ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.957.2005.1
sp. zn. 33 Odo 957/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému O. Š., o zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 C 748/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2005, č. j. 6 Co 336/2005-37, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2005, č. j. 6 Co 336/2005-37, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 28. prosince 2004, č. j. 11 C 748/2004-25, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. prosince 2004, č. j. 11 C 784/2004-25, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 6 Co 336/2005-37, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 145.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 11. 1999 do zaplacení, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 16. 10. 1989 (dále též „smlouva“), kterou uzavřeli žalovaný s manželkou D. Š. a tehdejší Okresní národní výbor v P. (dále jen „národní výbor“), byl manželům Š. podle §17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut státní příspěvek v částce 145.000,- Kč na výstavbu rodinného domku. Žalovaný se s manželkou ve smlouvě kromě jiného zavázali výstavbu rodinného domku provést a dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy. Pro případ nedodržení této podmínky (a podmínek dalších) se zavázali tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek se žalovaný s manželkou zavázali nepřevést rodinný domek bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v P. dne 25. 10. 1989. Výlučným vlastníkem rozestavěné stavby rodinného domku se v roce 1993 stal na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalovaný. Kolaudační rozhodnutí ve sjednané desetileté lhůtě ode dne uzavření smlouvy vydáno nebylo. Žalovanému byl stavebním úřadem prodloužen termín dokončení stavby do 31. 12. 2006. Žalovaný poskytnutý příspěvek nevrátil.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dospěly k právnímu závěru, že k zajištění pohledávky (vrácení poskytnutého příspěvku) bylo v souladu s §58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále jen „obč. zák. před novelou“) zřízeno omezení převodu nemovitosti. Jelikož kolaudační rozhodnutí nebylo před uplynutím desetileté lhůty od uzavření smlouvy vydáno, podmínka sjednaná ve smlouvě splněna nebyla a vznikla tak povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Oba soudy však zároveň shodně uzavřely, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. Konstatovaly, že v době, kdy bylo smlouvou zřízeno omezení převodu nemovitosti, činila sice promlčecí lhůta u práv takto zajištěných podle §109 obč. zák. ve znění před novelou deset let, avšak občanský zákoník ve znění od 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), již institut omezení převodu nemovitosti neupravoval a nepřevzal ani úpravu obsaženou v dosavadním §109. Možnost použití §874 obč. zák. na délku promlčecí doby oba soudy vyloučily, neboť uvedené ustanovení se vztahuje toliko na práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, přičemž promlčecí doba je právní skutečností. Vyjádřily proto názor, že při úvaze o délce promlčecí doby je třeba vycházet z §870 obč. zák. Jelikož v tomto případě promlčecí doba nezačala běžet před 1. 1. 1992, řídí se její délka novou právní úpravou a je tudíž tříletá (§101 obč. zák.). Odvolací soud pak dovodil, že tříletá promlčecí doba v dané věci začala běžet 17. 11. 1999 (tj. po uplynutí lhůty třiceti dnů následujících od 16. 10. 1999) a její konec připadl na 17.11. 2002. Protože žaloba byla podána až 8. 9. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo na vrácení příspěvku se promlčelo v tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. ve spojení s §870 obč. zák. I nadále je přesvědčena, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti podle §58 obč. zák. ve znění před novelou se i po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté promlčecí době podle §109 obč. zák. ve znění před novelou ve spojení s §874 obč. zák. Toto ustanovení je ve vztahu k §870 obč. zák., jež upravuje počátek a běh promlčecích dob obecně, ustanovením speciálním, které upravuje výlučně práva a povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2005, navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění podmínky stanovené v §241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání dána §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přípustnost dovolání tak může být založena pouze za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, které jsou určující nejen pro konkrétní spor, ale mají též obecný dopad). V daném případě je k dovolacímu přezkumu předloženo posouzení právní otázky, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, je nutno promlčení posuzovat podle §101 obč. zák. Jelikož odvolací soudy řeší tuto otázku rozdílně a soudy obou stupňů tuto otázku vyřešily v rozporu s hmotným právem, má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně je proto podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval jen dovolací námitkou žalobkyní výslovně uplatněnou.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák. před novelou“) může věřitel zajistit uspokojení své pohledávky písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2 téhož ustanovení ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace u státního notářství. Podle §61 obč. zák. před novelou zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.
Podle §870 občanského zákoníku po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“) se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.
Podle §874 obč. zák. práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy.
Odvolací soud posoudil otázku, v jaké době se promlčuje právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku na výstavbu, podle §101 obč. zák. a svůj závěr, že došlo k promlčení tohoto práva, opřel o názor, že promlčecí doba počítaná ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, činí tři roky. Odvolací soud sice dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě, jímž se žalovaný zavázal, že po dohodnutou dobu bez souhlasu národního výboru nepřevede na jiného rodinný domek, na jehož výstavbu byl příspěvek poskytnut, je smlouvou o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti uzavřenou podle §58 odst. 1 obč. zák. před novelou, ale dovodil, že promlčení je právní skutečností (ne právem či povinností), a proto se na ně nevztahuje §874 obč. zák. obsahující přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným zákonem č. 509/1991 Sb. Proto pokud promlčecí doba začala běžet až po 1. 1. 1992, není tato doba desetiletá (jak tomu bylo podle §109 obč. zák. před novelou), nýbrž tříletá ve smyslu §101 obč. zák. (§870 obč. zák. a contrario). Tento právní názor není správný.
Ustanovení §870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná, neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv – regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení §870 obč. zák. nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením, podle kterého je možno postupovat, je §874 obč. zák.
Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který byl upraven v občanském zákoníku až do jeho novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena, výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale též – ve spojení s §109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 – prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle §61 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se režimu §61 občanského zákoníku v citovaném znění a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., který v této věci přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím zajištěné promlčuje v desetileté promlčecí době, lze pak připomenout i názor zastávaný za účinnosti občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle kterého dojde-li k zániku omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné pohledávky (např. dohodou dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na běh a délku promlčecí doby u neuhrazené části pohledávky (srov. Občanský zákoník, Komentář, Panorama 1997, str. 223).
Lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, když otázku promlčení neposuzoval za použití §874 obč. zák., ale §870 obč. zák., a nesprávně dovodil, že uplatněné právo se promlčelo v tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn opodstatněně. Dovolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil je dovolací soud rovněž a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil (§226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 věty prvé o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu