ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.958.2006.1
sp. zn. 33 Odo 958/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně B. G., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu V. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení 471.190,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 176/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2006, č. j. 22 Co 2552/2005-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 549.920,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný na její úkor získal tím, že v rozhodné době (tj. od 1. 5. 1998 do 1. 5. 2001) užíval pozemek v jejím vlastnictví bez právního důvodu a odmítl uzavřít nájemní smlouvu.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 5 C 176/2001-305, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 78.683,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37.732,48 Kč od 11. 9. 2002 do zaplacení a ve výši 5,5 % ročně z částky 53.756,80 Kč od 2. 5. 2001 do zaplacení; ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že kupními smlouvami ze dne 18. 3. 1998 a 3. 4. 1998 získala žalobkyně do svého vlastnictví mimo jiné i pozemek č. 4/19 a pozemek č. 233 v katastrálním území H., v obci V. B., tj. nemovitosti zapsané na LV č. 606 u Katastrálního úřadu, katastrálního pracoviště Č. K. Na uvedených pozemcích se nachází stavba biologického rybníka o výměře 6.253 m2 s přístupovou komunikací o výměře 621 m2. Stavba rybníka, která je ve vlastnictví žalovaného, vznikla na základě povolení stavby a rozhodnutí o jejím užívání potvrzeného Ministerstvem zemědělství ČR; vodohospodářské dílo je situováno na parcele č. 4/19. Příjezdovou cestu umístěnou na parcele č. 233, žalovaný nevlastní; tuto komunikaci nevybudoval ani neužíval. Ačkoli nájemní smlouva nebyla účastníky uzavřena, byl žalovaný dne 10. 9. 2000 žalobkyní vyzván k úhradě dlužného nájemného a dne 11. 5. 2005 jí zaplatil částku 80.000,- Kč; účel platby byl označen jako „pronájem pozemků“. Na podkladě těchto zjištění dovodil, že žalovaný jako vlastník stavby užívá pozemek žalobkyně, na němž je tato stavba umístěna, bez právního důvodu, a tím se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje (§451 obč. zák.). Konstatoval, že na daný případ nelze aplikovat §420 obč. zák., jak požadovala žalobkyně, neboť žalovaný vybudoval biologický rybník v souladu s rozhodnutím nejprve okresního národního výboru, posléze okresního úřadu, stavebního úřadu a v souladu s jejich rozhodnutími také vodohospodářskou stavbu provozuje. Nedošlo tudíž z jeho strany k žádnému porušení právní povinnosti. Při vyčíslení majetkového prospěchu, který žalovaný na úkor žalobkyně užíváním pozemku získal, vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem M. S., který hodnotil jako nejvíce objektivní. Dovodil, že pozemek nelze považovat za pozemek stavební, neboť na něm nejsou přípojky elektrické energie, kanalizace a vodovodu, které mají význam pro stanovení charakteru pozemku. Za období od 1. 5. 1998 do 1. 5. 2001 by nájemné činilo 100.048,- Kč, tj. 68,48 Kč denně (100.048 : 1461 dnů). Vzhledem k námitce promlčení lze žalobkyni přiznat ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. nárok pouze za období od 9. 3. 1999 do 1. 5. 2002, tj. za 1149 dnů (žaloba byla podána dne 9. 3. 2001). Protože žalovaný za užívání v rozhodném období žalobkyni zaplatil 80.000,- Kč, zbývá doplatit 78.683,52 Kč. Tuto částku žalobkyni přiznal, ve zbytku žalobu zamítl. Úrok z prodlení soud prvního stupně žalobkyni přiznal ode dne 2. 5. 2001 s tím, že 30. 4. 2001 byla žalovanému doručena žaloba a následujícího dne byl povinen plnit částku 53.756,80 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č. j. 22 Co 2552/2005-351, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalovanému uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku „zaplatit žalobkyni částku 78.729,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 20.416,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení, dále s 10 % úrokem z částky 25.010,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, ve výši 7,5 % z částky 25.010,- Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení a úrokem ve výši 5,5 % z částky 8.291,- Kč od 2. 5. 2002 do zaplacení“. Pokud žalobkyně požadovala z částky 78.729,50 Kč úroky z prodlení ve výši 17 %, tedy vyšší o 7 % z částky 20.419,- Kč a z částky 25.010,- Kč, vyšší o 9,5 % z částky 25.010,- Kč a vyšší o 11,5 % z částky 8.291,- Kč a přiznání dalších 471.190,50 Kč se 17 % úroky z prodlení, , v tomto rozsahu se žaloba zamítá“. Současně rozhodl o nákladech účastníků řízení a státu před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak vesměs i s právními závěry soudu prvního stupně. Shodně s ním poměřoval skutková zjištění ustanovením §451 obč. zák. a dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen jí toto obohacení odpovídající nájemnému za obdobné pozemky, které je obvyklé v místě a čase, vydat. Přisvědčil i závěru soudu prvního stupně ohledně námitky promlčení, kterou žalovaný v průběhu řízení vznesl. Při vyčíslení bezdůvodného obohacení odvolací soud zjistil nevýznamnou nepřesnost, které se soud prvního stupně dopustil, a svým rozhodnutím ji napravil. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil požadavek žalobkyně na úroky z prodlení, když respektoval změnu úrokové sazby v tom kterém roce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s vyčíslením bezdůvodného obohacení. Má zato, že „výše bezdůvodného obohacení byla s ohledem na opatřené důkazy a skutková zjištění stanovena nesprávně“. Odvolacímu soudu vytýká, že preferoval znalecký posudek S. před znaleckým posudkem J. J. a nevyžádal si znalecký posudek ústavu, jak bývá běžné v případech, kdy se závěry jednotlivých znaleckých posudků liší. Nesouhlasí se závěrem, že pozemek pod rybníkem není stavebním pozemkem a má zato, že výše bezdůvodného obohacení měla být stanovena obdobně jako při pronájmu stavebních pozemků ve V. B. částkou 20,- Kč za 1 m2 a rok. Srozuměna není ani se zjištěními ohledně přístupové cesty. Nadále je přesvědčena, že žalovaný musel tuto cestu v minulosti vybudovat a musí ji používat k údržbě biologického rybníka „v návaznosti na hospodaření se skládkou komunálního odpadu“. Výše bezdůvodného obohacení proto „měla být stanovena i s ohledem na výměru pozemku pod přístupovou cestou, který je rovněž v jejím vlastnictví“. Připomíná, že hodnota pozemku pod rybníkem je snižována právě stavbou vodního díla ve vlastnictví žalovaného. Za nesprávný má výrok ohledně příslušenství pohledávky „s ohledem na nařízení vlády č. 163/2005“. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovoláním lze podle §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř.
Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí. V posuzovaném případě soud prvního stupně žalobě vyhověl do částky 78.683,52 Kč (se specifikovaným příslušenstvím) a ve zbytku, tedy do částky 471.236,48 Kč (s příslušenstvím) žalobu zamítl. Odvolací soud „změnil“ tento rozsudek tak, že se žalobě vyhovuje do částky 78.729,50 Kč (se specifikovaným příslušenstvím) a ve zbytku se žaloba zamítá. Pro posouzení přípustnosti dovolání je proto podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Pokud jde o rozhodnutí ohledně částky 48,98 Kč a specifikované části příslušenství, je rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně skutečně rozhodnutím měnícím, ohledně zbývající částky 549.920,- Kč se specifikovaným příslušenstvím je rozhodnutím potvrzujícím. Soudy obou stupňů totiž žalobkyni částku 78.729,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 20.419,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení, s 10 % úrokem z prodlení z částky 25.010,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, s 7,5 % úrokem z prodlení z částky 25.010,- Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení a s 5,5 % úrokem z prodlení z částky 8.291,- Kč od 2. 5. 2002 do zaplacení přiznaly a do částky 471.190,50 Kč se zbylým příslušenstvím žalobu zamítly; v tomto rozsahu jsou tedy jejich rozhodnutí shodná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99 či v časopise Soudní judikatura č. 7/2000).
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku o povinnosti žalovaného zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, z obsahu dovolání vyplývá, že ve skutečnosti směřuje pouze proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části. Ostatně proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části potvrzen a proti výroku, jímž byl (ve prospěch žalobkyně) změněn, by dovolání nebylo subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28). Stejně tak by nebylo přípustné ani dovolání proti nákladovým výrokům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003). Konkrétní jsou pouze dovolací námitky proti výroku rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 471.190,50 Kč; výhrady proti rozhodnutí o příslušenství postrádají jakékoli obsahové vymezení, a proto k nim nelze přihlížet.
Protože dovolatelka ve skutečnosti brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud (jak bylo výše vyloženo) potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; samy o sobě tyto vady řízení – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Podstatou dovolacích námitek jsou jednak výtky, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že nebyl akceptován návrh na vypracování dalšího (revizního) znaleckého posudku, a dále výhrady ke správnosti, případně úplnosti skutkových zjištění, resp. k hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání postrádá. Pokud je v něm argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nezatížil řízení vadami (doplnil řízení revizním znaleckým posudkem) a nepochybil - stejně jako před ním soud prvního stupně - ve svých skutkových závěrech ohledně charakteru a výměry užívaných pozemků, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by uzavřít, že žalovaný se na úkor žalobkyně v rozhodné době obohatil o další částku 471.190,50 Kč. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu v něm uplatněných námitek (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. srpna 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu