ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.885.2004.1
sp. zn. 33 Odo 885/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. K., proti žalovanému O. B., o zaplacení částky 373.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 146/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č. j. 12 Co 573/2003-52, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č. j. 12 Co 573/2003-52, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2003, č. j. 28 C 146/2003-43, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. června 2003, č. j. 28 C 146/2003-43, vydaným jako rozsudek pro uznání, uložil žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku 373.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 1. 1. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobě, která byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 2, bylo původně vyhověno platebním rozkazem tohoto soudu ze dne 9. října 2002, č. j. 7 Ro 202/2002-29. Současně s platebním rozkazem vydal Obvodní soud pro Prahu 2 podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) usnesení č. j. 7 Ro 202/2002-30, jímž bylo žalovanému uloženo, aby se k žalobě ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil, a bylo mu dáno poučení o náležitostech tohoto vyjádření i o důsledcích, které vyplývají z §114b odst. 5 OSŘ. Žalovaný podal sice proti platebnímu rozkazu blíže neodůvodněný odpor a následně vznesl námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 (na jejímž základě byla věc usnesením tohoto soudu ze dne 4. března 2003, č. j. 14 C 7/2003-40, postoupena podle §105 OSŘ Obvodnímu soudu pro Prahu 5 – dále jen „soud prvního stupně“), ale kvalifikované vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě (ani později) nezaslal. Proto soud prvního stupně, vycházeje z fikce uznání uplatněného nároku, podle §153a odst. 3 OSŘ rozhodl rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. března 2004, č. j. 12 Co 573/2003-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neshledal opodstatněnou námitku, že povaha věci ani okolnosti případu nevyžadovaly vydání usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ, a poznamenal, že je-li takovéto usnesení vydáno v souvislosti s platebním rozkazem (§114b odst. 2 OSŘ), není podmíněno těmito kritérii a jediným předpokladem pro jeho vydání je naplnění podmínek pro rozhodnutí platebním rozkazem. Výhradu žalovaného, že počátek běhu třicetidenní lhůty k vyjádření byl v rozporu s ustanovením §114b odst. 2 věty druhé OSŘ stanoven ode dne doručení usnesení, nikoli ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, považoval odvolací soud za poukaz na vadu řízení, která však podle jeho názoru neměla s ohledem na to, že žalovaný na usnesení vůbec nereagoval, vliv na správnost rozhodnutí. Na naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání nemění nic skutečnost, že usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ bylo vydáno místně nepříslušným soudem, neboť toto usnesení je institutem přípravy jednání, tedy procesním úkonem a procesní úkony místně nepříslušného soudu učiněné před uplatněním námitky místní nepříslušnosti mají stejné účinky jako úkony soudu příslušného. Odvolací soud pak nepřisvědčil ani námitce, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval otázkou věcné příslušnosti, případně otázkou, zda ve věci neměl rozhodovat senát, když podotkl, že z údajů v žalobě nevyplývá, že by mělo jít o obchodní věc, a už vůbec ne pracovněprávní charakter uplatněného nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že napadeným rozhodnutím byly řešeny právní otázky zásadního významu, a to a) zda lze ve věcech, v nichž je možno rozhodnout platebním rozkazem, vydat usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ, aniž by byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené, a b) zda i v případě určení počátku běhu lhůty k vyjádření k žalobě v rozporu s §114b odst. 2 OSŘ lze vydat rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 OSŘ. V dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru žalovaného z §114b OSŘ vyplývá, že odst. 1 tohoto ustanovení dopadá i na případy uvedené v odst. 2 a že tedy i ve věcech, v nichž lze vydat platební rozkaz, je soud povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ, t. j. zda tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Žalovaný pak nepovažoval za správný ani názor odvolacího soudu, že nesprávné stanovení počátku běhu třicetidenní lhůty k vyjádření je jen formální vadou bez vlivu na správnost rozhodnutí, a zdůraznil, že usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ je institutem vyvolávajícím tak závažné právní následky, že je nutno přesně dodržet všechny zákonem stanovené náležitosti. Tím, že byl počátek běhu lhůty vázán už na doručení usnesení, došlo ke zkrácení lhůty k vyjádření a tím i k zásahu do procesních práv žalovaného. Skutečnost, že se žalovaný ani dodatečně nevyjádřil, není z tohoto hlediska podstatná. Dovolatel dále zopakoval námitky poukazující na to, že výzvu vydal místně nepříslušný soud a že nebyla dostatečně zkoumána otázka věcné příslušnosti a obsazení soudu, a navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný přikládá zásadní právní význam především otázce, zda lze ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto platebním rozkazem, vydat usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ, aniž by byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené, t. j. aniž by jeho vydání vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. K této otázce se však již dovolací soud opakovaně vyjádřil, např. v rozsudku ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, v němž zaujal názor, že soud může usnesením podle §114b odst. 1 OSŘ žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil, vždy, jestliže o nároku uplatněném v žalobě rozhodl v souladu se zákonem platebním rozkazem (právní věta v tomto znění byla uveřejněna v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod č. C 3237). Tato právní otázka již tedy byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a z jejího pohledu nemůže být napadený rozsudek rozhodnutím zásadního právního významu.
Naproti tomu druhou dovolatelem nastíněnou právní otázkou, t. j. zda jsou podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 OSŘ splněny i v případě, že je počátek lhůty k vyjádření stanoven v rozporu s ustanovením §114b odst. 2 věty druhé OSŘ, se dovolací soud dosud nezabýval. Jedná se o právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, a přitom napadený rozsudek nepostrádá potřebný judikatorní přesah, t. j. má po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23). Proto pro její řešení je dovolání žalovaného přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud České republiky tedy poté, co konstatoval, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky §241 odst. 1 a 4 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §114b odst. 1 OSŘ může předseda senátu (za podmínek v tomto ustanovení blíže uvedených) žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle §114b odst. 2 OSŘ usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Podle §114b odst. 5 OSŘ jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 OSŘ) musí být poučen.
Podle §153a odst. 1 OSŘ uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odst. 3 téhož ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 OSŘ).
Rozsudek pro uznání podle §153a OSŘ lze tedy vydat nejen na základě procesního úkonu žalovaného, jímž je uplatněný nárok výslovně uznán, ale i na základě nečinnosti žalovaného, vedoucí (za přesně stanovených podmínek) ke vzniku fikce, že žalovaný nárok uznal. Rozsudkem pro uznání, jsou-li splněny podmínky pro jeho vydání, rozhodne soud bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. S nečinností žalovaného po doručení usnesení podle §114b odst. 1 či 2 OSŘ jsou tedy spojeny natolik závažné procesní důsledky, že je nutno trvat na tom, aby byly beze zbytku dodrženy jak podmínky pro vydání zmíněného usnesení, tak i podmínky, za nichž nastupuje fikce uznání podle §114b odst. 5 OSŘ. Závěr, zda tyto podmínky byly splněny a zda tedy vydání rozsudku pro uznání je v souladu se zákonem, je součástí právního posouzení věci z hlediska procesních předpisů. Chybí-li některá z uvedených podmínek, fikce uznání nenastává a rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 OSŘ nelze vydat.
Jestliže jednou z podmínek pro vznik fikce uznání nároku je, aby v usnesení podle §114b odst. 1 či 2 OSŘ byla žalovanému určena lhůta ke kvalifikovanému vyjádření k žalobě, jejíž minimální délka a počátek jejíhož běhu jsou stanoveny zákonem, není správný názor odvolacího soudu, že pochybení při stanovení počátku běhu této lhůty je vadou řízení, která může být relevantním odvolacím důvodem pouze v případě, že mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§205 odst. 2 písm. c) OSŘ]. Důsledkem nesprávného stanovení počátku běhu lhůty k vyjádření (jako v tomto případě ode dne doručení usnesení místo ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu) je, že nenastala fikce uznání nároku. To, že žalovaný na výzvu nereagoval vůbec a k žalobě se tedy nevyjádřil ani ve třicetidenní lhůtě počítané (správně) od podání odporu proti platebnímu rozkazu, pak nemá na skutečnost, že nebylo možno vydat rozsudek pro uznání, žádný vliv. Dospěl-li přesto soud prvního stupně k názoru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny jsou, a odvolací soud se s tímto jeho právním názorem ztotožnil, spočívá napadený rozsudek na nesprávném výkladu §114b odst. 2 a 5 a §153a odst. 3 OSŘ, t. j. na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
K dalším dovolacím námitkám žalovaného postačí uvést, že z obsahu žaloby (z vylíčení rozhodujících skutečností v ní) se nikterak nepodává, že by vztah mezi účastníky měl mít obchodněprávní, případně pracovněprávní charakter, a soud prvního stupně neměl důvod k pochybnostem o tom, že věc patří do jeho věcné příslušnosti, ani o obsazení soudu. Poukaz na to, že usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ vydal místně nepříslušný soud, je pak s ohledem na shora uvedený závěr dovolacího soudu bez významu.
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. října 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu