ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.854.2006.1
sp. zn. 33 Odo 854/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. a. s. zastoupené advokátem, proti žalované M. D., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 320.992,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 132/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č. j. 23 Co 24/2006-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 9.014,25 Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obchodní společnost I. Ú. a. s. „v likvidaci“ se sídlem Ú. se po žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které na její úkor získala užíváním jejího bytu bez právního důvodu v době od 29. 5. 2000 do 11. 12. 2002. V průběhu řízení původní žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovanou a k jejímu návrhu Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. července 2004, č. j. 19 C 132/2002-55, rozhodl ve smyslu §107a odst. 2 o. s. ř., že namísto původní žalobkyně bude v řízení na straně žalobce vystupovat společnost A. a. s. se sídlem Ú. (tj. postupník).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 23 Co 24/2006-126, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 19 C 132/2002-106, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 320.992,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % z částky 238.944,- Kč od 29. 5. 2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 82.048,- Kč od 11. 12. 2002 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že společnost I. Ú. a. s. (později I. Ú. a. s. „v likvidaci“ - dále jen „původní žalobkyně“) coby vlastník uzavřela dne 27. 10. 1994 nájemní smlouvu o užívání činžovního domu, ve znění jejího dodatku ze dne 1. 11. 1994, s obchodní společností P. II. s. r. o. (dále jen „společnost P.“), na základě níž jí přenechala do užívání činžovní dům č. p. 765, v P. 4 (dále jen „dům“, resp. „předmětný dům“) od 1. 11. 1994 na dobu neurčitou za měsíční úhradu za užívání a služby celkem ve výši 52.160,- Kč. Ve smlouvě si smluvní strany mimo jiné sjednaly, že společnost P. má právo převést svá práva ze smlouvy ohledně bytových a nebytových prostor na jinou osobu právnickou nebo fyzickou bezúplatně i úplatně, a to za splnění podmínky, že tento převod oznámí majiteli domu do 24 hodin. Jako jeden z možných způsobů ukončení vztahu založeného smlouvou byla dohodnuta písemná výpověď daná vlastníkem domu v případě, že společnost P. nebude plnit své závazky ze smlouvy. Společnost P. dne 4. 11. 1994 uzavřela s žalovanou „nájemní smlouvu“ na dobu neurčitou, jejímž předmětem byl nájem bytu o velikosti 3+1 s lodžií v 7. patře předmětného domu za měsíční úhradu 1.044,- Kč a zálohu za služby ve výši 1.990,- Kč. Strany si ve smlouvě dále dojednaly možnost zániku nájemního poměru dáním výpovědi společností P. v případě, že žalovaná nebude plnit závazky ze smlouvy. Žalovaná se zavázala po zániku nájemního poměru byt vyklidit. Společnost P. uzavření smlouvy se žalovanou původní žalobkyni neoznámila. Původní žalobkyně dopisem ze dne 8. 2. 1995 vypověděla společnosti P. smlouvu o nájmu domu ke dni 31. 5. 1995. Tuto skutečnost oznámila žalované, která její nabídky uzavřít smlouvu o nájmu bytu, případně byt odkoupit odmítla. Přes výzvu k vyklizení bytu jej užívala i nadále, a to i v rozhodném období od 29. 5. 2000 do 11. 12. 2002; za tu dobu uhradila na nájemném a službách spojených s užíváním bytu částku 31.668,- Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že původní žalobkyně a společnost P. uzavřely smlouvu o nájmu činžovního domu s byty a nebytovými prostorami v souladu s §663 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“). Podle ujednání ve smlouvě měla společnost P. právo byty a nebytové prostory nacházející se v domě dále pronajímat třetím osobám. Takto společnost P. uzavřela se žalovanou smlouvu o podnájmu výše specifikovaného bytu podle §666 odst. 1 obč. zák. Ať již byla podnájemní smlouva uzavřena platně či nikoliv, v každém případě právo byt užívat žalované zaniklo dnem 31. 5. 1995, kdy skončil nájemní vztah společnosti P. k předmětnému domu v důsledku výpovědi dané jí původní žalobkyní. Oba soudy konstatovaly, že dům byl pronajat jako celek a že společnost P. mohla převést na žalovanou jen tolik práv a povinností, kolik jí svědčilo z uvedené smlouvy. Neuznaly tudíž argumentaci žalované, že její nájemní vztah k bytu trvá i nadále bez ohledu na to, že nájemní poměr společnosti P. k domu zanikl. Jestliže žalovaná i poté byt bez právního důvodu užívala, získala na úkor původní žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi nájemným vynakládaným za užívání obdobných bytů v daném místě a čase a platbami, které ve skutečnosti poskytovala (§451 a §458 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“, a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Oběma soudům vytkla, že nájemní smlouvu o užívání činžovního domu ze dne 27. 9. 1994 posoudily v rozporu s §685 obč. zák. jako smlouvu o nájmu bytů nacházejících se v tomto domě, a snesla argumenty ve prospěch svého názoru, že úmyslem smluvních stran bylo uzavřít smlouvu o nájmu domu jako celku podle §663 obč. zák. Výhrady vyjádřila i k závěru obou soudů, že smlouva, kterou s ní uzavřela společnost P., je smlouvou o podnájmu ve smyslu §666 odst. 1 obč. zák. S odkazem na článek JUDr. B. uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 10/2001, má zato, že v případě, kdy je pronajata budova a prostory v ní jsou v nájmu, nejedná se o podnájem, neboť do podnájmu může dát nájemce jen tutéž věc, kterou má sám pronajatou, a tato podmínka zde splněna nebyla. S důrazem na odbornou literaturou zastávaný názor, že pronajímatelem věci může být i osoba odlišná od jejího vlastníka, je i nadále přesvědčena, že smlouva, kterou uzavřela dne 4. 11. 1994 s pronajímatelem bytu společností P., je platnou smlouvou o nájmu bytu podle §685 odst. 1 obč. zák. Okolnost, že nájemní právo společnosti P. k domu zaniklo, byla proto bez vlivu na trvání jejího práva nájmu k bytu. Z uvedených důvodů proto nemohla užívat byt bez právního důvodu a tím se na úkor původní žalobkyně bezdůvodně obohatit. Závěrem navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který je převzal od soudu prvního stupně. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s hmotným právem, považuje dovolání žalované za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních (nikoliv skutkových). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Žalovaná v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že na úkor původní žalobkyně získala bezdůvodné obohacení. Svou námitku přitom spojila kromě jiného s argumentací, že odvolací soud tento závěr vybudoval na chybném právním názoru, že nájemní smlouva o užívání činžovního domu uzavřená dne 27. 10. 1994 původní žalobkyní a společností P. je ve smyslu §685 obč. zák. smlouvou o užívání bytů nacházejících se v tomto domě. Z řešení takto vytyčené právní otázky nelze přípustnost dovolání dovozovat, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem na ní nespočívá. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, jedním z právních názorů, na nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil právní závěr o oprávněnosti požadavku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, je názor, že smlouva ze dne 27. 10. 1994 je smlouvou o nájmu činžovního domu uzavřenou v souladu
s §663 obč. zák.
Ani řešení další žalovanou nastolené právní otázky nemůže vést k závěru o zásadním právním významu rozsudku odvolacího soudu. Žalovaná namítá, že na úkor původní žalobkyně nemohla získat bezdůvodné obohacení užíváním bytu bez právního důvodu, neboť smlouva, již uzavřela dne 4. 11. 1994 se společností P., je smlouvou o nájmu bytu podle §685 odst. 1 obč. zák., a nikoli smlouvou podnájemní podle §666 odst. 1 obč. zák., jak uzavřely soudy obou stupňů. Jelikož nájem bytu nemá akcesorickou povahu ve vztahu k nájmu domu, neměl zánik nájmu domu společnosti P. žádný význam ve vztahu k trvání jejího nájmu bytu založeného smlouvou ze dne 4. 11. 1994. Žalovaná však přehlíží, že ze skutkového stavu věci, z něhož soudy vyšly, který je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud jej musí převzít, vyplývá, že smlouva ze dne 4. 11. 1994 nesplňuje atributy nájmu bytu. Je notorietou, že právní úprava nájmu bytu obsažená v §685 a násl. obč. zák. je lex specialis ve vztahu k obecné úpravě nájmu podle §663 a násl. obč. zák. V době rozhodné z hlediska dané věci byl nájem bytu chráněným institutem. Jeho ochrana se projevovala např. ve speciální úpravě zániku nájmu bytu, kdy pronajímatel může vypovědět nájem bytu pouze z důvodů v zákoně taxativně stanovených a jen s přivolením soudu (§711 odst. 1 písm. a/ až i/ obč. zák.); ochrana nájmu bytu spočívala i v tom, že ve stanovených případech měl nájemce v případě výpovědi nájmu právo na zajištění bytové náhrady (§712 obč. zák.). Již proto, že ve smlouvě ze dne 4. 11. 1994 bylo ujednáno, že v případě neplnění závazků ze smlouvy žalovanou může společnost P. nájem vypovědět a že žalovaná je povinna bez dalšího byt vyklidit a vyklizený odevzdat, je pojmově vyloučeno, aby smlouva ze dne 4. 11. 1994 byla platnou smlouvou o nájmu bytu ve smyslu §685 odst. 1 obč. zák., neboť nerespektovala kogentní úpravu chráněného nájmu bytu. Založila-li tudíž žalovaná svou výhradu k závěru odvolacího soudu, že se užíváním bytu bez právního důvodu na úkor původní žalobkyně bezdůvodně obohatila, na argumentaci, že smlouvou ze dne 4. 11. 1994 jí vzniklo právo nájmu bytu podle §685 odst. 1 obč. zák. a že jí tak svědčil právní důvod k užívání bytu i po zániku práva nájmu společnosti P. k domu, nepodařilo se jí správnost právního závěru odvolacího soudu zpochybnit. Odvolací soud tak zpochybňovanou právní otázku vyřešil v souladu s hmotným právem. Za této situace pak již bylo bezpředmětné zabývat se výtkou žalované, že soudy smlouvu ze dne 4. 11. 1994 nesprávně posoudily jako smlouvu podnájemní podle §666 odst. 1 obč. zák.
Z řečeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z částky 1.439,25 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. srpna 2008
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu