ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.107.2012:54
sp. zn. 4 Ads 107/2012 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. T.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2 (dříve Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín), o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2012,
č. j. 57 A 170/2011 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne
13. 12. 2011, č. j. KUZL 87151/2011, sp. zn. KUSP 87151/2011 SOC-DSP-Fi, bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) ze dne 9. 11. 2011, č. j. 54313/2011/ZLI, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo rozhodnuto o vzniku a povinnosti vrácení
přeplatku příspěvku na živobytí za měsíce prosinec 2008 až prosinec 2010 v celkové výši
52 828 Kč. V odůvodnění rozhodnutí krajský úřad poukázal na rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ze dne ze dne 10. 5. 2011, č. j. 23512/2011/ZLI, kterým byl žalobci odejmut ode
dne 1. 1. 2011 příspěvek na živobytí (rozhodnutím krajského úřadu ze dne 20. 6. 2011,
č. j. KUZL 40028/2011, bylo zamítnuto odvolání proti tomuto rozhodnutí a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno), a ztotožnil se se závěrem správního orgánu prvního stupně, že v dané věci byly
naplněny podmínky pro vznik přeplatku podle §51 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“).
[2] Proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 13. 12. 2011 se žalobce bránil žalobou ze dne
20. 12. 2011, ve které navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
a současně uložil správnímu orgánu prvního stupně povinnost doplatit žalobci příspěvek na
živobytí za období leden 2011 až říjen 2011 v celkové částce 20 200 Kč a krajskému úřadu
povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Namítal, že rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně bylo vydáno v rozporu s řadou ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v tehdy
účinném znění (dále jen „správní řád“), zejména pak §46 odst. 1 správního řádu, neboť řízení
nebylo zahájeno dne 18. 10. 2011, jak uvedl správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí,
nýbrž teprve dnem 21. 10. 2011, kdy mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení, a dále §68
odst. 3 správního řádu, když v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyly
vypořádány návrhy a námitky žalobce, co do zahájení řízení o soudním přezkumu rozhodnutí
o odnětí příspěvku na živobytí ode dne 1. 1. 2011; řízení mělo zejména být k žádosti žalobce ze
dne 20. 7. 2011 přerušeno do pravomocného rozhodnutí soudu. Pokud správní orgán prvního
stupně jako důvod odnětí dávky uvedl, že si žalobce odmítl zvýšit příjem výkonem veřejné nebo
dobrovolnické služby, pak tato možnost mu byla nabídnuta cca v polovině roku 2010, a vrácení
přeplatku by se tak mělo přinejmenším týkat teprve období následujícího.
[3] Žalobce brojil proti tomu, že správní orgán prvního stupně vycházel z toho, že rozdíl
mezi příjmy a výdaji žalobci hradí rodiče; taková finanční podpora, jakož i podpora ve formě
stravy byla nutná, aby byly zajištěny jeho základní životní potřeby. V řízení bylo žalobcem
opakovaně tvrzeno, že vozidla na něj registrovaná byla ve vlastnictví jeho rodičů, a tito je také
z vlastních prostředků zakoupili, což také v řízení několikrát výslovně prohlásili; pokud správní
orgán prvního stupně toliko konstatoval, že tomuto tvrzení neuvěřil, pak je jeho rozhodnutí
v rozporu se zákonem. Žalobce je přesvědčen, že v prohlášení o celkových sociálních
a majetkových poměrech, jakož ani v potvrzení příjemce dávky v hmotné nouzi nebyl povinen
uvádět veškerý svůj movitý a nemovitý majetek, jak dovozuje správní orgán prvního stupně,
nýbrž pouze takový, jehož prodejem by si mohl zvýšit svůj příjem; vozidla v majetku rodičů tak
nelze do takového majetku zahrnovat. Správní orgán prvního stupně žalobce nezákonně podřadil
pod §3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, když žalobce od 1. 1. 2011 pobíral toliko
příspěvek na bydlení ve výši 3826 Kč a neměl žádné jiné peněžní příjmy. Krajský úřad porušil
zákon, pokud rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nezrušil, ve svém rozhodnutí se
téměř vůbec nezabýval složitou životní situací žalobce a dospěl k závěru, že i po úhradě
odůvodněných nákladů na bydlení má zajištěnu výživu a ostatní základní potřeby, a to z důvodu
dobrých sociálních poměrů.
[4] Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb.
působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi na
Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem
krajského úřadu, a tedy i žalovaným jako účastníkem řízení v nyní projednávané věci, v souladu
s ustanovením §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 7. 2012, č. j. 57 A 170/2011 – 36, zrušil
rozhodnutí krajského úřadu ze dne 13. 12. 2011 pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku krajský soud poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012,
č. j. 57 A 85/2011 – 26, kterým bylo zrušeno rozhodnutí krajského úřadu ze dne 20. 6. 2011,
vydané ve věci odnětí příspěvku na živobytí, a z provedeného dokazování vyvodil nesoulad ve
výpovědích žalobce a jeho rodičů, když nebyla přesně vymezena finanční výpomoc rodičů
žalobci, jakož ani výdaje na stravování; nebyla specifikována výše podpory ze strany rodičů, jakož
ani zda se jednalo o půjčku či dar apod. Majetkové poměry žalobce nebyly zjištěny
a vyhodnoceny v souladu s požadavky §15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. V době
pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi bylo na žalobce registrováno celkem šest motorových
vozidel, přičemž pokud správní orgán prvního stupně neuvěřil tvrzením žalobce ohledně jeho
majetkových poměrů, zejména ve vyjádření ze dne 19. 4. 2011, že užívá starší osobní automobil
Renault, na jehož zakoupení použili vlastní peněžní prostředky jeho rodiče a tento je v jejich
vlastnictví, pak nevěrohodnost argumentace žalobce měl důsledněji vyhodnotit a přesvědčivě
zdůvodnit. Závěr správního orgánu prvního stupně, že žalobcovy měsíční příjmy byly v době
pobírání příspěvku na živobytí vždy podstatně nižší než jeho výdaje, přičemž rozdíl hradili rodiče,
krajský soud vyhodnotil jako hypotetickou úvahu, kdy tvrzení žalobce nebyla ve světle §3 odst. 4
zákona o pomoci v hmotné nouzi dostatečně vypořádána. Správní orgány tak pochybily
v procesu dokazování, když nepřímé důkazy (prohlášení rodičů, výpovědi a písemná podání
žalobce) spolu musí obsahově plně korespondovat, učiněný závěr správních orgánů, že žalobce
není osobou v hmotné nouzi, musí být podložen spolehlivě zjištěnými skutečnostmi; tak tomu
však v daném případě nebylo.
[6] Nedostatky ve zjištění stavu věci krajský soud spatřoval rovněž ve vztahu k veřejné
i dobrovolnické službě žalobce. Pakliže se ze správního spisu podává, že žalobce byl o této
povinnosti poučen dne 8. 4. 2009, pak správní spis neobsahuje žádná zjištění, zda se žalobce této
služby zúčastnil nebo zda ji z nějakého důvodu vykonávat nemohl. Rovněž zjištění týkající se
námitky, že všechna vozidla registrována na žalobce jsou ve vlastnictví rodičů, a žalobce je pouze
jejich provozovatelem (úřední záznam ze dne 4. 5. 2011), byla nedostatečná. V této souvislosti
krajský soud poukázal na §3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, ve
znění pozdějších předpisů, a podotkl, že správní orgán sice zjišťoval, jaká vozidla jsou
registrována na jméno žalobce, avšak nevyžádal si údaje o tom, kdo je vlastníkem a kdo
provozovatelem těchto vozidel, jakož ani jakým způsobem byla žalobcem nabyta, tak aby měl
podrobnější podklady pro posouzení jejich vlastnictví; tyto skutečnosti bylo možno ověřit
i výslechem prodávajících, kteří by měli být v registru rovněž uvedeni. Krajský soud zdůraznil, že
v intencích §38 odst. 1 a §51 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi je povinnost vrátit dávku
sankcí za neoprávněné, alespoň nedbalostně zaviněné přijetí dávky, a s právní orgán proto musí
období, za které dávka nenáležela, určit tak, že jeho počátek se odvíjí od události zakládající
neoprávněnost poskytování dávky a konec se stanoví uvážením, po jakou dobu by měl oprávněný
vzhledem k výši částky, jež by získal, dostatečný příjem bez nároku na dávku. V projednávané
věci však správní orgán rozhodl o vrácení celé částky, jež byla žalobci na dávkách vyplacena, aniž
by vymezil, z čeho vyplývala neoprávněnost pobírání dávky. Krajský soud podotkl, že pokud
dojde v průběhu poskytování dávky k příznivé změně jeho majetkových poměrů, je příjemce
povinen tuto skutečnost v zákonné lhůtě správnímu orgánu ohlásit. Pokud tak ovšem neučiní
a nastanou skutečnosti, které nasvědčují tomu, že stav nouze nadále netrvá nebo byl ukončen, je
na správním orgánu, aby tyto skutečnosti prokázal. V projednávané věci však nebylo prokázáno,
že žalobce dávku pobíral neprávem, zejména co do okolností prodeje a koupě motorových
vozidel a výše finanční pomoci od rodičů.
[7] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně se žalovaný (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 4. 9. 2012, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby s ohledem na skutkovou a právní provázanost řízení ve
věcech žalobce vedených u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 82/2012, sp. zn. 4 Ads
55/2012 a v nyní projednávané věci byla tato podle §39 odst. 1 s. ř. s. spojena do společného
řízení, a to z důvodu vhodnosti a procesní ekonomie.
[8] Co do merita věci stěžovatel namítal, že svědeckými výpověďmi rodičů žalobce bylo
potvrzeno, že rodiče půjčili žalobci finanční prostředky na zakoupení vozidla značky Renault,
které bylo následně zaregistrováno na žalobce a je v jeho vlastnictví; ve spise ve věci vedené pod
sp. zn. 4 Ads 55/2012 je založena rovněž příslušná smlouva o půjčce. Vlastnické právo žalobce
k motorovým vozidlům bylo podle přesvědčení stěžovatele náležitě prokázáno výpisem z registru
motorových vozidel a tvrzení žalobce a jeho rodičů jako svědků byla shledána jako účelová
a nevěrohodná. I kdyby vozidla nebyla ve vlastnictví žalobce, byla tato žalobcem užívána trvale
a bezplatně, a žalobce by tak sice býval byl po právní stránce nemajetným, po faktické stránce by
však býval byl materiálně zabezpečen a nenacházel by se v hmotné nouzi ve smyslu §2 a 3
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatel zdůraznil faktickou možnost bydlení v bytě
o velikosti 3+1, který je rovněž právně ve vlastnictví rodičů, jakož i trvalé, výlučné a bezplatné
užívání motorových vozidel, čímž dochází k přímému majetkovému obohacení žalobce.
Vzhledem k tomu, že dávka byla žalobci přiznána na základě zavádějících tvrzení, a proto
vyplácena neoprávněně, vznikla po jejím odebrání povinnost vrátit přeplatek na dávce v souladu
s ustanovením §51 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatel je přesvědčen, že
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost,
jakož ani pro nedostatek důvodů; lze sice mít zato, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
krajského úřadu je neúplné nebo kusé, nicméně nikoli do takové míry, která by zakládala jeho
nepřezkoumatelnost. Krajský soud měl v této souvislosti projevit určitou míru shovívavosti, jeho
rozsudek se podle stěžovatele vyznačuje přepjatým formalismem.
[9] Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 14. 9. 2012 žalobce poukázal na to, že stěžovatel
uvedl v kasační stížnosti chybné datum narození žalobce, a jako žalobce tedy označil zcela jinou
osobu. Zdůraznil, že vozidlo zn. Renault bylo zakoupeno z prostředků rodičů, nejednalo se
o půjčku; pakliže by došlo k jeho prodeji, výtěžek by připadl rodičům. Mezi žalobcem a jeho
rodiči rovněž nebyla nikdy uzavřena smlouva o půjčce, jak uvádí stěžovatel, a žalobce není
vlastníkem vozidla. Toto vozidlo není registrováno na jeho osobu, a i pokud v minulosti na
žalobce registrováno bylo, nebyl povinen jej uvádět v prohlášení o majetku. Důrazně se ohradil
proti tvrzení, že svědecké výpovědi jeho rodičů byly správními orgány shledány účelovými
a nevěrohodnými, jakož i že motorová vozidla užíval výlučně pro svoji potřebu; tato vozidla
užívali jeho rodiče a žalobci je pouze zapůjčovali, zejména pro účely dojíždění za nimi. Na
podporu svých tvrzení doložil vyjádření svého otce z téhož dne, ve kterém tento potvrdil
argumentaci syna ohledně financování a možností dispozice s vozidlem, jakož i skutečnosti, že
nikdy nebyla uzavřena smlouva o půjčce a vozidlo nebylo užíváno výlučně žalobcem.
[10] V replice k vyjádření žalobce ze dne 27. 9. 2012 stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že
osoba žalobce byla v kasační stížnosti řádně ztotožněna, a to i přes uvedení nesprávného data
narození.
[11] V duplice k replice stěžovatele ze dne 23. 10. 2012 žalobce znovu poukázal na právní
vadu kasační stížnosti, spočívající v uvedení nesprávného data narození, kterou podle jeho
přesvědčení nebylo lze zhojit dodatečným vyjádřením v replice, a kasační stížnost by měla být
z tohoto důvodu zamítnuta.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná jeho zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované
pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[13] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. písm. a) tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popřípadě je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle písm. d)
téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[14] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že neshledal důvody pro spojení řízení ve
věcech žalobce vedených u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 82/2012 (uložení
povinnosti vrátit přeplatek na doplatku na bydlení), sp. zn. 4 Ads 55/2012 (odnětí příspěvku na
živobytí, přezkum rozhodnutí krajského úřadu ze dne 20. 6. 2011, č. j. KUZL 40028/2011)
a v nyní projednávané věci, jak stěžovatel navrhoval. Podle §39 odst. 1 s. ř. s. „samostatné žaloby
směřující proti témuž rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu
usnesením spojit ke společnému projednání.“ Zatímco totiž v nyní projednávané věci je předmětem
přezkumu rozhodnutí o uložení povinnosti vrátit přeplatek na příspěvku na živobytí,
v uvedených řízeních bylo předmětem přezkumu odnětí této dávky (sp. zn. 4 Ads 55/2012),
resp. uložení povinnosti vrátit přeplatek na doplatku na bydlení jako jiné dávce pomoci v hmotné
nouzi (sp. zn. 4 Ads 82/2012), tedy rozhodnutí po právní stránce vycházející z jiných ustanovení
zákona, resp. odlišná co do druhu dávky. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutková
provázanost řízení, kdy předmětem dokazování ve všech řízeních byla míra finanční a jiné
podpory žalobce ze strany rodičů, jakož i otázka vlastnictví či dispozice s motorovými vozidly.
[15] V této souvislosti lze poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 8. 2009, č. j. 7 Afs 66/2008 – 80 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu dostupná z: ), v němž zdejší soud judikoval, že „ke spojení podle §39
odst. 1 s. ř. s. se hodí věci, které buď spolu skutkově souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Ke spojení se však
nehodí věci, kde přezkoumání zákonnosti rozhodnutí v jedné věci vytváří teprve předpoklady pro posouzení
zákonnosti rozhodnutí v jiné věci, byť se obě věci týkají týchž účastníků řízení a zdánlivě spolu skutkově
souvisejí.“ V nyní projednávané věci se jedná o obdobnou situaci, kdy rozhodnutí o odnětí dávky,
které bylo učiněno předmětem přezkumu v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Ads 55/2012, teprve
vytvářelo předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení povinnosti vrátit přeplatek na příspěvku
na živobytí, které je předmětem přezkumu ve věci nyní projednávané. Po právní stránce se pak
jedná o dvě různá rozhodnutí, vydaná na základě různých ustanovení zákona a vycházející
z posouzení do jisté míry odlišných kritérií.
[16] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel namítal, že svědeckými výpověďmi rodičů žalobce bylo potvrzeno, že rodiče
půjčili žalobci finanční prostředky na zakoupení vozidla značky Renault, které bylo následně
zaregistrováno na žalobce a je v jeho vlastnictví. Vlastnické právo žalobce k motorovým
vozidlům bylo podle přesvědčení stěžovatele správním orgánem prvního stupně náležitě
prokázáno výpisem z registru motorových vozidel a tvrzení žalobce a jeho rodičů jako svědků
byla shledána jako účelová a nevěrohodná. I kdyby vozidla nebyla ve vlastnictví žalobce, byla tato
žalobcem užívána trvale a bezplatně, a žalobce by tak sice býval byl po právní stránce
nemajetným, po faktické stránce by však býval byl materiálně zabezpečen a nenacházel by se
v hmotné nouzi ve smyslu §2 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatel zdůraznil, že
v řízení bylo třeba zohlednit faktickou možnost bydlení v bytě o velikosti 3+1, který je rovněž
právně ve vlastnictví rodičů, jakož i trvalé, výlučné a bezplatné užívání motorových vozidel, čímž
dochází k přímému majetkovému obohacení žalobce. Žalovaný je přesvědčen, že rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně je přezkoumatelné v souladu s požadavky zákona, a rozsudek
krajského soudu se proto vyznačuje přepjatým formalismem.
[18] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[19] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 Ads 55/2012 – 44,
kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 9. 2. 2012, č. j. 57 A 85/2011 – 26, jímž bylo zrušeno rozhodnutí krajského úřadu ze dne
20. 6. 2011, č. j. KUZL 40028/2011, ve věci odnětí příspěvku na živobytí žalobci, zdejší soud
judikoval, že „příjemce příspěvku na živobytí nelze bez dalšího považovat za osobu, která již podle §3 odst. 4
zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, není v hmotné nouzi, jenom proto, že užívá byt a motorové
vozidlo, jež jsou ve vlastnictví jeho rodičů, a že v době pobírání příspěvku na živobytí jeho výdaje přesahovaly jeho
zjištěné příjmy.“ V odůvodnění rozsudku dospěl ohledně dokazování v řízení před správními
orgány k závěru , že „nebylo doposud spolehlivě prokázáno, že u žalobce, jehož zjištěné příjmy nedosahovaly
částky živobytí, byly v rozhodné době takové celkové sociální a majetkové poměry, které mohly i po úhradě
odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb.“
(...) „Žalobcem potvrzená pomoc poskytovaná mu jeho rodiči po odejmutí příspěvku na živobytí tedy nepředstavuje
důkaz způsobilý doložit, že rodiče mu pravidelně poskytovali stravu a peněžní výpomoc i v rozhodné době přede
dnem 1. 1. 2011, kdy žalobce tuto dávku pobíral a k zajištění alespoň základních životních podmínek tak
nepotřeboval pomoc od jiné osoby.“
[20] Zdejší soud v citovaném rozsudku konkretizoval, že žalobce bydlel v rozhodné době
v bytě o velikosti 3+1, který je v osobním vlastnictví rodičů a který užíval na základě nájemní
smlouvy s nimi; tento byt sice mohl být využit ke zvýšení příjmu formou podnájmu jiné osobě,
k tomu by nicméně potřeboval písemný souhlas rodičů jako pronajímatelů, který nebyl udělen.
Stejně tak, pokud měsíční příjmy žalobce činily v době pobírání příspěvku na živobytí v průměru
5680 Kč, zatímco jeho výdaje dosahovaly průměrné výše více než 7000 Kč měsíčně, pak tato
skutečnost sama o sobě „nebyla způsobilá doložit, že výživa a ostatní základní osobní potřeby žalobce byly
dostatečně zajištěny jeho rodiči či jinými blízkými osobami nebo že s ohledem na celkové majetkové poměry žalobce
ho nebylo možné považovat za osobu v hmotné nouzi.“ Zdejší soud konstatoval, že pokud ve správním
řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že žalobce v rozhodné době získal i jiné než jím uvedené
příjmy, nebylo možno učinit závěr, podle něhož se dosavadní příjemce příspěvku na živobytí
může bez této dávky obejít. Pokud pak odvolací orgán učinil závěr o možnosti zvýšení příjmu
žalobce vlastním přičiněním spočívajícím v prodeji osobních vozidel, která na něho byla
evidována, pak „se měly orgány pomoci v hmotné nouzi zabývat otázkou vlastnictví osobních automobilů, které
byly na žalobce registrovány v době, kdy pobíral příspěvek na živobytí. V tomto směru totiž nestačilo vycházet
z výpisů z registru silničních vozidel, které jsou založeny ve správním spise, neboť v nich je žalobce uveden jen jako
provozovatel těchto vozidel.“ Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uzavřel, že správní orgány
spolehlivě neprokázaly, že žalobce v rozhodné době prokazatelně neprojevoval dostatečnou
snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním a že ho tudíž podle §3 odst. 1 písm. c) zákona
o pomoci v hmotné nouzi nelze považovat za osobu v hmotné nouzi; správní orgány nedostály
požadavkům §3 a §50 odst. 3 správního řádu.
[21] Od závěrů citovaného rozsudku ze dne 15. 11. 2012 se Nejvyšší správní soud nemá
důvodu odchýlit ani v nyní projednávané věci.
[22] Podle §51 zákona o pomoci v hmotné nouzi „jestliže příjemce dávky přijímal dávku, ačkoliv
musel z okolností předpokládat, že tato dávka byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší částce, než náležela, nebo
jestliže dávka byla přiznána nebo její výše stanovena na základě nepravdivých, neúplných nebo zkreslených údajů,
sdělených příjemcem, je povinen částky neprávem přijaté vrátit.“
[23] Podle §3 správního řádu „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu
s požadavky uvedenými v §2.“ Podle §50 odst. 3 téhož zákona „správní orgán je povinen zjistit všechny
okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je
správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho,
komu má být povinnost uložena.“
[24] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu v napadeném
rozsudku, který co do skutkové stránky věci odpovídá rovněž závěru výše citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu, totiž že správní orgány v projednávané věci nedostály požadavkům
§3 a §50 odst. 3 správního řádu, a porušily tak zásadu materiální pravdy, kterou je třeba na
danou věc aplikovat. Správní orgány nezjistily stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné
pochybnosti, a v potřebném rozsahu; nezjistily všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch žalobce jako toho, komu měla být uložena povinnost vrátit přeplatek na příspěvku
na živobytí; dostatečným způsobem neprokázaly, že žalobce jako příjemce příspěvku na živobytí
přijímal tuto dávku, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že tato dávka byla v období prosinec
2008 až prosinec 2010 vyplácena neprávem nebo ve vyšší částce, než náležela, jakož ani, že
příspěvek na živobytí byl přiznán nebo jeho výše stanovena na základě nepravdivých, neúplných
nebo zkreslených údajů sdělených žalobcem. Správní orgány proto nebyly za takto nedostatečně
zjištěného skutkového stavu oprávněny uložit žalobci povinnost vrátit částky příspěvku na
živobytí vyplacené za období prosinec 2008 až prosinec 2010 s tím, že tyto byly vyplaceny
neprávem.
[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud v napadeném rozsudku dospěl ke
správnému závěru, že v řízení nebyl prokázán rozsah finanční výpomoci rodičů žalobci, jakož ani
jejich výdaje na žalobcovo stravování. Ze spisové dokumentace se přitom podává, že rozsah
podpory nebyl relevantním způsobem prokazován a správními orgány nebyl vymezen ani
v přibližné výši. Z úředního záznamu ze dne 4. 5. 2011 vyplývá, že ohledně rozporu mezi příjmy
a výdaji žalobce bylo záměrem správního orgánu prvního stupně provádět další dokazování, při
ústním projednání věci se však na vyjasnění těchto skutečností nedostalo a správní orgán
následně od dalšího dokazování bez dalšího upustil poté, co žalobce odmítl poskytnout
součinnost. Nejvyšší správní soud potvrzuje, že tyto údaje byly specifikovány toliko neurčitě
a nebyla věnována pozornost ani jejich právní kvalifikaci, tedy zda se jednalo o dar, půjčku,
úhradu za jiná plnění poskytnuté rodičům žalobcem či jiný právní titul Ztotožňuje se se závěrem
krajského soudu, že majetkové poměry žalobce nebyly zjištěny a vyhodnoceny v souladu
s požadavky §15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož „pro účely tohoto zákona se
celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala. Při
posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než
vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké.“
[26] Pakliže v rozhodném období bylo na žalobce (postupně) registrováno celkem šest
motorových vozidel a správní orgány považovaly za nevěrohodnou argumentaci žalobce a jeho
rodičů, že tyto byly pořízeny rodiči a z jejich finančních prostředků, a zůstaly proto po celou
dobu v jejich vlastnictví, pak tento svůj vývod byly správní orgány povinny přesvědčivě
odůvodnit, k čemuž jim mohlo sloužit mimo jiné vyžádání si podrobnějších údajů z registru
silničních vozidel, jak konstatoval krajský soud. Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, který v této souvislosti směrem k žalobci toliko konstatoval, že „neuvěřil Vašemu
tvrzení o tom, že registrovaná vozidla byla vlastnictvím Vašich rodičů“ (s. 2, druhý odstavec zdola), nelze
v tomto ohledu vyhodnotit jinak než jako zcela nedostatečné. Stejně tak, pokud správní orgány
dospěly k závěru, že žalobcovy měsíční příjmy byly v rozhodném období vždy podstatně nižší
než jeho výdaje, přičemž rozdíl hradili rodiče, pak byly povinny věnovat péči dalšímu dokazování,
zda tento rozdíl skutečně hradili rodiče žalobce či z jakých (dalších) prostředků byl tento rozdíl
pokrýván. V této souvislosti lze poukázat na podezření, jehož řádným prokázáním či vyvrácením
se však správní orgány blíže nezabývaly, totiž že žalobce si v rozhodném období přivydělával
prací u kamaráda v autobazaru ve Vsetíně, tyto dodatečné příjmy však v rámci řízení o dávky
pomoci v hmotné nouzi v rozporu s §49 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi neoznámil.
Pakliže správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí toliko konstatoval, že
„Vaše vysvětlení, že vše, co je navíc, hradí rodiče, správní orgán prvního stupně neuspokojilo“ (s. 2, první
odstavec zdola), pak takové vypořádání této zásadní skutečnosti rozhodné pro uložení povinnosti
vrátit přeplatek na dávce, a to za poměrně dlouhé období dvou let, nelze než označit za
nedostatečné. Správní orgány tak odpovídajícím způsobem nevyhodnotily celkové sociální
a majetkové poměry žalobce ve smyslu §3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle
něhož „orgán pomoci v hmotné nouzi může v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není
osoba, jejíž celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na
bydlení zaručit dostatečné zajištění její výživy a ostatních základních osobních potřeb.“
[27] Lze proto uzavřít, že krajský soud dospěl ke správnému závěru, že správní orgány
v projednávané věci pochybily v procesu dokazování, když toto bylo provedeno v nedostatečném
rozsahu a provedené důkazy spolu navíc obsahově nekorespondují. Závěr správních orgánů, že
žalobce není osobou v hmotné nouzi, resp. že žalobce jako příjemce příspěvku na živobytí
přijímal tuto dávku, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že tato dávka byla v období prosinec
2008 až prosinec 2010 vyplácena neprávem nebo ve vyšší částce, než náležela, nebo že příspěvek
na živobytí byl přiznán nebo jeho výše stanovena na základě nepravdivých, neúplných nebo
zkreslených údajů, sdělených žalobcem, byly správní orgány povinny prokázat, což se však
v projednávané věci nestalo. Dokazování pak bylo nedostatečné rovněž co do účasti žalobce na
veřejné či dobrovolnické službě žalobce, když v napadeném rozhodnutí krajského úřadu je toliko
odkázáno na poučení žalobce o povinnosti vykonávat veřejnou službu ze dne 8. 4. 2009 (s. 3 třetí
odstavec), přičemž v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se bez dalšího uvádí, že od
července 2009 byl příspěvek na živobytí snížen i z důvodu nevykonávání dobrovolnické či
veřejné služby.
[28] Nad rámec výše uvedeného je třeba poukázat na definiční prvek přeplatku na dávce ve
smyslu §51 zákona o pomoci v hmotné nouzi, totiž znak zavinění, kdy neoprávněné přijímání
dávky muselo vykazovat zavinění ze strany žalobce jako příjemce, a to alespoň ve formě
nevědomé nedbalosti. V řízení před správními orgány bylo třeba postavit najisto, že bylo dáno
zavinění žalobce, jakož i příčinná souvislost mezi tímto zaviněním a skutečností, že příspěvek na
živobytí byl vyplácen a žalobcem přijímán neprávem. Ani v tomto směru nebylo správními
orgány provedeno odpovídající dokazování a vyhodnocení relevantních skutečností, když správní
orgány byly povinny zkoumat, zda příspěvek na živobytí byl žalobcem zaviněně přijímán
v rozporu se zákonem, a to po celou dobu, za níž bylo vrácení přeplatku uloženo. Správní orgány
nedostály svým zákonným povinnostem, pokud žalobci v nyní přezkoumávaných rozhodnutích
s odkazem na předcházející rozhodnutí o odnětí dávky toliko paušálně uložily povinnost vrátit
veškeré částky na dávce vyplacené s tím, že dávka byla přiznána na základě nepravdivých,
neúplných nebo zkreslených údajů, sdělených žalobcem v prohlášení o celkových sociálních
a majetkových poměrech (s. 2, třetí odstavec zdola napadeného rozhodnutí krajského úřadu).
Správní orgán prvního stupně zkoumání znaku zavinění rovněž zcela opomenul, když
v odůvodnění svého rozhodnutí na základě skutkové argumentace více méně převzaté ze
svého předcházejícího rozhodnutí o odnětí dávky bez dalšího dovodil a vůči žalobci vyslovil, že
„jste tedy pobíral dávku pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí neoprávněně. Máme zato, že byla
naplněna podmínka pro vznik přeplatku dle ustanovení §51 zákona o pomoci v hmotné nouzi.“ Takové
odůvodnění rozhodnutí není v souladu s požadavky zákona, neboť správní orgány nedostály
povinnosti uvést v odůvodnění rozhodnutí důvody výroku, zejména pak úvahy, kterými se řídily
při hodnocení podkladů rozhodnutí a výkladu právních předpisů, jak ukládá §68 odst. 3
správního řádu.
[29] Vzhledem k výše uvedenému se tak Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit s námitkou
stěžovatele, že svědeckými výpověďmi rodičů žalobce bylo dostatečně prokázáno, že rodiče
žalobci půjčili finanční prostředky na zakoupení vozidla značky Renault, a že toto vozidlo žalobce
následně nabyl do svého vlastnictví. Tyto skutečnosti by patrně nebylo lze dostatečným
způsobem dovodit ani ze smlouvy o půjčce, jejíž existence je navíc mezi účastníky sporná. Jak
bylo uvedeno výše, vlastnické právo žalobce k motorovým vozidlům nebylo náležitě prokázáno,
když správní orgány si za tímto účelem neopatřily dostatečné údaje z registru motorových vozidel
a tento závěr neprokázaly ani jiným odpovídajícím způsobem. Vzhledem k nedostatečnému
dokazování pak nebylo možno dospět ani k závěru o tom, že i kdyby žalobce býval byl po právní
stránce nemajetný, po faktické stránce by býval byl materiálně zabezpečen a nenacházel se
v hmotné nouzi; ani pro takové tvrzení nelze ve spisové dokumentaci nalézt dostatečnou oporu.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí správních orgánů
jsou nezákonná pro vady řízení. Napadený rozsudek se nevyznačuje přepjatým formalismem, jak
se domnívá stěžovatel, který navíc sám uznává, že odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského
úřadu je neúplné nebo kusé, přičemž však je přesvědčen, že nikoli do takové míry, která by
zakládala jeho nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud je nucen uzavřít, že vady napadeného
rozhodnutí krajského úřadu ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, které
s ním z hlediska soudního přezkumu tvoří jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, publikováno pod
č. 534/2005 Sb. NSS nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007,
č. j. 4 As 48/2007 – 80), jsou takové povahy, že způsobují jeho nezákonnost.
[30] Pro úplnost lze dodat, že pokud žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne
14. 9. 2012, jakož i duplice k replice stěžovatele ze dne 23. 10. 2012 poukazoval na to, že
stěžovatel uvedl v kasační stížnosti nesprávné datum jeho narození, a jako žalobce tedy označil
zcela jinou osobu, pak tato chyba v psaní nemohl mít žádný vliv na posouzení věci, neboť jak ze
samotné kasační stížnosti, tak i z ostatní spisové dokumentace je identita žalobce zjevná
a nepochybná.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[31] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, žalobou napadeného rozhodnutí krajského
úřadu, jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a další spisové
dokumentace k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto
není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[32] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalobci žádné důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly, přičemž
z jeho strany rovněž nebyly žádné náklady řízení uplatněny, žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu