ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.161.2008:101
sp. zn. 4 Ads 161/2008 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Pra ze ze dne 26. 2. 2008, č. j.
4 Ca 11/2006 - 31,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č. j. 4 Ca 11/2006 - 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 6. 2006, č. j. 2006/19265 -442, bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně podané proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci (dále „úřad práce“)
ze dne 26. 1. 2006, č. j. OLA -1439/2006-CO, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným
prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyně vyřazena ode dne 18. 1. 2006 z evidence uchazečů
o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce podle ustanovení §30 odst. 2 písm. e)
a odst. 3 a §31 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění po zdějších předpisů,
neboť se nedostavila ve stanoveném termínu na úřad práce, a to bez vážných důvodů ve smyslu
§5 písm. c) tohoto zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu. Namítala
v ní nepřezkoumatelnost odůvodnění pro nedostat důvodů a pro porušení čl. 4 odst. 4 ústavního
zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního
pořádku České republiky (dále „Listina základních práv a svobod“). Tvrdila, že platí,
že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šet řeno jejich podstaty a smyslu
a interpretace zákonné normy nesmí být natolik restriktivní, aby se dostala do rozporu se zásadou ústavnosti.
Za protiústavní žalobkyně považovala skutečnost, že se žalovaný nevyrovnal s jejím tvrzením
uvedeným v odvolání ohledně retroaktivity prvoinstančního rozhodnutí. Na nepřípustnost
retroaktivity účinků rozhodnutí úřadu práce odkazovala v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 7. 2004, č. j. 7 A 83/2002 – 79, a dodala, že ustanovení §30 odst. 4
zákona o zaměstnanosti je s ohledem na toto rozhodnutí protiústavní. Požádala proto soud,
aby podal u Ústavního soudu návrh na jeho zrušení. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný
nedodržel lhůtu pro vydání odvolacího rozhodnutí stanovenou §71 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovanému nesvědčily důvody uvedené v §71
odst. 3 písm. a) a b) tohoto zákona; lhůta činila 30 dnů a uplynula dne 18. 4. 2006.
Z tohoto důvodu podala žalobkyně dne 26. 5. 2006 žalobu proti nečinnosti žalovaného.
Dne 12. 6. 2006 obdržela rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2006. Ohledně tohoto postupu
žalobkyně poukazovala na „dvojí metr“, jímž žalovaný hodnotil na jedné straně jednodenní
zpoždění žalobkyně, za nějž byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, a na straně druhé
jeho vlastní zmeškání lhůty pro vydání rozhodnutí, které hodnotil jako právně bezvýznamné
a nevyvodil z něj žádné důsledky. Postupem žalovaného rovněž došlo k porušení §36 odst. 3
správního řádu, neboť žalobkyni nebylo umožněno vyjádřit se před vydáním odvolacího
rozhodnutí k jeho podkladům. Žalobkyně neakceptovala názor žalovaného, který tento postup
odůvodnil odkazem na ustanovení §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť v daném případě
žalovaný postupoval podle §90 odst. 5, který explicitně vylučuje ustanovení odst. 1 - 4.
V souvislosti s tvrzením žalovaného, že mu „není dána možnost, aby v rámci správního uvážení
posoudil, zda uchazeče o zaměstnání z evidence…vyřadí, či nikoli“ žalobkyně uvedla,
že podle tohoto přístupu by tedy výsledkem řízení bylo nutně vydání rozhodnutí o vyřazení.
Bylo by pak otázkou, co je předmětem správního uvážení a co je obsahem dokazování, je-li
výsledek vždy předem dán. Právo žalobkyně vyjádřené v §36 sp rávního řádu by bylo na základě
tohoto přístupu pouhým formalismem. Zásadní procesní vada, kterou žalobkyně shledala v řízení
o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, spočívala v nenaplnění obou obligatorních
podmínek, které jsou předpokladem pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Těmito
podmínkami jsou maření součinnosti ve smyslu §31 zákona o zaměstnanosti a absence vážných důvodů
podle §5 odst. c) uvedeného zákona. Vytýkané řízení nemělo být vůbec zahájeno, jelikož nedošlo
ke splnění druhé podmínky, totiž absenci vážných důvodů. Za jeden z vážných důvodů, který
vedl k záměně data, žalobkyně považovala svůj psychický stav, v jehož důsledku měla sníženou
koncentraci. Tento vážný důvod měl být podřazen pod §5 písm. c) bod 6 zákona o
zaměstnanosti. V dané souvislosti žalobkyně konstatovala, že pakliže žalovanému nepostačovalo
pouhé tvrzení žalobkyně o její psychické situaci, měl si ve smyslu §50 odst. 2 správního řádu
opatřit lékařský posudek. Druhý vážný důvod spatřovala ve zdravotním stavu sv ého
devítiměsíčního dítěte, o nějž pečovala jako samoživitelka, a které v dané době trpělo
salmonelózou. Tento vážný důvod měl být podřazen pod §5 písm. c) bod 1 zákona. V rozporu
s provedenými důkazy pak žalovaný učinil závěr, že k argumentům žalobkyně nebylo možné
přihlédnout vzhledem k ustanovení §82 odst. 4 správního řádu. Tento závěr učinil žalovaný
v rozporu se skutečností, neboť žalobkyně uvedla veškeré argumenty již v prvostupňovému
řízení dne 20. 1. 2006 a nikoliv až v řízení odvolacím. Žalobkyně namítala, že v zákoně o
zaměstnanosti není uvedena povinnost uchazeče o zaměstnání předem se omluvit v situaci, kdy
se uchazeč nemůže dostavit na úřad práce ve sjednaný termín. V této souvislosti upozornila
rovněž na nepřiměřeně krátkou pětidenní lhůtu k vyjádření stanovenou jí správním orgánem, o
které byla navíc mylně pracovnicí úřadu práce informována, že je to lhůta daná zákonem.
Konečně žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že doložka „vypraveno dne“ se
vyznačuje na vyhotovení rozhodnutí, které se zakládá do spisu, neboť tento závěr je v rozporu
s ustanovením §71 odst. 2 písm. a) správního řádu, z něhož vyplývá, že se vyznačuje na poštovní
zásilce. Z těchto důvodů navrhla žalobkyně, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. 4 Ca 11/2006 – 31, žalobu
zamítl s tím, že v postupu správních orgánů obou stupňů neshledal pochybení. V odůvodnění
soud konstatoval, že žalobkyně sama uvedla, že se v termínu na pracovní úřad nedostavila,
neboť si zaměnila datum schůzky, a namísto 18. 1. 2006 si poznamenala datum 20. 1. 2006.
Svým vyjádřením pak pouze poukázala na svoji osobní, finanční a zdravotní situaci (salmonelu
dítěte, svůj psychický stav), kterou však nijak nedoložila a neuvedla ani jiné vážné důvody
podle §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Za této situace postupoval správní orgán v souladu
se zákonem, jestliže dospěl k závěru, že se žalobkyně nedostavila na úřad práce bez vážného
důvodu ve smyslu §5 písm. c) uvedeného zákona a dopustil a se tak maření součinnosti
podle §31 písm. d) zákona. Rovněž v odvolacím řízení nebyly žalobkyní doloženy žádné
skutečnosti, které by bylo možné hodnotit jako vážné důvody ve smyslu uvedeného ustanovení.
Žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti odůvodnění žalovaného a současně porušení čl. 4
odst. 4 Listiny základní práv a svobod soud nepřisvědčil. Konstatoval, že rozhodnutí bylo řádně
odůvodněno, byly uvedeny důvody výroku, podklady, z nichž bylo vycházeno, úvahy
kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení, i to jakým způsobem se vyrovnal s námitkami
žalobkyně. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, který se k namítanému porušení čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod nevyjádřil, neboť žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje porušení
tohoto ustanovení. Soud rovněž neshledal §30 odst. 4 zákona o zaměstnanosti rozporný
s Ústavou České republiky, a nepodal proto návrh Ústavnímu soudu na jeho zrušení. Namítaná
protiústavnost rozhodnutí, které podle žalobkyně působilo nepřípustně retroaktivně,
nebyla soudem akceptována, neboť správní orgán postupoval v souladu s požadavky uvedenými
v §30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Namítané procesní vady pak neměly vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, protože skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí stanovené
lhůty, nemělo vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Jelikož žalovaný vycházel ze stejných
skutečností jako orgán prvostupňový, nebylo nutné postupovat podle §36 odst. 3 správního
řádu, a dát žalobkyni možnost vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný
si rovněž nebyl povinen opatřit posudek o zdravotním stavu žalobkyně, či jejího dítěte,
neboť ustanovení §5 písm. c) bod 6 zákona o zaměstnanosti ukládá tuto povinnost uchazeči
o zaměstnání, nikoli správnímu orgánu. V souvislosti s dalšími procesními postupy,
jako bylo stanovení lhůty pro vyjádření k zahájení správního řízení, či umístění doložky
„vypraveno dne“, se soud ztotožnil se stanoviskem žalovaného, že tyto skutečnosti nemohly
mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu, neboť se jedná o formální postup správního
orgánu při řízení ve věci. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002, soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Uvedla, že se nedostavila na sjednanou schůzku u úřadu práce, neboť si zaměnila data 20. 1. 2006
a 18. 1. 2006 uvedená v průkazu uchazeče o zaměstnání. K tomuto omylu došlo na základě
její snížené koncentrace, která byla zapříčiněna psychickou situací a péčí o nemocné dítě.
O těchto skutečnostech stěžovatelka bezodkladně po zjištění záměny data informovala
dne 19. 1. 2006 úřad práce. Mimo tyto okolnosti byla stěžovatelka v den sjednané schůzky
přítomna na soudním jednání, o čemž spravila úřad práce dne 20. 1. 2006. V této souvislosti
uvedla, že považovala jednání u soudu (Okresního soudu v Olomouci ve věci
sp. zn. 11 C 240/2004) za přednější před schůzkou na úřadu práce. Ze své schůzky
by se však přesto předem omluvila, kdyby nedošlo k záměně v datu konání schůzky. Svůj omyl
však zjistila až den poté, přičemž se ihned omluvila na úřadu práce. Dále stěžovatelka odkázala
na §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti a uvedla, že vážné důvody zde jmenované pod body 1.
až 6. jsou výčtem taxativním, kdežto pod bodem 7 se jedná o výčet demonstrativní. Mezi důvody
spadající pod bod 7 lze proto počítat i řadu důvodů osobního charakteru, mezi nimi i účast
na jednání u okresního soudu. Vzhledem k tomu, že prvoinstančnímu správnímu orgánu sdělila
tuto skutečnost již 20. 1. 2006, byl s touto skutečností srozuměn již od počátku správního řízení.
Měl-li úřad práce za to, že tuto skutečnost řádně neprokázala a nedo ložila, měl ji vyzvat
k doplnění, což však neučinil. Stěžovatelka se domnívala, že zákon o zaměstnanosti požaduje
úmyslné maření součinnosti s úřadem práce jako podmínku vyřazení z evidence,
čehož se však vzhledem k výše uvedenému nedopustila, neboť jí v tom bránily vážné osobní
důvody ve smyslu §5 písm. c). Těmito vážnými důvody byl jednak omyl v datu schůzky
zapříčiněný jejím psychickým stavem, dále účast na soudním jednání a konečně nezbytná péče
o nemocné dítě do 4 let věku, jemuž musela složitě koordinovat zajištění péče vzhledem k účasti
na soudním řízení. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že je samoživitelkou,
a že se sama aktivně snaží hledat zaměstnání. V této souvislosti se jí jevil restriktivní výklad
zákonných ustanovení, který vůči ní aplikoval úřad práce, v rozporu s intencemi zákonodárce.
Namítala, že se soud v přezkumu napadeného rozhodnutí nedostatečně vypořádal
s jejími výhradami vůči zákonnosti tohoto rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené,
proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatelkou tvrzená neúmyslnost
jejího jednání není relevantním důvodem, neboť zákon o zaměstnanosti nevyža duje pro naplnění
skutkové podstaty maření součinnosti s úřadem práce, podle ustanovení §31 písm. d) zákona
o zaměstnanosti, úmyslné jednání uchazeče o zaměstnání. Pro posouzení věci nebyla rozhodující
ani sociální situace stěžovatelky, ani psychická zátěž, či skutečnost, že si práci aktivně
sama hledala a nezneužívala postavení uchazeče o zaměstnání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
nepředložila žádný vážný důvod ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, bylo povinností
úřadu práce vyřadit ji z evidence. Toto rozhodnutí pak bylo srozumitelně, jednoznačně a jasně
odůvodněno. K námitce stěžovatelky, že se nedostavila na úřad práce vzhledem k mylně
poznačenému datu, žalovaný uvedl, že tato skutečnost není vážným důvodem podle §5 písm. c)
zákona o zaměstnanosti. Stěžovatelka měla věnovat dostatečnou pozornost poznamenání
si správného data, aby řádně splnila svoji povinnost. Účast na soudním jednání rovněž
nebylo možno zohlednit jako vážný důvod podle uvedeného ustanovení. Nadto žalovaný
konstatoval, že délka soudního jednání zpravidla nepřekračuje jednu hodinu, a stěžovatelka
se proto mohla bez problémů dostavit i na jednání na úřadu práce, když již byla v souvislosti
s účastí na soudním řízení ve městě, kde sídlí i úřad práce. Nelze proto souhlasit s tvrzením
stěžovatelky, že soudní jednání mělo přednost před účastí na schůzce na pracovním úřadu,
jelikož stěžovatelka měla dostatek časového prostoru k vyřízení obou záležitostí v jeden den.
Žalovaný konstatoval, že pokud si je uchazeč o zaměstnání vědom toho , že se nebude schopen
dostavit v dohodnutý termín na úřad práce, je vhodné, aby se předem domluvil na jiný termín
jednání. Pokud tak uchazeč neučiní „má oznamovací povinnost podle §27 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti a povinnost do 8 kalendářních dnů skutečnost rozhodnou doložit úřadu práce“.
Jestliže tak neučiní, je úřad práce povinen jej sankčně vyřadit z evidence. V případě stěžovatelky
žalovaný neshledal za prokázané v zákonné lhůtě takové důvody, které by ji oprostili
od její povinnosti dostavit se osobně na úřad práce dne 18. 1. 2006. Žalovaný neakceptoval
námitku stěžovatelky, že v daný den musela pečovat o dítě do 4 let, protože jak sama stěžovatelka
uvedla, byla v daný den na soudním jednání, a mohla se tedy dostavit i na jednání na úřadu práce.
Důvodem, proč tak neučinila, bylo, že si nesprávně poznačila datum schůzky. Ze spisového
materiálu vyplývá, že se stěžovatelka na úřad dostavila i následujícího dne po zmeškané schůzce
tj. 19. 1. 2006. Byla si tedy schopná zajistit péči o dítě i na tento den, aby mohla úřad kontaktovat
osobně. Žalovaný i soud se s výhradami stěžovatelky vypořádali řádně, a námitka
vůči tomu byla ze strany stěžovatelky nedůvodná. Žalovaný uzavřel, že pokud by za dané situace
akceptoval uvedený postup stěžovatelky a nevyřadil by ji z evidence uchazečů o zaměstnání,
dopustil by se nezákonného postupu. Trval na tom, že rozhodnutí obou správních orgánů
i soudu byla věcně správná a zákonná. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
V reakci na vyjádření žalovaného podala dne 30. 10. 2008 stěžovatelka repliku,
v níž uvedla, že ačkoli ustanovení §31 písm. d) zákona o zaměstnanosti explicitně nejmenuje
úmysl jako jednu z podmínek maření součinnosti s úřadem práce, výkladem lze dospět k závěru,
že se musí jednat o úmyslné jednání. Stěžovatelka oponovala konstatovaní žalovaného,
že si dne 19. 1. 2006 zajistila péči o dítě, a uvedla, že tohoto dne péči o syna zajištěnu neměla,
a byla nucena se na výzvu úřadu práce dostavit i se svým nemocným dítětem. N esouhlasila
se závěrem žalovaného, neboť u ní existovaly vážné důvody ve smyslu §5 písm. c) zákona
o zaměstnanosti. Důvodem byla zejména péče o nezletilé dítě nesoucí v sobě zvýšený stres,
v kumulaci s aktuálními úředními povinnostmi, zdravotními problémy a existenčními starostmi.
V důsledku okolností spojených s péčí o dítě pak stěžovatelka pro nedostatečnou koncentraci
zaměnila data plánované návštěvy úřadu práce. S ohledem na tyto skutečnosti a na skutečnosti
dříve uvedené v kasační stížnosti trvala stěžovatelka na svých podáních a navrhla,
aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
zákona č. 150/2002, soudního řádu správní ho, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Stěžovatelka
se v kasační stížnosti explicitně dovolávala důvodů podle §103 odst. 1 písm. a). Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala i z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 24. 11. 2005 podala
stěžovatelka na úřad práce žádost o zprostředkování zaměstnání.
Dne 18. 1. 2006 měla stěžovatelka sjednánu schůzku se zprostředkovatelkou na úřadu
práce. Tohoto dne se stěžovatelka nedostavila.
Dne 19. 1. 2006 se na úřad práce stěžovatelka dostavila s tím, že se zmýlila v datu
sjednané schůzky.
Stejného dne, tedy 19. 1. 2006, vydal úřad práce oznámení o zahájení správního řízení
z moci úřední č. j. OLA-1511/2005 ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
pro maření součinnosti s úřadem práce bez vážných důvodů. Důvodem zahájení tohoto řízení
bylo, že se stěžovatelka nedostavila na úřad práce v den sjednané schůzky dne 18. 1. 2006
bez vážných důvodů ve smyslu zákona o zaměstnanosti.
Dne 20. 1. 2006 se stěžovatelka vyjádřila k zahájenému řízení. Tvrdila, že se na sjednanou
schůzku na úřadu práce nedostavila, neboť se nedopatřením zmýlila v datech uvedených
v průkazu uchazeče o zaměstnání. Zaměnila si řadovou číslovku 18. uvedenou v horním datu
s číslovkou 20. ve druhém datu, a omylem si toto datum poznamenala jako termín schůzky.
Dne 19. 1. 2006 zjistila svůj omy l, když zpracovávala podklady o své sociální situaci pro návrh
na osvobození od soudních poplatků. Ihned proto telefonicky kontaktovala úřad práce,
aby se omluvila, a krátce na to se k vyřešení vzniklé situace na úřad práce dostavila. Stěžovatelka
uvedla, že se u ní nejednalo o úmysl, ale o nedopatření způsobené záměnou dat. Konstatovala,
že je v současné době samoživitelkou dítěte, které trpí salmonelou, a vzhledem ke své sociální
situaci je plně odkázána na sociální dávky. Nadto trpí značnou psychickou zá těží, neboť vede
desítky soudních sporů se zaměstnavatelem, přičemž jednoho z nich se dne 18. 1. 2006 účastnila
u Okresního soudu v Olomouci. Uvedla, že si sama aktivně hledala zaměstnání a nezneužívala
svého postavení uchazeče o zaměstnání.
Dne 26. 1. 2006 vydal Úřad práce v Olomouci rozhodnutí, jímž byla stěžovatelka
vyřazena ode dne 18. 1. 2006 z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti
s úřadem práce podle ustanovení §30 odst. 2 písm. e) a odst. 3 a §31 písm. d) zákona o zaměstnanosti, neboť se nedostavila bez vážných důvodů ve smyslu §5 písm. c) tohoto zákona
ve stanoveném termínu na úřad práce.
Proti tomuto rozhodnutí podala dne 13. 2. 2006 stěžovatelka odvolání. Uvedla,
že nesouhlasí s výrokem rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost z nedostatku důvodů
a pro porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základní práv a svobod, neboť při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a interpretace
zákonné normy nesmí být natolik restriktivní, aby se dostala do rozporu se zásadou ústavnosti.
Stěžovatelka namítala, že rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
je rozhodnutím konstitutivním, a jako takové nemůže rušit dříve založené vztahy zpětně,
s účinností před vydáním rozhodnutí. V tomto bodě odkázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 7. 2004, č. j. 7 A 83/2002 – 79. Správní orgán podle stěžovatelky porušil
ustanovení §68 odst. 3 správního řádu, neboť výklad právního předpisu, jímž se řídil
„ust. §ř odst. 7 cit zák.“ [zřejmě míněn §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti, pozn. soudu],
byl nesprávný. Správní orgán tímto nesprávným postupem „vyloučil“ z dokazování návrhy
a námitky stěžovatelky. Stěžovatelka přitom sdělila správnímu orgánu jiné vážné důvody,
které zapříčinily její omyl v termínu schůzky se zprostředkovatelem, když uvedla složitou situaci,
ve které se nacházela, a která s sebou přinášela značnou psychickou zátěž. Stanovenou pětidenní
lhůtu pro vyjádření se k zahájenému řízení považovala stěžovatelka za nepřiměřeně krátkou.
Uvedla, že když nedostatečnou délku lhůty namítala pracovnici správního orgánu, bylo jí sděleno,
že se jedná o lhůtu zákonnou. Toto tvrzení ovšem odporuje ustanovení §39 správního řádu.
Stěžovatelka shledala postup správního orgánu v rozporu s ustanovením §36 odst. 1 správního
řádu, neboť správní orgán ji usnesením nestanovil v souladu s §76 správního řádu lhůtu, dokdy
může činit své návrhy. Pojem řádný způsob omluvy vyslovený v rozhodnutí
zde podle stěžovatelky neměl být použit, protože zákon o zaměstnanosti nestanoví povinnost
omluvit se předem. Proto i omluva dodatečná byla v tomto smyslu řádná. Stěžovatelka uvedla,
že realizovaná návštěva u zprostředkovatele práce dne 18. 1. 2006 by v jejím případě byla čistě
formální, neboť úřad práce pro ni k tomuto dni neměl vhodné pracovní místo. Z uvedených
důvodů nepovažovala postup správního orgánu za správný a navrhla napadené rozhodnutí
změnit tak, že se z evidence uchazečů o zaměstnání nevyřazuje.
Dne 30. 4. 2006 stěžovatelka připojila své vyjádření k odvolacímu řízení.
V tomto vyjádření doplnila, že správní orgán prvního stupně uvedl v dopise směřovaném
stěžovatelce nesprávný předpis a ustanovení, když uvedl §57 zrušeného zákona č. 71/1967 Sb.,
na místo platného §88 zákona č. 500/2004 Sb. Dále tvrdila, že správní orgán prvého stupně
měl věc předložit nejpozději do dne 16. 3. 2006 žalovanému. Podle §93 správního řádu
se i na řízení prováděné odvolacím orgánem vztahuje ustanovení §71 tohoto zákona. Odvolací
orgán proto nedodržel tuto lhůtu, která uplynula dne 18. 4. 2006. Podle stěžovatelky žalovaný
nesplnil svoji povinnost uloženou mu §36 odst. 3 správního řádu, neboť jí nedal možnost
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
Dne 2. 6. 2006 žalovaný rozhodnutím č. j. 2006/19265- 442, podané odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že námitku stěžovatelky
o nepřípustnosti rušení dříve založených právních vztahů z pětně před vydání rozhodnutí
nelze s ohledem na ustanovení §30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti akceptovat. Žalovaný
neshledal vytýkané vady rozhodnutí ohledně nevypořádáni se se všemi námitkami
za natolik závažné, že by mohly mít vliv na soulad rozhodnutí s právními předpisy,
nebo správnost rozhodnutí ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 správního řádu. Neztotožnil
se s tvrzením stěžovatelky, že tímto nedostatečným vypořádáním se s námitkami a návrhy
bylo porušeno ustanovení §68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný uvedl, že z odůvodnění
napadeného rozhodnutí vyplynulo, že se úřad práce zabýval námitkami stěžovatelky,
ale skutečnosti uvedené v písemném vyjádření ze dne 20. 1. 2006 vyhodnotil jako právně
bezvýznamné. Žalovaný konstatoval, že zákon o zaměstnanosti nevyžaduje pro naplnění
skutkové podstaty maření součinnosti úmyslné jednání, a taková interpretace stěžovatelky
tedy nebyla správná. Úřadu práce rovněž není dána možnost posoudit, zda uchazeče
o zaměstnání vyřadit či nikoliv, neboť jakmile jsou naplněny zákonné podmínky, je tak nucen
učinit z úřední povinnosti. Pro posouzení věci není rozhodující ani vážná sociální situace
stěžovatelky, ani psychická zátěž, ba ani to, že si práci sama aktivně hledala a nezneužívala
svého postavení uchazeče. V souvislosti s tvrzenou účastí na soudním jednání a problémy
se zajištěním péče o syna v den schůzky žalovaný konstatoval, že k tomuto argumentu
nebylo možné s ohledem na ustanovení §82 odst. 4 správního řádu přihlédnout,
neboť tuto skutečnost mohla stěžovatelka uplatnit již v průběhu prvoinstančního řízení,
což ovšem neučinila. Otázka přiměřenosti lhůt k provedení úkonu je plně věcí volného uvážení
správního orgánu a v daném případě nebylo prokázáno, že by stanovená pětidenní lhůta
poškodila stěžovatelku. Nedodržení formy usnesení pro určení lhůty k provedení úkonu
nelze považovat za vadu, o níž by bylo lze mít za to, že mohla mít vliv na soulad napadeného
rozhodnutí s právními předpisy nebo na jeho správnost, proto k ní žalovaný nepřihlédl.
K námitce stěžovatelky uvedené ve vyjádření ze dne 30. 4. 2006 ohledně ustanovení §36 odst. 3
žalovaný uvedl, že v souladu s §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, se podle §36 odst. 3
postupuje pouze v situaci, kdy se jedná o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím
orgánem, k čemuž v tomto případě nedošlo. Další námitky uvedené ve vyjádření
byly sice oprávněné, ovšem pro správnost napadeného rozhodnutí právně bezvýznamné.
Žalovaný proto uzavřel, že stěžovatelka nedoložila žádný vážný důvod pro svoje nedostavení
se k úřadu práce ve smyslu ustanovení §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, svým jednáním
proto naplnila skutkovou podstatu maření součinnosti s úřadem práce. Úřad práce postupoval
v souladu s platnou právní úpravou, když stěžovatelku vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání.
Z uvedených důvodů žalovaný odvolání stěžovatelky zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí.
Podle §30 odst. 2 písm. e ) zákona o zaměstnanosti uchazeče o zaměstnání úřad práce
z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážných důvo dů maří
součinnost s úřadem práce (§31).
Podle §31 písm. d) uvedeného zákona uchazeč o zaměstnání maří součinnost s úřadem
práce, jestliže se nedostaví na úřad práce ve stanoveném termín u bez vážných důvodů
[§5 písm. c)].
Podle §5 písm. c) citovaného zákona spočívají vážné důvody v 1. nezbytné osobní péči
o dítě ve věku do 4 let, 2. nezbytné osobní péči o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě
ve věku do 18 let, 3. nezbytné osobní péči o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu
nebo částečně bezmocnou fyzickou osobu starší 80 let, pokud s uchazečem o zaměstnání trvale
žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se ne vyžadují, jde-li o osobu,
která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou, 4. docházce dítěte
do předškolního zařízení a povinné školní docházce dítěte, 5. místě výkonu nebo povaze
zaměstnání druhého manžela, 6. zdravotních důvodech, které podle lékařského posudku brání
vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s úřadem práce při zprostředkování
zaměstnání, nebo 7. jiných vážných osobních důvodech, například etických, mravních
či náboženských, které uchazeč o zaměstnání doloží a prokáže.
Mezi účastníky bylo nesporné, že se stěžovatelka nedostavila v termín smluvené schůzky
dne 18. 1. 2006 na pohovor se zprostředkovatelkou zaměstnání na Úřad práce v Olomouci.
Sporné naopak bylo posouzení důvodů, které vedly u stěžovatelky k neúčasti na tomto pohovoru.
Zákon situaci, kdy se uchazeč o zaměstnání nedostaví na úřad práce ve stanoveném termín u,
hodnotí jako maření součinnosti s úřadem práce, jenž je zákonem sankcionováno vyřazením
z evidence uchazečů o zaměstnání. Maření součinnosti se však uchazeč nedopustí, existovaly-li
u něj vážné důvody uvedené v §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Stěže jní otázkou
pro posouzení této věci je, zda stěžovatelka naplnila tyto podmínky uvedené v ustanovení
§5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, které vylučují hodnocení jednání jako maření součinnosti
s úřadem práce, a zda správní orgán postupoval v řízení v souladu se zákonnými požadavky.
Úřad práce, žalovaný i Městský soud v Praze neshledaly důvody, které stěžovatelka
předložila, vážnými důvody ve smyslu uvedeného ustanovení zákona. Nejvyšší správní soud
se s tímto hodnocením neztotožnil.
Stěžovatelka dne 19. 1. 2006 kontaktovala nejprve telefonicky a následně i osobně úřad
práce s omluvou, že se předchozího dne nedostavila na smluvenou schůzku. Uvedla, že důvodem
byl omyl spočívající v chybném poznačení data, jenž byl zapříčiněn její špatnou psychickou situací
a nutností nezbytné péče o dítě do 4 let věku, které aktuálně trpělo salmonelózou. Následujícího
dne 20. 1. 2006 oznámila úřadu práce, že se dne 18. 1. 2006 nemohla dostavit na úřad práce,
neboť se toho dne účastnila soudního jednání. Úřad práce tyto stě žovatelkou tvrzené skutečnosti
neakceptoval jakožto vážné důvody ve smyslu zákona, přičemž shledal stěžovatelkou tvrzené
skutečnosti bez právního významu. Obdobně vyložili uvedené důvody žalovaný a Městský soud
v Praze, a to jednak s poukazem na skutečnost, že stěžovatelka tyto tvrzené skutečnosti
nijak nedoložila, ačkoli to §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti vyžaduje, a jednak z důvodu
nerelevantnosti tvrzených skutečností pro věcné posouzení.
Předem je třeba předeslat, že zákon o zaměstnanosti označuje za maření součinnosti
s úřadem práce situaci, kdy se uchazeč o zaměstnání bez vážných důvodů nedostaví na úřad práce
ve stanoveném termínu. Výčet vážných důvodů obsažený v §5 pís m. c) zákona o zaměstnanosti
je toliko výčtem demonstrativním, neboť jiné vá žné osobní důvody jsou poměrně širokým
pojmem a neomezují se jen na příklady v tomto ustanovení uvedené.
Stěžovatelka uvedla, že primárním důvodem jejího nedostavení se na úřad práce byl omyl
v poznačení data schůzky. Tato informace ovšem nemůže být brána bez zřetele k ostatním
skutečnostem, které stěžovatelka uvedla. Takto izolovaně by se skutečně ono opomenutí jevilo
jako pouhá nepozornost, která by nemohla být posouzena jako vážný důvod ve smyslu §5
písm. c) zákona o zaměstnanosti. Nicméně právě takto , odděleně od osobní, rodinné a sociální
situace stěžovatelky, nemohou být jednotlivé skutečnosti posuzovány, ale musejí být chápány
v souvislosti s ostatními relevantními okolnostmi. Teprve při zasazení do celistvého pohledu
na situaci stěžovatelky, a s ohledem k němu, mělo být ono opomenutí interpretováno
a hodnoceno. Tímto způsobem ovšem žalovaný nepostupoval.
Ohledně tvrzené psychické situace stěžovatelky Nejvyšší správní soud konstatuje,
že tato skutečnost měla být úřadem práce vyložena jako oznámení o zdravotním stavu ve smyslu
§5 písm. c) bod 6 zákona o zaměstnanosti. V případě tohoto ustanovení zákona není na místě
požadavek doložení tvrzených skutečností. Tuto podmínku uvádí explicitně pouze ustanovení
§5 písm. c) bod 7, body 1-6 ji (doložení skutečností) pro přípustnost tvrzení vážného důvodu
nestanoví. Bod 6 uvádí, že je nutné toto tvrzení prokázat na podkladě lékařského posudku,
nicméně není zřejmé, že by povinnost tento posudek doložit ležela pouze na uchazeči,
a že by jej byl uchazeč povinen bezprostředně bez dalšího vyzvání ze strany úřadu práce
předložit. Minimálně pro tuto nezřetelnost zákonného ustanovení a v souladu se základní
zásadou správního řízení uvedenou v §3 správního řádu (Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje
správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti , a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2. ), měl úřad práce, či posléze žalovaný vyzvat
stěžovatelku k doložení svého tvrzení, aby dostál požadavku na zjištění stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán však na toto tvrzení stěžovatelky
nijak nereagoval. Tímto postupem se jednání, či spíše nejednání správního orgánu dostalo
do rozporu s §2 odst. 2, neboť svojí nečinností nevyho věl požadavku ochrany oprávněných
zájmů účastníka správního řízení, a uvedeného §3 správního řádu, neboť se správní orgán
aktivně nesnažil zjistit skutečný stav věci.
Obdobně je tomu v případě tvrzení stěžovatelky ohledně nutnosti péče o dítě.
Tento důvod je zcela zřejmě podřaditelný pod bod 1 §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti,
u kterého opět není uchazeči stanovena povinnost doložit své tvrzení. Správní orgán
v tomto bodě desinterpretoval ustanovení zákona a veškeré stěžovatelkou uváděné důvody
shledal jako tvrzení o jiných vážných důvodech ve smyslu §5 písm. c) bod 7 s tím, že dané
argumenty nemohl považovat za právně relevantní, neboť je stěžovatelka v souladu s požadavky
zákona nedoložila. Je pravdou, že stěžovatelka uvedla, že byla v daný den na soudním jednání
a péči o dítě tedy musela mít zajištěnu jinou osobou, přesto správní orgány měly tuto skutečnost
v rámci správního posouzení zjistit, či vyzvat stěžovatelku k jejímu doložení. Takováto okolnost
mohla v daném případu dokreslit celkovou situaci stěžovatelky, a být důležitou součástí
hodnocení, zda se u ní nevyskytovaly jiné vážné důvody. Nadto povinnost doložit tvrzenou
nutnost péče o dítě opět ustanovení §5 písm. c) bod 1 nevyžaduje.
Účast stěžovatelky na soudním řízení by bylo bez pochybn ostí možno označit
za jiný vážný důvod ve smyslu §5 písm. c) bod 7. Ačkoliv stěžovatelka toto svoje tvrzení
ve stanovené lhůtě nedoložila v souladu s požadavky bodu 7 zákona, tuto skutečnost oznámila
správnímu orgánu již 20. 1. 2006, tedy šest dní před vy dáním rozhodnutí o vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání. Správní orgán měl proto v souladu s výše uvedenou zásadou správního
řádu uvedenou v ustanovení §3 správního řádu vyzvat stěžovatelku k jejímu prokázání.
V tomto bodu lze současně odkázat na zásadu správního řízení vyslovenou v §4 odst. 2
správního řádu, kterou se měl správní orgán řídit, neboť se jedná o obecný požadavek kladený
na postup orgánu ve správním řízení: správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě
přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je -li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené
osoby potřebné. Jestliže tedy v daném případě stěžovatelka tvrdila důvod, který měl zřejmou
souvislost s jejím nedostavením se k jednání na úřadu práce, a svým důsledkem by měl zásadní
vliv na závěr správního rozhodnutí, bylo povinností správního orgánu poučit stěžovatelku
o nutnosti doložení této tvrzené skutečnosti. Obdobně se vyslovil Ústavní soud v nálezu
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04, č. 139 , když uvedl: Správní orgán je ze zákona povinen
chránit práva a zájmy občanů (§3 odst. 1 správního řádu) a také jim posk ytovat pomoc a poučení,
aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§3 odst. 2 správního řádu) . Správní orgán
byl však v dané situaci zcela pasivní, a ačkoli si byl, či měl být vědom skutečnosti, že tvrzená účast
na soudním jednání by byla vážným důvodem ve smyslu zákona, neposkytl stěžovatelce poučení,
že neprokáže-li toto své tvrzení, nebude k němu přihlíženo.
Správní orgán ani u jednoho z uvedených důvodů neprojevil snahu o zjištění skutečného
stavu věci, a bez dalšího vyslovil závěr, že uvedené skutečnosti nejsou relevantními právními
důvody. Nevyzval rovněž stěžovatelku k prokázání svého tvrzení, že se sama aktivně snažila
hledat zaměstnání a bez předchozího zprostředkování úřadem práce chodila na pracovní
pohovory. I tyto skutečnosti mohly a měly být podkladem pro rozhodnutí. Osobnost uchazeče
a jeho případná snaha aktivně hledat zaměstnání je bezpochyby jedním z hodnotících kritérií
při posuzování jiných vážných důvodů.
Nejvyšší správní soud shledal v postupu správních orgánů přepjatý formalistní přístup,
který je v rozporu se základními zásadami správního řízení mimo jiné i se zásadou vyslovenou
v §2 odst. 4 správního řádu: Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem
a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při roz hodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Veřejným zájem, který plní, a základní funkcí, kterou zastává úřad práce,
je zprostředkování zaměstnání. K tomuto účelu má veškerá činnost úřadu vést. Správní orgán
proto měl pro zajištění této své primární funkce před vydáním rozhodnutí o vyřazení zjišťovat
veškeré relevantní okolnosti, které by svědčily pro případné vážné důvody na straně uchazeče,
neboť účelem činnost úřadu práce je zprostředkovat uchazečům zaměstnání a nikoli je vyřazovat.
(Tento postup je krajním opatřením a nikoli běžným nástrojem řešení agendy úřadu práce.)
Nečinil-li tak, dopustil se porušení zásady vyslovené v §2 odst. 3 správního řádu, které uvádí,
že: správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu
v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek
stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu . Kumulace důvodů uvedených stěžovatelkou
by při prokázání a doložení vedla k závěru, že zde existovaly minimálně důvody uvedené v §5
písm. c) bod 7 záko na o zaměstnanosti. Správní orgán však v rozporu s uvedenými zásadami
správního řízení nepostupoval tak, aby zjistil skutečný stav věci a neprojevil žádnou součinnost
s účastníkem řízení, či ohled k jeho oprávněným zájmům.
Jak se již dříve vyslovil Ústavní soud v citovaném ústavním nálezu: pokud správní orgány
ve správním řízení pouze důsledně vyžadují plnění povinností ze strany občanů a nedbají přitom o ochranu
jejich zájmů, je výrazem tohoto postupu přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikovan é zdůvodňování
zjevné nespravedlnosti, a tím dochází k porušení čl. 36 Listiny .
Při celkovém hodnocení přístupu správních orgánů obou stupňů lze konstatovat,
že zvolily velice restriktivní a formalistní výklad zákonných ustanovení,
který se však svým dopadem dostal do rozporu se základními zásadami správního řízení. Veřejná
správa je primárně a především službou veřejnosti a nikoli samonaplňující se činností. Stanovený
účel a cíl fungování toho kterého správního orgánu proto musí být vždy etalonem při posuzování
výkonu činnosti daného správního orgánu. Veřejnou službou, kterou vykonává úřad práce,
je prostředkování zaměstnání na trhu práce. K tomuto svému cíli, by proto měla vždy primárně
vést veškerá činnost tohoto orgánu. V daném případě měl správní orgán přistupovat
ke stěžovatelce způsobem, který by naplňoval výše uvedená kritéria. Úřad práce
je vždy před vydáním rozhodnutí o vyřazení z evidence povinen založit své rozhodnutí
na podkladě zjištění skutkového stavu, která nevzbuzují pochybnosti, neboť jen takto zjištěný
skutkový stav může být základem pro rozhodnutí, u kterého je přijaté řešení v souladu s veřejný m
zájmem a odpovídající okolnostem daného případu. Správní orgány proto měly
především přistupovat ke stěžovatelce vstřícně a snažit se pochopit její situaci ve svém celku.
Teprve při komplexním poznání situace stěžovatelky, která by bez pochybností značila, že došlo
k maření činnosti úřadu práce bez vážných důvodů, ji mohl správní orgán vyřadit z evidence
uchazečů o zaměstnání. Správní orgán však neprojevil žádnou aktivní snahu po seznámení
se s důvody, které stěžovatelka uváděla pro vysvětlení její nepřítomnosti na úřadu práce
ve stanoveném termínu. I bez ohledu na případné hodnocení těchto důvodů, lze konstatovat,
že správní orgány v tomto nedostály výše uvedeným požadavkům správního řádu. Nadto důvody,
které stěžovatelka uváděla, by při jejich prokázání měly relevantní dopad na okolnosti
jejího opomenutí, a jako takové měly ve správním orgánu zbudit pochybnosti o naplnění
podmínek maření součinnosti s úřadem práce.
V dané souvislosti lze odkázat na Nejvyšším správním soudem dříve vyslovený názor,
uvedený v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 20/2008 – 58, ve kterém uvedl:
Vždy je tedy potřeba hodnotit a řádně se zabývat všemi okolnostmi toho kterého případu. Nejvyšší správní soud
považuje na tomto místě za vhodné připomenout, že správní orgány by měly mít k problémům a potížím fyzických
a právnických osob (účastníků řízení) co možná největší pochopení a postup ovat ve vztahu k nim vstřícně
a objektivně. Ostatně také správní řád ve větě první §4 odst. 1 stanoví, že veřejná správa je službou veřejnosti.
Ve vztazích podle zákona o zaměstnanosti to platí dvojnásob - správní orgány by se zde měly snažit
nezaměstnanému co nejvíce pomoci v jeho situaci na trhu práce. Institut vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
by měl být používán pouze v případech, kdy jsou nade vší pochybnost splněny podmínky, jež zákon
o zaměstnanosti pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání stanoví. Vyřazení z evidence uchazečů
o zaměstnání totiž představuje velký zásah do sociální sféry takto vyřazeného uchazeče (úřad práce
totiž vyřazenému uchazeči již nadále neposkytuje péči pod le zákona o zaměstnanosti - nezprostředkovává pomoc
při hledání zaměstnání, vyřazený uchazeč se nemůže účastnit rekvalifikace or ganizované úřadem práce,
nemůže mu být vyplácena podpora v nezaměstnanosti ani případná podpora v rekvalifikaci) .
V případě stěžovatelky se navíc jednalo o osobu, u níž měl úřad práce brát zvláštního
zřetele k její situaci a věnovat jí zvýšenou péči ve smyslu §33 zákona o zaměstnanosti. V případě
stěžovatelky byly dány hned dva důvody uvedené v ustanovení §33 zákona,
pro které jí byl povinen úřad práce věnovat zvýšenou pozornost a to důvod uvedený
pod písm. e), neboť stěžovatelka byla fyzickou osobou pečující o dítě do 15 let věku
a podle písmene h) se přechodně ocitla v mimořádně obtížných poměrech. Úřad práce
proto měl obzvláště dbát na pomoc a snahu o pochopení situace stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že zákonný důvod pro vyřazení stěžovatelky z evidence
uchazečů o zaměstnání nebyl dán, a proto shledal rozhodnutí žalovaného nezákonným. Městský
soud v Praze nesprávně posoudil danou právní otázku ohledně existence vážných důvodů
na straně stěžovatelky ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti a ohledně zákonnosti
rozhodnutí žalovaného o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 26. 2. 2008, č. j. 4 Ca 11/2006 - 31, z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zruši l
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu nyní bude, aby o žalobě
stěžovatelky znovu rozhodl a v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti a o odměně ustanoveného zástupce
stěžovatelky rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. v novém rozhodnutí ve věci krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu