ECLI:CZ:NSS:2003:4.ADS.19.2003
sp. zn. 4 Ads 19/2003 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy ve věci žalobkyně M. P.,
zast. Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, advokátem se sídlem Bašty 2, Brno proti žalované České
správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j. 41 Ca 128/2002 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádný z účastníků n em á p r á vo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2002 č. j. 41 Ca 128/2002 – 23 potvrdil
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 5. 2002 a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím odňala
žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žalobkyni od 2. 7. 2002 plný invalidní důchod
podle ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku
lékaře Okresního správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 4. 2002 již žalobkyně není plně
invalidní, ale pouze částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50%. V odůvodnění rozhodnutí
bylo dále uvedeno, že o nároku na částečný invalidní důchod bude rozhodnuto na základě
žádosti a že od 2. 7. 2002 žalobkyni nadále nenáleží vdovský důchod, neboť již není plně
invalidní a nesplňuje žádnou z podmínek §50 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění.
Krajský soud v Brně postupoval podle hlavy třetí, části páté o. s. ř. účinného do 31.
12. 2002 a na základě opravného prostředku žalobkyně přezkoumal výše označené rozhodnutí
žalované ve vztahu k výroku o odnětí plného invalidního důchodu. Ve svém rozhodnutí
vycházel z obsahu posudkového spisu OSSZ v Uherském Hradišti a zejména z obsahu a
závěrů posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště
v Brně, ze dne 30. 10. 2002. V souladu s posudkovými závěry vzal za prokázané, že ke dni
vydání přezkoumávaného rozhodnutí šlo u žalobkyně o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
jehož rozhodující příčinou byl stav po operaci hernie disku bederní páteře způsobující pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 vyhl. č. 284/2995 Sb. v platném
znění podle kapitoly XV, oddíl F, položky 3 písm. b/ o 50%. U žalobkyně nešlo o
schopnost pro zdravotní postižení vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela
mimořádných podmínek ve smyslu §39 odst. 1 písm. b/ zákona č. 155/1995 Sb. Krajský soud
v Brně uzavřel, že žalobkyně ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí nesplňovala žádnou
z podmínek plné invalidity uvedenou v ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a proto
napadené rozhodnutí podle §250q odst. 2 o. s. ř. jako zákonné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, které došlo Krajskému soudu
v Brně dne 27. 12. 2002. Podle obsahu spisu nebylo odvolání předloženo Vrchnímu soudu
v Olomouci (předkládací zpráva ze dne 2. 1. 2003), ale přípisem Krajského soudu v Brně ze
dne 14. 1. 2003 byla žalobkyně poučena ve smyslu §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb. o
možnosti podat proti uvedenému rozsudku kasační stížnost do 31. 1. 2003 s tím, že o kasační
stížnosti bude rozhodovat Nejvyšší správní soud.
Žalobkyně podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j.
41 Ca 128/2002 – 23 včas kasační stížnost. V kasační stížnosti především namítala, že její
zdravotní stav nebyl žalovaným ani Krajským soudem v Brně správně zhodnocen.
Poukazovala na to, že po operaci 30. 9. 2000 se její zdravotní stav zhoršil, je pohybově
omezena, bolest se zvyšuje a objevily se u ní i další zdravotní potíže, kterými dříve netrpěla.
V rámci řízení před krajským soudem předložila další lékařské nálezy, které prokazují, že
ke zlepšení zdravotního stavu nedochází, ale naopak jeho postupné zhoršování vyústilo
v potřebu provedení reoperace páteře. Dále vytýkala žalované i krajskému soudu, že nebyla
řádně posouzena její schopnost vykonávat dosavadní práci. Poukazovala na ustanovení §39
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a namítala, že z hlediska tohoto ustanovení není napadené
rozhodnutí žalované v zásadě přezkoumatelné. Konkrétně pak namítala, že její schopnost
soustavné výdělečné činnosti nebyla posouzena ve vztahu k dosavadnímu zaměstnání práce
u lisu. Žalobkyně dále nesouhlasila se zařazením určujícího zdravotního postižení pod
položku 3a oddílu F, kapitoly XV, přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. a vyslovila
přesvědčení, že uvedené rozhodující zdravotní postižení mělo být posouzeno podle kapitoly
XV, oddílu F, položky 3c uvedené přílohy. Namítala dále, že při posuzování míry invalidity
není možno přihlížet pouze k tomu, pod jakou položkou vyhlášky č. 284/1995 Sb. má být
zdravotní postižení podřazeno, nýbrž míra postižení má být hodnocena v kontextu všech
dalších skutečností, jakými je např. její předchozí zaměstnání, věk, způsob, jakým se
vyrovnává s onemocněním. Podle jejího přesvědčení jsou dány důvody kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 150/2002 Sb., kdy správní orgán vycházel ze skutkové
podstaty, která nemá oporu ve spisech. Následně pak došlo rovněž k nesprávnému právnímu
posouzení věci, když ani Česká správa sociálního zabezpečení ani soud nevyhodnotily
všechny skutečnosti, které jsou rozhodné pro odnětí plného invalidního důchodu. Krajský
soud měl napadené rozhodnutí ČSSZ zrušit. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j. 41 Ca 128/2002 - 23 zrušil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek z hledisek
uvedených v §109 s. ř. s. dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen s. ř. s.),
účinného od 1. 1. 2003, bylo-li přede dnem účinnosti tohoto zákona podáno proti rozhodnutí
soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu odvolání ve věcech, v nichž
to zákon připouští, a nebylo o něm rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
zastavuje se řízení o odvolání dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Účastník tohoto řízení
může do 31. 1. 2003 podat proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku kasační stížnost
podle tohoto zákona.
V posuzované věci bylo předmětem přezkumné soudní činnosti (kasační stížností
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně) rozhodnutí správního orgánu – České správy
sociálního zabezpečení ze dne 28. 5. 2002, jímž byl M. P. (dále jen stěžovatelce) odňat od 2.
7. 2002 plný invalidní důchod s odůvodněním, že stěžovatelka již dále není plně invalidní,
neboť pokles neschopnosti soustavné výdělečné činnosti činí pouze 50%. Bylo tedy třeba
přezkoumat, zda stěžovatelka splňovala ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tj. ke dni
28. 5. 2002 (§250i o. s. ř. účinného do 31. 12. 2002, §75 odst. 1 s. ř. s.) podmínky plné
invalidity uvedené v ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. jako předpokladu pro závěr, zda
k výše uvedenému dni nárok na plný invalidní důchod zanikl, či nikoliv (§56 odst. 1 a zákona
č. 155/1995 Sb.). V daném případě se jedná o dávku podmíněnou dlouhodobě nepříznivým
zdravotním stavem, jejíž přezkoumání je závislé na odborném lékařském posouzení.
K takovému posouzení je v přezkumném soudním řízení oprávněno Ministerstvo práce a
sociálních věcí, které podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. v platném znění
posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního
ve věcech důchodového pojištění, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci posuzují zdravotní stav a
pracovní schopnost občanů a zaujímají závěry k otázkám vzniku, trvání či zániku plné (či
částečné) invalidity, a to v rámci svých posudků, které v přezkumném soudním řízení
vydávají. Nejsou-li pak pochybnosti o úplnosti, přesvědčivosti a objektivnosti posudků
posudkových komisí a nejsou-li zde jiné skutečnosti, které by správnost uvedených posudků
zpochybňovaly, je třeba považovat posudek posudkové komise MPSV v řízení o dávkách
podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem za důkaz stěžejní. V daném
případě Krajský soud v Brně opřel svoje závěry a obsah posudku posudkové komise MPSV
ČR v Brně ze dne 30. 10. 2002. Stěžovatelka však se závěry a obsahem posudku této komise
nesouhlasí a je přesvědčena, že jsou dány v posuzované věci důvody kasační stížnosti
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a/ a b/ s. ř. s.
Stěžovatelka především namítá, že jak žalovaná, tak i krajský soud při rozhodování
o odnětí plného invalidního důchodu nezhodnotily správně její zdravotní stav, který se
po operaci 20. 9. 2000 zhoršil, což vyplývá z dalších lékařských zpráv, které předložila
v řízení před krajským soudem, jimiž prokazuje, že ke zlepšení zdravotního stavu nedošlo,
nýbrž naopak dochází k jeho zhoršování, které vyústilo v potřebu provedení reoperace páteře.
K uvedeným námitkám stěžovatelky je třeba konstatovat, že Česká správa sociálního
zabezpečení, která podle §5 písm. a/ bod 1 zákon č. 582/1991 Sb. rozhoduje o dávkách
důchodového pojištění, vychází v souladu s ustanoveními §6 odst. 4 písm. j/ a §8 téhož
zákona v případě rozhodování o dávkách podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem z posudků lékařů Okresních správ sociálního zabezpečení. Tak tomu bylo
i v posuzované věci, kdy podkladem pro přezkoumání rozhodnutí ČSSZ byl posudek lékaře
Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti ze dne 30. 4. 2002, podle něhož
činila míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky podle přílohy č. 2
vyhl. č. 284/1995 Sb. ve znění vyhl. č. 40/2000 Sb., kapitoly XV, oddílu F, položky 3b 50%.
Česká správa sociálního zabezpečení postupovala při vydávání napadeného rozhodnutí
způsobem upraveným v zákoně č. 582/1991 Sb. v platném znění, o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení. V přezkumném soudním řízení vycházel Krajský soud v Brně
z posudku posudkové komise MPSV ČR, pracoviště v Brně, který lze i podle názoru
Nejvyššího správního soudu považovat za úplný a přesvědčivý. Posudková komise jednala
v řádném složení (vyhl. č. 182/1991 Sb.) za přítomnosti odborného lékaře neurologa, jehož
specializace odpovídala zdravotnímu postižení stěžovatelky, určujícímu dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav. Posudková komise vycházela při zpracování posudkových závěrů
z lékařských nálezů vydaných před i po vydání napadeného rozhodnutí. K dispozici byl i
posudkový spis zachycující vývoj stěžovatelčina zdravotního stavu od roku 1996, kdy byla
stěžovatelka uznána částečně invalidní od 5. 6. 1996, a poté od 14. 4. 1998 plně invalidní,
přičemž uvedenou dávku pobírala do vydání napadeného rozhodnutí. Posudková komise
jednala za přítomnosti stěžovatelky, která při jednání sdělila svoje subjektivní potíže a byla
orientačně přešetřena přísedícím lékařem neurologem. Nejvyšší správní soud má tedy za to,
že posouzení stěžovatelčina zdravotního postižení bylo učiněno řádně a objektivně. Ostatně
stěžovatelka nevznáší konkrétní námitky ve vztahu k postupu posudkové komise stran určení
jejího rozhodujícího zdravotního postižení, namítá však, že její zdravotní stav se nezlepšil od
doby přiznání plné invalidity, ale naopak se zhoršil, kdy v budoucnu ji očekává reoperace
páteře. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, pokud uvádí, že její zdravotní stav se nezlepšil.
Přitom v řízení o dávkách důchodového pojištění je třeba při zániku nároku na dávku
podmíněnou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem určit důvod zániku plné či částečné
invalidity, kterými jsou podle dosavadní soudní praxe zlepšení či stabilizace zdravotního
stavu nebo dřívější posudkový omyl případně nadhodnocení zdravotního stavu. Posledně
uváděný důvod považuje posudková komise v případě stěžovatelky za důvod zániku plné
invalidity. Posudková komise v posudku přesvědčivě vysvětlila, že přiznáním plné invalidity
v roce 1998 byl zdravotní stav nadhodnocen. Konstatovala, že byla doporučena operace, ale ta
se pro virózu neuskutečnila. V objektivním nálezu bylo popisováno postižení krční a bederní
páteře, omezení hybnosti krční páteře, bez známek kořenového dráždění. V oblasti bederní
páteře omezení a známky radikulopatie L5 vpravo, což bylo potvrzeno EMG vyšetřením.
Nebyly popisovány závažné parézy, ani svalové atrofie ani porucha funkce svěračů. Jednalo
se o trvalé těžké postižení funkce více úseků páteře s často recidivujícími silnějšími
dlouhotrvajícími dráždivými projevy nervů a svalů, s těžkou statickodynamickou insuficiencí,
výraznou poruchu svalového korzetu a podstatné snížení celkové výkonnosti organizmu.
Přiznáním plné invalidity byl stav nadhodnocen (zdravotní postižení odpovídalo písm. c/
nikoliv d/ příslušné položky). Rovněž při KLP v březnu 2000 byl zdravotní stav stěžovatelky
posouzen podle nesprávné položky, podle které se hodnotí stav po operaci páteře, přičemž
operace proběhla až v září 2000. Funkční postižení organizmu hodnotí posudková komise po
operaci jako stav po operaci páteře a plotének s často recidivujícími a dlouhotrvajícími
projevy nervového a svalového dráždění, insuficiencí svalového korzetu a podstatným
snížením celkové výkonnosti organizmu. Funkční postižení organizmu je stejné před operací i
po operaci, ale v roce 1998 a v květnu 2000 při KLP byl zdravotní stav nadhodnocen.
Na základě výše uvedeného tedy třeba uzavřít, že důvodem zániku plné invalidity
stěžovatelky nebylo zlepšení, případně stabilizace zdravotního stavu, ale že při uznání plné
invalidity v roce 1998 byl stěžovatelčin zdravotní stav nadhodnocen a neodpovídal pol. 3 d)
oddílu E kap. XV přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. ve znění vyhl. 157/1997 Sb. (tehdy
platné).
Stěžovatelce je třeba přisvědčit i potud, pokud poukazuje na to, že ze zpráv, které
v řízení před krajským soudem předložila, vyplývá vhodnost, případně nutnost operační
revize páteře (nález MUDr. B. ze dne 22. 5. 2002, ze dne 22. 11. 2002, nález doc. MUDr. K.,
CSc. ze dne 22. 5. 2002). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že podle zásady dříve
zakotvené v ustanovení §250i odst. 1 věty prvé před středníkem o. s. ř. účinného do 31. 12.
2002, nyní §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a
právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Znamená to tedy, že bylo
třeba zjistit rozsah a intenzitu zdravotního postižení stěžovatelky, která zde byla ke dni 28. 5.
2002. K jakýmkoliv změnám ve zdravotním stavu, které nastaly po tomto dni, nebylo možno
v přezkumném soudním řízení přihlédnout. Bude-li tedy v budoucnu realizována reoperace
páteře a dojde-li v jejím důsledku ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky, má možnost
podat znovu žádost o dávku důchodového pojištění, tedy o plný invalidní důchod, v jejímž
rámci bude možné změny ve zdravotním stavu nastalé po 28. 5. 2002 zohlednit.
Stěžovatelka dále vytýkala ČSSZ, tak i Krajskému soudu v Brně, že při rozhodování
nebyla řádně posouzena její schopnost vykonávat dosavadní práci. Poukazovala na ustanovení
§39 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a popisovala závažnost práce u lisu, kterou vykonávala
před zhoršením zdravotního stavu. Namítala, že z napadeného rozhodnutí ČSSZ není patrné,
zda k takovému zhodnocení došlo a tomto směru je tedy rozhodnutí ČSSZ v zásadě
nepřezkoumatelné. V tomto směru je třeba uvést, jak již bylo vyloženo výše, že Česká správa
sociálního zabezpečení vychází při rozhodování o dávkách důchodového pojištění
podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem z posudku lékaře Okresní správy
sociálního zabezpečení. Dosavadní soudní praxe se ustálila na závěru, že je-li v odůvodnění
rozhodnutí o dávce podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem řádně označen
podklad, z něhož Česká správa sociálního zabezpečení při svém rozhodování vycházela, to je-
je-li indentifikován posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení datem a místem
vydání, obsahuje správní rozhodnutí, onen minimální standard, který umožňuje soudu
rozhodnutí věcně přezkoumat. V posuzované věci přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ ve svém
odůvodnění odkazuje na posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském
Hradišti ze dne 30. 4. 2002, čímž požadavkům věcné přezkoumatelnosti dostálo. Nejvyšší
správní soud tedy vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že napadené rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení, které ve svém odůvodnění řádně označuje dnem a místem
vydání podklad (jediný), z něhož při svém rozhodnutí vycházela, to je posudek lékaře
Okresní správy sociální zabezpečení v Uherském Hradišti ze dne 30. 4. 2002, je
rozhodnutím věcně přezkoumatelným. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je ostatně míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, z níž žalovaná ČSSZ vycházela, rovněž
uvedena. Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že k předchozí výdělečné činnosti
nepřihlédla ani posudková komise MPSV. V posudku posudkové komise MPSV ze dne 30.
10. 2002 je uvedena osobní i pracovní anamnesa, z níž vyplývá, že stěžovatelka je
nevyučena, pracovala jako dělnice v A. H. a byla posuzována jako pracovnice v dělnických
činnostech. Při úvaze o míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti posudková
komise výslovně uvedla, že funkční postižení organizmu by bylo hodnoceno pro
přítomnost radikulopatie vpravo a iritace vlevo v polovině daného procentního pásma. Horní
hranice byla zvolena s ohledem na ostatní omezení a předchozí vykonávané výdělečné
činnosti. Posudková komise tedy k předchozí výdělečné činnosti při stanovení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti přihlížela a podrobným stanovením pracovní
rekomandace obsaženým v posudku zohlednila skutečnosti rozhodné pro zbývající pracovní
potenciál stěžovatelky, který není zcela vymizelý, ale umožňuje stěžovatelce výkon
v posudku popsaných zaměstnání.
Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v zařazení stěžovatelčina rozhodujícího
zdravotního postižení a stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Posudková komise MPSV ČR považovala za rozhodující zdravotní postižení v dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu stěžovatelky stav po operaci hernie disku bederní páteře
způsobující pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhl.
č. 284/1995 Sb. ve znění vyhl. č. 40/2000 Sb., kap. XV, oddíl F, položka 3b (rozpětí 30-50%),
o 50%. Vysvětlila dále, že funkční postižení organizmu by bylo hodnoceno pro přítomnost
radikulopatie vpravo a iritace vlevo v polovině daného procentního pásma. Horní hranice byla
zvolena s ohledem na ostatní onemocnění a předchozí vykonávané výdělečné činnosti. Pro
zvýšení hodnocení neshledala posudková komise jiné závažné důvody. K tvrzení
stěžovatelky, že její zdravotní stav měl být hodnocen podle položky 3c, oddílu F, kap. XV
uvedené přílohy (rozpětí 70-80%), je třeba uvést, že posudková komise v té části posudku,
kde hodnotí funkční postižení stěžovatelky, výslovně uvedla, že u stěžovatelky nebyla
popisována těžká výpadová symptomatologie, poruchy funkce svěračů, závažné parézy,
výrazné svalové atrofie, podstatné omezení pohyblivosti a těžké omezení denních aktivit.
Nejedná se již ani o perioperační období a rekonvalescenci, krční páteř je lehce funkčně
omezena. Uvedené funkční zhodnocení stěžovatelčina rozhodujícího zdravotního postižení
odpovídá obsahu odborných lékařských nálezů, z nichž posudková komise při vypracování
posudku vycházela. Nejvyšší správní soud proto považuje posouzení stěžovatelčina
rozhodujícího zdravotního postižení a stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti podle kap. XV, oddíl F pol. 3b citované vyhlášky za objektivní a přesvědčivé.
K námitce stěžovatelky, že při posuzování míry invalidity není možné přihlížet toliko k tomu,
pod jakou položkou vyhlášky 284/1995 Sb. má být zdravotní postižení zařazeno, nýbrž míra
postižení má být hodnocena v kontextu všech dalších skutečností, třeba uvést, že postup při
stanovení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je upraven ve vyhlášce č.
284/1995 Sb., konkrétně v ustanovení §6 této vyhlášky. Z obsahu posudku posudkové
komise vyplývá, že postupovala podle uvedeného ustanovení při stanovení posudkového
závěru při poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. V posudku je pak uvedeno i to,
že pro zvýšení hodnocení posudková komise neshledala jiné závažné objektivní důvody.
I kdyby však postupovala podle §6 odst. 4 citované vyhlášky a zvýšila horní hranici
o maximálně možných 10%, ani tak by stěžovatelka nezískala 66% pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti potřebných ke splnění podmínky plné invalidity ve smyslu
§39 odst. 1a/ zákona č. 155/1995 Sb. Nebylo pak prokázáno ani to, že by stěžovatelka trpěla
některým ze zdravotních postižení uvedených v příloze č. 3 vyhl. č. 284/1995 Sb. ve smyslu
§39 odst. 1b/ zákona č. 155/1995 Sb.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka
ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, to je k datu 28. 5. 2002 nesplňovala nadále
podmínky plné invalidity uvedené v ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a nárok
na plný invalidní důchod k uvedenému dni zanikl. Krajský soud v Brně proto postupoval
správně, když přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu – žalované České správy
sociálního zabezpečení ze dne 28. 5. 2002 č. 525 512 036, jímž byl stěžovatelce v souladu
s ustanovením §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. odňat od 2. 7. 2002 plný invalidní důchod,
potvrdil podle ustanovení §250q odst. 2 o. s. ř. účinného do 31. 12. 2002. Pochybení nebylo
shledáno ani ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Z výše uvedeného plyne, že Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci
stěžovatelkou tvrzené důvody kasační stížnosti uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a/ a
b/ zákona č. 150/2002 Sb. a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst.
1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatelka ve věci úspěch neměla
a správní orgán ve věcech důchodového pojištění právo na náhradu nákladů nemá ze zákona
(§60 odst. 1, 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 29. 7. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu