ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.181.2008:41
sp. zn. 4 Ads 181/2008 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně:
Ing. D. H., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6.
2008, č. j. 21 Cad 81/2008 – 12,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2008, č. j. 21 Cad 81/2008 – 12, s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadla včas podanou kasační stížností rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2008, č. j. 21 Cad 81/2008 – 12, jímž bylo pro vady
řízení zrušeno její rozhodnutí ze dne 19. 11. 2007, č. X, a věc vrácena žalované k dalšímu řízení.
Označeným rozhodnutím žalované byla zamítnuta žádost žalobkyně o starobní důchod od 1. 1.
2006 pro nesplnění podmínek ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a
provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, s odůvodněním, že předchozí rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 20. 7. 2007 o zamítnutí žádosti žalobkyně o starobní důchod od 25. 10. 2000
převzala žalobkyně osobně dne 25. 7. 2007, avšak žádost o změnu data přiznání starobního
důchodu (od 1. 1. 2006) podala až dne 12. 9. 2007, tj. ve lhůtě delší než jakou stanoví zákon č.
582/1991 Sb. v §86 odst. 4, konkrétně lhůtu 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení k písemné žádosti o změnu data přiznání důchodu nebo jeho výplaty; pro
opožděnost podání nelze proto nové žádosti žalobkyně vyhovět, a proto byla zamítnuta.
Žalobkyni nadále náleží plný invalidní důchod.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí uváděla žalobkyně, že je poživatelkou plného
invalidního důchodu od roku 1999, dne 19. 3. 2007 podala žádost o starobní důchod ode dne
vzniku nároku, tj. od 25. 10. 2000, avšak stěžovatelka její žádost rozhodnutím ze dne 20. 7. 2007
zamítla z důvodu, že starobní důchod by byl nižší než plný invalidní důchod. Novou žádostí
ze dne 12. 9. 2007 požádala o přiznání starobního důchodu ode dne 1. 1. 2006, její žádost
však byla zamítnuta pro nesplnění podmínek ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb.
Žalobkyně však nepožadovala změnu data přiznání důchodu podle uvedeného zákonného
ustanovení, pouze si podala novou žádost o starobní důchod s jiným datem přiznání,
tudíž využila možnosti zvolit si datum přiznání starobního důchodu bez ohledu na skutečnost,
ke kterému dni ji nárok na tento důchod vznikl. Připomněla v této souvislosti, že i o plný
invalidní důchod lze žádat opakovaně. Požadovala, aby stěžovatelka rozhodla o přiznání
starobního důchodu ke dni 1. 1. 2006 a zároveň sdělila žalobkyni jeho výši.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě opakovala argumentaci použitou v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, tj. citovala ustanovení §86 odst. 4 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb.,
podle něhož může oprávněný do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení písemně požádat o změnu data přiznání důchodu nebo jeho výplaty; takovou žádost
může podat nejvýše dvakrát v případě přiznání téhož důchodu. Připomněla opět předchozí
rozhodnutí žalované ze dne 20. 7. 2007 o zamítnutí žádosti žalobkyně o starobní důchod,
které žalobkyně převzala dne 25. 7. 2007. O přiznání starobního důchodu od jiného data
(od 1. 1. 2006) požádala žalobkyně žádostí ze dne12. 9. 2007, tedy ve lhůtě delší než 30 dnů
ode dne oznámení rozhodnutí stěžovatelky o zamítnutí předchozí žádosti. Zdůraznila, že zákon
v ustanovení §86 odst. 4 písm. a) neuvádí, jakou formou lze žádat o změnu data přiznání
důchodu, před účinností tohoto ustanovení by bylo nutno takovou žádost zamítnout proto,
že o přiznání starobního důchodu již bylo pravomocně rozhodnuto a současně nejsou splněny
podmínky ustanovení §56 zákona o důchodovém pojištění. Nyní lze i po vydání pravomocného
rozhodnutí požádat o změnu data přiznání důchodu, toto právo však silně zasahuje do právní
jistoty dané právní mocí rozhodnutí a je proto časově omezeno na 30 dnů po oznámení
rozhodnutí. Stěžovatelka navrhovala zamítnutí žaloby.
Krajský soud v Ostravě provedl důkaz dávkovým spisem žalobkyně a v něm založenými
rozhodnutími, ať již o přiznání invalidního důchodu, či zamítnutí žádostí o důchod starobní,
a poté přezkoumávané rozhodnutí stěžovatelky zrušil pro vady řízení a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb.,
které přinesla novela citovaného zákona provedená zákonem č. 189/2006 Sb. (zákon
v tomto znění nabyl účinnosti 1. 1. 2007) upravuje (mimo jiné) možnost oprávněného písemně
požádat do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí ČSSZ o změnu data přiznání důchodu
nebo jeho výplaty. Smyslem novelizovaného ustanovení je umožnit pojištěnci zvolit si datum
přiznání důchodu nebo zařízení jeho výplaty při znalosti rozhodných skutečností. Do doby
účinnosti tohoto zákonného ustanovení právní nástroj k umožnění změny volby chyběl.
Dvojzměna byla přijata pro zvýšení komfortu nositelů pojištění, neboť umožňuje např. načasovat
datum přiznání starobního důchodu, zejména z důvodu sčítání „zbytku“ dnů před vznikem
nároku a po něm, nebo daným postupem uvolňovat výplatu starobního důchodu
po jejím zastavení z důvodu práce vykonávané po vzniku nároku na tento důchod,
tj. „na procenta“, apod. Podle názoru krajského soudu však smyslem a účelem dané úpravy
nebylo umožňovat oprávněným žádat o změnu data přiznání důchodu v případech, kdy žadateli
byla před tím žádost o důchod zamítnuta z jiných, než zákonem shora předvídaných důvodů.
Ustanovení §86 odst. 4 citovaného zákona proto nelze aplikovat, pokud oprávněnému
byla žádost zamítnuta z důvodů uvedených v §58 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění. Opačný postoj by byl v rozporu s větou třetí §58 uvedeného zákona, podle které dnem
úpravy výplaty důchodu pro souběh zanikají nároky na důchody, které se nevyplácejí. Žalobkyni
byla žádost rozhodnutím stěžovatelky ze dne 20. 7. 2007 zamítnuta proto, že její plný invalidní
důchod, který pobírá od roku 1999, je vyšší než důchod starobní. Toto rozhodnutí je v právní
moci a proto rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2007 nemělo být vydáno z důvodů,
na které pamatuje §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., ale proto, že nárok žalobkyně na starobní
důchod zanikl podle §58 zákona č. 155/1995 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž vyslovila nesouhlas
s právním posouzením věci krajským soudem, dovolávala se tedy důvodu kasační stížnosti
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zopakovala argumentaci uvedenou v napadeném
rozhodnutí i ve vyjádření stěžovatelky k žalobě a zdůraznila, že zákon č. 582/1991 Sb.
ve svém ustanovení §86 odst. 4 písm. a) neuvádí, jakou formou lze žádat o změnu data přiznání
důchodu. Před účinností tohoto ustanovení by bylo nutno takovou žádost zamítnout z důvodu,
že o přiznání starobního důchodu již bylo pravomocně rozhodnuto a současně nejsou splněny
podmínky ustanovení §56 zákona o důchodovém pojištění. Nyní však lze i po vydání
pravomocného rozhodnutí požádat o změnu data přiznání důchodu, žádost je však časově
omezena na 30 dnů po oznámení rozhodnutí předchozího. Žalobkyně však žádost o přiznání
starobního důchodu od jiného data podala pozdě, a proto musela být zamítnuta. Stěžovatelka
připomíná, že názor soudu, že mělo být vydáno rozhodnutí podle §58 zákona o důchodovém
pojištění (tj. zánik nároku na nižší starobní důchod z důvodu vyššího plného invalidního),
není podložen žádným výpočtem žalované, která již nezjišťovala, zda k jinému datu,
tj. k 1. 1. 2006, je starobní důchod v poměru k plnému invalidnímu důchodu nižší, když využila
možnosti rozhodnout podle §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb. Krajský soud
rovněž takový výpočet neprovedl, proto s jeho argumentací nelze souhlasit. Stěžovatelka
vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci soudem navrhovala, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a novému
rozhodnutí.
Žalobkyně v obsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti potvrdila, že o starobní důchod
žádala již jednou, a to dne 19. 3. 2007, její žádost však byla zamítnuta stěžovatelkou vzhledem
k tomu, že plný invalidní důchod (dosud pobíraný) byl ke dni 25. 10. 2000 vyšší než požadovaný
důchod starobní (§58 zákona č. 155/1995 Sb.). Žalobkyně se však dodatečně seznámila
se způsobem výpočtu výše důchodů a nabyla přesvědčení, že k datu 1. 1. 2006 by výše starobního
důchodu byla výhodnější než dosud vyplácený plný invalidní důchod, a proto podala žádost
novou. Možnost volby data přiznání důchodu bez ohledu na skutečnost, ke kterému dni jí nárok
na starobní důchod vznikl, není zákonem omezena. Výše starobního důchodu je odvislá
od získané doby pojištění a žalobkyně tudíž nežádá nic, co by překračovalo její zákonný nárok;
navíc se snažila pracovat i v době pobírání plného invalidního důchodu a po dosažení
důchodového věku a do státního rozpočtu přispívala pravidelnými odvody pojistného. Zamítnutí
žádosti o starobní důchod s použitím ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb. by chápala
v případě, že by jí starobní důchod již byl v minulosti od určitého data přiznán,
neboť jistě nelze po plátci žádat, aby měnil data důchodů již v minulosti přiznaných a opakovaně
přepočítával jejich výši. O takovou situaci však v jejím případě nejde, neboť její předchozí žádost
byla zamítnuta. Připomíná ještě, že v první žádosti o starobní důchod konkrétní datum neuváděla,
na žádosti bylo pouze uvedeno obecně „od vzniku nároku“ (v rozhodnutí ze dne 20. 7. 2007
stěžovatelka uvádí, že požádala o přiznání důchodu od 25. 10. 2000, což je v rozporu
se skutečností). Konkrétní datum požadovaného přiznání důchodu uvedla až v žádosti nové
(od 1. 1. 2006). Žalobkyně cituje ustanovení §58 zákona č. 155/1995 Sb. a v této souvislosti
vytýká krajskému soudu nesprávný výklad tohoto ustanovení, pokud v odůvodnění
svého zrušujícího rozsudku vyslovil názor, že stěžovatelka neměla vydat rozhodnutí z důvodů
ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., ale proto, že nárok žalobkyně na starobní
důchod zanikl podle §58 zákona č. 155/1995 Sb. Vyslovuje přesvědčení, že třetí věta §58 zákona
o důchodovém pojištění: „dnem úpravy výplat důchodů pro souběh zanikají nároky na důchody,
které se nevyplácejí“, se vztahuje k předvětí „jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního,
plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu ve stejné výši“. Má zato, že tuto pasáž nebere
krajský soud v úvahu, čímž je pozměněn obsah ustanovení §58 v tom smyslu,
že není již nikdy do budoucna možné o starobní důchod požádat. Přitom poslední věta
se evidentně váže k větě předchozí, tedy k situaci, kdy existuje nárok na dva přímé důchody
ve stejné výši. Odpovídá to i pojmu „úpravy výplat důchodů“ – ČSSZ by však nejspíš již žádný
výpočet důchodu neprováděla, pouze by konstatovala, že nárok na starobní důchod zanikl.
Žalobkyně dále připomíná, že stěžovatelka mohla využít zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
který umožňuje v §101 provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci tehdy,
jestliže by novým rozhodnutím bylo vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta. Je-li
jí znemožněna možnost podat žádost o starobní důchod, pro jehož nárok splnila všechny
podmínky, domnívá se, že není dodržen princip zásluhovosti a ani stěžovatelka nedostála
své zákonné povinnosti vyjadřující princip dobré zprávy a služby veřejnosti tak, jak je zakotveno
ve správním řádu. Naopak při rozhodování využívá svého nadřazeného postavení a rozhoduje
o dávkách důchodového pojištění, aniž by poskytla jakékoliv poučení či podklady
pro jejich výpočet, které nikdo jiný než ona sama nemá k dispozici. Za situace, kdy žalobkyně
až na základě osobního listu, který byl součástí rozhodnutí ze dne 20. 7. 2007, si jako laik sama
určila datum, které by pro její odchod do starobního důchodu bylo výhodnější, se stěžovatelka
touto její žádostí odmítá zabývat s odkazem na ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb.
a vykládá si jej pro sebe zjednodušujícím způsobem, ve kterém se klient ocitá v nevýhodném
postavení. Nabyla dojmu, že výklad ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb. i ustanovení
§58 zákona č. 155/1995 Sb., zaujatý stěžovatelkou, má účelově napomáhat zjednodušení
jejích činností a snižování počtu podaných žádostí o důchod. Žalobkyně naopak obě ustanovení
chápe jako zajišťovací pro situace, ve kterých již byl v minulosti stejný typ důchodu přiznán
a bylo by znovu žádáno o stejný typ dávky. Postoj správního orgánu staví žalobkyni do situace,
ve které jej nemůže přinutit, aby se výpočtem jejího důchodu vůbec zabýval. Dodává, že na rozdíl
od stěžovatelky považuje za nezákonné takové rozhodnutí, které znemožňuje získat zákonný
nárok na dávku. Ztotožňuje se s návrhem stěžovatelky, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí,
ale v tom smyslu, aby stěžovatelka rozhodla o její žádosti o starobní důchod a jeho výši vyměřila.
Jako důkaz k prokázání svých tvrzení navrhuje provést orientační výpočet starobního důchodu
ke dni 1. 1. 2006.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že je nutno napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušit pro vadu řízení, k níž Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti,
aniž by byla uplatněna v kasační stížnosti. Zjištěné pochybení jej k takovému postupu opravňuje
ve smyslu ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., podle něhož je sice Nejvyšší správní soud vázán
důvody kasační stížnosti, což však neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1
písm. c) s. ř. s.], nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
V projednávané věci jde právě o jeden z důvodů procesního charakteru, který opravňuje
Nejvyšší správní soud odchýlit se od principu vázanosti důvody kasační stížnosti a překročit
její meze.
Pro přehlednost nutno uvést, že z dávkového spisu žalobkyně vedeného stěžovatelkou
zjistil Nejvyšší správní soud, že předmětem řízení před správní orgánem byla v pořadí již druhá
žádost žalobkyně o starobní důchod, která s ní byla sepsána Okresní správnou sociálního
zabezpečení Ostrava – město dne 12. 9. 2007, v níž žalobkyně požadovala datum přiznání dávky
od 1. 1. 2006. Učinila tak poté, co její předchozí žádost o starobní důchod podaná
na téže Okresní správě sociálního zabezpečení dne 19. 3. 2007 byla rozhodnutím stěžovatelky
ze dne 20. 7. 2007 (žalobkyni doručeno dne 25. 7. 2007) zamítnuta podle ustanovení §58 zákona
č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že žalobkyní pobíraný plný invalidní důchod k datu,
od kterého žalobkyně žádala přiznání starobního důchodu, tj. k datu vzniku nároku
na požadovanou dávku (25. 10. 2000) byl vyšší (činil 7595 Kč), než by k témuž datu činil důchod
starobní (7381 Kč). S ohledem na ustanovení §58 citovaného zákona vyplácí se jen jeden
důchod, a to vyšší. Žalobkyni bylo sděleno, že nárok na starobní důchod z tohoto důvodu zanikl.
Druhou žádost žalobkyně stěžovatelka napadeným rozhodnutím zamítla pro nesplnění
podmínek ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., a to pro nedodržení lhůty 30 dnů
k jejímu podání, když stěžovatelka považovala nový požadavek žalobkyně jen za žádost o změnu
data přiznání důchodu. Žalobkyně s tímto postupem nesouhlasila a zdůrazňovala,
že nepožadovala změnu data přiznání důchodu podle stěžovatelkou uplatněného zákonného
ustanovení, pouze si podala novou žádost o starobní důchod, který jí nikdy předtím přiznán
nebyl, s datem přiznání 1. 1. 2006, a to bez ohledu na skutečnost, kdy jí nárok vznikl (po vzniku
nároku na starobní důchod při pobírání důchodu plného invalidního ještě pracovala).
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem shledal žalobu důvodnou, když dospěl
k závěru, že žalovaná zamítla žádost o starobní důchod sice správně, ale podle ustanovení,
které se na případ žalobkyně nevztahuje, neboť u žalobkyně se nejedná o žádost o změnu data
přiznání starobního důchodu, ale o novou žádost o starobní důchod. Současně uvedl, že žádost
žalobkyně o starobní důchod měla být zamítnuta z jiného důvodu, konkrétně proto, že nárok
na něj zanikl podle §58 věta třetí zákona č. 155/1995 Sb., jak o tom bylo správně rozhodnuto
stěžovatelkou v jejím předchozím rozhodnutí ze dne 20. 7. 2007. Krajský soud svůj závazný
právní názor pro stěžovatelku o nutnosti zamítnuti žádosti žalobkyně o starobní důchod
z jiného důvodu než stěžovatelkou v napadeném rozhodnutí užitého, vyslovil v odůvodnění
svého zrušujícího rozsudku tedy rozsudku, jímž žalobkyně dosáhla zrušení pro ni nepříznivého
rozhodnutí stěžovatelky (nad rámec žalobních bodů), čímž fakticky procesní postavení žalobkyně
zhoršil, neboť ji vyloučil z možnosti bránit se tomuto závěru podáním kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud připomíná, že dosavadní judikatura soudů rozhodujících ve správním soudnictví
věci důchodového pojištění sice nevylučovala, aby v případě, kdy žádost o dávku důchodového
zabezpečení byla sice zamítnuta správně, avšak z nesprávného důvodu, vyslovil na věc svůj právní
názor, avšak v takovém případě ukládala soudu žalobu zamítnout (přezkoumávané rozhodnutí
o zamítnutí žádosti potvrdit) s nově vysloveným právním názorem (srovnej R 8/1975 Sbírky
soudních rozhodnutí). Proti jeho rozhodnutí by pak žalobce měl možnost bránit se podáním
kasační stížnosti. Pokud soud volil postup opačný jde o vadu řízení, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
K vlastní kasační stížnosti stěžovatelky, týkající se aplikace §86 odst. 4 na daný případ,
Nejvyšší správní soud uvádí, že ji neshledal důvodnou; v tomto směru se ztotožňuje s právním
posouzením věci Krajským soudem v Ostravě. Je totiž rovněž přesvědčen, že ustanovení §86
odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., podle něhož může oprávněný do 30 dnů ode dne oznámení
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení písemně požádat mj. o změnu data přiznání
důchodu nebo jeho výplaty, na daný případ nedopadá. Gramatickým a logickým výkladem
tohoto ustanovení je totiž nutno dospět k závěru, že toto nové ustanovení, do zákona zařazené
s účinností od 1. 1. 2007 novelou provedenou zákonem č. 189/2006 Sb., opravňuje pojištěnce,
jemuž byl přiznán některý z důchodů, požádat do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o změnu
data přiznání tohoto důchodu nebo jeho výplaty. Vztahuje se nepochybně na změnu data dávky
již přiznané a nikoliv na situaci, kdy dávka přiznána nebyla (není vyplácena) a je o ní nově žádáno
po zamítnutí předchozí žádosti.
Po stránce věcné pak ještě zbývá Nejvyššímu správnímu soudu vyjádřit se k názoru
Krajského soudu v Ostravě, jímž vyslovil, „že žalobou napadené rozhodnutí nemělo být vydáno z důvodů,
na které pamatuje ustanovení §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., ale proto, že nárok žalobkyně na starobní
důchod zanikl podle §58 zákona č. 155/1995 Sb., jak ostatně konstatovala stěžovatelka
již ve svém rozhodnutí ze dne 20. 7. 2007.“ Tímto rozhodnutím zamítla stěžovatelka první žádost
žalobkyně o přiznání starobního důchodu k datu vzniku nároku, neboť zjistila porovnáním výše
plného invalidního důchodu žalobkyni vypláceného s výší důchodu starobního,
na který by jí vznikl k uvedenému datu nárok, že plný invalidní důchod je vyšší než důchod
starobní.
Souběh nároků na důchod a jejich výplatu je upraven v ustanovení §58 zákona
č. 155/1995 Sb. Podle něho, jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu více důchodů téhož druhu
nebo na výplatu starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, vyplácí se jen jeden důchod,
a to vyšší; to však neplatí, jde-li o nárok na sirotčí důchody podle §52 odst. 2. Jsou-li současně splněny podmínky
nároku na výplatu starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu ve stejné výši, vyplácí
se důchod, který si pojištěnec zvolil. Dnem úpravy výplat důchodů pro souběh zanikají nároky na důchody,
které se nevyplácejí.
Pravidla zakotvená v citovaném zákonném ustanovení nepochybně obecně platí,
a to včetně zásady vyjádřené v poslední větě ustanovení, že dnem úpravy výplat důchodů
pro souběh zanikají nároky na důchody, které se nevyplácejí. I když termín „úprava výplat
důchodů pro souběh“ užitý v tomto ustanovení není z hlediska právního zcela přesný a jasný
a je těžko vyložitelný, neboť v souvislosti s porovnáním výše dvou důchodů stejného typu
k žádné úpravě dávky nedochází, je tento termín vykládán tak, že dnem úpravy se rozumí právě
den porovnání výše dvou v úvahu přicházejících dávek. Zásada, že zanikají nároky na důchody,
které se nevyplácejí platí nejen pro případ splnění podmínek nároku na výplatu starobního,
plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu ve stejné výši, ale i v případě souběhu
nároku na výplatu týchž důchodů, kdy jeden z nich je vyšší než druhý. V tomto směru
se žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mýlí. Pokud by tedy žalobkyně,
poté co bylo provedeno porovnání výše obou dávek, tedy starobního a plného invalidního
důchodu a bylo rozhodnuto, že bude nadále vyplácen plný invalidní, neboť je vyšší, požádala
za týchž podmínek - jen k jinému datu - znovu o přiznání dávky, na níž nárok zanikl,
pak by nepochybně byla právem její žádost zamítnuta. Otázkou však zůstává, co za situace,
kdy žalobkyně poté, co jí byl přiznán plný invalidní důchod a vznikl jí nárok na starobní důchod
(25. 10. 2000) ještě pracovala až do 4. 2. 2002 a jejím zaměstnavatelem bylo z tohoto titulu
odvedeno z jejího příjmu pojistné na sociální zabezpečení. Není pochyb o tom, že smyslem
žádosti žalobkyně, podané dne 12. 9. 2007, bylo právě zohlednění této skutečnosti a porovnání
výše jí vypláceného plného invalidního důchodu s případným důchodem starobním,
při jehož výpočtu by uvedená částka byla zahrnuta do vyměřovacího základu. Vzdor skutečnosti,
že již při sepisu první žádosti o starobní důchod žalobkyně v březnu 2007 doložila příslušnými
evidenčními listy, že byla zaměstnána do 4. 2. 2002 a v souvislosti s dosahovanými výdělky
bylo za ní odvedeno pojistné, a srovnání výše obou v úvahu přicházejících dávek by mohlo mít
pro ni význam jedině k některému z dat následujících po datu skončení tohoto pracovního
poměru žalobkyně, tedy po roce 2002, bylo v žádosti uvedeno, že starobní důchod je žádán
od data vzniku nároku. Nepochybně příslušným pracovníkům Okresní správy sociálního
zabezpečení v Ostravě muselo být zřejmé, že zmíněné výdělky takto zohledněny být nemohou,
nicméně požadavek přiznat dávku již od vzniku nároku se v žádosti objevil. Uváží-li
se v této souvislosti, že při výpočtu výše starobního a plného invalidního důchodu vychází zákon
o důchodovém pojištění prakticky z týchž zásad, pokud jde o výpočtový základ (§15
a násl. zákona o důchodovém pojištění), liší se jen v délce doby pojištění, z níž se při výpočtu
procentní výměry důchodu vychází, (pro nárok na plný invalidní důchod se připočítává k době
pojištění skutečně získané ke dni vzniku plné invalidity ještě tzv. doba dopočtená do dosažení
důchodového věku uvedeného v §32 téhož zákona, přičemž u žen se bere v úvahu důchodový
věk stanovený pro ženy, které nevychovaly žádné dítě - §41 odst. 3 uvedeného zákona,
zatímco při výpočtu důchodu starobního toto pravidlo neplatí a vychází se z doby pojištění
skutečně získané ku dni vzniku nároku), pak bylo předem nepochybné, že v případě žalobkyně
byl k datu dosažení potřebného důchodového věku vyšší plný invalidní důchod.
Pokud je tedy v první žádosti žalobkyně o přiznání starobního důchodu, sepsané na OSSZ
Ostrava – město dne 19. 3. 2007, v rubrice 11 uvedeno, že žalobkyně požaduje přiznání výplaty
starobního důchodu od vzniku nároku na dávku, lze dát za pravdu žalobkyni, že v tomto směru
sepisující pracovníci nedostáli své zákonné povinnosti dodržovat princip dobré správy,
tak jak je zakotven ve správním řádu. Pokud se pak stěžovatelka při rozhodování o první žádosti
tímto požadavkem řídila, aniž by se v souvislosti s předloženými doklady o dalším zaměstnání
žalobkyně nad uvedeným datem pozastavila, a nesnažila buď sama či prostřednictvím Okresní
správy sociálního zabezpečení Ostrava – město pochybnost o něm odstranit,
pak rovněž nejednala v souladu s principem dobré správy.
Žalobkyně teprve v návaznosti na zjištění tohoto pochybení podala novou žádost
o starobní důchod k datu 1. 1. 2006. Nejvyšší správní soud má za to, že pokud nastala po datu
vzniku nároku žalobkyně na starobní důchod zcela nová skutečnost, znamenající podstatnou
změnu v poměrech zvažovaných při úvaze o výši porovnávaných dávek a stěžovatelka
tuto skutečnost při úpravě výplat důchodů pro souběh ve smyslu ustanovení §58 zákona
o důchodovém pojištění nezohlednila, přičemž nebylo vyloučeno, že starobní důchod by mohl
být vyšší než vyplácený důchod plný invalidní, samozřejmě k některému z dat po 31. 12. 2002,
tedy i k datu 1. 1. 2006, pak nebylo namístě aplikovat ustanovení §58 věta třetí zákona
č. 155/1995 Sb., neboť jde o porovnání zcela jiných skutečností, což by ve svém důsledku mohlo
znamenat odepření dávky právem náležející.
Nejvyšší správní soud je tudíž přesvědčen, že závěr Krajského soudu v Ostravě
v napadeném rozsudku, že stěžovatelka měla žádost žalobkyně o starobní důchod zamítnout
proto, že její nárok na starobní důchod zanikla podle §58 zákona č. 155/1995 Sb. není správný
a také proto musel být napadený rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přitom po stránce procesní vycházel z rozhodnutí rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, věty V. výroku. V něm je řešena
situace, kdy Nejvyšší správní soud v kasačním řízení zjistil, že krajský soud rozhodnutí
žalovaného správně zrušil, ovšem správný výrok rozsudku opřel o nesprávné důvody. Rozšířený
senát vážil správnost alternativ, zda je v takovém případě namístě zrušit zrušující rozsudek
krajského soudu s tím, aby v novém rozhodnutí zaměnil důvody, či zda je namístě zamítnout
kasační stížnost a nahradit nesprávné důvody krajského soudu právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Dospěl pak k závěru, že zruší-li správně krajský soud rozhodnutí správního
orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním
řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojí-li však důvody
v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí
svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním
názorem Nejvyššího správního soudu. V projednávané věci jen část důvodů, na nichž stojí
napadený rozsudek je správná (ve vztahu k aplikovatelnosti §86 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb.
na projednávanou věc), v podstatné míře však důvody krajským soudem zaujaté obstát nemohou,
a proto bylo nutno jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm krajský soud
znovu zruší napadené rozhodnutí stěžovatelky a uloží jí, aby o žádosti žalobkyně ze dne
12. 9. 2007 znovu rozhodla, vycházejíc z právního názoru Nejvyššího správního soudu výše
vysloveného (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Jen nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že v dávkovém
spise žalobkyně, vedeném stěžovatelkou, se nachází doklad o výpočtu starobního důchodu
žalobkyně k datu 1. 1. 2006. Takto vypočtený důchod činí k uvedenému 10 460 Kč měsíčně
(základní výměra 1470 Kč a procentní výměra 8990 Kč). Porovná-li se výše tohoto důchodu
s výší plného invalidního důchodu k témuž datu žalobkyni vyplácenému, která podle zjištění
Nejvyššího správního soudu činí 9784 Kč, pak je starobní důchod vyšší. To však neznamená,
že tato zjištění musí být přesná, a proto stěžovatelka znovu o žádosti rozhodne a při případném
zamítnutí žádosti svůj postup pečlivě zdůvodní.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Ostravě také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu