ECLI:CZ:NSS:2016:4.ADS.100.2016:25
sp. zn. 4 Ads 100/2016 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. V.,
zast. Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016,
č. j. 22 A 86/2014 – 28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016, č. j. 22 A 86/2014 – 28,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-UM/3199/14/4S-JMK,
ze dne 13. 6. 2014, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 3.146 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce Mgr. Martě Ptáčkové, advokátce, se sídlem Moravské náměstí 15, Brno.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v roce 2006 v důsledku pádu utrpěl tříštivou otevřenou
zlomeninu obou patních kostí a zlomeninu bederních obratlů. Trvalými následky těchto zranění
jsou zejména omezení pohyblivosti obou hlezenních kloubů, omezení pronace a supinace obou
dolních končetin a omezení hybnosti bederní páteře spojené s výraznými bolestmi. Stěžovatel
chodí pouze s pomocí dvou francouzských holí, na levé noze nosí stabilizační ortézu. Stěžovatel
byl proto v minulosti uznán závislým na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost)
podle §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), a byl mu přiznán příspěvek na péči.
[2] Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2014, č. j. MPSV-UM/3199/14/4S-JMK, (dále též „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České
republiky – krajské pobočky v Brně ze dne 3. 2. 2014, č. j. 105031/14/BM, jímž byla zamítnuta
žádost žalobce o příspěvek na mobilitu ode dne 1. 5. 2012. Žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvedl, že Městská správa sociálního zabezpečení Brno – město vypracovala dne
29. 10. 2013 posudek pro účely příspěvku na mobilitu, podle něhož u žalobce nejde o osobu,
která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace ve smyslu
ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním
postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o poskytování dávek“), ve vztahu k ustanovení §9 odst. 1 písm. a) a b) zákona o sociálních
službách. K témuž závěru dospěla i posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále
jen „MPSV“). Žalovaný proto s ohledem na obsah tohoto posudku dospěl k závěru, že žalobce
nemá nárok na příspěvek na mobilitu.
[3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 13. 8. 2014, v níž uváděl,
že správní orgány nesprávně a nedostatečně vyhodnotily jeho zdravotní stav, neboť
z předložených lékařských zpráv vyplývá, že se v jeho případě jedná o zdravotní stav s trvalými
následky, který trvá již od roku 2006. Žalobce popsal, že trpí trvalými bolestmi obou hlezenních
kloubů, musí proto nosit ortézu levého hlezna pro jeho těžkou nestabilitu. Je schopen ujít
20 až 30 metrů, nezvládne delší chůzi pro bolesti nohou a zad. S chůzí a vykonáním osobní
potřeby mu musí pomáhat manželka. Vysvětlil, že bez ortézy na levé noze a pevné obuvi na pravé
noze není schopen vůbec žádné chůze. K utlumení bolestí při chůzi bere léky, k lékaři jej vozí syn
automobilem. Trpí neustálými bolestmi i při sezení, které jej navíc budí i ze span í. Stává
se mu také to, že se „ztrácí“ při komunikaci s třetí osobou. Vyslovil přesvědčení, že nezvládá tyto
základní životní potřeby: mobilitu, oblékání, stravování, tělesnou hygienu, péči o zdraví, osobní
aktivity a domácnost.
[4] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 10. 9. 2014, v němž odkázal na obsah
jednotlivých posudků provedených v průběhu správního řízení. Zdůraznil, že s ohledem
na závěry obsažené v těchto posudcích neměl jinou možnost, než odvolání žalobce zamítnout
a prvostupňové rozhodnutí potvrdit, neboť nebylo prokázáno, že zdravotní stav žalobce
představuje dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu §3 písm. c) zákona o sociálních
službách ve vztahu k základním životním potřebám v oblasti mobility a orientace. Žalobce sice
s těmito závěry nesouhlasí, avšak nepřináší nic, co by je mohlo podle žalovaného zpochybnit.
Žalovaný proto navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 22 A 86/2014 – 28, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Soud na úvod zrekapituloval relevantní právní úpravu podmínek nároku
příspěvku na mobilitu, jimiž je především schopnost zvládat základní životní potřeby; způsob
jejich hodnocení podle ustanovení §9 odst. 6 zákona o sociálních službách stanoví prováděcí
předpis, kterým je vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách.
Za stěžejní pro posouzení věci označil odborný posudek o zdravotním stavu osoby, která
o příspěvek žádá. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost však v žádném
případě není presumována. Správní orgány sice nemají příslušné odborné znalosti, musejí však
takový posudek vyhodnotit s ohledem na jeho úplnost a přesvědčivost. Základním předpokladem
pro to, aby správní orgán mohl vyhodnotit tyto náležitosti posudku, je jeho přezkoumatelnost.
Posudek tedy musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn s odkazem na doložený nález ošetřujícího
lékaře, výsledek sociálního šetření, výsledek funkčních vyšetření a výsledek vlastního vyšetření
posuzujícího lékaře. Takovým důkazem byl v projednávané věci posudek posudkové komise
MPSV, pracoviště v Brně, ze dne 13. 5. 2014, v němž komise na základě potřebné podkladové
zdravotní dokumentace konstatovala, že u žalobce se nejedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav, zjištěný stav mu umožňuje zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace.
Jedná se o posuzovaného po polytraumatu v roce 2006, při kterém došlo ke zlomenině obratle L3
řešeno fúzí L1 – 5 instrumentáriem. Porucha dynamiky bederního úseku páteře odpovídá
provedené operaci, hybnost krční páteře je vcelku volná. Přetrvává těžké omezení hybnosti obou
hlezenních kloubů, trvale nosí ortézu levého hlezna pro instabilitu. Na patách je otevřená tříštivá
zlomenina řešena zevním fixátorem, vlevo arthrodeza subtalární, pro infekci vynětí
kovu, opakovaně plastické výkony pro krytí úrazového defektu levé paty. Posudková komise
se vyjádřila k jednotlivým základním životním potřebám, které následně vyhodnotila
tak, že se nejedná o osobu, která není ve smyslu ust. §6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., ve znění
účinném do dne 31. 12. 2013, schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility,
uvedené v ust. §9 odst. 1 písm. a) nebo orientace uvedené v ust. §9 odst. 1 písm. b) zákona
č. 108/2006 Sb., ve znění zákona č. 366/2011 Sb. Zdravotní stav nebyl dlouhodobě nepříznivý
ve smyslu ust. §3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., ve znění zákona č. 366/2011 Sb., ve vztahu
k základním životním potřebám v oblasti mobility a orientace. Soud uzavřel, že oba správní
orgány dostatečně reagovaly na žalobcovy výhrady, v odvolacím řízení posudková komise
Ministerstva práce a sociálních věcí řádně a přezkoumatelně odůvodnila závěr, že v případě
posuzovaného nejde o osobu, která není ve smyslu §6 odst. 1 zákona o poskytování dávek
schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace uvedené v ustanovení
§9 odst. 1 písm. a) a b) zákona o sociálních službách.
[6] Posudek posudkové komise přitom podle krajského soudu jasně vysvětlil,
proč tyto základní životní potřeby nebyly u žalobce uznány jako nezvládnuté, neboť ve vztahu
k mobilitě bylo zjištěno, že dolní končetiny neztratily svoji funkci, jelikož plní funkci opěrnou
i dynamickou. Není dokumentována těžká porucha funkce ani ztráta funkce dolních končetin
bránící chůzi popř. s využitím facilitátorů. Posuzovaný je schopen samostatné chůze po rovině,
používá 2 francouzské hole, je schopen i chůze po schodech ev. s využitím komp. pomůcek
(přidržováním se zábradlí). Z neurologického hlediska není dokumentované paretické/plegické
postižení dolních končetin, z ortopedického hlediska není závažně omezena hybnost kyčelních
a kolenních kloubů. S facilitátory je mobilní. Posuzovaný je schopný zvládat vstávání a usedání,
stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním,
a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů,
používat dopravní prostředky včetně bariérových např. osobní auto. Není odkázaný na vozík
pro invalidy. Posuzovaný sice uvádí chůzi pouze v délce cca 20 – 30 m, poté trpí bolestmi, avšak
se zjištěným a výše uvedeným zdravotním stavem s přestávkami musí být schopný ujít alespoň
200 m. Ve vztahu k základní životní potřebě orientace posudková komise vysvětlila, že žalobce
je orientovaný místem, časem, osobou, disponuje intelektově přiměřenými duševními
schopnostmi, není u něho dokumentována závažná porucha smyslových funkcí, která by bránila
poznávání a rozeznávání zrakem a sluchem. Jeho smyslové a duševní schopnosti jsou dostatečné
k chápání toho, kdo je a kde se nachází, má i duševní kompetence přiměřené věku ke zvládání
základních životních potřeb v přirozeném sociálním prostředí. Nebyla prokázaná oboustranná
praktická nebo úplná hluchota, praktická nebo úplná slepota či hluchoslepota. Nebyla prokázána
střední, těžká nebo hluboká mentální retardace, ani středně těžká a těžká demence (MMSE méně
než 15 bodů), nebo těžké psychické postižení s prokazatelnými dlouhodobými těžkými
poruchami orientace. Soud proto uzavřel, že zdravotní stav žalobce byl zjištěn v rozsahu, který
je dostatečný pro použití posudkových kritérií stanovených v právních předpisech a že všechny
skutečnosti týkající se zdravotního stavu nebo jeho funkčních důsledků byly dostatečně
objektivizovány.
[7] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016, č. j. 22 A 86/2014 – 28,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že mu byly v minulosti do 31. 12. 2011 přiznány mimořádné výhody
II. stupně, následně mimořádné výhody I. stupně, neboť byl uznán občanem těžce zdravotně
postiženým. Vůči závěrům posudkových komisí v dané věci namítal, že ty byly přijaty bez jeho
osobní přítomnosti a vyšetření, tedy pouze na základě lékařských zpráv. Podle jeho názoru tedy
posudkoví lékaři řádně nezjistili jeho potřeby a zdravotní stav, zvláště když vycházeli z lékařských
zpráv starých dva roky. Měl rovněž za to, že posudkové závěry nejsou dostatečně odůvodněny,
neboť chybí konkrétní odkazy na lékařské nálezy, ze kterých příslušný závěr vychází. Poukázal
na to, že podle lékařské zprávy MUDr. P. M. je schopen ujít max. 20-30 m, avšak posudkoví
lékaři uvedli, že je schopen ujít alespoň 200 m, byť s přestávkami. Provedené posudky se tedy
omezují na pouhé konstatování, že není osobou neschopnou zvládat základní životní potřeby
v oblasti mobility nebo orientace, avšak bez bližšího zdůvodnění. Stěžovatel proto navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 12. 5. 2016, v němž popsal
průběh správního řízení a obsah jednotlivých posudků, přičemž vyslovil přesvědčení,
že posudkoví lékaři se dostatečně zabývali zdravotním stavem stěžovatele a že dospěli k řádně
odůvodněným posudkovým závěrům. Skutečnost, že stěžovateli byly v minulosti přiznány
mimořádné výhody II. nebo I. stupně, je pro tuto věc irelevantní, neboť se jedná o odlišnou
problematiku s jinými posudkově medicínskými kritérii. Žalovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[10] S ohledem na to, že stěžovatel namítá, že nebyl dostatečně a správně posouzen
jeho zdravotní stav ve vztahu k jeho nároku na příspěvek na mobilitu, Nejvyšší správní
soud odkazuje na svou rozhodovací praxi ohledně posouzení zdravotního stavu v řízení
o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem,
neboť se obsahově jedná o totéž, tedy o posouzení zdravotního stavu účastníka řízení a jeho
dopadu na schopnost zvládat základní životní potřeby. Neúplné a nepřesvědčivé posouzení
zdravotního stavu se v řízení o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem považuje podle konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54)
za jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V řízení
o přípěvku na mobilitu, v němž je posudek MPSV vyžadován již ve správním řízení (nikoliv
v přezkumném řízení soudním) je nenaplnění uvedených požadavků vadou řízení před správním
orgánem [§103 odst. 1 písm. b)].
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[12] Příspěvek na mobilitu se podle §6 odst. 1 zákona o poskytování dávek poskytuje osobě
starší 1 roku, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo
orientace, opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována a nejsou
jí poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách v domově pro osoby
se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo
ve zdravotnickém zařízení ústavní péče. Podle §8 odst. 1 zákona o poskytování dávek
se schopnost osoby zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace pro nárok
na příspěvek na mobilitu posuzuje podle zákona o sociálních službách stejným způsobem
jako pro účely příspěvku na péči. Podle ustanovení §9 odst. 4 záko na o sociálních službách
se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby hodnotí funkční dopad dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom
se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu. Dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem je podle
ustanovení §3 písm. c) zákona o sociálních službách stav, který podle poznatků lékařské vědy
trvá nebo má trvat déle než jeden rok a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání
základních životních potřeb.
[13] Obsah základních životních potřeb v oblasti mobility nebo orientace je konkretizován
výčtem aktivit v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
zákona o sociálních službách (dále jen vyhláška č. 505/2006 Sb.). Podle §2a vyhlášky
č. 505/2006 Sb. platí, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní
potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat,
a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[14] Základní životní potřeba mobility je v příloze 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. vymezena
těmito aktivitami: za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba
je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem,
popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu,
chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky
včetně bariérových.
[15] Základní životní potřeba orientace je v příloze 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. vymezena
těmito aktivitami: za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba
je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence,
orientovat se časem, místem a osobou, orientovat se v obvyklém prostředí a situacích
a přiměřeně v nich reagovat.
[16] Při rozhodování o příspěvku na mobilitu je zásadním a rozhodujícím důkazem posudek
o zdravotním stavu. Nejvyšší správní soud se proto již mnohokrát zabýval požadavky
na něj kladenými. Na posudek o zdravotním stavu je třeba nahlížet jako na kterýkoliv jiný
důkazní prostředek, neboť se sice jedná o tzv. „povinný důkaz“, nikoliv však o závazné
stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Jak již správně zdůraznil krajský soud, není správnost
posudku presumována, posudek proto podléhá hodnocení správním orgánem a nemůže
být bez dalšího převzat jako pravdivý. Při rozhodování ve věci příspěvku však správní orgán
neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009 – 59; či ze dne
22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009 – 104). Při hodnocení posudku je proto podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009 – 53, stěžejní, že „[p]osudková
komise MPSV je při posuzování stupně závislosti [...] povinna vycházet ve smyslu §25 odst. 3 zákona
o sociálních službách ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního
šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření
posuzujícího lékaře. Na takový posudek jako svou podstatou rozhodující důkaz je třeba klást požadavek úplnosti
a přesvědčivosti. To v posuzované věci platí především pro řízení před žalovaným správním orgánem, jako orgánem
odvolacím, pro jehož řízení a rozhodnutí byl posudek vyžádán. Obdobně je pak třeba posuzovat požadavky
na tento posudek kladené v případném soudním přezkumném řízení.“ Nenaplnění těchto požadavků
je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Posudková komise
se nadto musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména těmi, které posuzovaný
namítá, a své posudkové závěry náležitě odůvodnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 Ads 77/2013 – 22).
[17] Jak bylo uvedeno výše, krajský soud v napadeném rozsudku shledal posudek posudkové
komise přesvědčivým a úplným. Uvedl přitom, že z posudkového závěru a rozhodnutí
žalovaného je zřejmé, že u stěžovatele se nejedná o osobu, která není schopna zvládat základní
životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry
neztotožňuje. Problematickým shledal totiž již první posudek ve správním řízení, vypracovaný
MSSZ Brno – město ze dne 7. 1. 2013. Ačkoliv v odůvodnění tohoto posudku je uvedeno,
že stěžovatel je závislý na pomoci jiné osoby ve čtyřech oblastech (oblékání a obouvání, celková
hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost), ve výroku posudku je stěžovatel uznán závislým
na pomoci jiné fyzické osoby pouze ve třech oblastech (oblékání a obouvání, osobní aktivity
a péče o domácnost), aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu.
[18] V posudku ze dne 29. 10. 2013 posudkový lékař MSSZ Brno – město k věci dále uvedl,
že z dostupné zdravotní a ostatní podkladové dokumentace nevyplývá, že porucha funkčních
schopností v oblasti mobility nebo orientace dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké
a že s využitím zachovaných potenciálů a kompetencí a využíváním běžně dostupných pomůcek,
prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo využitím
zdravotnických prostředků nelze zvládnout životní potřebu v oblasti mobility, resp. orientace,
v přijatelném přiměřeně spolehlivém standardu. Posudková komise MPSV ve svém posudku
vycházela z předložené zdravotní dokumentace stěžovatele a z provedeného sociálního šetření,
které podle jejího závěru koreluje se schopnostmi stěžovatele dle doložené zdravotní
dokumentace v oblasti mobility a orientace (podle tohoto sociálního šetření ze dne 25. 6. 2012
je hybnost stěžovatele omezena z důvodu deformity těžkého stupně, velkých potíží s páteří;
k chůzi stěžovatel používá francouzské hole, dále nosí krunýř a bederní pás). Posudková komise
proto uvedla, že mobilita u stěžovatele je možná pouze za opory 2 francouzských holí, na kratší
vzdálenosti, s odpočinkem pro bolest nohou, z dopravních prostředků je stěžovatel schopen
použití osobního automobilu.
[19] Kromě neodůvodněných změn ve výčtu základních životních potřeb u posudku ze dne
7. 1. 2013, v nichž konkrétně je stěžovatel závislý na pomoci jiné osoby, byť nezvládání těchto
životních potřeb není podmínkou pro nárok na přiznání příspěvku na mobilitu, nelze
přehlédnout ani nesoulad mezi skutkovými zjištěními správních orgánů a jejich následným
posouzením v rozhodnutí žalovaného pohledem požadavků vyhlášky č. 505/2006 Sb.
K odůvodnění posudku posudkového lékaře a doplňujícího posudku potvrzujícího jeho
správnost Nejvyšší správní soud znovu poukazuje na ustanovení §2a vyhlášky č. 505/2006 Sb.
Z něj vyplývá, že pokud posuzovaná osoba nezvládá byť i jedinou z aktivit vyjmenovaných
u životních potřeb v příloze č. 1 k této vyhlášce, považuje se tato základní životní potřeba
za nezvládnutou.
[20] Vzhledem ke znění tohoto ustanovení a požadavku úplnosti a přesvědčivosti kladenému
judikaturou na posudek je proto bezpodmínečně nutné, aby se posudková komise vyjádřila
ke schopnosti posuzované osoby zvládat veškeré aktivity vyjmenované u předmětných životních
potřeb v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. mobility a orientace, a to zejména ve vztahu
k námitkám posuzované osoby. Posudky posudkové komise však tento požadavek ve vztahu
k stěžovatelem zmiňovaným životním potřebám nesplňují.
[21] O nezvládání životních potřeb v oblasti mobility se podle písm. a) přílohy č. 1 k vyhlášce
č. 505/2006 Sb. jedná tehdy, pokud osoba nezvládá vstávání a usedání, stoj, zaujímání poloh,
nedokáže se pohybovat chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu
alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzí po schodech v rozsahu jednoho patra směrem
nahoru i dolů a používat dopravní prostředky včetně bariérových. V odůvodnění posudku
posudkové komise je uvedeno, že stěžovatel je schopen mobility s oporou kompenzačních
pomůcek po kratších vzdálenostech s přestávkami, a že z dopravních prostředků je schopen
použití osobního automobilu. V případě schopnosti pohybovat se chůzí krok za krokem,
popřípadě i s přerušováním zastávkami, podle Nejvyššího správního soudu v posudku schází
důkladnější odůvodnění závěru posudkové komise, že stěžovatel je této aktivity schopen.
Popis aktivity obsažený v citované vyhlášce sice na první pohled odpovídá schopnosti
stěžovatele, který je schopen se zastávkami na odpočinek v důsledku bolesti ujít 20 až 30 metrů.
Posudek se nicméně blíže nevěnuje skutečnosti, že stěžovatel je nucen se po ujití dané
vzdálenosti posadit, jak vyplývá ze zprávy MUDr. M., na niž stěžovatel také poukazoval.
V posudku taktéž nelze úplně pominout schopnost pohybovat se také po nerovném
povrchu. V případě tvrzení, že stěžovatel je z dopravních prostředků schopen použití
osobního automobilu, z posudku nevyplývá, jak k tomuto závěru posudková komise dospěla.
Posudková komise tedy takový závěr učinila, aniž by jej podrobněji rozvedla s odkazem
na příslušné lékařské nálezy a náležitě odůvodnila. Z toho důvodu jej nelze považovat
za přesvědčivý.
[22] Nejvyšší správní soud má proto za to, že posudek posudkové komise nesplňuje
požadavek úplnosti a přesvědčivosti na něj kladený. Tento nedostatek nebyl zhojen
ani doplňujícím posudkem, jenž obsahuje pouze potvrzení správnosti předchozích posudků,
a to bez jakékoliv argumentace vztahující se k vyjádření stěžovatele. Jak posudková komise,
tak správní orgány a soudy musejí mít na zřeteli, že s ohledem na sociálně citlivou situaci osob
závislých na pomoci jiné fyzické osoby a důležitost příspěvku jim poskytovaného, je zapotřebí
postupovat při posuzování stupně závislosti osoby důkladně. To platí zejména tehdy, pokud jsou
podklady, z nichž posudková komise vychází, nejednoznačné, existují mezi nimi nesrovnalosti
či rozpory, nebo pokud vůči nim posuzovaná osoba setrvale vyslovuje námitky. S ohledem
na skutečnost, že posudková komise jednala vždy v nepřítomnosti stěžovatele, Nejvyšší správní
soud uvádí, že ačkoliv podle jeho judikatury není osobní vyšetření posuzované osoby
posudkovou komisí zákonnou podmínkou, mělo by být pravidlem. Je tomu tak zejména
v případech obdobných tomu projednávanému, kdy existují zmíněné pochybnosti ve vztahu
k podkladové dokumentaci o závěrech posudkové komise a o tom, zda tvrzení stěžovatele
o neschopnosti zvládat uvedené aktivity mají základ v jeho objektivním zdravotním stavu.
Právě osobní vyšetření posuzované osoby je způsobilé tyto pochybnosti vyvrátit
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 Ads 214/2014 – 25).
[23] V návaznosti na výtky směřované k posudkům posudkové komise je pak nutné
konstatovat, že žalovaný pochybil, když posudky považoval za dostatečné pro své rozhodnutí.
Ačkoliv stěžovatel v odvolání a dalších vyjádřeních vyjadřoval svůj nesouhlas s posudkovými
závěry, žalovaný se spokojil pouze s rekapitulací podkladů a konstatováním obsahu těchto
posudků. Posudky přitom z hlediska nároků vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního
soudu nehodnotil. Subjektivní vnímání zdravotních obtíží stěžovatelem nepochybně nemůže
být samo o sobě podkladem pro závěr o neschopnosti zvládat určitou životní potřebu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 8 Ads 104/2015 – 34,
bod 18). Nejvyšší správní soud však v tomto případě nijak nehodnotí, zda jsou námitky
stěžovatele odrazem jeho subjektivního hodnocení, či zda reflektují jeho objektivní zdravotní
stav, neboť mu tato role nepřísluší. Tuto roli zastává právě posudková komise, která
k ní má potřebné odborné předpoklady a jejímž úkolem je zabývat se všemi relevantními
vyjádřeními a své závěry dostatečně odůvodnit. Jedině tak lze vyvrátit pochybnosti
o tom, zda se jedná o stěžovatelův objektivní zdravotní problém, nebo zda jde o jeho subjektivní
hodnocení. Vzhledem k tomu, že tak v projednávaném případě neučinila, bylo povinností
žalovaného obstarat doplňující posudek, který by se vypořádal se všemi rozhodnými
skutečnostmi, obsahoval by dostatečné odůvodnění a byl by úplný a přesvědčivý. To však
žalovaný neučinil a pouze formálně převzal závěry posudkové komise, aniž by se jimi podrobněji
zabýval, čímž rovněž nenaplnil požadavky kladené na něj judikaturou.
[24] Toto pochybení se následně promítlo i do napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Krajský soud totiž pouze obecně konstatoval, že z posudkového závěru a rozhodnutí žalovaného
je zřejmé, z jakých důvodů nebyla neschopnost stěžovatele u sporných základních životních
potřeb mobility a orientace uznána; že se žalovaný a posudková komise všemi námitkami
stěžovatele zabývali; že žalovaný rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu
a závěry učiněné na základě použitých podkladů jsou dostatečně odůvodněné; a že zjištění
stěžovatelova zdravotního stavu a jeho funkčních důsledků nevyvolává pochybnosti
o objektivním posouzení věci. Z výše uvedené argumentace je zřejmé, že Nejvyšší správní soud
je názoru právě opačného. Má proto za to, že krajský soud měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí
žalovaného podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[25] Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť
byl naplněn kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. , a ro zsudek krajského soudu
proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským
soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud využil
své pravomoci dané §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., krajskému soudu nevrátil věc k dalšímu řízení
a současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu rozhodl z důvodu procesní ekonomie také
o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a o vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.].
V něm je žalovaný povinen respektovat zde vyslovený závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu. Věc mu však nevrátil dalšímu řízení, neboť
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného.
Žalovanému také podle ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle
odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
[27] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout
o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny částkou
2.000 Kč za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání v řízení
o kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1966 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž
za jeden úkon přísluší v těchto věcech částka 1.000 Kč (ustanovení §9 odst. 2, §7 advokátního
tarifu). Náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu částku
ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby. Tuto částku Nejvyšší správní soud dále navýšil
o DPH, neboť advokátka doložila, že je plátcem DPH. Přiznané náklady řízení ve výši 3.146 Kč
žalovaný uhradí k rukám stěžovatelova zástupce do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Jde o náklady řízení o kasační stížnosti, když v řízení o žalobě stěžovatel nebyl zastoupen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu