ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.34.2007:297
sp. zn. 4 Ads 34/2007 - 297
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Z. V., zast. Mgr.
Petrem Poláchem, advokátem, se sídlem Bezručova 52, Blansko, adresa pro doručování Koliště
55, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
10. 1. 2007, č. j. 42 Cad 63/2006 – 167,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 12. 2005, č. j. X přiznala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobci od 20. 11. 2005 starobní důchod podle ustanovení §29 písm. a) zákona č.
155/1995 Sb. v platném znění ve výši 8414 Kč měsíčně. Podle nařízení vlády č. 412/2005 Sb. se
od ledna 2006 zvyšuje procentní výměra starobního důchodu na 7295 a základní výměra na 1470
Kč. Celkem žalobci náleží 8765 Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že výše
důchodu se skládá ze základní výměry a procentní výměry. Základní výměra činí 1400 Kč
měsíčně. Procentní výměra důchodu se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu, který
činí 12 305 Kč. Jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 23 242 Kč. Procentní
výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 38 roků pojištění činila 57 % výpočtového základu,
což je 7014 Kč. Výše procentní výměry činí 7014 Kč měsíčně. Procentní výměra důchodu
vypočteného podle zákona č. 100/1988 Sb. činila pouze 2864 Kč, takže žalobci náleželo 7014 Kč
měsíčně. Dobu vedení v evidenci Úřadu práce po 31. 12. 1995 jako uchazeče o zaměstnání , po
kterou nenáleželo hmotné zabezpečení, lze hodnotit nejvýše v rozsahu 3 roků před vznikem
nároku na důchod.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž rozhodnutí označil jako svévolné
a libovolné. Dovolával se porušení jednotlivých ustanovení správního řádu. Především namítal,
že mu bylo odepřeno právo nahlížet do spisu, konkrétně, že nemohl nahlédnout do evidenčních
listů důchodového pojištění v letech 1962 až 1995. Dále namítal, že „byl vyhnán ze zaměstnání“
dne 12. 3. 1992. V této souvislo sti poukazoval na nesrozumitelný a nepřezkoumatelný osobní list
důchodového zabezpečení. Dále poukazoval na soudní spory vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 155/89 a 7 C 8/93. Dovolával se porušení jednotlivých ustanovení
Listiny základních práv a svobod. K žalobě připojil řadu xerokopií jednotlivých dokladů.
Dovolával se dále výpovědi celé řady svědků. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno
a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č. j. 42 Cad 63/2006 – 167,
po provedeném jednání žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladu řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z osobního listu důchodového pojištění
ze dne 27. 12. 2005 a z obsahu správního spisu. Citoval příslušná ustanovení zákona
č. 155/1995 Sb. a provedl názorně výpočet osobního vyměřovacího základu a z toho dovodil výši
starobního důchodu. V odůvodnění dále uvedl, že neprovedl žalobcem navrhované doplnění
dokazování o výslechy svědků, pracovníků mzdové účtárny a pracovníků ČSSZ a dále návrhy
na ohledání mzdových listů, neboť navrhované důkazy jsou pro toto řízení irelevantní.
Konstatoval, že předmětem tohoto řízení je pouze přezkoumat napadené rozhodnutí a postup
žalované, který jeho vydání předcházel. Přitom platí předpoklad správnosti evidenčních podkladů
založených ve správním spise, pokud není prokázán opak. K namítané nesprávnosti evidenčních
listů důchodového zabezpečení, z nichž žalovaná vycházela při výpočtu důchodu, soud uvedl,
že jde o listinné důkazy, které nevzbuzují pochybnosti o správnosti, a je tedy třeba respektovat,
co je v nich uvedeno, pokud není prokázán opak. Soud uvedl, že žalobce opakovaně zdůrazňoval,
že evidenční listy nepodepsal. Z neexistence podpisu podle názoru s oudu nelze bez dalšího uznat
chybnost evidenčních listů. Podpis zaměstnance pouze stvrzoval, že je zaměstnanec s evidenčním
listem seznámen a pouhá neexistence podpisu sama o sobě neznamená, že je evidenční list
chybný nebo neplatný. Soud uzavřel, že pokud žalovaná napadeným rozhodnutím přiznala
žalobci starobní důchod podle dokladů, které měla k dispozici a u nichž právně předepsaným
způsobem nebyla prokázána jejich neplatnost, pak byl její postup správný a v souladu
se zákonem. Se zřetelem k výše uvedenému soud žalobu proti napadenému rozhodnutí podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní, dále též jen s. ř. s.), zamítl. Soud
poukázal na ustanovení §56 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož, změní -li
se skutečnosti rozhodné pro výši důchodu, pak se důchod přizná nebo zvýší, a to ode dne,
od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však 3 roky nazpět ode dne zjištění
nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení. Žalobce má tedy možnost požádat o nový
výpočet důchodu, pokud prokáže právně předepsaným způsobem jinou výši výdělků,
než ze kterých vycházela žalovaná.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel),
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b), c) a d) s. ř. s. Uvedl, že v žalobě a dalších
podáních učiněných v průběhu řízení, která správnímu soudu doručil, namítal celou řadu
pochybení žalovaného správního orgánu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí žalované.
Namítal, že správní soud se těmito výhradami v podstatě vůbec nezabýval a ve svém rozhodnutí
pouze konstatoval, že rozhodnutí je správné. Vyslovil názor, že právem správního soudu
je žalobu zamítnout, avšak pokud vytýkal postupu žalovaného správního orgánu jednotlivá
pochybení, pak bylo povinností soudu tyto výtky projednat. Pokud by soud měl na vytýkaná
pochybení jiný právní názor, pak se jimi v odůvodnění rozsudku musí vypořádat a konkrétně
uvést, proč se s jednotlivými konkrétními výtkami neztotožňuje. Toto však soud neučinil,
čímž pochybil. Postup soudu je podle názoru stěžovatele v rozporu se soudním řádem správním,
tak i s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Namítal, že rozhodnutí soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
Dále namítal, že v žalobě a v průběhu říz ení navrhoval provedení celé řady důkazů,
kterými chtěl prokázat skutečnosti ohledně nesprávného postupu žalované. Soud tyto důkazy
odmítl provést s tím, že pro věc nejsou relevantní. Neprovedením důkazů byl stěžovatel podle
jeho názoru zkrácen na právech účastníka řízení a soud jednal v rozporu s jeho ústavně
zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť mu neumožnil prokázat jeho skutková tvrzení.
Dovolával se tedy důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního.
Zdůrazňoval, že nadále trvá na výtkách vůči postupu žalovaného v průběhu správního
řízení a na svých výtkách vůči správnímu rozhodnutí žalované, tak jak je uvedl ve správní žalobě
a v průběhu řízení u správního soudu. Toto pochybení měl správní soud napravit tak, že měl
napadené správní rozhodnutí zrušit. Pokud tak neučinil, pochybil, a je tak dán důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního.
Podáním, doručeným dne 8. 2. 2007 správnímu soudu, namítl podjatost soudkyně,
která ve věci rozhodovala. Důsledek takového podání je upraven v ustanovení §8 odst. 5
správního řádu soudního (správně soudního řádu správního), že o případném vyloučení
rozhodne Nejvyšší správní soud. Domníval se, že za této procesní situace neměl správní soud
dále jednat a měl vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Správní soud však tuto námitku
nevzal v úvahu a ve věci jednal a rozhodl. Tím je dán důvod kasační stížnosti uvedený v §105
odst. 1 písm. c), případně d) [správně §103 odst. 1 písm. c)] soudního řádu sprá vního.
Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud po provedeném jednání ve dnech 26. 7. 2007 a 17. 4. 2008,
kdy provedl mimo jiné důkaz spisy Obvodního soudu pro Prahu 4 vedených
pod sp. zn. 7 C 155/89 a 7 C 8/93, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. b), c) a d).
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené b) vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správ ní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, c) zmatečnosti řízení před soudem
spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl
soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku
trestného činu soudce, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z dávkového spisu bylo zjištěno, že stěžovatel, narozený dne 20. 5. 1944, požádal dne
24. 8. 2005 o starobní důchod od 20. 11. 2005. V žádosti je uvedeno, že od 18. 10. 1987 pobíral
částečný invalidní důchod. Od 1. 2. 1978 do 4. 3. 1992 pracoval u Dopravního podniku města
Prahy (poznámka bez dokladů), a od 12. 3. 1992 je veden na Úřadu práce v Praze. Z dávkového
spisu bylo dále zjištěno, že stěžovatel podal žádost o částečný invalidní důchod dne 30. 9. 1987.
Rozhodnutím ze dne 11. 2. 1988 byl stěžovateli přiznán částečný invalidní důchod
od 18. 10. 1987 ve výši 1091 Kč měsíčně. Toto rozhodnutí bylo v přezkumném soudním řízení
zrušeno se závazným právním názorem na zhodnocení některých dob zaměstnání v preferované
pracovní kategorii. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 1989 byl stěžovateli přiznán od 18. 10. 1987
částečný invalidní důchod při pracovním úrazu ve výši 1170 Kč měsíčně ze 3. pracovní k ategorie.
Toto rozhodnutí bylo v přezkumném soudním řízení potvrzeno (usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 11. 4. 1990, č. j. 15 C 118/88 – 50, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR
ze dne 31. 10. 1991, sp. zn. 10 Co 180/91). V dávkovém spise se nachází evidenční list
důchodového pojištění ze dne 13. 12. 2005 vydaný Dopravním podnikem METRO a. s.
Podle tohoto evidenčního listu důchodového pojištění byl stěžovatel zaměstnán v tomto podniku
od 1. 2. 1978 do 11. 3. 1992. Podle evidenčního listu důchodového pojištění je doba od 1. 1. 1986
do 11. 3. 1992 hodnocena jako doba zaměstnání (pojištění), v letech 1990 – 1992 není uveden
hrubý výdělek a je odkázáno na přílohu. Podle přílohy ze dne 12. 12. 2005 pracoval stěžovatel
od 1. 2. 1978 jako provozní elekt rikář do roku 1988. Dne 24. 11. 1988 – výpověď z pracovního
poměru podle §51 odstavec 2 zákoníku práce ke dni 31. 12. 1988 – mezitímní rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 7 C 155/89 – výpověď neplatná. V letech 1989
do 14. 2. 1992 (právní moc mezitímního rozsudku) – zaměstnán bez výkonu; od 14. 2. 1992
do 11. 3. 1992 (okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
V dávkovém spise se nenacházejí fyzicky žádné evidenční listy důchodového pojištění
(zabezpečení) kromě výše uvedeného. Z přípisu zástupkyně veřejného ochránce práv ze dne
3. 11. 2006 adresovaného žalované, vyplývá, že stěžovateli bylo žalovanou sděleno, že evidenční
listy od roku 1958 se nenacházejí v dávkovém spisu ani v optickém archivu.
Z xerokopie osobního listu důchodového pojištění, kterou stěžovatel k žalobě připojil,
(viz č. l. 8 spisu) bylo zjištěno, že stěžovateli byla hodnocena jako doba pojištění doba
od 1. 9. 1958 do 11. 3. 1992. Doba od 12. 3. 1992 do 19. 11. 2005 mu byla hodnocena
jako náhradní doba důchodového pojištění a pro výpočet dávky jako vyloučená doba. Poslední
hrubý výdělek je uveden v roce 1989 ve výši 1901 Kč, což odpovídá evidenčnímu listu
důchodového pojištění ze dne 13. 12. 2005.
Z obsahu spisu vedeného pod sp. zn. 7 C 155/89 u Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo
zjištěno, že předmětem řízení je, resp. bylo, zda sporná výpověď ze dne 24. 11. 1988,
kterou obdržel zaměstnavatel stěžovatele Dopravní podnik hlavního města Prahy – METRO,
Praha 10, Sazečská 1, je či není výpovědí a zda tato výpověď ze dne 24. 11. 1988 je či není
neplatná. V této věci byl vydán dne 8. 10. 1991 „částečný“ (správně mezitímní) rozsudek
č. j. 7 C 155/89 – 178, jímž bylo vysloveno, že výpověď ze dne 24. 11. 1988, kterou obdržel
odpůrce (zaměstnavatel stěžovatele) ve jménu navrhovatele (stěžovatele) není výpovědí,
kterou podal navrhovatel. Dále bylo vysloveno, že výpověď z pracovního poměru ze dne
24. 11. 1988 je neplatná. Ze spisu bylo dále zjištěno, že dne 4. 3. 1992 vydal
zaměstnavatel stěžovatele okamžité zrušení pracovního poměru, přičemž řízení o žalobě
proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením ze dne 13. 11. 1992, č. j. 7 C 155/89 – 233, vyloučeno
k samostatnému projednání. Usnesením ze dne 29. 10. 1999, č. j. 7 C 155/89 – 723, byl do řízení
přibrán znalec JUDr. B. K. z oboru ekonomika – mzdy (namísto původního znalce Ing. J. Š.),
jehož úkolem bylo určit průměrný měsíční výdělek stěžovatele za období od 13. 3. 1989 do 16. 2.
1992. Znalecký posudek byl vypracován dne 6. 4. 2000. Spis obsahuje 2345 listů, ve věci
konečným způsobem rozhodnuto nebylo. Převážná část spisu se týká postupu soudů reagujících
na námitky stěžovatele o podjatosti jednotlivých soudců, a rozhodnutí o těchto námitkách, a dále
o rozhodnutí o určení lhůt k provedení úkonů ve věci.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeného pod sp. zn. 7 C 8/93 bylo zjištěno,
že předmětem soudního řízení je návrh na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dne
4. 3. 1992 je neplatné. Okamžité zrušení pracovního poměru vydal zaměstnavatel stěžovatele –
Dopravní podnik hlavního města Prahy dne 4. 3. 1992 podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce
pro neomluvené absence. Ze spisu bylo zjištěno, že řízení není skončeno.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel, narozený 20. 5. 1944, dovršil důc hodového věku
podle §32 odst. 1 písm. a) a §32 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. dne 20. 11. 2005.
Od tohoto dne byl stěžovateli starobní důchod podle §29 téhož zákona napadeným
rozhodnutím přiznán. Z osobního listu důchodového pojištění plyne, že stěžovateli byla
zhodnocena doba od 1. 9. 1958 do 11. 3. 1992 jako doba zaměstnání (pojištění) a doba
od 12. 3. 1992 do 19. 11. 2005 jako náhradní doba pojištění. Rozhodným obdobím pro stanovení
osobního vyměřovacího základu bylo období od roku 1986 do roku 2004. Vyměřovací základ
a doby vyloučené za rok 1986 byly podle žalované stanoveny podle původního osobního listu
důchodového pojištění ze dne 4. 2. 1988, z něhož bylo vycházeno při stanovení výše částečného
invalidního důchodu. V tomto ohledu údaje ohledně roku 1986 nebyly stěžovatelem napadány
ani v řízení o přezkoumání rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu. Údaje pro rok
1986 jsou však obsaženy i v evidenčním listě důchodového pojištění ze dne 13. 12. 2005. Roční
vyměřovací základy za roky 1987 – 1992 jsou v souladu s evidenčním listem důchodového
zabezpečení ze dne 13. 12. 2005. Dále nutno zdůraznit, že do vyměřovacího základu byly
započteny částky vyplacené na částečném invalidním důchodu za období od roku 1987 do roku
1992.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci postupoval se zřetelem k nálezu Ústavního
soudu ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 348/04. Podle II. tohoto nálezu, „ Z ustanovení §6 odst. 1
zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném za sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, nelze dovodit, že by vylučovalo možnost zpětného rozúčtování příjmů, jež se zahrnují
do vyměřovacího základu. Náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce vyplacená zaměstnanci
až v souvislosti s rozhodnutím soudu, o určení n eplatnosti výpovědi z pracovního poměru, je tedy příjmem
započitatelným do vyměřovacího základu [srov. §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 582/1990 Sb.], který lze
rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru. Poskytnutí
náhrady mzdy je totiž důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci, který trvá
na dalším zaměstnávání práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy má v tomto případě charakter ekvivalentu
mzdy a je zúčtovatelná jako mzda“.
Z těchto důvodů vyžádal Nejvyšší správní soud spisy od Obvodního soudu pro Prahu 4
vedené pod sp. zn. 7 C 155/89 a 7 C 8/1993, aby zjistil, zda již bylo o případných nárocích
stěžovatele podle §61 zákoníku práce, tedy zákona č. 65/1965 Sb. ro zhodnuto. Z rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 1991, č. j. 7 C 155/89 – 178, bylo sice zjištěno,
že výpověď ze dne 24. 11. 1988 (kterou obdržel zaměstnavatel stěžovatele) je neplatná,
avšak o dalších nárocích stěžovatele dosud rozhodnuto nebylo. Ze spisu 7 C 8/93 bylo zjištěno,
že nebylo rozhodnuto o tom, zda okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 4. 3. 1992
je či není neplatné.
Za této situace pak nebylo možno uvažovat o postupu podle §6 odst. 1 zákona
č. 589/2002 Sb. ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu, neboť jestliže o nárocích
stěžovatele podle §61 zákoníku práce nebylo dosud rozhodnuto, nemohlo mu být
na těchto nárocích ničeho vyplaceno, což ve svých důsledcích znamená, že stěžovateli nemůže
být zhodnocena žádná další mzda (hrubý výdělek) do osobního vyměřovacího základu. Nelze
než uzavřít, že žalovaná postupovala v napadeném rozhodnutí správně, neboť správně posoudila
jak dobu pojištění, tak i výši osobního vyměřovacího základu a vypočteného základu
pro stanovení výše starobního důchodu.
Stěžovatel se dále dovolával toho, že mu nebylo umožněno nahlédnutí do spisu u České
správy sociálního zabezpečení. Tuto námitku zdůrazňoval v žalobě, v kasační stížnosti pouze
poukazoval na to, že se krajský soud s jeho námitkami uvede nými v žalobě nevypořádal,
aniž by znovu v kasační stížnosti tyto námitky konkretizoval. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007, č. j. 12 Ca 96/2006 – 185,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domá há ochrany před nezákonným zásahem žalované
České správy sociálního zabezpečení. Nezákonný zásah spatřoval stěžovatel v tom,
že při nahlížení do spisu sp. zn. X dne 12. 12. 2005 a 21. 12. 2005 v budově ČSSZ v obsahu
tohoto spisu nenalezl žádné správní rozhodnutí týkající se přiznání starobního důchodu ve výši
8414 Kč, a dále dne 3. 1. a 4. 1. 2006 se nemohl domoci svého práva nahlížet do spisu, ač byl
fyzicky přítomen v budově ČSSZ Praha. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal
stěžovatel kasační stížnost, která je u NSS vedena pod sp. zn. 4 Aps 1/2008.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že z obsahu dávkového spisu bylo zjištěno,
že žalovaná ke stížnosti stěžovatele ze dne 4. 1. a 9. 1. 2006 stěžovateli přípisem ze dne
25. 1. 2006 sdělila, že při jeho návštěvě dne 3. 1. 2006 mu bylo podáno vysvětlení a důvod,
proč v okamžiku jeho návštěvy nebyl spisový materiál k dispozici k nahlédnutí. Proto mu bylo
vydáno potvrzení o přiznání starobního důchodu. Tímto přípisem bylo stěžovateli dále
vysvětleno, že po ukončení řízení o přiznání důchodové dávky je spisový materiál uložen
v centrální spisovně. Pokud by stěžovatel požadoval nahlédnutí do spisové dokumentace,
je třeba, aby si předem návštěvu domluvil v informační kanceláři žalované na příslu šném
telefonním čísle, protože dávkový spis nemusí být aktuálně k dispozici, a to zejména s ohledem
na žaloby podané stěžovatelem.
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud uvádí, že od 1. 1. 2006 platí, že v řízení
ve věcech důchodového pojištění se nepoužije ustanovení správního řádu o vyjádření účastníků
k podkladům rozhodnutí (§85a zákona č. 582/1991 Sb. v jeho znění od 1. 1. 2006).
Podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., účinného od 1. 1. 2006 (dále jen nový správní
řád), jeho věty před středníkem, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že od 1. 1. 2006 tato povinnost správních orgánů v řízení
o dávce důchodového pojištění neplatí.
Pokud jde o právo nahlížet do spisu, je upraveno v §38 nového správního řádu tak,
že účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do spisu, a to i v případě, že je rozhodnutí
ve věci již v právní moci.
Stěžovateli lze tedy přisvědčit, že dne 3 . 1. 2006 mu nahlédnutí do dávkového spisu
umožněno nebylo, avšak se zřetelem k tomu, že se tak stalo až po vydání napadeného
rozhodnutí, nebylo by možno tuto vadu řízení považovat za vadu, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Je otázkou, zda tento postup žalované by bylo
lze považovat vůbec za vadu řízení, a to se zřetelem k organizaci žalované, a k jejímu vysvětlení
obsaženému v přípise stěžovateli ze dne 25. 1. 2006, z něhož je evidentní, že není schopna zajistit
na požádání aktuálně dávkový spis toho kterého účastníka řízení, ale je třeba, aby nahlížení
do spisu bylo předem domluveno.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že v dávkovém spise se nenacházelo rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 11. 2005, ani osobní list důchodového pojištění
a doklad o výpočtu důchodu. Stěžovatel se těchto listin dožadoval ve dnech 12. 12. 2005
a 21. 12. 2005, když nahlížel do spisu v budově žalované. Tuto skutečnost však rovněž nelze
považovat za podstatné porušení ustanovení řízení před správním orgánem, které by mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť ve výše označených dnech
ještě rozhodnutí vydáno nebylo. Napadené rozhodnutí bylo vydáno až dne 30. 12. 2005.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti upozorňuje na to, že základní podklady,
tj. evidenční listy důchodového pojištění (zabezpečení) za dobu od roku 1958 do roku 1986 se ve
fyzické podobě (a ani v optické databázi), v dávkovém spise nenacházejí. Pro roky 1958 – 1985
vycházela žalovaná z osobního listu důchodového pojištění pro přiznání částečného invalidního
důchodu, přičemž v nyní předloženém osobním listu důchodového pojištění pro přiznání
starobního důchodu zohlednila dobu zaměstnání (pojištění) v preferované pracovní kategorii
v rozsahu pro ni závazném a vyplývajícím z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1991,
sp. zn. 10 Co 180/91. V dávkovém spise se nachází pouze jeden evidenční list důchodového
pojištění, který zahrnuje období let 1986 – 1992. Jak je již výše rozebráno, Nejvyšší správní soud
neshledal, že by žalovaná vycházela při stanovení výše starobního důchodu (o vzniku nároku
pochybnosti nejsou) z neúplných podkladů. Žádný další výdělek stěžovatele započitatelný
do výpočtového základu nebyl zjištěn.
Pokud jde o námitku uplatněnou v závěru kasační stížnosti (bod V. kasační stížnosti),
je třeba poukázat na to, že ve spise se skutečně nachází podání stěžovatele ze dne 6. 2. 2007,
které bylo u Krajského soudu v Praze podáno dne 8. 2. 2007, tedy po vydání rozsudku Krajského
soudu v Praze. Tímto podáním je blanketní kasační stížnost, v níž námitka podjatosti soudkyně,
která ve věci rozhodovala u Krajského soudu v Praze, vznesena nebyla. O námitce podjatosti
(která musí být vznesena podle §8 odst. 5 s. ř. s. do jednoho týdne, kdy se účast ník o podjatosti
dozvěděl), bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2006,
č. j. Nao 37/2006 – 139, tak, že soudkyně JUDr. Jarmila Hanušová není vyloučena
z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cad 63/2006.
Usnesení nabylo právní moci dne 28. 12. 2006. K této poslední námitce Nejvyšší správní soud
uvádí, že nejde o námitku ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a tuto námitku Nejvyšší správní
soud za důvodnou tedy nepovažuje.
Lze připustit, že napadený rozsudek krajského soudu není zcela vyčerpávající,
avšak v každém případě ho lze považovat za rozsudek přezkoumatelný, neboť se vypořádal
se základními námitkami uplatněnými stěžovatelem proti postupu České správy sociálního
zabezpečení a napadené rozhodnutí žalované v podstatě přezkoumal v celém rozsahu,
tedy i nad rámec námitek, které stěžovatel uplatnil. Za této situace tedy Nejvyšší správní soud
neshledal důvodnou ani námitku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak na základě dokazování, které provedl u jednání, nedospěl ani k závěru o tom, že by byl dán
důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť bylo prokázáno, že žádný další hrubý
výdělek pro výpočet osobního vyměřovacího základu a výpočtového základu zatím nebyl zjištěn,
žalovaná tedy postupovala správně, pokud vycházela z údajů v evidenčním listu důchodového
pojištění jí dostupného. [
Stěžovatel se u obou jednání u Nejvyššího správního soudu dovolával toho,
aby v jeho věci rozhodoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud
tento požadavek stěžovatele neshledal důvodným. Zákonné podmínky, za nichž rozhoduje
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, jsou upraveny v §17 s. ř. s. Podle §17 odst.1 s. ř. s.,
dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru,
který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj odlišný právní názor
zdůvodní. Podle §17 odst. 2 téhož zákona, ustanovení odstavce 1 neplatí, byl-li odlišný právní
názor již vysloven ve stanovisku Nejvyššího správního soudu.
Z výše uvedeného ustanovení plyne, že k tomu, aby věc byla postoupena rozšířenému
senátu, musí nejprve senát rozhodující ve věci dospět při svém rozhodování k právnímu názoru,
který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
a rozhodující senát tak nemůže sám o sporné právní otázce rozhodnout. Jakkoliv může účast ník
řízení poukázat např. na rozpornou judikaturu Nejvyššího správního soudu, postoupit věc
do rozšířeného senátu může pouze senát rozhodující ve věci, a to za zákonem stanovených
podmínek, tedy v případě, kdy senát rozhodující ve věci se hodlá odchýlit od již vyjádřeného
právního názoru Nejvyššího správního soudu, nebo zjistí-li, že o sporné právní otázce
se dosavadní judikatura vyjádřila odchylně.
Tato situace však v posuzované věci nenastala. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu
se nehodlal odchýlit od své dosavadní judikatury. Naopak, Nejvyšší správní soud hodlal
respektovat svou dosavadní judikaturu, která vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005,
sp. zn. II. ÚS 348/04 (viz shora). Proto také v dané věci provedl dokazování spisy Obvodního
soudu pro Prahu 4, vedených pod sp. zn. 7 C 155/89 a 7 C 8/93, a to ze účelem zjištění,
zda existuje či nikoliv další příjem, který by mohl být zahrnut do vyměřovacího základu,
eventuálně vyplacená náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce . Jak již bylo
výše konstatováno, existenci takového dalšího příjmu, který by mohl být zahrnut
do vyměřovacího základu, Nejvyšší správní soud neshledal, neboť o případných nárocích
stěžovatele dosud rozhodnuto nebylo.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného neshledal podmínky pro postoupení
této věci rozšířenému senátu.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými, a proto kasační
stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasa ční stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti, neboť stěžovatel nebyl
ve věci úspěšný, a žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nenáleží ze zákona (§68
odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu