ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.919.2002.1
sp. zn. 33 Odo 919/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce J. G., zastoupeného, advokátem, proti žalované Ing. H. J., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 230 901 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 522/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2002 č. j. 51 Co 137/2001 - 191, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 230 901 Kč s příslušenstvím s tím, že tuto částku poskytl žalované jako půjčku nad rámec vkladu tichého společníka do podnikání žalované. Ještě před jednáním vzal žalobu do částky 19 500 Kč zpět.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. října 2000 č. j. 27 C 522/96 – 136 uložil žalované zaplatit žalobci částku 25 708 Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 45 208 Kč za dobu od 28. 5. 1995 do 22. 7. 1996, z částky 38 708 Kč od 23. 7. 1996 do 9. 9. 1996, z částky 32 208 Kč od 10. 9. 1996 do 10. 11. 1996 a z částky 25 708 Kč od 11. 11. 1996 do zaplacení; řízení o zaplacení částky 19 500 Kč zastavil a žalobu o zaplacení částky 185 693 Kč se 17 % úrokem z prodlení v rozsahu větším, než byl rozhodnutím v předešlém výroku přiznán, zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce nad rámec smlouvy o tichém společenství, uzavřené dne 14. 7. 1993, kterou se zavázal vložit do podnikání žalované vklad tichého společníka ve výši 800 000 Kč, poskytl žalované ještě další finanční částky. Dne 15. 9. 1994 žalobce odstoupil od smlouvy o tichém společenství a žalovaná navrhla finanční vypořádání, přičemž byla ochotna uhradit žalobci částku 230 901 Kč. Po prověření účetních dokladů ale posléze dospěla k závěru, že dluží žalobci pouze 45 208 Kč. Ze znaleckého posudku Ing. V. P. soud zjistil, že součet vkladů a půjček žalobce do podnikání žalované činí 1 225 208 Kč. Po dalším dokazování však dospěl k závěru, že nad rámec 800 000 Kč poskytl žalobce žalované jen 45 208 Kč, když ostatní vložené finanční částky nebyly ve skutečnosti vkladem ani půjčkou žalobce, ale půjčkami jiných osob (žalobce byl pouze zprostředkovatelem půjček od těchto jiných osob), kterým žalovaná půjčené peníze ve výši 360 000 Kč a 20 000 Kč vrátila přímo. Z uvedených skutkových zjištění soud dovodil, že částka 45 208 Kč je bezdůvodným obohacením žalované vůči žalobci, jestliže k platnému uzavření půjčky mezi účastníky nedošlo, a na základě smlouvy o tichém společenství měl žalobce žalované uhradit jen částku 800 000 Kč. Protože žalovaná již žalobci 19 500 Kč uhradila a žalobce do této částky vzal žalobu zpět, soud řízení do částky 19 500 Kč zastavil. Žalované uložil zaplatit žalobci 25 708 Kč, jako rozdíl mezi výší bezdůvodného obohacení a již splacenou částkou. Úroky z prodlení přiznal v souladu s §517 obč. zák. a nař. vlády č. 142/1994 Sb.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. června 2002 č. j. 51 Co 137/2001 - 191 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 185 693 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 28. 5. 1995 do zaplacení; změnil výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Nesouhlasil však s posouzením výše bezdůvodného obohacení. Vyšel ze zjištění, že žalobce poskytl žalované nad rámec 800 000 Kč další částky nejen vložením peněžitých částek do podnikání žalované, ale i hotovostními platbami za zboží, úhradami faktur vystavených na žalovanou, přičemž tato opakovaně sama nebo prostřednictvím jiných osob oprávněných ji zastupovat odsouhlasila, že vedle částky 800 000 Kč ji žalobce poskytl částku 230 901 Kč, kterou považovala za vklad tichého společníka. Tvrdila-li žalovaná po zahájení soudního řízení, že ji žalobce nad rámec smlouvy o tichém společenství poskytl jen částku 45 208 Kč a změnu stanoviska odůvodnila tím, že k této výši dospěla po provedení kontroly účetnictví, soud její výpovědi neuvěřil, protože z dalších listinných důkazů - „sešitu“ (předloženého žalobcem) - vyplynulo, že mimo oficiální účetnictví byly v tomto „sešitu“ zaznamenávány vklady, jejichž část nebyla promítnuta v oficiálním účetnictví - v peněžním deníku. Existence tohoto důkazu zpochybnila věrohodnost výpovědí žalované, která původně popřela existenci vzájemně odsouhlasované evidence vkladů žalobce, a teprve po předložení „sešitu“ byla nucena změnit stanovisko. Tím byly zpochybněny i závěry znaleckého posudku co do výše dlužné částky, když znalec mohl vycházet jen z oficiální účetní evidence, jež mu byla předložena, a ve které nebyly zaznamenány všechny platby žalobce ve prospěch žalované. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že žalované se nezdařilo vyvrátit - ani s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku – důvodnost svých souhlasných projevů v listinách, jimiž výši částky 230 901 Kč, žalobcem vložené nad rámec 800 000 Kč, uznala. Soud proto dovodil, že žalované vznikla povinnost k vydání bezdůvodného obohacení v žalobcem požadované výši. Počátek prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení stanovil na 28. 5. 1995, když na základě výzvy žalobce uplynula žalované lhůta k zaplacení dne 27. 5. 1995.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolacím soudem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a dovolání odůvodňuje ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná má za to, že krajský soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Podle jejího názoru z žádného důkazů nevyplývá, že by jí žalobce poskytl plnění nad rámec celkové částky 845 208 Kč, proto měl odvolací soud dospět k závěru, že žalobce v tomto směru neunesl své důkazní břemeno. Skutkový závěr o prokázání žalobcova tvrzení ohledně výše požadované částky založil odvolací soud nesprávně pouze na tom, že žalovaná a její manžel po určitou dobu nezpochybňovali údaj, že žalobce poskytl žalované částku 230 901 Kč. Ve spise se ale nenachází jediný důkaz, že by žalobce nad rámec smlouvy o tichém společenství žalované skutečně částku 230 901 Kč poskytl. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové znaky předepsané §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují). Tam, kde posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen prostřednictvím odborného znaleckého posudku. Znalec je osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Rovněž důkaz znaleckým posudkem (včetně výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř.; hodnocení soudu přitom nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Měl-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku. Celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat (jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů) jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu – jak je tomu v posuzovaném případě – v tomto směru vytknout žádné pochybení (ze spisu je totiž zřejmé, že odvolací soud hodnotil poznatky způsobem uvedeným v §132 o. s. ř. a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z listinných důkazů, ze svědeckých výpovědí a z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor – okolnost, že odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event. věrohodnosti výpovědi žalované, a naopak shledal pravdivými listinné důkazy, v nichž sama žalovaná vyčísluje či souhlasí s vyčíslením částky 230 901 Kč jako částky, kterou žalobce vložil do jejího podnikání mimo částky 800 000 Kč, logickému myšlení neodporuje), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, tedy namítat, že měl uvěřit jiným důkazům. Namítá-li žalovaná, že z provedených důkazů nevyplývá, že by ji žalobce poskytl plnění nad rámec celkové částky 845 208 Kč, směřuje přitom ke zdůraznění závěrů znaleckého posudku Ing. V. P., ale pomíjí přitom skutečnost, že v odvolacím řízení byla věrohodnost znaleckého posudku zpochybněna předložením listinného důkazu - tzv. „deníku“, z něhož vyplývalo, že mimo oficiální účetní evidenci, kterou měl znalec k dispozici, existovala ještě další evidence, v níž byly odsouhlasovány oběma stranami vklady žalobce. Jestliže odvolací soud považoval listinné důkazy – návrh na vypořádání tichého společníka ze dne 8. 3. 1995 s přílohami, dopis právní zástupkyně žalované žalobci ze dne 17. 7. 1995 a záznam ze dne 3. 5. 1996, kterými žalovaná sama nebo prostřednictvím jiných osob oprávněných ji zastupovat odsouhlasila, že ji žalobce vedle částky 800 000 Kč poskytl další částku 230 901 Kč - za věrohodné a přesvědčivé, zatímco výpověď žalované a závěry znaleckého posudku nikoli, a vylíčil proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), nemůže dovolací soud, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení.
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1998).
Podle §125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit též listiny. U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost a správnost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. V daném případě žalovaná nepopřela, že by některá z listin předložených k důkazu nebyla pravá. Pouze zpochybnila pravdivost těch listinných důkazů, ve kterých odsouhlasila údaj o tom, že žalobce vložil do jejího podnikání mimo částky 800 000 Kč ještě dalších 230 901 Kč. Připustila však, že v době, kdy byly tyto k důkazu předložené listiny vystaveny, údaje v nich uvedené nezpochybňovala. Je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, je na tom, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/2001 a další rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98 a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99). Bylo tedy na žalované, nikoliv na žalobci, jak se žalovaná nesprávně domnívá, aby nejen uvedla proč pravdivost takových důkazů popírá, ale nabídla ke svému tvrzení i důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nebyl naplněn, a protože nebylo zjištěno, a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. února 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu