeho vlastníku. Žalobci byla tato skutečnost sdělena policií dne 11. 4. 2000, kdy byl seznámen s výsledky metalografické expertizy, která prokázala, že jde o odcizený automobil. Na základě tohoto sdělení žalobce téhož dne předmětný automobil vydal policii pro potřeby vedeného trestního řízení. Usnesením ze dne 19. 12. 2001 vyšetřovatel policie rozhodl o vrácení automobilu jeho vlastníku. Usnesením ze dne 1. 2. 2002, č. j. Zt 392/2000, byla stížnost žalobce proti tomuto usnesení zamítnuta. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva ze dne 1. 12. 1999 je neplatným právním úkonem, neboť první žalovaná disponovala s věcí, která nebyla v jejím vlastnictví (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák“). Zároveň však dospěl k právnímu závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaní vznesli v řízení úspěšně námitku promlčení. Vzhledem k tomu, že žalobce se již dne 11. 4. 2000 při vydávání automobilu policii dozvěděl rozhodující skutkové okolnosti významné pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 obč. zák.), a žalobu podal až dne 23. 4. 2002, učinil tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Nejpozději při vydání automobilu policii se totiž dozvěděl, že uzavřel kupní smlouvu s nevlastníkem (tudíž kupní smlouvu neplatnou), tedy že došlo k bezdůvodnému obohacení, a současně kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, neboť bezpochyby věděl, s kým uzavřel kupní smlouvu a komu zaplatil část kupní ceny. Soud prvního stupně přitom pokládal pro posouzení otázky promlčení za nerozhodné, kdy a komu byl automobil posléze vrácen.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. října 2003, č. j. 17 Co 182/2003-88, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným M. G. potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými J. Z. a R. C. jej změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. I podle jeho názoru zatímco objektivní tříletá promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. byla v tomto případě zachována, subjektivní dvouletou promlčecí dobu podle §107 odst. 1 obč. zák. žalobce zmeškal. Přisvědčil soudu prvního stupně, že rozhodným dnem pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby v této věci je den 11. 4. 2000, kdy se žalobce od policie skutečně dozvěděl o tom, že auto bylo odcizeno (jak bylo zjištěno z protokolu o vydání věci sepsaného téhož dne policií a potvrzeno samotným žalobcem při jednání u soudu prvního stupně), a nikoli že jen získal vědomost o podezření, že automobil pochází z trestné činnosti. Tomu nasvědčuje i okolnost, že od té doby přestal splácet zbytek kupní ceny. Uvedeného dne se tak žalobce dozvěděl, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, neboť zaplatil část kupní ceny za věc, kterou prodávající nevlastnila a prodat mu ji nemohla. Okolnost, že orgán policie teprve usnesením ze dne 19. 12. 2001 automobil vydal jeho vlastníkovi, pokládal rovněž za irelevantní, jelikož k získání rozhodných vědomostí pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zapotřebí. Odvolací soud uzavřel, že žalobce v souladu s §457 obč. zák. svou povinnost vydat věc splnil již tím, že ji vydal prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení; první žalovaná by byla povinna vrátit žalobci to, co podle neplatné smlouvy obdržela, nebýt však toho, že žalobcovo právo je ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. promlčeno. Co se týče druhého žalovaného, který nebyl účastníkem smlouvy, není povinen žalobci cokoli vracet, protože práva a povinnosti ze smlouvy vznikly pouze mezi žalobcem a první žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. l písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném výkladu §107 odst. 1 obč. zák. V dovolání uplatnil výslovně dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. S odkazem na §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. soudu obecně vytkl, že se v rozporu s §120 o. s. ř. nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci přesto, že byly v řízení tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty písemné důkazy. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítl, že odvolací soud, stejně jako před ním i soud prvního stupně, nesprávně, tj. v rozporu s §107 odst. 1 obč. zák., posoudil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby při vydání bezdůvodného obohacení, když za rozhodující pokládal vydání automobilu policii dne 11. 4. 2000. Uvedeného dne byl seznámen pouze s tím, že věc je šetřena pro podezření ze spáchání trestné činnosti. Až rozhodnutím policie ze dne 19. 12. 2001 o vrácení automobilu jeho vlastníku byl automobil definitivně odňat z jeho dispozice a teprve tehdy se skutečně dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Do vydání uvedeného rozhodnutí existovala možnost, že mu bude automobil vrácen, a pokud by v této době podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, mohla být jako předčasná zamítnuta. Z uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání vzhledem k tomu, že oba soudy posoudily otázku promlčení nároku dovolatele v souladu se zákonem, neboť v den vydání automobilu policii se dovolatel dozvěděl takové informace, z nichž mu muselo být známo, že vlastnictví věci kupní smlouvou nemohl platně nabýt. Téhož dne se tedy dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, když mu bylo bezpochyby známo, komu částky na kupní cenu uhradil. Pro toto rozhodující vědomí není podstatná znalost osoby skutečného vlastníka, neboť vůči němu žalobce nikdy žádné nároky neměl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, jelikož odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proto bylo možno zkoumat jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm zpochybněno řešení právní otázky, která měla pro rozhodnutí ve věci určující význam (tj. právní otázky, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno). Současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, tedy takovou, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale zároveň i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Jelikož z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat pouze posouzení otázek právních, je v tomto případě způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.), případně důvod, jehož prostřednictvím lze namítat vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. zpochybnil-li v dovolání řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
V daném případě dovolatel učinil předmětem dovolacího přezkumu kontrolu správnosti určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v §107 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem; jinými slovy půjde o posouzení, zda lze v tomto případě spojovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby již s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že předmětem kupní smlouvy byl odcizený automobil, a kdy jej na základě tohoto sdělení vydal orgánům činným v trestním řízení, či až s okamžikem, kdy orgány činné v trestním řízení odcizený automobil vrátily jeho vlastníku. Protože dovolacímu soudu není známo, že by takováto právní otázka byla již řešena, shledal dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustným.
O nesprávné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis ale nesprávně jej vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V projednávané věci je nepochybné, že se první žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že od něho převzala část kupní ceny z absolutně neplatné kupní smlouvy (§39 a §451 odst. 2 obč. zák.) a že tedy účastníkům smlouvy vznikla vzájemně podmíněná povinnost vrátit si vše, co podle ní dostali (§457 obč. zák.). U práva na vydání bezdůvodného obohacení je vedle objektivní promlčecí doby stanovena též subjektivní promlčecí doba; jejich počátek je přitom upraven odlišně.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Ve smyslu posledně citovaného ustanovení je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV., str. 649, které je dosud uplatnitelné v rozhodovací praxi). Touto vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Za počátek takovéto subjektivní vědomosti považuje judikatura i okamžik upozornění účastníka smlouvy na její neplatnost revizními orgány (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 1/79). Pro závěr, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a o tom, kdo je získal, jsou vždy rozhodující konkrétní skutková zjištění daného případu.
Dovodil-li odvolací soud, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby nastal dnem 11. 4. 2000, je jeho právní závěr správný, neboť vychází ze zjištění, že žalobce se tohoto dne od policie dozvěděl, že předmětem kupní smlouvy, kterou uzavřel s první žalovanou, byl odcizený automobil, byl seznámen s výsledky metalografické expertizy, jež tuto skutečnost prokazovala, a uvedený automobil vydal pro potřeby trestního řízení. V tomto okamžiku totiž žalobce získal subjektivně vědomost, že první žalovaná uzavřením kupní smlouvy se žalobcem disponovala s věcí, k níž neměla vlastnické právo, tedy vědomost o skutečnosti způsobující neplatnost smlouvy a vznik bezdůvodného obohacení, jakož i vědomost o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil (bylo mu známo, komu na základě neplatné kupní smlouvy poskytl plnění). Již od tohoto okamžiku tak mohl nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit proti žalobkyni podáním žaloby u soudu, neboť mu již byly známy všechny rozhodné skutečnosti, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy dovodit.
Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z absolutně neplatné smlouvy, jejímž předmětem byla odcizená věc, s níž nebyl prodávající oprávněn jako vlastník disponovat, vznikají vzájemně podmíněná práva a povinnosti pouze účastníkům této smlouvy. Znalost osoby vlastníka odcizené věci a okolnost, kdy bylo vydáno policejním orgánem usnesení o vrácení věci jeho vlastníku, proto nemůže mít žádnou relevanci pro subjektivní vědomost žalobce ve výše vyloženém smyslu a potažmo pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, neboť nejde o skutečnost rozhodnou pro uplatnění práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobci rovněž nelze přisvědčit v tom, že až do vydání automobilu jeho vlastníku existovala možnost, že automobil bude vrácen jemu, jelikož vzhledem ke zjištěným okolnostem nemohl očekávat, že taková situace skutečně nastane. Žalobce totiž prokazatelně věděl, že automobil byl odcizen, že uzavřel kupní smlouvu s nevlastníkem, který tedy na něho nemohl převést více práv, než sám měl (nemohl úspěšně u policejního orgánu uplatnit právo na vrácení automobilu).
Právní závěr odvolacího soudu, že dvouletá subjektivní promlčecí doba započala běžet dnem 11. 4. 2000, tedy okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl, že automobil byl odcizen a kdy jej vydal policii, je proto správný. Žalobci se nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost výkladu §107 odst. 1 obč. zák. o subjektivní promlčecí době odvolacím soudem. Obdobný závěr dovolací soud zaujal i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobce uvedený dovolací důvod nikterak nekonkretizoval.
Protože ani jeden z dovolacích důvodů nebyl uplatněn opodstatněně a existence vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývá, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.250,- Kč u žalované J. Z. a v částce 5.550,- Kč u žalovaného R. C. (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč u každého z obou žalovaných (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 20. října 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu