ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.130.2010:98
sp. zn. 4 Ads 130/2010 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. C., zast. JUDr.
Janou Graňákovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 10, Český Těšín, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2010, č. j. 34 Ad 10/2010 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Janě Graňákové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 960 Kč, která jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 24. 4. 2008, č. X, podle čl. 48 odst. 1 nařízení Rady (EHS)
1408/71 ze dne 14. 6. 1971, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby,
osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství
(dále jen „nařízení“), zamítla žádost žalobce o plný invalidní důchod ze dne 13. 9. 2006.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle čl. 48 odst. 1 nařízení platí, že na
instituci členského státu se nebude požadovat, aby přiznala dávky odpovídající dobám splněným
podle předpisů, které provádí, jestliže délka těchto dob nedosahuje jednoho roku. Doby
zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se přitom
podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení
č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva o sociálním zabezpečení“) považují za doby zabezpečení
toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a
Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Žalobce na území České
republiky nezískal po 31. 12. 1992 žádnou dobu pojištění, a proto bylo rozhodnuto o nepřiznání
plného invalidního důchodu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí a v jejím doplnění žalobce namítl nesprávnost závěru
žalované o nezískání žádné české doby pojištění, neboť do ní mu podle jeho názoru musí
být započteno období výkonu vazby a trestu odnětí svobody od 24. 1. 1994 do 24. 10. 1998,
které si odpracoval, jak vyplývá z potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 14. 11. 2008.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2010, č. j. 34 Ad 10/2010 - 81, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud
uvedl, že podle §5 odst. 1 písm. l) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), jsou pojištění účastny osoby
ve výkonu trestu odnětí svobody zařazené do práce. Právní úprava platná do dne 31. 12. 1995
pak pro účast na důchodovém zabezpečení vyžadovala zaměstnání, které zakládalo nemocenské
pojištění. Podle potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 7. 11. 2007, 11. 8. 2008 a 14. 11. 2008
však žalobce nebyl po dobu výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen,
a proto mu tato doba nemohla být započítána do české doby pojištění. Není přitom rozhodné,
že žalobce nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a ve vazbě zaměstnán z důvodu nedostatku
pracovních příležitostí, neboť zákon k této skutečnosti neumožňuje přihlédnout.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti stěžovatel namítl nezákonnost napadeného rozsudku.
Podle čl. 48 odst. 1 nařízení a čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení totiž získal po dni
31. 12. 1992 českou dobu pojištění, kterou podle potvrzení příslušné věznice a jím předložené
zprávy odpracoval v období od 24. 1. 1994 do 24. 10. 1998. Za účelem doložení této skutečnosti
navrhoval provedení svého výslechu a opatření evidenčního listu důchodového pojištění.
Uvedené období se mu tak započítává do české doby pojištění, v důsledku čehož splnil všechny
podmínky pro přiznání českého plného invalidního důchodu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti nenapadl rozhodnutí o odmítnutí žaloby nebo o zastavení
žalobního řízení, nýbrž v ní brojil proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Proto ve stížnostní
námitce tvrzená nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu odpovídá důvodu kasační
stížnosti uvedenému v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nikoliv důvodu podle písm. e) téhož
ustanovení, na který stěžovatel odkázal.
Českou dobou pojištění po 31. prosinci 1995 je podle §11 odst. 1 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění doba účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1 písm. a) až l) a v)
a odst. 2, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné. Při splnění této podmínky jsou
tedy podle §5 odst. 1 písm. l) zákona o důchodovém pojištění účastny pojištění také osoby
zařazené k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě. Za dobu
pojištění před 1. lednem 1996 se s určitými výjimkami považují doby zaměstnání získané
podle předpisů platných před tímto dnem, jak vyplývá z §13 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění. Podle předchozí právní úpravy byli důchodového zabezpečení účastni též zaměstnanci
v pracovním poměru, který zakládal nemocenské pojištění (§6 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 2
věty první zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení). Na základě zmocnění obsaženého
v §177a odst. 2 tohoto právního předpisu pak bylo ve vyhlášce č. 149/1988 Sb.,
kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, stanoveno, které osoby měly v důchodovém
zabezpečení práva a povinnosti jako zaměstnanci v pracovním poměru a za jakých bližších
podmínek se na tomto zabezpečení účastnily. Mezi takové osoby podle §58 odst. 1 a 5 vyhlášky
č. 149/1988 Sb. náleželi také odsouzení a obvinění ve vazbě, kteří v době výkonu trestu odnětí
svobody nebo vazby byli zařazeni k pravidelnému výkonu prací. Účast na důchodovém
zabezpečení přitom vznikala dnem zařazení k pravidelnému výkonu prací a zanikala dnem
odvolání z jejich výkonu. Důchodové zabezpečení se nevztahovalo na odsouzené a obviněné
ve vazbě, kteří prováděli jen příležitostné práce, jejichž výkon nezakládal nemocenské pojištění.
Podle současné i předchozí právní úpravy tedy českou dobu pojištění (zaměstnání) získali
pouze ti vězni, kteří byli ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby zařazeni k pravidelnému
výkonu prací. V dané věci však podle potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 7. 11. 2007,
11. 8. 2008 a 14. 11. 2008 stěžovatel v době výkonu vazby od 24. 1. 1994 do 23. 1. 1995
ani v době navazujícího výkonu trestu odnětí svobody od 24. 1. 1995 do 24. 10. 1998 z důvodu
nedostatku pracovních příležitostí nepracoval a tak mu ani nebyl vystaven evidenční list
důchodového pojištění. Stěžovatel měl v řízení před krajským soudem možnost kdykoliv doložit
své tvrzení o odpracování vazby a trestu odnětí svobody, což však neučinil, a proto s ohledem
na uvedená potvrzení vězeňské správy nelze krajskému soudu vytýkat neprovedení jeho výslechu.
Je tedy nepochybné, že stěžovatel v období od 24. 1. 1994 do 24. 10. 1998, v němž vykonával
vazbu a trest odnětí svobody, nebyl zařazen k výkonu žádných prací, a tudíž nemohl získat
českou dobu pojištění. Ve shodě s krajským soudem je dále nutné konstatovat, že zákon
neumožňuje přihlížet k důvodům, pro které osoby ve výkonu trestu odnětí svobody či vazby
nepracovaly, a proto není podstatné, že v daném případě tak tomu bylo kvůli nedostatku
pracovních příležitostí. Žádnou českou dobu pojištění stěžovatel nezískal ani v jiném období
po 31. 12. 1992 či před tímto datem, v důsledku čehož nesplnil podmínky pro přiznání plného
invalidního důchodu z českého systému důchodového pojištění stanovené nařízením a Smlouvou
o sociálním zabezpečení. Za této situace již nebylo zapotřebí posuzovat zdravotní stav
stěžovatele za účelem zjištění, zda byl invalidní, nebo nikoli. Uvedenou právní otázku tedy krajský
soud posoudil správně, a proto důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl
v dané věci naplněn.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a správnímu orgánu
takové právo ve věcech důchodového pojištění nepřísluší.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2010, č. j. 34 Ad 10/2010 - 61,
byla stěžovateli ustanovena zástupkyní pro řízení o žalobě advokátka JUDr. Jana Graňáková.
Ustanovená advokátka je oprávněna zastupovat stěžovatele také v řízení o kasační
stížnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hotové
výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§120 a §35 odst. 8 věta první s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud proto přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů
v celkové výši 960 Kč, která se skládá z částky 500 Kč za jeden úkon právní služby
(podání kasační stížnosti ze dne 28. 7. 2010 podle §7, §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), z částky 300 Kč za s tím související režijní paušál (§13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.) a z částky 160 Kč odpovídající
20 % dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna podle zvláštního právního předpisu
odvést z odměny za zastupování a náhrady, jež byly vyjmenovány (§35 odst. 8 věta druhé s. ř. s.).
Odměnu za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. však Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni nepřiznal,
neboť ta zastupovala stěžovatele v žalobním řízení, takže s projednávanou věcí byla dostatečně
obeznámena a první poradu s klientem nebylo třeba konat. Navíc zástupkyně stěžovatele
uskutečnění tohoto úkonu právní služby ničím nedoložila. Odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu