ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.17.2010:88
sp. zn. 4 Ads 17/2010 - 88
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: B. F.,
zast. Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009, č. j.
18 Cad 47/2008 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 1. 2008, č. X, podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. 6. 1971,
o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné
a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, přiznala žalobkyni od 1. 6. 2007
starobní důchod ve výši 3738 Kč měsíčně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že
pro výši důchodu byla započtena doba pojištění získaná v českém systému důchodového
pojištění v délce 5264 dní a v slovenském systému důchodového pojištění v délce 10 711 dní.
Nárok na starobní důchod žalobkyni vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve
slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu čl. 46 odst. 2 nařízení se základní a
procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných
podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítla, že žalovaná při výpočtu starobního
důchodu nesprávně postupovala podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb., když za sídlo jejího zaměstnavatele ke dni
rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (dále též „ČSFR“) nedůvodně považovala
Správu přepravních tržeb Bratislava, ačkoliv ta byla zřízena toliko jako účelová organizační
jednotka státní organizace Československé státní dráhy (dále též „ČSD“) a neměla právní
subjektivitu. K rozhodnému dni byly tedy ve skutečnosti jejím zaměstnavatelem Československé
státní dráhy, jejíž sídlo bylo na adrese Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, tedy na území České
republiky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č. j. 18 Cad 47/2008 - 19, uvedené
rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že v úplném výpisu z obchodního rejstříku je uvedena
obchodní firma ČSD se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, s datem zápisu 1. 7. 1989 a s datem
výmazu 25. 3. 1993. Dále je v něm zapsána organizační složka Kontrola přepravních tržeb
Bratislava, jejíž sídlo se nacházelo postupně na dvou adresách ve slovenském hlavním městě.
Tato organizační složka však byla z obchodního rejstříku vymazána ke dni 26. 4. 1991 a Správa
přepravních tržeb Bratislava v něm nebyla vůbec uvedena. Za této situace nelze dovodit jiný
závěr než ten, že ke dni rozdělení ČSFR bylo sídlo zaměstnavatele žalobkyně na území České
republiky, a to na adrese Praha 1, Na Příkopě 33.
Toto rozhodnutí však ke kasační stížnosti žalované Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 14/2009 - 41, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, že pro rozdělení dob zabezpečení
získaných přede dnem rozdělení ČSFR je podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. a čl. 15 odst. 1 Správního
ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním
zabezpečení č. 117/2002 Sb.m.s. ve vztahu k státní organizaci Československé státní dráhy
rozhodné sídlo příslušné organizační jednotky ČSD ke dni rozdělení ČSFR, která byla zapsána
do podnikového (obchodního) rejstříku, a nikoliv sídlo organizační složky organizační jednotky
ČSD či sídlo ČSD. Organizační útvar právnické osoby je pak podle uvedených ustanovení
mezinárodní smlouvy a správního ujednání vymezen pro potřeby rozdělení dob zabezpečení
získaných přede dnem rozdělení ČSFR územně, a nikoliv funkčně, a proto z hlediska určení sídla
zaměstnavatele ke dni rozdělení ČSFR není významné, že organizační jednotky ČSD zapsané
do podnikového (obchodního) rejstříku neměly právní subjektivitu. Žalobkyně přitom ke dni
rozdělení ČSFR pracovala u Správy přepravních tržeb Bratislava, se sídlem Bratislava,
Klemensova 8, která byla organizační jednotkou ČSD zapsanou v obchodním rejstříku. Sídlo
zaměstnavatele žalobkyně se tedy k rozhodnému dni nacházelo na území Slovenské republiky,
a proto dobu pojištění získanou přede dnem rozdělení ČSFR je zapotřebí považovat
za slovenskou dobu pojištění.
Tímto právním názorem byl krajský soud v souladu s ustanovením §110 odst. 3 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v dalším řízení vázán, a proto dospěl k závěru, že žalovaná
postupovala správně, když při stanovení výše starobního důchodu žalobkyně započetla českou
dobu pojištění jen v rozsahu 5264 dní a slovenskou dobu pojištění v rozsahu 10711 dní. Z tohoto
důvodu novým rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 18 Cad 47/2008 - 57, žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V ní namítla, že krajský
soud, byť vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, zcela nesprávně vyřešil právní
otázku, na území kterého státu měl sídlo její zaměstnavatel. Ustanovení čl. 20 Smlouvy mezi
Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení i čl. 15 Správního ujednání
totiž hovoří o sídlu zaměstnavatele. Navíc podle §8 zákoníku práce mohla být organizační
jednotka organizace zaměstnavatelem za předpokladu, že tak stanovil zvláštní předpis. Takový
předpis však neexistoval, a proto organizační složky ČSD nemohly vystupovat
v pracovněprávních vztazích vlastním jménem. Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud
ignoroval nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05, sp. zn. Pl. ÚS 4/06
a sp. zn. I. ÚS 1375/07, které se na projednávanou věc vztahovaly.
Kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Taková situace nastala i v projednávané věci, neboť Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 14/2009 - 41, zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 28. 8. 2008, č. j. 18 Cad 47/2008 - 19, přičemž v novém rozsudku ze dne 12. 11. 2009,
č. j. 18 Cad 47/2008 -57 se krajský soud zcela řídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu a učinil závěr, že sídlo zaměstnavatele žalobkyně se ke dni rozdělení ČSFR
nacházelo na území Slovenské republiky. Nutnost aplikace shora uvedených nálezů Ústavního
soudu na danou věc pak stěžovatelka v původním řízení o žalobě nenamítla, takže Nejvyšší
správní soud v tomto směru nemohl krajský soud ve zrušovacím rozhodnutí zavázat žádným
právním názorem.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009,
č. j. 18 Cad 47/2008 - 57, je nepřípustná, a proto ji podle §120 a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
odmítl. S ohledem na tento výsledek pak podle §120 a §60 odst. 3 věty první téhož zákona
nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu