ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.921.2006.1
sp. zn. 33 Odo 921/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. m. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. G., zastoupené advokátkou, o zaplacení 182.907,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 36/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 59 Co 136/2005-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 59 Co 136/2005-143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v konečném znění žaloby domáhal po žalované zaplacení 182.809,10 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje dlužné nájemné a nezaplacené služby spojené s užíváním nebytových prostor, které žalované pronajal v době od 1. 8. 1999 do 31. 12. 2001.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. září 2004, č. j. 26 C 36/2002-117, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 182.907,10 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž žalobce po žalované požadoval zaplacení zde specifikovaných úroků z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že dne 30. 7. 1999 uzavřeli žalobce a žalovaná nájemní smlouvu, jíž žalobce žalované od 1. 8. 1999 pronajal nebytové prostory o rozloze 79,82 m2 (sestávající ze 7 místností) ve svém domě čp. 4217 ve Zlíně na dobu neurčitou; tyto prostory měly být využity k provozování rychlého občerstvení. Pronajímatel se ve smlouvě zavázal odevzdat pronajímané nebytové prostory ve stavu způsobilém ke smluvnímu účelu a žalovaná se zavázala platit nájemné ve výši 72.276,- Kč ročně splatné ve čtvrtletních splátkách po 23.517,- Kč a zálohy na služby spojené s užíváním těchto prostor ve výši 21.792,- Kč ročně. Nájem byl schválen usnesením Rady města Z. ze dne 12. 7. 1999. Dne 8. 9. 1999 požádala žalovaná žalobce o předání kolaudačního rozhodnutí týkajícího se nebytových prostor a o souhlas s provedením jejich vnitřních úprav. V reakci na to zaslal žalobce žalované dne 6. 1. 2000 kolaudační rozhodnutí vydané 24. 1. 1977 pro Č. a upozornil ji, že se musí dostavit na stavební úřad s grafickým návrhem uvažovaných stavebních úprav a k vyzvednutí formuláře pro rekolaudaci nebytových prostor. Dopisem ze dne 27. 3. 2000 žalovaná žalobci sdělila, že jí nebytové prostory byly předány ve značně zdevastovaném stavu, který neumožňuje jejich řádné užívání a vytkla konkrétní závady. Protože žalovaná řádně nehradila nájemné, vypověděl žalobcem dopisem ze dne 28. 4. 2000 žalované nájem nebytových prostor s tím, že tento skončí k 31. 8. 2000 a že žalovaná je povinna k tomuto dni nebytové prostory vyklidit; výpověď převzal manžel žalované. Dne 15. 9. 2000 žalobce vypověděl nájem opětovně s tím, že nájem končí k 31. 1. 2001 a prostory musí být k tomuto dni vyklizeny; výpověď byla doručena žalované 20. 9. 2000. Dne 8. 1. 2001 žalovaná žalobce zaurgovala o vydání kolaudačního rozhodnutí s odůvodněním, že nebytové prostory na vlastní náklady opravila a O. h. s. ve Z. jí odmítá vydat povolení k provozování bufetu. Ke konci roku 2001 žalovaná žalobci dlužila na nájemném a zálohách celkem 197.734,- Kč. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 4. 2002, č. j. 6 C 23/2002-53, byl schválen smír účastníků, v němž se žalovaná zavázala vyklidit předmětné nebytové prostory do 1 měsíce od právní moci usnesení; usnesení nabylo právní moci dne 12. 4. 2002. Žalovaná prostory vyklidila 13. 5. 2002 a požádala o prominutí plateb za topení; její žádosti nebylo vyhověno, neboť prostory byly vytápěny a byly žalovanou užívány. Podle znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem Ing. P. S. dne 18. 6. 2004 bylo možné v letech 1999 – 2001 v dané lokalitě nebytové prostory pronajímat za cca 2.000,- Kč/m2/rok; vzhledem k velikosti předmětných nebytových prostor by nájemné za dobu užívání žalovanou činilo 160.000,- Kč ročně. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva uzavřená účastníky dne 30. 7. 1999 je neplatná, neboť žalobce žalované pronajal předmětné nebytové prostory pro jiný účel, než k jakému původně sloužily, tedy došlo k porušení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Užíváním nebytových prostor se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, neboť je od 16. 7. 1999 do 13. 5. 2002 měla k dispozici a neplatila za jejich užívání; žalobce nemohl v důsledku toho nebytové prostory sám užívat. Při vyčíslení bezdůvodného obohacení vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že v období od 1. 8. 1999 do 31. 12. 2001, za které žalobce požadoval nájemné, činilo nájemné vypočtené soudním znalcem celkem 226.666,- Kč. Protože žalobce požadoval pouze 182.907,10 Kč, vyhověl žalobě zcela.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 59 Co 136/2005-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 182.809,10 Kč 6,5 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2002 do zaplacení, ve výroku II. jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nájemní smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je neplatná. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, neboť po celou dobu, kdy měla nebytové prostory k dispozici, tyto rekonstruovala a činnost, pro kterou si prostory pronajala, v nich neprovozovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Připomíná, že při neplatnosti nájemní smlouvy nemůže být platně sjednán ani účel, pro který jsou prostory přenechány k užívání. Žalovaná nebytové prostory užívala přinejmenším ke skladování věcí, neboť sama přiznala, že je fakticky vyklidila teprve 13. 5. 2002, resp. že po tomto datu v nich již své věci neměla. Žalobce má zato, že odvolací soud učinil příliš restriktivní výklad pojmu „užívání nebytových prostor“. Je přesvědčen, že prostory jsou užívány i tehdy, jestliže v nich uživatel neprovozuje svou podnikatelskou činnost, ale má je nerušeně k dispozici a neumožní jejich užívání vlastníkovi. Měla-li žalovaná zato, že nebytové prostory nejsou vyhovující k jejímu podnikání a nechtěla započatou rekonstrukci dokončit, měla mu je odevzdat zpět, aby je mohl přenechat jinému zájemci. To však neučinila, naopak byl nucen podat žalobu o vyklizení předmětných nebytových prostor. Skutečnost, že nebytové prostory nemohly být užívány ke sjednanému účelu, mohla mít vliv maximálně na výši bezdůvodného obohacení, nemohla však být důvodem k odmítnutí práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Žalobce dále namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nepostupoval podle §118a o. s. ř. a neposkytl mu poučení o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle jeho právního názoru. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), při splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně neobohatila, neboť pronajaté nebytové prostory rekonstruovala a neužívala je k účelu, pro který si je pronajala. Závěr, že nájemní smlouva ze dne 30. 7. 1999 je neplatným právním úkonem, zůstal dovoláním nedotčen.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z jejích účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Citované ustanovení konkretizuje důsledky bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu, vymezeného jako jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení v §451 odst. 2 obč. zák. Předmět bezdůvodného obohacení je třeba vrátit a za neoprávněně provedené výkony je třeba poskytnout úhradu v penězích; v penězích je nutno poskytnout úhradu také tehdy, není-li dobře možné vrátit to, co bylo neoprávněně získáno. Jinak řečeno, není-li dobře možné vydat to, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Rozsah vydávací povinnosti upravují §458 a §459 obč. zák.; moderace vydávací povinnosti nepřichází v úvahu.
V posuzované věci není sporu o tom, že žalovaná byla účastníkem neplatné smlouvy uzavřené dne 30. 7. 1999 a nelze ani pochybovat o tom, že získala bezdůvodné obohacení tím, že předmětné nebytové prostory užívala. Bylo jí totiž ze strany žalobce pod dojmem platnosti nájemní smlouvy po dobu cca 3 let poskytováno sjednané plnění (tzn. umožněno užívání předmětných nebytových prostor jí zvoleným způsobem), a proto po ní může žalobce požadovat, aby mu toto plnění vydala; protože bylo zkonzumováno, je třeba vrátit jeho cenu (tj. hodnotu tohoto užívání). Pro posouzení vztahu mezi účastníky neplatné nájemní smlouvy, z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení je irelevantní, jakým způsobem bylo konzumováno plnění, kterého se smluvní straně na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 793/2005). Lze přisvědčit žalobci, že prostory byly žalovanou užívány, přestože v nich neprovozovala svou podnikatelskou činnost. Žalovaná je měla po dobu zhruba tří let nerušeně k dispozici a pakliže nevyhovovaly jejím podnikatelským záměrům (jejich kvalita byla nevyhovující a neodpovídala smlouvě o pronájmu), měla je předat zpět žalobci, aby s nimi mohl sám disponovat. Skutečnost, že tak neučinila, naopak odmítala nebytové prostory vyklidit, nasvědčuje tomu, že byly pro ni využitelné, resp. že měla z jejich užívání majetkový prospěch (o obohacení jde tehdy, jestliže se plnění dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv). Lze rovněž souhlasit s argumentací žalobce, že stav (kvalita) nebytových prostor se může projevit toliko ve vyčíslení bezdůvodného obohacení, kterého se jejich užíváním uživateli dostalo.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a že tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, jimiž byly vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí o věci ( §243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. července 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu