ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.45.2005:79
sp. zn. 4 Ads 45/2005 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: S. s. s. a s. s.
r. o., zast. Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 2. 3. 2005, č. j. 12 Cad
20/2004 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 14. 5. 2004,
č. j. 332-6003-303-16.4.04/JZ, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzen
platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 3. 2004, č. 174/566/04,
kterým byl stěžovateli předepsán k úhradě nedoplatek pojistného ve výši 1 355 200 Kč
(a penále z tohoto nedoplatku ve výši 262 165 Kč), a to z důvodu, že nezahrnul
do vyměřovacích základů pro odvod pojistného odměny z dohody o pracovní činnosti
uzavřené s paní J. S. a rovněž tak nezahrnul do vyměřovacích základů příjmy obchodního
ředitele stěžovatele, pana S. G., občana Francouzské republiky, zúčtované za rok 2003.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou následně doplnil,
a ve které dovozoval nezákonnost napadaného rozhodnutí, resp. nesprávné právní posouzení.
K tomuto zejména uvedl, že pracovník stěžovatele (S. G.) byl občanem Francouzské
republiky, neměl trvalý pobyt na území České republiky a pracovní smlouva,
kterou s ním stěžovatel uzavřel se řídí francouzským právem, přičemž podle zákona č. 1/1991 Sb., mají zaměstnaní cizinci stejné právní postavení jako jiní zaměstnanci.
Stejně tak odkazoval na zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém,
podle kterého se poměry z pracovní smlouvy se řídí právem místa výkonu práce,
nedohodnou-li se jinak. Zaměstnavatel a cizinec si tedy podle stěžovatele mohou zvolit právo
jakéhokoliv státu, tedy i právo státu, který není domovem ani jednoho z účastníků.
Potom však platí toto právo jako celek a nelze oddělovat jednotlivé části
a podle nich posuzovat práva a nároky. Doplnil, že vztahy sociálního zabezpečení,
resp. vztahy občanů Francouzské republiky se v pracovněprávních vztazích řídí Všeobecnou
úmluvou o sociálním zabezpečení uzavřenou mezi Československem a Francií dne
12. 10. 1948 (dále také „Úmluva“). V Úmluvě je přitom v čl. 3, §1 stanoveno, že francouzští
státní příslušníci podléhají zákonodárství státu, v němž jsou zaměstnáni, což znamená,
že na daný případ se použije ustanovení českého zákona, který řeší pracovněprávní vztahy
a vztahy související se zaměstnáním francouzských státních občanů v České republice;
takovým zákonným ustanovením je podle stěžovatele ustanovení §16 odst. 1 zákona
č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Stejně tak odkázal
na ustanovení §2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění a §8 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatel dále uvedl, že podle českého práva byli účastni
pojištění pouze ti zaměstnanci, jejíž pracovní poměr byl založen podle českého právního řádu.
Ti pracovníci, kteří měli pracovní poměr sjednán podle jiného než českého právního řádu,
nebyli v taxativním výčtu okruhu pojistných osob. Z výše uvedeného pak dovodil,
že pracovník stěžovatele S. G. nespadal v kontrolovaném období do okruhu působnosti v
norem upravujících oblast sociálního zabezpečení v ČR a z toho důvodu je rozhodnutí
žalované České správy sociálního zabezpečení nezákonné. V doplnění žaloby ze dne 11. 5.
2004 pak uvedl, že Úmluva se nestala součástí právního řádu České republiky, neboť nedošlo
k její ratifikaci parlamentem České republiky; odkázal i na závěry správních orgánů, které
rovněž vyslovily názor, že Úmluva není součástí právního řádu ČR a je nutno přímo aplikovat
ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění S odkazem na výše
uvedené pak stěžovatel navrhl, aby soud napadané rozhodnutí zrušil.
Rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 2. 3. 2005, č. j. 12 Cad 20/2004 - 48,
byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění soud zejména uvedl, že Úmluva se týká státních
příslušníků smluvních stran v otázkách sociálního zabezpečení, nikoliv v dalších otázkách
mimo tuto právní oblast a nezasahuje do pracovněprávních vztahů. Stejně tak soud uvedl,
že dle čl. 10 Ústavy ČR má uzavřená mezinárodní úmluva, jíž je Česká republika vázána,
přednost před vnitrostátními právními předpisy. Soud doplnil, že dle čl. 1 §1 Úmluvy
podléhají českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci příslušným zákonným předpisům
o sociálním zabezpečení uvedeným v čl. 2 Úmluvy a platným v Československu
nebo ve Francii a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého
z těchto států. Čl. 2 §1, bod 1 v části z období po 30. 6. 1964, písm. b), se vztahuje na právní
předpisy o nemocenském pojištění a proto čl. 3, §1 Úmluvy, ve kterém je uvedeno,
že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států
podléhají zákonodárstvím platným v místě jejich zaměstnaní, je nutno vykládat ve smyslu
části prvé obecných zásad čl. 1, §1 tedy tak, že tito pracovníci požívají výhod
za stejných podmínek jako státní příslušníci každého státu Úmluvy. Čl. 3, §1 Úmluvy
je tedy nutno podle soudu vykládat v rozsahu čl. 1 §1, který stanoví i způsob výkladu §5
zákona č. 54/1956 Sb., s ohledem na čl. 10 Ústavy, dle kterého uzavřená mezinárodní úmluva
publikovaná ve Sbírce zákonů je nadřazená vnitrostátnímu zákonodárství. Soud tedy dovodil,
že jestliže českoslovenští nebo francouzští státní příslušnicí na území smluvních států mohou
požívat výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států,
nelze aplikovat §5, písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o vyjmutí z pojištění cizích státních
příslušníků, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a jejich pracovní vztah
je uzavřen podle cizích právních předpisů, neboť vyjmutí z pojištění dle tohoto ustanovení
se nemůže vztahovat na české státní příslušníky; aplikace §5, písm. b) zákona č. 54/1956 Sb.
je v rozporu s čl. 1, §1 a čl. 2 §1, bod 1 v části po období 30. června 1964, písm. b) Úmluvy,
publikovanou pod č. 215/49 Sb. ve znění dodatkové úmluvy č. 68/1970 Sb., která s ohledem
na čl. 10 Ústavy má přednost před zákonem č. 54/1956 Sb. Soud uzavřel, že text čl. 3, §1
Úmluvy, na který se odvolával v žalobě stěžovatel a z toho odvozoval vyjmutí pracovníka
stěžovatele, který je státním občanem Francie, nelze vykládat izolovaně od vztahu k čl. 1 §1
Úmluvy, který stanoví interpretační pravidla s odkazem na čl. 2, §1, bod 1 v části období
po 30. červnu 1964, písm. b).
Soud dále uvedl, že Úmluva upravuje celý rozsah otázek sociálního zabezpečení,
tedy nejen otázku nemocenského pojištění, ale dále pojištění v mateřství, v případě úmrtí,
apod., přičemž státní příslušník smluvního státu je touto mezinárodní Úmluvou oproti
jiným cizincům, na které se mezinárodní úmluva nevztahuje, zvýhodněn, neboť doba pojištění
na území jednoho ze smluvních států se zohledňuje při rozhodování o dávkách důchodového
pojištění ve státě druhém. K odkazům na závěry správních orgánů, které rovněž vyslovily
názor, že Úmluva není součástí právního řádu ČR soud uvedl, že tento právní názor nesdílí.
Soud poukázal na to, že součástí právního řádu se Úmluva stala po vzniku ČR, tj. k datu
1. 1. 1993, přičemž Česká republika převzala všechny mezinárodní závazky předchozího státu
a nebylo proto zapotřebí, aby byla znovu individuálně ratifikována českým parlamentem.
S odkazem na výše uvedené pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
resp. z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů, tedy z důvodů
vymezených §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel veškeré své námitky přitom spojoval výlučně s podmínkami,
za kterých měla být podle jeho názoru posuzována „povinnost“ odvádět pojistné v případě
pana S. G., občana Francouzské republiky.
K prvnímu důvodu kasační stížnosti stěžovatel nejprve uvedl, že ačkoliv soud
v odůvodnění napadeného rozsudku argumentuje nadřazeností označené Úmluvy
nad zákonem, tak k tomu, zda je tato Úmluva součástí českého právního řádu se vyjadřuje
až v posledním odstavci napadeného rozsudku, tedy až poté, kdy provedl za pomoci
této Úmluvy výklad svých právních závěrů.
Stran skutkového stavu k tomu důvodu uvedl, že zaměstnavatelé zaměstnávající
osoby, které jsou francouzskými státními příslušníky a mají trvalý pobyt na území Francie,
volí z důvodu právní jistoty takových zaměstnanců uzavření pracovní smlouvy
podle francouzského práva, což je přípustný postup podle §16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.
o mezinárodním právu soukromém a procesním. Zaměstnavatelé v těchto případech vycházeli
z dosavadního právního stavu, podle něhož tito zaměstnanci nebyli účastni sociálního
zabezpečení podle práva České republiky. Doplnil, že od počátku roku 2004 jednotlivé správy
sociálního zabezpečení začaly provádět systematicky kontroly úhrad pojistného za rok 2003
u všech takovýchto zaměstnavatelů a pokud zjistily, že zaměstnavatelem nebylo odvedeno
pojistné na sociálním zabezpečení a těmto zaměstnancům nebylo pojistné sraženo
z jejich mzdy, vyměřily všem zaměstnavatelům nedoplatky na pojistném a penále.
Při kontrolách provedených příslušnými správními úřady bylo zaměstnavatelům v kontrolním
protokole oznámeno, že se tak činí v důsledku změny čl. 10 Ústavy provedené ústavním
zákonem č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 6. 2002, podle něhož jsou na systému
sociálního zabezpečení České republiky účastni i zaměstnanci, kteří mají uzavřenu pracovní
smlouvu podle francouzského práva, jsou francouzskými státními občany a mají trvalý pobyt
na území Francouzské republiky.
Stěžovatel dále uvedl, že s účinností od 1. 1. 2004 bylo vloženo do ustanovení §2
odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, které vymezuje okruh
osob zúčastněných na nemocenském pojištění, písm. n), podle něhož jsou do tohoto okruhu
zařazeni pracovníci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů.
Stěžovatel má za to, že do účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. (do 1. 6. 2002),
kterým byl změněn čl. 10 Ústavy, nebyli zaměstnavatelé zaměstnávající osoby na základě
smlouvy uzavřené podle cizích právních předpisů povinni za tyto osoby odvádět pojistné
na sociální zabezpečení a tyto osoby nebyly účastny na systému českého sociálního
zabezpečení. V důsledku novely č. 54/1956 Sb. jsou s účinností od 1. 1. 2004 účastni
na systému českého sociálního zabezpečení i zaměstnanci, kteří mají uzavřenu pracovní
smlouvu podle cizích právních předpisů. S odkazem na výše uvedené uvedl, že zůstává
sporným právní postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří měli uzavřenu pracovní
smlouvu podle cizích právních předpisů, pro období od 1. 6. 2002 do 1. 1. 2004.
K tomuto doplnil, že orgány působící v oblasti sociálního zabezpečení dospěly k závěru,
že změnou Ústavy došlo ke změně právního postavení těchto zaměstnavatelů a zaměstnanců.
Následně bez jakéhokoliv upozornění provedly plošnou kontrolu všech zaměstnavatelů
takové osoby zaměstnávající. Přitom všichni zaměstnanci – francouzští státní příslušníci,
kteří měli uzavřenu pracovní smlouvu podle cizích právních předpisů, vzhledem
k tomu, že nebyli účastni na českém systému sociálního zabezpečení, platili do 1. 1. 2004
pojistné na sociálním zabezpečení ve Francii. Žádný z nich také do 1. 4. 2004 nepobíral
(ani mu nebyly vypláceny) žádné dávky sociálního zabezpečení podle právních předpisů
České republiky.
Stran právního stavu věci stěžovatel uváděl, že s odkazem na znění čl. 10 Ústavy
dovozuje, že změna čl. 10 Ústavy nepřinesla žádnou novotu, která by mohla změnit právní
postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců v systému českého sociálního zabezpečení.
Stále platilo ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., že ze systému českého sociálního
zabezpečení byly vyňati zaměstnanci, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizích
právních předpisů. Vznik účasti francouzských státních občanů, pracujících na území České
republiky za podmínek výše již popsaných, dovodily orgány sociálního zabezpečení z textu
Úmluvy, konkrétně čl. 3 §1, které zní: „Českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci
zaměstnaní v jednom ze smluvních států, podléhají zákonodárstvím, platným v místě
jejich zaměstnání.“ Vyvodily z toho, že v důsledku změny čl. 10 Ústavy došlo k inkorporaci
Úmluvy do českého právního řádu. Stěžovatel doplnil, že podle právního stavu platného
do změny čl. 10 Ústavy však byly v ČR závazné a měly přednost před zákonem
pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách. Úmluva takovou mezinárodní smlouvou nebyla, neboť aby byla podle dřívějšího
právního stavu v ČR závazná, musela by být do českého právního řádu inkorporována
odkazem v zákoně nebo by její text musel být zákonem převzat, což se nestalo. Podle názoru
stěžovatele tedy nebyla před změnou čl. 10 Ústavy součástí českého právního řádu. Otázkou
tudíž zůstává, zda v důsledku změny čl. 10 Ústavy došlo k inkorporaci Úmluvy do českého
právního řádu. Stěžovatel připouští, že Úmluva byla řádně vyhlášena a ratifikována
prezidentem republiky, což byla v době jejího přijetí podmínka její platnosti. Připomíná,
že podle změněného čl. 10 Ústavy se stávají součásti českého právního řádu
pouze ty mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament. Ustanovení čl. 10
Ústavy přitom nemá žádná přechodná ustanovení, jak postupovat v případech, kdy k platnosti
smlouvy postačovala ratifikace prezidentem a nebyl vyžadován souhlas Parlamentu.
Dovozuje z toho, že zákonodárce neměl v úmyslu inkorporovat do českého právního řádu
mezinárodní smlouvy ratifikované bez souhlasu Parlamentu. Parlament České republiky
přitom nikdy nedal souhlas s ratifikací Úmluvy a ta nemůže být součástí českého právního
řádu. Pak uváděl, že i v případě, kdy by označená Úmluva byla součástí právního řádu České
republiky, nezakládá účast na sociálním zabezpečení. Z výkladu čl. 1, §1 v kontextu s čl. 3
§1 Úmluvy dovozuje, že Úmluva sama účast na sociálním zabezpečení
bez dalšího nezakládá, ale pouze odkazuje na zákonodárství příslušného smluvního státu.
Nevyplývá z ní, že ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb., ve spojení
s ustanovením §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. se nepoužijí. Úmluva výslovně odkazuje
na zákonné předpisy o sociálním zabezpečení státu místa zaměstnání, tedy České republiky.
Na daný případ se vztahuje zákon o mezinárodním právu soukromém č. 97/1963 Sb.,
který byl v daném případě respektován, dále již opakovaně zmíněný §5 písm. b) zákona
č. 54/1956 Sb., z něhož stěžovatel vycházel a vycházel též z §8 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, podle něhož jsou důchodového pojištění účastni ti zaměstnanci,
kteří jsou účastni pojištění nemocenského. Protože cizí státní příslušníci, kteří měli uzavřenu
se zaměstnavatelem pracovní smlouvu podle cizího práva byli vyjmuti z nemocenského
pojištění, museli být vyjmuti též z pojištění důchodového. Současně stěžovatel doplnil,
že zaměstnávání cizinců na území České republiky je upraveno zákonem č. 1/1991 Sb.,
o zaměstnanosti, podle něhož mají cizinci stejné postavení jako jiní zaměstnanci. Francouzští
státní občané v roce 2003 však fakticky nepožívali stejných práv jako občané ČR, neboť byli
např. vyjmuti z požívání výhod hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Stěžovatel
dovozuje, že sociálního zabezpečení podle českého právního řádu účinného k 31. 12. 2003
byli účastni pouze zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl založen podle českého právního
řádu. Ti státní příslušníci, kteří by chtěli využít výhod českého sociálního systému, měli
možnost uzavřít pracovní smlouvu podle českého práva. Všichni francouzští státní příslušníci,
kteří měli uzavřenu pracovní smlouvu podle cizího práva, hradili v roce 2003 pojistné
na sociální zabezpečení v cizině a bylo by v rozporu s principem jednoho pojištění,
aby jim byla zpětně naúčtována úhrada dalšího pojistného. Přitom právě principem jednoho
pojištění argumentují příslušné české správní orgány, ty však při provedených kontrolách
vůbec nezjišťovaly, zda francouzští státní příslušníci nehradí pojistné na sociální zabezpečení
ve Francii. Žádný z francouzských státních příslušníků přitom nečerpal v České republice
dávky z titulu sociálního zabezpečení. Stěžovatel označuje výklad provedený českými
správními orgány za zjevně diskriminační.
Stěžovatel konečně k tomuto uváděl, že postup žalované je realizací pokynu
Ministerstva práce a sociálních věcí k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti
na nemocenském pojištění ze dne 11. 2. 2003. Podle tohoto pokynu bude jeho realizace
důsledně vyžadována od 1. 1. 2003. K vymáhání plateb za rok 2003 bylo však přistoupeno
až od roku 2004, kdy bylo jisté, že žádný ze zaměstnanců nemůže čerpat výhody ze sociálního
zabezpečení, za které je dodatečně žádáno pojistné. Zaměstnanci ani zaměstnavatelé nebyli
přitom upozorněni na změnu výkladu zákona a ke kontrolám bylo přistoupeno až po uplynutí
celého roku 2003, když penále se proto v některých případech blíží výši údajného nedoplatku.
Tento přístup České republiky k cizím státním příslušníkům i jejich zaměstnavatelům
je tudíž nutno označit za diskriminační a nemravný. S odkazem na stanovisko Ministerstva
práce a sociálních věcí, údajné rozdílné závěry detašovaných pracovišť České správy
sociálního zabezpečení, jakož i údajné rozdílné závěry správních soudů v této věci závěrem
dovozoval, že za takové situace nemohl mít právní jistotu o tom, zda takovou povinnost
má či nemá a dovodil nesprávný a účelový výklad práva.
K druhému důvodu kasační stížnosti, tedy k nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatků
důvodů rozsudku, pak stěžovatel zejména uvedl, že část rozsudku, konkrétně str. 5
(počínajícího slovy „Článek 2 §1 bod 1… až do části počínající větou ….Uzavřená
mezinárodní smlouva“) je nepřezkoumatelná, a to z důvodu jazykového vyjádření a věcného
obsahu.
S odkazem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadaného rozsudku a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Žalovaná podala ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém toliko uvedla,
že se neztotožňuje se závěry stěžovatele a setrvává na závěrech vyjádřených v rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že po stránce
skutkové není o základu daného případu mezi účastníky sporu. Pan Stephane Grau
je občanem Francouzské republiky, v České republice neměl trvalý pobyt a pracovní smlouva
s ním uzavřená se řídila francouzským právem. Stěžovatel nepopřel, že nezahrnul
do vyměřovacího základu pro odvod pojistného jeho mzdu zúčtovanou za rok 2003, jež bylo
Pražskou správou sociálního zabezpečení kontrolováno. Nebyla také zpochybňována částka
dlužného pojistného a penále k ní.
Zásadním důvodem kasační stížnosti podané stěžovatelem je důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá obecně buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, nebo je sice aplikována přiléhavá právní
norma, ale její interpretaci Nejvyšší správní soud nesdílí.
Zaměstnavatel je podle zákona o pojistném (§8 odst. 1) povinen odvádět i pojistné,
jehož poplatníkem je zaměstnanec. Povinnost zaměstnance (ale i zaměstnavatele) platit
pojistné je vázána na účast zaměstnance na nemocenském pojištění [§3 odst. 1 písm. c)
zákona č. 54/1956 Sb.]. Účast na nemocenském pojištění zaměstnanců upravuje zákon
č. 54/1956 Sb., skupiny osob vyňatých z pojištění jsou uvedeny v §5 citovaného zákona.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především namítá neaplikovatelnost
Úmluvy a navazujících dokumentů v oblasti pojištění svého zaměstnance,
který je francouzským občanem pracujícím na území České republiky na základě pracovní
smlouvy řídící se francouzským právem, a nemajícího trvalé bydliště v České republice,
resp. pochybení žalované i Městského soudu v Praze, pokud na daný případ neaplikovaly
ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003.
Nejprve je třeba odpovědět na otázku, zda je Úmluva takovou mezinárodní smlouvou,
která je součástí právního řádu České republiky a má přednost před zákonem.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky ve znění do 31. 5. 2002 jsou ratifikované
a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Novelou Ústavy
ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., účinnou od 1. 6. 2002 byl nově vymezen okruh
mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu a mají přednost před zákonem.
Nyní čl. 10 Ústavy stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal
Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li
mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. V odst. 2 čl. 1
Ústavy bylo výslovně vyjádřeno, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají
z mezinárodního práva. Tato ustanovení měla výslovně stvrdit vázanost státu
nejen jeho vlastním právem, ale též právem mezinárodním a odstranit dosavadní
nepřehlednou situaci, kdy s výjimkou ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv
o lidských právech a svobodách, bylo možné dosáhnout přednosti před zákonem a přímé
použitelnosti pouze speciálními odkazy v různých zákonech. Od 1. 6. 2002 je pro to, aby byla
mezinárodní smlouva součástí právního řádu České republiky a měla přednost před zákonem
potřeba splnit následující podmínky: souhlas Parlamentu s posléze ratifikovanou mezinárodní
smlouvou, její vnitrostátní vyhlášení a závaznost pro Českou republiku.
Úmluva vyhlášená pod č. 215/1949 Sb., byla ratifikována prezidentem republiky dne
15. 2. 1949 a účinnosti nabyla dne 1. 7. 1949. Tato smlouva, jejímž původním účastníkem
bylo Československo, byla jednou z těch, které Česká republika převzala spolu s právy
a závazky, jež pro Českou a Slovenskou federativní republiku vyplývaly z mezinárodního
práva (podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č 4/1993 Sb.). Jde o tzv. prezidentskou
mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána, jejímž předmětem nejsou lidská
práva a základní svobody a sama o sobě tedy nemůže být považována za bezprostředně
závaznou a mající přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002) tomu bránilo
její věcné zaměření, tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody.
Novela Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního
právního řádu i mimo rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod,
avšak podmínila jejich vnitrostátní účinky navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě
Úmluvy nedošlo. Její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem,
což znamená, že ji lze přímo aplikovat pouze, existuje-li zákon, který jí takový právní status
přiznává.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že právě takovým zákonem je zákon
č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění; §1
stanoví, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění vyhlášených ve Sbírce
zákonů a nařízení mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Úmluva
mj. určuje, jakým zákonným předpisům o sociálním zabezpečení českoslovenští
nebo francouzští státní příslušníci podléhají a za jakých podmínek požívají jejich výhod,
obsahuje tedy ustanovení o sociálním pojištění, jak o něm hovoří §1 zákona č. 100/1932 Sb.
Splňuje také podmínku publikace ve Sbírce zákonů a jelikož nebyla dosud zrušena,
ani nahrazena jinou, trvá její mezinárodní účinnost. Z toho je třeba dovodit vnitrostátní
účinnost ustanovení v ní obsažených. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že pravidla
obsažená v Úmluvě jsou aplikovatelná přímo a mají přednost před zákonem, který stanoví
něco jiného.
Dále se je třeba vyjádřit k tomu, zda a případně jakým způsobem znění Úmluvy
ovlivňuje aplikovatelnost ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění
do 31. 12. 2003, tedy, zda zaměstnanec stěžovatele je účasten nemocenského pojištění
v České republice. Zmíněné ustanovení ve znění, že z pojištění podle tohoto zákona
jsou vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky
a kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném
podle cizích právních předpisů, je třeba vykládat v duchu čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy.
V nich se stanoví, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným
zákonným předpisům o sociálním zabezpečení, uvedeným v čl. 2 této Úmluvy a platných
v Československu nebo Francii a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní
příslušníci každého z těchto států za předpokladu, že prokáží svou státní příslušnost
podle právních předpisů každého ze smluvních států; českoslovenští nebo francouzští státní
příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárství platnému v místě
jejich zaměstnání.
Věcná působnost ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění
do 31. 12. 2003 (výluka z účasti na pojištění), se vztahuje na cizí státní příslušníky nemající
trvalý pobyt na území České republiky a činné pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu
uzavřeném podle cizích právních předpisů. Vynětí z pojištění se však v posuzovaném případě
neuplatní proto, že zde existuje platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu
pojatého do zákona č. 100/1932 Sb., součástí právního řádu České republiky, a tedy přímo
aplikovatelná, jež stanoví, že francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství platnému
v místě jejich zaměstnání (v tomto případě v České republice), tedy jejím zákonným
předpisům o sociálním zabezpečení a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní
příslušníci České republiky. Požívat výhody sociálního systému nepochybně znamená účast
osoby, jíž jsou ony výhody přiznávány, na tomto systému. Smyslem Úmluvy, vyjádřeným
slovně i v její preambuli, je záměr zaručit občanům obou smluvních států za stanovených
podmínek stejné výhody, jako jsou poskytovány v dané zemi občanům vlastním. Stojí-li
tedy v projednávané věci proti sobě zákon, který osobu z pojištění vyjímá, a mezinárodní
smlouva, které téže osobě přiznává stejné postavení v sociálním zabezpečení jako vlastním
občanům v zemi, kde je cizinec zaměstnán, je třeba přiznat aplikační přednost mezinárodní
smlouvě (čl. 10 Ústavy, za středníkem). Výsledkem kolize obou právních norem je závěr,
že zaměstnanci stěžovatele, byli v rozhodné době účastni nemocenského pojištění,
což přímo zakládá povinnost stěžovatele zahrnout jejich příjem do vyměřovacího základu
a odvádět stanovené pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem stanovené
výši.
Argumentace stěžovatele, že přednostní použití Úmluvy vede k odkazu na český
právní řád (a tedy vynětí cizince z pojištění), nemá logické opodstatnění. Zákon totiž cizí
státní příslušníky splňující tam uvedená kritéria z pojištění vylučuje a pokud by mezinárodní
smlouva stanovila totéž odkazem na toto pravidlo českého právní řádu, byla by nadbytečná.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud dodává, že s účinností od 1. 1. 2004 byl novelizován
zákon č. 54/1956 Sb. tak, že napříště jsou z pojištění vyňati pouze cizí státní příslušníci,
kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a jsou v České republice činní
pro zaměstnavatele požívající diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni
nemocenského pojištění v jiném státě, a ti zaměstnanci, kteří jsou činní v České republice
pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území České republiky. Z posledně uvedené skupiny
zákon po novele stanoví výjimku, že vynětí z pojištění se netýká zaměstnanců činných
v České republice pro zaměstnavatele, kteří mají sídlo na území státu, s nímž Česká republika
uzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení (jsou tedy pojištění účastni).
Z uvedeného je zřejmé, že napříště se podle českého zákona vztahuje působnost
předpisů o nemocenském pojištění na všechny zaměstnance, kteří jsou činní v České
republice pro zaměstnavatele mající sídlo na jejím území a dále na území státu,
se kterým Česká republika uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení. U cizinců
ve stejné situaci, jako pan S. G., (se sídlem zaměstnavatele v České republice), tato změna
nepochybně napomáhá zpřehlednění situace pro zaměstnance i zaměstnavatele a neumožní
cizincům, kteří si pro regulaci svého pracovněprávního vztahu zvolili jiné než české právo,
vynětí z účasti na nemocenském pojištění, čímž se stanou poplatníky pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Tato nová právní úprava
nepochybně respektuje tradiční princip koordinace systému sociálního zabezpečení,
jímž je pro určení rozhodného práva místo výkonu výdělečné činnosti.
Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že si je vědom toho, že v rozhodné době
nebylo snadné pro adresáty zmíněných právních norem stanovené povinnosti zjistit a dodržet,
čemuž nasvědčuje značný počet obdobných případů v témže období a nejednotný přístup
při jejich řešení u žalované i u krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
I když nebyl výklad vztahů Úmluvy a zákona č. 54/1956 Sb. po určitou dobu sjednocen,
nemůže to pana S. G. připravit o výhody, které mu český právní řád a respekt k mezinárodním
závazkům v oblasti sociálního zabezpečení v rozhodné době přiznával. Povinnost platit
pojistné je pak již důsledkem účasti v systému pojištění.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu by však tato skutečnost mohla být
podnětem pro rozhodování správních orgánů při využití pravomocí prominout penále
za opožděné zaplacení zákonných odvodů. Na straně druhé však i když nebyla právní úprava
stanovící povinnost odvádět pojistné a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti vyjádřena
z hlediska legislativně technického ideálně, výše uvedené úvahy nemohou mít vliv
na povinnost zaměstnavatele odvést stanovené částky na pojistném a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud tím nad rámec věci reaguje na údaje stěžovatele
týkající se vymáhání plateb za rok 2003 a nejednotnost rozhodování správních orgánů a soudů
v důsledku rozdílných výkladů předmětných zákonných ustanovení.
Námitka stěžovatele dovozující nezákonnost napadeného rozsudku z toho, že soud
až v posledním odstavci odůvodnění napadeného rozsudku po provedení výkladu
svých právních závěrů dovodil, že Úmluva je součástí českého právního řádu,
není opodstatněná, neboť soud v rozsudku jednoznačně vyjádřil své stanovisko k otázce,
zda je Úmluva součástí právního řádu České republiky. I když lze připustit, že námitka
stěžovatele k tvrzenému nedostatku odůvodnění v rozsudku vyvolávající nejasnosti po stránce
jazykového vyjádření, má své opodstatnění, tak ve vztahu věcnému obsahu sdělení
není důvodná, neboť soud v této části odůvodnění rozsudku vyložil obsah čl. 1 §1, čl. 2 §1
bod 1 a čl. 3 §1 Úmluvy, jejich vzájemný vztah a dopad na ustanovení §5 zákona
č. 54/1956 Sb.; zejména však nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Současně Nejvyšší správní soud poznamenává, že obdobné věci již posuzoval,
viz např. rozsudky ve věcech sp. zn. 4 Ads 9/2005 či sp. zn. 4 Ads 20/2005, kde dospěl
k obdobným závěrům.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že městský soud při přezkoumání žalobou napadeného
rozhodnutí posoudil v mezích uplatněných žalobních bodů jeho soulad s právními předpisy,
zásadního pochybení majícího vliv na výsledek právního posouzení se nedopustil. Nejvyšší
správní soud pouze modifikuje jeho úvahu o tom, z jakých ustanovení se přímá
aplikovatelnost Úmluvy dovozuje. Řízení před soudem netrpělo vadou, která by mohla mít
vliv na zákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodu kasační
stížnosti, jíž se stěžovatelka dovolávala ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s., a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly, žalovanému správnímu orgánu,
který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře
přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Bylo proto rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu