ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.36.2012:31
sp. zn. 4 Ads 36/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: ZIMBO
CZECHIA s.r.o., se sídlem Na Zátorách 8/613, Praha 7, zast. JUDr. Marcelou Scheeovou,
advokátkou, se sídlem Štupartská 4, Praha 1, proti žalované: Státní veterinární správa, se sídlem
Slezská 100/7, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 2. 11. 2011, č. j. 5 Ca 298/2008 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 25. 6. 2008, č. j. RED/1067/2008-1, bylo podle §90
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále
jen „správní řád“) zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajské veterinární správy
pro Pardubický kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 25. 4. 2008,
č. j. HYG/1285/2008-68. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobkyni podle
§72 odst. 1 písm. c) bodu 6 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých
souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále
jen „veterinární zákon“), uložena pokuta ve výši 100 000 Kč, a to za protiprávní jednání
spočívající v porušení povinnosti stanovené předpisem Evropských společenství, a dále byla
žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Uvedeného jednání se měla
žalobkyně dopustit tím, že četnost odběru vzorků masných polotovarů k vyšetření podle
mikrobiologických kritérií neodpovídala zvláštní četnosti odběru vzorků stanovené v příloze
I k nařízení Komise (ES) č. 2073/2005, jak je stanoveno v čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení.
Žalovaná v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že žalobkyně provozuje na území
Pardubického kraje podniky: Novák maso - uzeniny, Hradecká 1122, Holice, reg. č. CZ 5170,
Novák maso - uzeniny, Karla IV., Pardubice, reg. č. CZ 9256, Novák maso - uzeniny, Sokolovské
nám 1557, Přelouč, reg. č. CZ 9258, Novák maso - uzeniny, Letohradská 1485, Ústí nad Orlicí,
reg. č. CZ 15470, Novák maso - uzeniny, Brněnská 801/1, Svitavy, reg. č. CZ 5320 a Novák
maso - uzeniny, Terezy Novákové, Polička, reg. č. CZ 5324. Správní orgán prvního stupně
kontrolami zjistil, že pro všechny tyto potravinářské podniky má žalobkyně stanoven shodný
systém HACCP (analýza rizik a kritických kontrolních bodů, Hazard Analysis and Critical Control
Points), v němž je uvedeno, že analýza výrobků chemickým a mikrobiologickým vyšetřením
se provádí v rámci četnosti dle ročního plánu analýz, jenž při kontrolách nebyl předložen.
Účastníci kontrol k tomu shodně uváděli, že odběr a rozbor masových vzorků je prováděn
2 x ročně.
Žalovaná dále uvedla, že podle článku 4 odst. 2 nařízení Komise č. 2073/2005,
o mikrobiologických kritériích pro potraviny rozhodnou o vhodné četnosti odběru vzorků
provozovatelé potravinářských podniků, nestanoví-li příloha I zvláštní četnost odběru vzorků.
V takových případech četnost odpovídá nejméně četnosti stanovené v příloze I. V příloze
I kapitole 3 oddílu 3.2 uvedeného nařízení se pak uvádí, že provozovatelé potravinářských
podniků provozujících jatky či zařízení, která vyrábějí mleté maso, masné potraviny nebo
mechanicky oddělované maso odeberou vzorky pro mikrobiologické vyšetření nejméně jednou
týdně. Den odběru vzorků se každý týden mění. U vzorků na vyšetření na E. coli
a na Enterobacteriaceae je možné snížit četnost vyšetření na jednou za čtrnáct dní, pokud jsou
šest týdnů po sobě získávány vyhovující výsledky. Obdobně je možné snížit také četnost odběru
vzorků za účelem vyšetření salmonely. Z uvedeného podle žalované vyplývá, že stanoví-li příloha
I nařízení zvláštní četnost vzorků, musí odpovídat četnost vzorků nejméně četnosti stanovené
v příloze. Žalobkyně ve všech zmíněných provozovnách vyrábí masné polotovary a v příloze
I kapitole 3 oddílu 3.2 nařízení č. 2073/2005 se stanoví, že výrobci mj. mletého masa a masných
polotovarů odeberou vzorky nejméně jednou týdně. U odběru vzorků na E. coli a na počet
kolonií aerobních mikroorganismů může být četnost snížena na vyšetření jednou za čtrnáct dní,
pokud jsou po šest po sobě jdoucích týdnů získávány vyhovující výsledky. Kontrolami
v uvedených provozovnách žalobkyně v Pardubickém kraji bylo zjištěno, že provozovny mají
shodný HACCP, v němž je uvedeno, že analýza výrobků chemickým a mikrobiologickým
vyšetřením se provádí v četnosti podle ročního plánu analýz, který nebyl při kontrolách
předložen, a osoby účastnící se kontrol shodně uváděly, že odběr a rozbor vzorků masných
polotovarů je prováděn 2 x ročně. Při kontrolách byly předkládány laboratorní protokoly
vystavené společností Ústav pro vyšetřování potravin, s. r. o., zkušební laboratoří
ČIA pod č. 1164, dokládající laboratorní vyšetření vzorků právě 1 x až 2 x za rok 2007.
Žalobkyně tedy svým jednáním porušila čl. 4 nařízení Komise č. 2073/2005, neboť nedodržovala
ve svých výše uvedených provozovnách týdenní, resp. čtrnáctidenní četnost odběru vzorků
pro mikrobiologické vyšetření a za to jí byla v souladu se zákonem uložena pokuta. K odvolací
námitce, podle níž se na provozovny žalobkyně nevztahuje nařízení komise č. 2073/2005,
žalovaná uvedla, že naopak podle svého čl. 3 odst. 1 se toto nařízení vztahuje i na maloobchod,
a tedy i na provozovny žalobkyně. Tomu koresponduje i znění ustanovení přílohy I kapitoly
3 oddílu 3.2 tohoto nařízení. V prodejnách žalobkyně se vyrábějí masné polotovary, proto
zde musejí být 1 x týdně (resp. 1 x za 14 dnů) odebírány vzorky pro mikrobiologické vyšetření.
Žalovaná shledala výši uložené pokuty za odpovídající protiprávnímu jednání a ztotožnila
se i s odůvodněním výše pokuty učiněným správním orgánem prvního stupně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, č. j. 5 Ca 298/2008 - 52, žalobu
proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl,
že neshledal odvolání žalobkyně, doručené dne 14. 5. 2008 správnímu orgánu prvního stupně,
za blanketní. „Blanketní“ podání již podle své etymologie značí, že je „prázdné“, tj. neobsahuje
žádné důvody. V odvolání žalobkyně uvedla, že jej podává do všech částí rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně ze dne 25. 4. 2008 s tím, že rozhodnutí je vadné po stránce hmotněprávní
či procesní. Žalobkyně se podle svého přesvědčení nedopustila vytýkaného porušení normy
evropského potravinového práva. Uvedla, že její činnost je totiž toliko lokální a spočívá
v maloobchodní výrobě masných polotovarů v malém množství, přičemž tyto polotovary jsou
prodávány pouze konečnému spotřebiteli. Ustanovení předmětného nařízení se tedy
na ni nevztahují. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí
a dodala, že toto blanketní odvolání doplní v následujících dnech. Podle soudu je zřejmé,
že odvolání žalobkyně obsahuje zřetelnou a konkrétní hmotněprávní argumentaci směřující
k osobní působnosti nařízení Komise č. 2073/2005, s touto argumentací se žalovaná ve svém
rozhodnutí vypořádala. Označení podání jako „blanketního“ z něj ještě blanketní podání nečiní.
Blanketní povahu z odvolání nečiní ani skutečnost, že žalobkyně namítla i procesní vady, které
však nijak nespecifikovala. Skutečně blanketní odvolání zakládá správnímu orgánu povinnost
vyzvat odvolatele k jeho doplnění podle §37 odst. 3 správního řádu. Odvolání žalobkyně však
mělo všechny předepsané náležitosti. Za vadu odvolání přitom nelze považovat to, že ač byla
rozvedena hmotněprávní námitka, namítaná procesní vada nikoliv. K projednání odvolání totiž
postačuje jeden odvolací důvod. Ustanovení §37 odst. 3 správního řádu nelze podle soudu
použít k případnému doplnění dalšího, v odvolání jen naznačeného odvolacího důvodu, pokud
odvolání obsahuje již alespoň jeden konkrétní a projednatelný odvolací důvod. Podané odvolání
tedy bylo projednatelné a žalovaná nepochybila, pokud žalobkyni nevyzvala k jeho doplnění.
Možnosti doplnění odvolání podle svého příslibu žalovaná nevyužila, doplnění přitom bylo
pouze její věcí. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009 - 53,
pak podle soudu na souzenou věc nelze použít, neboť toto rozhodnutí se týká odvolání, které
bylo zcela neprojednatelné.
Městský soud v Praze se neztotožnil ani s hmotněprávní námitkou stěžovatelky, podle
níž na ni nedopadá nařízení Komise č. 2073/2005. Soud citoval §72 odst. 1
písm. c) bod 6 zákona o veterinární péči, čl. 4 odst. 1 nařízení Komise č. 2073/2005 a přílohu
I, kapitolu 3 oddíl 3.2. Podle soudu žalobkyně namítala, že dbala na hygienické zásady, její maso
je prověřené a proto nevznikla potřeba postupovat podle nařízení. Podle žalobkyně se jedná
o maloobchod, který se pojmově vymyká z účinnosti nařízení. Žádná z těchto námitek však podle
soudu nemůže zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud provedl komparaci
s anglickým či francouzským zněním příslušné části přílohy I předmětného nařízení, a i tímto
způsobem dovodil, že povinnost zjevně nedopadá toliko na provozovatele jatek a závodů, nýbrž
i na provozovatele podniků provozujících jatky a zařízení, což je širší pojem. Soud pak odkázal
na čl. 3 odst. 2 nařízení, podle něhož se potravinářským podnikem rozumí veřejný nebo
soukromý podnik, ziskový či neziskový, jenž vykonává činnost související s jakoukoliv fází
výroby, zpracování a distribuce potravin. Tato definice podle soudu na provozovny žalobkyně
nepochybně dopadá.
Nařízení se navíc zmiňuje i o osobách provozujících zařízení, která vyrábějí mleté maso
a masné polotovary v malých množstvích, nelze tedy dát za pravdu tvrzení, že se nařízení
vztahuje pouze na velkovýrobce. Text čl. 3 odst. 1 nařízení pak počítá i s provozovateli
maloobchodů, kteří rovněž ve všech fázích výroby, zpracování a distribuce potravin, včetně
maloobchodu, v rámci svých postupů založených na zásadách HACCP spolu s uplatňováním
správné hygienické praxe musejí přijímat dále uvedená opatření. Možnost snížení četnosti odběru
vzorků pak uvedené nařízení umožňuje pouze v situaci, schválí-li to následně příslušný orgán.
Jedním z předpokladů by tedy bylo schválení příslušným orgánem na základě analýzy rizik,
k čemuž nedošlo. Žalobkyně tedy mohla ve smyslu přílohy I kapitoly 3 oddílu 3.2 in fine požádat
o vynětí z četnosti vyšetřování vzorků; tak ostatně úspěšně učinila v několika jiných
provozovnách.
Soud dále neshledal ani důvody pro předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu
dvoru, neboť popsané povinnosti na žalobkyni dopadají a výkladu Evropského soudního dvora
tedy není třeba. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
namítla, že se soud nevypořádal s některými jejími námitkami. Soud podle ní v rozsudku neuvedl
průběh řízení v souladu s jeho skutečným průběhem, když zcela pominul repliku stěžovatelky
k vyjádření žalované k žalobě, doručenou soudu v elektronické podobě dne 2. 12. 2011, přičemž
existence tohoto podání je zachycena i v písemném vyhotovení protokolu o jednání z téhož
dne. Stěžovatelka např. namítala, že tvrzení žalované, že „přezkoumala rozhodnutí celé a neshledala
žádné vady, a to ani procesní“ je v rozporu se skutečným stavem věci a nemá oporu v žalobou
napadeném rozhodnutí, neboť odůvodnění rozhodnutí žalované neobsahuje žádnou zmínku
o tom, že by se žalovaná zabývala možnými procesními vadami, ani nic o tom, jaké úvahy učinila
ohledně dalších možných vad. Stěžovatelka sice poukazovala na to, že pokud žalovaná
nepovažovala její odvolání za blanketní ani v části týkající se procesních vad, je z vyjádření
žalované jednoznačně zřejmé, že se s nespecifikovanou námitkou procesních vad nevypořádala,
a proto je její rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné.
Stěžovatelka se dále neztotožnila s výkladem Městského soudu v Praze týkajícího
se blanketního odvolání a povinnosti správního orgánu vyzvat účastníka k odstranění vad,
resp. k doplnění odvolání. Podle stěžovatelky neměl stačit k projednání jeden hmotněprávní
důvod a obecné tvrzení, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je vadné i po stránce
procesní. Stěžovatelka si je vědoma toho, že ohledně hmotněprávních vad její odvolání uvedením
jediné hmotněprávní námitky blanketní povahu pozbylo. Nesouhlasí však s tím, že bylo možné
o odvolání rozhodnout, aniž by byla vyzvána k doplnění odvolání ohledně blanketně tvrzených
procesních nedostatků, včetně poučení o tom, že v případě nedoplnění bude o odvolání
rozhodnuto na základě jedné hmotněprávní námitky a obecně uplatněné procesní námitky.
Pokud stěžovatelka vyzvána nebyla, jedná se o porušení jejích procesních práv a nadále trvá
na tom, že v části procesních námitek bylo její odvolání blanketní a tudíž nebylo možné
o něm jako o celku rozhodnout bez dalšího; závěr městského soudu je tedy nezákonný. Městský
soud se nezabýval ani námitkou žalobkyně týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované,
která se věnuje pouze odběru vzorků a neuvádí, co vše přezkoumávala. To stejné platí
i o stěžovatelkou uplatněné námitce, že postrádá vědeckost v jí požadovaném plnění, když maso,
u něhož dochází v podstatě jen ke krájení, kořenění z v maloobchodě zakoupeného koření
a to vše při přísném dodržení HACCP, je masem pod veterinárním dozorem. „Produkt“
je přitom vždy určen k tepelné úpravě. Soud v rozsudku pouze uvádí, že právě manipulací může
dojít ke kontaminaci; stejně tak však může dojít ke kontaminaci při krájení masa na řízky,
tam přitom veterinární správa odběr vzorků nepožaduje, neznámo z jakého důvodu.
Stěžovatelka opětovně označila závěr, že se na ni vztahuje povinnost tvrzeného odběru
vzorků, za právně vadný a nesouhlasí s ním, neboť je v rozporu s logikou evropského
potravinového práva, opírajícího se o vědeckost. Z důvodu opatrnosti pak požádala, aby byla
otázka, zda se při prokázaných uvedených okolnostech - kdy výrobcem masa je maloobchodník
s ověřeným HACCP, produkující malé množství uvedených čerstvých masových polotovarů
podléhajících obligatorně teplé úpravě, které nabízí na místě výroby i k prodeji pouze konečnému
spotřebiteli, přičemž surovina pochází od dodavatelů dozorovaných stěžovatelkou a je souběžně
prodávána jako výsekové maso na provozovně stěžovatelky, na stěžovatelku vztahuje žalovanou
tvrzená povinnost, byla předložena k posouzení jako předběžná otázka Evropskému soudnímu
dvoru. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 2. 11. 2011, č. j. 5 Ca 298/2008 - 52, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu
v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti
uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že se žalovaná i městský soud nesprávně
vypořádaly s jejím blanketním odvoláním. Podle stěžovatelky měla být žalovaná správním
orgánem vyzvána k odstranění vad svého odvolání ze dne 12. 5. 2008 směřujícího proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 25. 4. 2008, č. j. HYG/1285/2008-68.
O odvolání tedy podle stěžovatelky nebylo možné rozhodnout, pokud byl uveden pouze jeden
hmotněprávní důvod. Dále stěžovatelka obecně namítala procesní vady, které však nebyly nijak
specifikovány. V takovém případě mělo být povinností správního orgánu vyzvat stěžovatelku
k odstranění vad odvolání v souladu s §37 odst. 3 správního řád. Stěžovatelka proto tvrdí,
že ve správním řízení byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správními orgány takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí zrušit.
Nejvyšší správní soud se s těmito tvrzeními stěžovatelky v kasační stížnosti neztotožnil
a shledal správnými závěry Městského soudu v Praze. Odvolání stěžovatelky ze dne 12. 5. 2008
obsahovalo nejen náležitosti podle §37 odst. 2 správního řádu, ale i náležitosti podle §82 odst. 2
správního řádu. Bylo tedy patrné, proti jakému rozhodnutí odvolání směřuje, byl dán i rozsah
odvolání, když bylo uvedeno, že odvolání se podává do všech jeho částí. Odvolání obsahovalo
obecné tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí je vadné po hmotněprávní i procesní stránce
a dále obsahovalo i jeden zcela konkrétní hmotněprávní důvod spočívající v tvrzení,
že se stěžovatelka nemohla dopustit vytýkaného porušení normy evropského potravinového
práva, neboť předmětná povinnost se nevztahuje na její lokální činnost - výrobu masných
polotovarů provozovanou maloobchodním způsobem a v malém množství, přičemž dochází
jen k přímému prodeji konečnému spotřebiteli. Z těchto důvodů stěžovatelka žádala zrušení
napadeného rozhodnutí a zastavení řízení. Dále uvedla, že toto blanketní podání bude
v následujících dnech doplněno.
Nejvyšší správní soud v plné shodě se závěry učiněnými městským soudem uvádí,
že uvedené odvolání žalobkyně nebylo možné označit za podání blanketní, a to navzdory tomu,
že jej tak označila sama zástupkyně stěžovatelky. Za blanketní, tedy prázdné, odvolání, lze totiž
považovat takové, které neobsahuje vůbec žádnou, tj. ani jedinou, odvolací námitku. Odvolání
však obsahovalo jednu zcela konkrétní hmotněprávní odvolací námitku spočívající v tvrzení
o tom, že na činnost stěžovatelky nedopadá výše zmiňované nařízení Komise. V okamžiku,
kdy odvolání obsahovalo byť i jeden projednatelný důvod, nebylo možné je označit za podání
blanketní, a tedy správnímu orgánu nevznikla povinnost vyzvat stěžovatelku k odstranění
vad odvolání v souladu s §37 odst. 3 správního řádu. To však neměnilo nic na tom,
že stěžovatelka mohla podat doplnění svého odvolání sama, jak ostatně avizovala v závěru
odvolání. To však nakonec neučinila, což se nemůže nyní vytýkat správnímu orgánu. Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že za odvolání je možné považovat toliko odvolání podané
v zákonné lhůtě stanovené pro podání odvolání. Je přitom nerozhodné, stane-li se tak jedním
nebo několika podáními, musejí však být doručena v odvolací lhůtě. Ani po uplynutí této lhůty
není odvolatel limitován v poskytování případných vyjádření, avšak omezení spočívá
v koncentraci řízení podle §82 odst. 4 správního řádu.
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem uvádí, že na základě §37
odst. 3 správního řádu nelze případně doplňovat další, v odvolání jen naznačený odvolací důvod
v situaci, pokud odvolání obsahuje již alespoň jeden konkrétní a projednatelný odvolací důvod.
Pokud tedy stěžovatelka v odvolání uvedla byť jeden hmotněprávní důvod, nebylo povinností
správního orgánu vyzývat ji k odstranění vad svého odvolání; bylo však právem stěžovatelky
doplnění odvolání podat, a to ve lhůtě pro podání odvolání. Tato skutečnost navíc měla
být nepohybně známa zástupkyni stěžovatelky, jíž se stala již podáním odvolání advokátka
JUDr. Marcela Scheeová. Nejvyšší správní soud tuto stížnostní námitku uzavírá s tím, že správní
orgány se nedopustily procesních pochybení, neboť odvolání stěžovatelky nebylo možno
považovat za blanketní a tedy nebyla založena vada řízení, pokud se žalovaná odvoláním zabývala
bez výzvy k odstranění jeho vad. Městský soud tedy posoudil tuto námitku stěžovatelky v souladu
se zákonem.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že se soud nevypořádal s její replikou k vyjádření
žalované ze dne 9. 3. 2009, pak Nejvyšší správní soud zejména upozorňuje na to, že vyjádření
žalované bylo stěžovatelce doručeno dne 20. 4. 2009 a svou repliku zaslala soudu elektronicky
teprve dne 2. 11. 2011, tedy v den, kdy se konalo jednání v předmětné věci a po více než dvou
a půl letech od zaslání tohoto vyjádření stěžovatelce. Stěžovatelka přitom neměla v souladu
s §74 odst. 1 větou poslední s. ř. s. povinnost podat repliku. Soud navíc podotýká, že případné
rozšíření žaloby na další žalobní body bylo podle §71 odst. 2 s. ř. s. možné toliko ve lhůtě
pro podání žaloby. Uvedená replika žalobkyně tedy neměla relevanci a jejím tvrzeným
nedostatečným zohledněním ze strany městského soudu nemohla být založena vada, která
by měla vliv na zákonnost rozhodnutí, a nemohla se stát důvodem kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované,
uplatněnou až v předmětné replice, pak Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu soud v souladu s §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a konstantní
judikaturou Nejvyššího správního soudu zkoumá a případně konstatuje i bez návrhu;
Nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí však nebyla shledána.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se nesprávného posouzení právní otázky
Městským soudem v Praze, tedy o důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., pak se Nejvyšší správní soud ztotožnil s výkladem provedeným městským
soudem. Nebylo možné dospět k závěru, že by se uvedené nařízení vztahovalo pouze
na velkovýrobce, naopak je z něj zřejmé, že se vztahuje i na maloobchodníky, pokud tito
provozují výrobu masných výrobků, mletého masa a masných polotovarů.
Podle §72 odst. 1 písm. c) bodu 6 veterinárního zákona, ve znění účinném
do 30. 6. 2008, „krajská veterinární správa uloží právnické nebo podnikající fyzické osobě pokutu až do výše
1 000 000 Kč, pokud se tato osoba dopustí správního deliktu tím, že nesplní nebo poruší povinnost nebo
požadavky stanovené předpisy Evropských společenství“.
Podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2073/2005 „provozovatelé potravinářských podniků musejí
při validaci a ověřování správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP a správné
hygienické praxe v případě potřeby provádět vyšetření podle mikrobiologických kritérií stanovených v příloze I.“
Podle odst. 2 téhož ustanovení „o vhodné četnosti odběru vzorků rozhodnou provozovatelé potravinářských
podniků, nestanoví-li ovšem příloha I zvláštní četnost odběru vzorků, přičemž v takových případech odpovídá
četnost odběru vzorků nejméně četnosti stanovené v příloze I. Provozovatelé potravinářských podniků takto
rozhodnou v rámci svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe, přičemž zohlední
návod k použití potraviny. Četnost odběru vzorků může být přizpůsobena povaze a velikosti potravinářských
podniků, pokud ovšem nebude ohrožena bezpečnost potravin.“
V příloze I kapitole 3 bodu 3.2 nařízení č. 2073/2005 je mimo jiné stanoveno, že „během
každého vzorkování se odebírají namátkové vzorky z pěti jatečně upravených těl. Místa odběru vzorků se vyberou
s ohledem na porážkovou technologii používanou v jednotlivých závodech.“ (...) „Provozovatelé potravinářských
podniků provozující jatky či zařízení, která vyrábějí mleté maso, masné polotovary nebo strojně oddělené maso,
odeberou vzorky pro mikrobiologické vyšetření nejméně jednou týdně. Den odběru vzorků se každý týden mění,
aby se zajistilo pokrytí každého dne v týdnu.“ Dále jsou zde vymezeny podmínky, za kterých může
být četnost odběrů snížena na vyšetření, přičemž zpravidla se jedná o snížení četnosti na jednou
za 14 dní, pokud jsou po určitý počet po sobě jdoucích týdnů (např. 6 či 30) získávány vyhovující
výsledky. Mimoto „je-li to však na základě analýzy rizik opodstatněné a schválí-li to následně příslušný orgán,
mohou být malé jatky a zařízení, která vyrábějí mleté maso a masné polotovary v malých množstvích,
z požadavků na četnost odběru vzorků vyňaty.“
V souzené věci není sporu o tom, že stěžovatelka provozuje v Pardubickém kraji celkem
osm provozoven masa a uzenin, v nichž dochází mimo jiné k výrobě masných polotovarů. Proto
byla stěžovatelka v souladu s přílohou I kapitolou 3 bodem 3.2 nařízení č. 2073/2005 povinna
alespoň jednou týdně odebírat vzorky masa k mikrobiologickým rozborům. K závěru, že výše
citovaná ustanovení dopadají i na činnost stěžovatelky, správně dospěly žalovaná i městský soud,
kteří dostatečně vyložily, že provozovny stěžovatelky je třeba považovat za provozovatele
potravinářských podniků. Jelikož však stěžovatelka nedostála své povinnosti vyplývající z norem
Evropských společenství, v daném případě spočívajících v nutnosti předkládání vzorků masa
k mikrobiologickému vyšetření ve stanovených intervalech, dospěla žalovaná ke správnému
závěru, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu podle §72 odst. 1 písm. c) bodu
6 veterinárního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2008. Stěžovatelka totiž nepředkládala
v pravidelných intervalech vzorky k rozboru, ačkoli jí nebyla příslušným orgánem udělena
výjimka, na jejímž základě by byla snížena četnost odběru předmětných vzorků.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se plně ztotožnil s úplnými a přesvědčivými závěry
Městského soudu v Praze, pro větší stručnost na ně odkazuje a uzavírá, že pokud
v provozovnách stěžovatelky dochází k výrobě masných polotovarů, byť maloobchodním
způsobem, pak tato činnost stěžovatelky podléhá povinnostem vyplývajícím ze směrnice
č. 2073/2005 a stěžovatelka tedy byla povinna v pravidelných intervalech předkládat vzorky masa
tak, aby četnost odběru vzorků masných polotovarů k vyšetření podle mikrobiologických kritérií
neodpovídala zvláštní četnosti odběru vzorků stanovené v příloze I k nařízení č. 2073/2005,
jak je stanoveno v čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení. Ve správním řízení nebylo sporu o tom,
že uvedené nařízení na stěžovatelku dopadá, že pravidelně nepředkládala k rozborům vzorky
masných polotovarů a navíc ani nepožádala o snížení četnosti odběru vzorků. Bylo tedy
postaveno najisto, že se stěžovatelka dopustila uvedeného správního deliktu. Rozhodnutí
žalované bylo tedy vydáno v souladu se zákonem.
Ve shodě s Městským soudem v Praze tedy v dané věci nejsou dány důvody
pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť, jak již bylo výše
uvedeno, nejsou dány pochybnosti o tom, že uvedené nařízení Komise č. 2073/2005 dopadá
i na činnost stěžovatelky a tedy rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie nebylo shledáno
nezbytným pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalované v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu