ECLI:CZ:NSS:2020:4.ADS.458.2019:72
sp. zn. 4 Ads 458/2019 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: L. N., zast. JUDr. Jiřím
Vlasákem, advokátem, se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, proti žalované: Zdravotní
pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 6. 2019, č. e. 1079235, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 8 Ad 11/2019 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
celkem 1.573 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta,
a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky (dále jen „žalovaná“)
rozhodnutím ze dne 14. 5. 2019, č. e. 7130346 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítla
žádost žalobce o schválení úhrady léčiva 100 – 222208 SPINRAZA (dále jen „Spinraza“)
s odůvodněním, že žalobce „nesplňuje stanovená platná indikační kritéria pro zahájení léčby nusinersenem.
T. č. není dostatek informací o účinnosti a bezpečnosti léčby nusinersenem u dospělých pacientů.“
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. O odvolání rozhodla žalovaná v záhlaví
uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že jej zamítla a potvrdila
prvostupňové rozhodnutí.
II.
[3] Žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce
domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále
také jen „napadený rozsudek“) zrušil jak napadené rozhodnutí, tak prvostupňové rozhodnutí
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[4] Městský soud nejprve odkázal na §16 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném
ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“),
a uvedl, že se jedná o speciální ustanovení k §13 odst. 1 téhož zákona a na rozdíl od tohoto
ustanovení upravuje zvláštní podmínky pro úhradu zdravotních služeb. Dle §16 zákona
o veřejném zdravotním pojištění hradí zdravotní pojišťovna ve výjimečných případech zdravotní
služby jinak nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska
zdravotního stavu pojištěnce. Městský soud dospěl k závěru, že žalobce zákonné podmínky
splnil, neboť Spinraza není z veřejného zdravotního pojištění hrazena, zdravotní stav žalobce
se aktuálně zhoršuje, lékaři léčbu tímto přípravkem doporučují a možnost jiné léčby či podávání
jiného léku neexistuje.
[5] Dle městského soudu žalovaná, ačkoliv byla povinna se vypořádat s kritérii stanovenými
ve speciálním ustanovení §16 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění pro služby
nehrazené, své rozhodnutí nesprávně odůvodnila kritérii plynoucími z §13 odst. 1 téhož zákona
vztahujícími se ke zdravotním službám hrazeným. Žalovaná tak nedostála svým povinnostem
plynoucím z čl. 31 Listiny základních práv a svobod, neboť právě ona je „odpovědná za naplnění
zákonných a ústavních práv svých pojištěnců na poskytnutí účinné zdravotní služby v souladu se současnými
dostupnými požadavky lékařské vědy.“
[6] Městský soud shledal, že žalovaná nepřihlédla k individuálnímu zdravotnímu stavu
žalobce a zamítla jeho žádost s odkazem na obecný závěr Stanoviska výboru Neuromuskulární
sekce České neurologické společnosti ČLS JEP schváleného dne 13. 5. 2019 (dále
též jen „stanovisko ze dne 13. 5. 2019“). Při tom však žalobce znevýhodnila oproti pacientům
trpícím stejným onemocněním mladším 12 let, u nichž léčba tímto přípravkem byla i podle
uvedeného stanoviska shledána účinnou, aniž by však vzala v úvahu, že žalobci bylo v době
podání žádosti pouhých 18 let.
[7] Městský soud dále poukázal na skutečnost, že se žalovaná nikterak nevypořádala
se skutečností, že RBP, zdravotní pojišťovna, souhlasila s úhradou Spinrazy u „starší pojištěnky“,
právě na základě posouzení podmínek plynoucích z §16 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním
pojištění a dospěla k závěru, že tyto podmínky pro úhradu shodného léčiva byly splněny.
RBP, zdravotní pojišťovna, vydala souhlas dne 9. 1. 2019, tedy dříve, než o žádosti rozhodovala
žalovaná. Žalovaná tudíž měla přihlédnout k tomuto postoji jiné zdravotní pojišťovny vzhledem
k zásadě rovnosti přístupu ke zdravotní péči a též k zásadě legitimního očekávání.
[8] Závěrem městský soud uložil žalované, aby v dalším řízení „[p]osoudila žádost žalobce
vzhledem ke všem okolnostem případu, zdržela se diskriminačního jednání vůči žalobci, za podklad
pro své rozhodnutí si vezme nikoliv obecné stanovisko výboru Neuromuskulární sekce České neurologické
společnosti, ale lékařské zprávy a doporučení týkající se právě jen žalobce, jeho zdravotního stavu a možností léčby.
Při novém rozhodnutí je žalovaná vázána právním názorem, který městský soud vyslovil ve svém rozsudku,
a sice že podmínky §16 zákona č. 48/1997 Sb., jsou v případě žalobce splněny.“
III.
[9] Proti napadenému rozsudku žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí kasační stížností
z důvodu tvrzené nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek
zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatelka zásadně nesouhlasí se závěrem městského soudu, že §16 odst. 1 zákona
o veřejném zdravotním pojištění představuje speciální ustanovení k §13 téhož zákona.
Tento závěr městský soud vyslovil bez dalšího, aniž by jej jakkoliv odůvodnil. Stěžovatelka
je však toho názoru, že §16 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nelze aplikovat
samostatně bez vztahu k §13 téhož zákona. Obě uvedená ustanovení se týkají zdravotní péče
hrazené ze zdravotního pojištění, podle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění
je však poskytnutí zdravotních služeb vázáno na předchozí souhlas revizního lékaře ve smyslu
§16 odst. 2 téhož zákona.
[11] Stěžovatelka uvádí, že §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění je speciálním
ve smyslu čerpání služeb, a to co do druhu (jinak zdravotní služby nehrazené) a do podmínek
poskytnutí (schválení revizním lékařem). Pokud by se v případě Spinrazy jednalo o úhradu
nárokovou, jak dovodil městský soud v napadeném rozsudku, bylo by schválení revizním lékařem
čistě formálním aktem.
[12] Dále stěžovatelka zpochybňuje závěr městského soudu o tom, že znevýhodnila žalobce
oproti jiným pacientům mladším 12 let a vůči jiné starší pojištěnce, jíž jiná zdravotní pojišťovna
v žádosti o úhradu Spinrazy vyhověla. Stěžovatelka k tomu uvádí, že ani ona, ani městský soud
nemohou znát podrobnosti uvedeného jiného případu, a proto nelze s určitostí říci, že se jedná
o srovnatelné případy. K žádosti jiné pojištěnky, o níž se zmiňuje městský soud v napadeném
rozsudku, stěžovatelka uvedla, že právě z důvodu, že vyhovění žádosti jiné pojištěnky jinou
zdravotní pojišťovnou je datováno dnem 9. 1. 2019, nemohla tato jiná zdravotní pojišťovna
zohlednit zmíněné stanovisko ze dne 13. 5. 2019, které bylo přijato až po tomto datu.
[13] Městskému soudu stěžovatelka dále vytýká, že ji v napadeném rozsudku zavázal v dalším
řízení vzít jako podklad pro rozhodnutí nikoliv zmíněné stanovisko ze dne 13. 5. 2019,
ale lékařské zprávy a doporučení týkající se právě jen žalobce, jeho zdravotního stavu a možností
léčby. Domnívá se, že městský soud tak nesprávně posoudil otázku týkající se dokazování
a volného hodnocení důkazů ve smyslu §50 odst. 4 správního řádu.
[14] V této souvislosti stěžovatelka namítá, že vzala v potaz nejen stanovisko ze dne
13. 5. 2019, jak uvedl městský soud v napadeném rozsudku, ale vzala v potaz veškeré existující
důkazy a při zásadě volného hodnocení důkazů dospěla k názoru vyslovenému v obou jejích
rozhodnutích. Stěžovatelka přitom potvrdila, že stanovisko v České republice uznávané
zdravotnické společnosti má v rámci posuzovaných podkladů vysokou důkazní váhu
a po vyhodnocení všech dalších podkladů v jejich souhrnu dospěla k závěru, že ve smyslu §13
odst. 1 písm. b) [správně písm. c) – poznámka soudu] zákona o veřejném zdravotním pojištění,
léčba léčivým přípravkem Spinraza „nevyhovuje testu podle tohoto ustanovení a není v souladu
se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, neboť účinnost není prokázána.“
[15] Napadený rozsudek považuje stěžovatelka za překvapivý, neboť městský soud
„nepostupoval cestou změny rozhodnutí ve prospěch žalobce“. Při tom odkázala na úvahy vyplývající
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 - 34, z něhož
také citovala.
[16] Na závěr stěžovatelka dodala, že městský soud v napadeném rozsudku odkazuje
na anonymizované lékařské zprávy předložené žalobcem až v rámci soudního řízení, nikoliv
v řízení vedeném stěžovatelkou. Vzhledem ke skutečnosti, že není zřejmé, zda anonymizaci
předložených zpráv provedl městský soud, není dle stěžovatelky možné dané zprávy nepochybně
přiřadit k osobě žalobce. Není tedy zřejmé, zda se jej vůbec týkají. S ohledem na tuto skutečnost
měl městský soud uvedený důkaz hodnotit.
IV.
[17] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Vyjádřil
přesvědčení, že splňuje zákonné podmínky dle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění
a jeho žádosti o úhradu Spinrazy mělo být vyhověno.
[18] Poukázal na to, že [obsahuje citlivé údaje] je vzácné onemocnění, jež je způsobeno
nedostatkem bílkoviny nezbytné pro přežití motoneuronů a následkem je nenahraditelná ztráta
nervových buňek v míše vedoucí ke slábnutí svalů. Dle žalobce je v současné době Spinraza
jedinou možnou léčbou jeho onemocnění.
[19] K argumentaci stěžovatelky ohledně vztahu §16 a §13 zákona o veřejném zdravotním
pojištění žalobce uvedl, že i v případě, že by podmínky plynoucí z §16 tohoto zákona
byly systematicky vázány na podmínky uvedené v jeho §13, žalobce tyto podmínky jednoznačně
splňuje. Cílem poskytnutí zdravotní služby dle §13 zákona o veřejném zdravotním pojištění
je totiž „zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení“, přičemž Spinraza
tento cíl splňuje. Žalobce dodává, že léčba Spinrazou je stejná u pacienta, kterému
je „12, 15, 18, 22, či 30“ let, neboť princip léčivého přípravku zůstává stejný.
[20] Závěrem žalobce uvedl, že v současnosti je již jinými pojišťovnami léčba pacientům
trpícím stejnou nemocí poskytována. Jako důkaz přiložil další stanovisko výboru
Neuromuskulární sekce České neurologické společnosti ČLS JEP k léčbě [obsahuje citlivé údaje]
nusinersenem (Spinraza) u dospělých pacientů ze dne 6. 12. 2019, společné stanovisko VZP ČR
a Společnosti dětské neurologie ze dne 5. 12. 2019. Kromě toho žalobce připojil několik
cizojazyčných článků na podporu svého tvrzení o účinnosti Spinrazy.
V.
[21] Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti uvedla, že žádost žalobce posoudila důkladně
a nanejvýš individuálně, přičemž posoudila zejména předloženou dokumentaci z března roku
2019 a následně veškeré podklady poskytnuté v rámci odvolacího řízení. Současně se seznámila
i s dostupnými informacemi o požadovaném léčivu a s vyjádřeními odborníků včetně společnosti
dětské neurologie ČLS JEP a výboru Neuromuskulární sekce České neurologické společnosti
k léčbě [obsahuje citlivé údaje] nusinersenem.
[22] Dále též stěžovatelka doplnila seznam odborných textů, z nichž při posuzování žádosti
vycházela a na jejich základě vyvodila, že dosud není dostatek informací o účinnosti léčby
nusinersenem u dospělých pacientů. Dle stěžovatelky se tak nejedná o diskriminační přístup,
nýbrž o racionální posouzení žádosti z pohledu dostupných vědeckých dat.
[23] Stěžovatelka dále konstatovala, že požadavek na léčbu Spinrazou ve smyslu jediné možné
léčby není žalobcem nikterak zdůvodněn, neboť MUDr. J. S. ve své zprávě ze dne 20. 3. 2019
uvádí pouze, že je „vhodná terapie Spinrazou“ a v další lékařské zprávě MUDr. K. R. ze dne 27. 3.
2019 je pouze bez dalšího zmíněno doporučení MUDr. S.
[24] Ve vztahu k odkazům na úhradu Spinrazy v jiných státech stěžovatelka uvedla,
že po prostudování materiálů, na něž odkazovala žaloba, zjistila, že v Polsku hradí Spinrazu
od ledna 2019 Ministerstvo zdravotnictví, nikoli pojišťovny, ve Švýcarsku (dle zprávy z dubna
2018) má být Spinraza hrazena u všech typů [obsahuje citlivé údaje], avšak pouze u pacientů
do 20 let, zatímco u pacientů starších 20 let je nutné posouzení dalšího užívání přípravku,
ve Skotsku má být léčba dostupná od dubna 2019, přičemž pouze v Itálii byla zahájena úhrada
Spinrazy všem pacientům se [obsahuje citlivé údaje].
[25] Dle stěžovatelky však z uvedených informací není zřejmé, zda se má jednoznačně jednat
o úhradu z prostředků odpovídajících systému zdravotního pojištění a nikoliv z jiných, například
soukromých zdrojů, ani zda se jedná o úhradu plnou či pouze částečnou, zda byla stanovena
nějaká vstupní kritéria apod. K tomu stěžovatelka doplnila, že například Spojené království,
Estonsko či Lotyšsko léčbu nusinersenem nefinancují vůbec.
[26] Stěžovatelka dále reagovala na argumentaci vyjádřenou v odstavci 18 napadeného
rozsudku, že „z listinných důkazů předložených žalobcem vzal soud za prokázané, že po provedeném
ambulantním vyšetření ve Fakultní nemocnici Brno MUDr. V. konstatoval, že jedinou možnou léčbou
je aplikace nusinersenu – Spinraza“ tak, že tato zpráva byla vydána dne 4. 2. 2019,
a tedy před existencí stanoviska ze dne 13. 5. 2019. Stěžovatelka k tomu uvedla, že „má oprávněnou
pochybnost, že daná zpráva se týká žalobce, neboť nebyla součástí předmětné žádosti žalobce o úhradu léčivého
přípravku SPINRAZA, a naopak předkládána jako důkazní materiál ve sporu týkajícího se jiného pacienta
trpícího případně shodnou chorobou.“
[27] V neposlední řadě stěžovatelka uvedla, že žalobce jako důkazní materiál předkládá
i další lékařské zprávy, které nebyly součástí správního řízení. Vzhledem k tomu, že není
pravděpodobné, zda se dané lékařské zprávy týkají osoby žalobce, stěžovatelka je považuje
za irelevantní nebo maximálně mající stejnou důkazní váhu jako stanovisko ze dne 13. 5. 2019.
[28] Na závěr doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že indikace ze strany neurologa,
který není lékařem neuromuskulárního centra, nelze považovat za indikaci dostatečně
kvalifikovanou.
VI.
[29] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení formálních náležitostí kasační
stížnosti. Kasační stížnost byla podána včas a směřuje proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo
a jedná za ni osoba oprávněná podle §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[30] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[31] Kasační stížnost není důvodná.
[32] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky směřující proti závěru
městského soudu, že §16 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění představuje speciální
ustanovení k §13 téhož zákona. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že §16 zákona o veřejném
zdravotním pojištění nelze aplikovat odděleně od §13 téhož zákona.
[33] Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uvedla, že obě předmětná ustanovení
jsou systematicky řazena do části páté zákona o veřejném zdravotním pojištění s názvem
„Podmínky poskytování hrazených služeb“. Právě tím argumentuje ve prospěch nutnosti i v případech
hrazení zdravotní služby podle §16 odst. 1 tohoto zákona aplikovat také kritéria vyplývající
z §13 odst. 1 téhož zákona. Přitom právě podmínku účinnosti zdravotní služby zakotvenou
v §13 odst. 1 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění podle stěžovatelky léčivo Spinraza
nesplňuje.
[34] Nejvyšší správní soud předesílá, že názvy jednotlivých částí zákona o veřejném
zdravotním pojištění či podtituly u jednotlivých zákonných ustanovení v jednotlivých částech
tohoto zákona (jako v případě §13 „hrazené služby“) nemají jakoukoliv normotvornou povahu.
Mohou tak být nanejvýše nápomocny jako vodítko při užití jednotlivých metod výkladu
toho kterého aplikovaného ustanovení (zejm. při výkladu jazykovém, systematickém či logickém).
Nelze však přisvědčit stěžovatelce, že jen a pouze z názvu části páté zákona o veřejném
zdravotním pojištění lze dovodit, že jeho §13 je jakýmsi obecným rámcem, premisou, která musí
být splněna vždy v případě jakékoliv zdravotní služby, jež má být podle zákona o veřejném
zdravotním pojištění ze zdravotního pojištění hrazena, jak plyne z napadeného rozhodnutí.
Logickým výkladem lze naopak dospět k závěru, předestřenému městským soudem.
[35] Ten se ke vzájemnému vztahu §13 a §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění
vyjádřil nejprve v odstavci 30 napadeného rozsudku, v němž se zabýval podmínkami plynoucími
z §13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění a následně v odstavci 31 vysvětlil,
že „[t]ato kritéria (vymezená v §13 zákona o VZP - poznámka soudu) se vztahují na zdravotní služby
hrazené ze zdravotního pojištění. Citovaný §16 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění představuje
speciální ustanovení, které stanoví zvláštní podmínky pro úhradu zdravotních služeb. Musí jít o služby a) jinak
zdravotní pojišťovnou nehrazené, jejichž poskytnutí představuje b) z hlediska zdravotního stavu pojištěnce c)
jedinou možnost.“
[36] Nejvyšší správní soud s uvedeným souhlasí a dodává, že §13 zákona o veřejném
zdravotním pojištění obecně vymezuje, které zdravotní služby (ty, jejichž cílem je zlepšit
nebo zachovat zdravotní stav nebo zmírnit utrpení pojištěnce) a za jakých podmínek [pokud a)
odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo
a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, b) jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky
lékařské vědy, c) existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování]
jsou hrazeny ze zdravotního pojištění.
[37] Podle §16 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, příslušná zdravotní pojišťovna
hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových
zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. Odst. 2 téhož ustanovení
pak stanoví, že s výjimkou případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, je poskytnutí zdravotních služeb
podle předchozího odstavce vázáno na předchozí souhlas revizního lékaře.
[38] Za použití logického výkladu lze tudíž §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění
vyložit tak, že dopadá na jiné zdravotní služby, než ty, jichž se týká §13 téhož zákona,
tedy právě na zdravotní služby „jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené“. Jeho předmětem
je úprava úhrady právě těch zdravotních služeb, které nesplňují kritéria předpokládaná posledně
uvedeným ustanovením. Opačný výklad, zastávaný stěžovatelkou, by zakládal úplnou
nadbytečnost §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, jeho praktické použití by bylo zcela
vyloučeno, mělo-li by být předpokladem úhrady jinak nehrazených zdravotních služeb i naplnění
podmínek, které jsou stanoveny pro služby vždy zdravotní pojišťovnou hrazené podle §13
zákona o veřejném zdravotním pojištění. Zdravotní služby „jinak nehrazené“ z povahy věci
nemohou naplňovat kritéria vyplývající z §13 odst. 1 citovaného zákona.
[39] Ostatně poskytováním úhrady zdravotních služeb dle §16 zákona o veřejném
zdravotním pojištění se Nejvyšší správní soud již v minulosti opakovaně zabýval, aniž kdy měl
pochyb o tom, že pro jeho použití není třeba, aby určitá zdravotní služba (jinak nehrazená), jejíž
úhrady se pojištěnec domáhá, splňovala též kritéria vyplývající z §13 odst. 1 téhož zákona.
V rozsudku ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Ads 394/2019 - 105, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „[p]ro aplikaci §16 zákona o VZP musí být splněny kumulativně tři podmínky: (i) musí se jednat
o zdravotní služby zdravotní pojišťovnou jinak nehrazené, (ii) poskytnutí takových zdravotních služeb musí
být jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce, a (iii) musí být dána výjimečnost případu pojištěnce.“
Obdobně k použití §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění přistoupil kasační soud
i v rozsudku ze dne 21. 2. 2020, č. j. 5 Ads 228/2019 - 81.
[40] Ani z dosavadní relevantní judikatury tedy nevyplývá, že by v případě poskytnutí úhrady
zdravotních služeb jinak nehrazených musely být kromě podmínek vymezených v §16 zákona
o veřejném zdravotním pojištění splněny též podmínky vyplývající z §13 uvedeného zákona.
Mělo-li tomu tak být, zákonodárce by jistě tento předpoklad vyjádřil výslovně, což se nestalo.
[41] Nutno podotknout, že žádost žalobce o úhradu Spinrazy byla stěžovatelkou zamítnuta
pouze na základě zcela obecného a nikterak odůvodněného konstatování, že „[p]acient nesplňuje
stanovená platná indikační kritéria pro zahájení léčby nusinersenem. T. č. není dostatek informací o účinnosti
a bezpečnosti léčby nusinersenem u dospělých pacientů.“ Proti tomu se žalobce odvolal. V napadeném
rozhodnutí pak stěžovatelka uvedla, že léčba Spinrazou nesplňuje podmínku §13 odst. 1 písm. c)
zákona o veřejném zdravotním pojištění, tj. že chybí důkazy o účinnosti tohoto léčiva.
[42] Ani z prvostupňového rozhodnutí, ani z napadeného rozhodnutí však není patrné,
že by se stěžovatelka vůbec zabývala splněním podmínek stanovených v §16 zákona o veřejném
zdravotním pojištění a že by dospěla k závěru, že v něm uvedené podmínky nejsou v žalobcově
případě splněny. Je tomu tak proto, že žalovaná měla nesprávně za to, že k poskytnutí úhrady
jinak nehrazeného léčiva Spinraza je nejprve třeba, aby tato zdravotní služba, jejíž úhrada
má být poskytnuta podle §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, splňovala i podmínky
vyplývající z §13 téhož zákona. Jak právě uvedeno, takový výklad je nejen mylný a nadto dosud
zůstává také zcela ojedinělým.
[43] Nejvyšší správní soud tak dospěl k totožnému závěru s městským soudem,
že stěžovatelka je povinna žalobcovu žádost na úhradu léčiva Spinraza posoudit výlučně
z pohledu splnění kritérií vyplývajících z §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění
(viz odst. [39]). Tyto pak je povinna hodnotit ve vztahu k individuálním okolnostem žalobcova
případu.
[44] Co se týká stěžovatelčiny námitky, že městský soud učinil úhradu Spinrazy
takřka nárokovou a že schválení revizním lékařem by bylo čistě formálním aktem, Nejvyšší
správní soud odkazuje na závěry, k nimž již dříve dospěl v rozsudku ze dne 29. 11. 2019,
č. j. 5 Ads 28/2018 - 58. V něm dovodil, že „(…) je třeba na úhradu dle §16 odst. 1 zákona o veřejném
zdravotním pojištění nahlížet jako na nárok pojištěnce, neboť při splnění podmínek uvedeného ustanovení,
tj. že se jedná o výjimečný případ, u kterého představuje poskytnutí jinak nehrazené zdravotní služby jedinou
možnost z hlediska zdravotního stavu pojištěnce, vzniká povinnost pojišťovny tyto zdravotní služby hradit. Zákon
totiž výslovně stanoví, že pojišťovna takové služby „hradí“, zákon tedy nedává stěžovatelce k vlastní úvaze,
zda tyto služby uhradí či nikoliv. V případě, že pojišťovna svým postupem nárok pojištěnce popře, tzn. rozhodne
o tom, že dané zdravotní služby nebudou hrazeny, zasáhne negativně do práv pojištěnce zakotvených v §11
odst. 1 písm. d) a e) zákona o veřejném zdravotním pojištění.“
[45] Ve světle výše uvedeného lze uzavřít, že pokud jsou všechny podmínky vyplývající z §16
odst. 1 v případě pojištěnce splněny, platí, že zdravotní pojišťovna je požadované zdravotní
služby povinna uhradit, nikoliv, že zdravotní služby jinak nehrazené dle svého uvážení „může
hradit“. Úhrada zdravotních služeb „jinak zdravotní pojišťovnou nehrazených“ je za splnění
podmínek uvedených v §16 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění součástí nároku
pojištěnce a revizní lékař má v takovém případě povinnost předchozí souhlas vydat. Revizní lékař
by zde měl být garantem odbornosti při posouzení podmínek vyplývajících ze zmíněného §16
odst. 1 uvedeného zákona. Jsou-li splněny, i na vydání jeho souhlasu má tedy pojištěnec skutečně
nárok.
[46] Stěžovatelka dále projevila nesouhlas se závěrem městského soudu
o tom, že znevýhodnila žalobce oproti jiným pacientům mladším 12 let či oproti jiné
starší pojištěnce, jíž jiná zdravotní pojišťovna v žádosti o úhradu Spinrazy vyhověla.
Argumentovala tím, že skutečnost, že jiná zdravotní pojišťovna vyhověla žádosti jiné pacientky,
neznamená, že se jedná o skutkově shodný nebo podobný případ jako je ten žalobcův, přičemž
ani stěžovatelka, ani soud nemohou znát konkrétní okolnosti jiného případu.
[47] Právě uvedenému lze jistě obecně dát za pravdu. Avšak nelze přehlédnout, že rovnost
v přístupu ke zdravotní péči lze vyčíst z čl. 31 Listiny základních práv a svobod, dle něhož každý
má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči
a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, ve spojení s čl. 3 Úmluvy na ochranu
lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: úmluva
o lidských právech a biomedicíně, dle něhož smluvní strany, majíce na zřeteli zdravotní potřeby a dostupné
zdroje, učiní odpovídající opatření, aby v rámci své jurisdikce zajistily rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné
kvality.
[48] Taktéž z §2 odst. 4 správního řádu dále vyplývá, že správní orgán dbá, aby přijaté
řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož
i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Uvedenou zásadu je stěžovatelka jakožto správní orgán vystupující zde ve vrchnostenském
postavení vůči svým pojištěncům povinna respektovat.
[49] Ze správního spisu v nynější věci se podává, že žalobce spolu s odvoláním proti (zcela
strohému a obecnému) prvostupňovému rozhodnutí (viz také odst. [1]) předložil jako listinný
důkaz na podporu svého tvrzení o tom, že jiné zdravotní pojišťovny vzhledem k okolnostem
případu schvalují úhradu Spinrazy i dospělým pacientům, rozhodnutí jiné zdravotní pojišťovny
ze dne 9. 1. 2019 obsahující souhlas s aplikací léčivého přípravku Spinraza u jejího pojištěnce.
[50] Na to reagovala stěžovatelka v napadeném rozhodnutí tak, že „[p]okud jde o účastníkem
řízení předložené rozhodnutí jiné zdravotní pojišťovny, nejedná se o rozhodnutí závazné pro ZP MV ČR, navíc
z něj nejsou zřejmé všechny okolnosti posuzovaného případu, které mohly mít na rozhodnutí této jiné zdravotní
pojišťovny vliv.“
[51] Jak již uvedeno, obecně Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že ani ona,
ani městský soud neznají konkrétní skutkové okolnosti daného případu, jehož se týká souhlas
vydaný dne 9. 1. 2019. Přesto má kasační soud za to, že ty okolnosti případu, které
jsou pro danou věc relevantní, jsou z předloženého listinného důkazu patrné. Z listinného důkazu
vyplývá, že se jedná o dospělou pojištěnku (viz „zpráva pro pojišťovnu vystavená všeobecným praktickým
lékařem pro dospělé MUDr. K. B. ze dne 8. 6. 2018“), trpící stejným onemocněním jako žalobce
[obsahuje citlivé údaje] a že zdravotní pojišťovna při posuzování podmínek vyplývajících z §16
odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění dospěla k závěru, že tato dospělá pojištěnka
uvedené podmínky splňuje [viz text rozhodnutí ze dne 9. 1. 2019 ve znění: „Vzhledem ke
skutečnosti, že léčivý přípravek Spinraza (Nusinersen) je v současnosti jedinou dostupnou možností léčby
[obsahuje citlivé údaje], je splněna podmínka stanovená v §16 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., tj. že
navrhované řešení je skutečně jedinou možností léčby bez odpovídající hrazené alternativy. Zároveň bylo doloženo,
že navrženou zdravotní péči lze považovat za přiměřeně bezpečnou a účinnou.“].
[52] Nejvyšší správní soud sice musí přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí jiné
zdravotní pojišťovny pro ni není závazné, avšak za situace, kdy jiné zdravotní pojišťovny
dospělým pojištěncům úhradu Spinrazy přiznávají s odůvodněním, že je jedinou možností léčby
[obsahuje citlivé údaje] a jiná hrazená alternativa není. Uvedená stěžovatelčina argumentace
uplatněná v napadeném rozhodnutí, jakož i v následně podané kasační stížnosti, nemůže
bez dalšího obstát. Právě proto, že souhlas ze dne 9. 1. 2019 má stejnou důkazní váhu
jako stanovisko ze dne 13. 5. 2019 (což stěžovatelka dosud nerespektovala), bylo na místě,
aby stěžovatelka tyto důkazy hodnotila v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§50
odst. 4 správního řádu), a ne jen tak, že paušálně souhlas s úhradou léčiva vydaný jinou zdravotní
pojišťovnou odmítne a naopak bez dalšího vyzdvihne stanovisko ze dne 13. 5. 2019, aniž důvody
tohoto postupu dostatečně vysvětlí v napadeném rozhodnutí, jak tomu bylo v souzené věci.
[53] S právě uvedeným souvisela i další kasační námitka, podle níž městský soud nesprávně
posoudil otázku týkající se dokazování a volného hodnocení důkazů v řízení, zakotvenou v §50
odst. 4 správního řádu. Dle stěžovatelky je s touto zásadou v rozporu závazný právní názor
soudu, aby stěžovatelka v dalším řízení vzala jako podklad pro své rozhodnutí nikoliv stanovisko
ze dne 13. 5. 2019, ale lékařské zprávy a doporučení týkající se právě jen žalobce, jeho
zdravotního stavu a možností léčby, jak jí uložil městský soud, který k tomu dále dodal,
že „podmínky §16 zákona č. 48/1997 Sb., jsou v případě žalobce splněny“.
[54] S touto námitkou stěžovatelky Nejvyšší správní soud souhlasí toliko zčásti. Zásada
vázanosti správního orgánu právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku
je zakotvená v §78 odst. 5 s. ř. s. a je potvrzena též četnou judikaturou Nejvyššího správního
soudu (srov. např. rozsudek ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008 - 67 a další).
[55] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že „[n]a žalované nyní bude, aby posoudila žádost
žalobce vzhledem ke všem okolnostem případu, zdržela se diskriminačního jednání vůči žalobci, za podklad
pro své rozhodnutí si vezme nikoli obecné stanovisko výboru Neuromuskulární sekce České neurologické
společnosti, ale lékařské zprávy a doporučení týkající se právě jen žalobce, jeho zdravotního stavu a možností
léčby.“
[56] Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dovozuje, že městský soud stěžovatelce
dal určité „vodítko“, jakými konkrétními důkazními prostředky se má zabývat. Jak vyplývá
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 5 Afs 165/2005 - 96, „[s]oudu
ve správním soudnictví nepřísluší zavazovat správní orgán v tom, jaké konkrétní důkazy má provést
a jak je má hodnotit. Je sice oprávněn uložit správnímu orgánu zjištění konkrétních skutkových okolností; jakými
důkazními prostředky se tak stane, je však v pravomoci správního orgánu, byť mu soud může provedení určitých
důkazů doporučit.“
[57] V rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů by bylo, pokud by městský soud
stěžovatelce uložil, jakými určitými důkazními prostředky se má zabývat a zejména jakým
způsobem je má hodnotit, případně by jí nařídil, že se smí zabývat pouze konkrétními důkazními
prostředky a vyloučil by využití důkazních prostředků jiných. Vzhledem ke skutečnosti, že takový
postup Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nezaznamenal, nelze než dojít k závěru,
že ve vysloveném závazném právním názoru je zásada volného hodnocení důkazů ze strany
městského soudu respektována. Jisté vymezení se městského soudu proti stanovisku ze dne
13. 5. 2019, které stěžovatelka nepochopitelně favorizovala, vyplývá ze skutečnosti, že uvedené
stanovisko je ryze obecné a bez jakéhokoliv konkrétního vztahu k žalobci a jeho případu. Právě
ve světle uvedeného je také v dalším řízení třeba uvedenou listinu hodnotit.
[58] Nejvyšší správní soud však nemůže souhlasit s tou částí vysloveného závazného právního
názoru, v níž městský soud uvedl, že „podmínky §16 zákona č. 48/1997 Sb., jsou v případě žalobce
splněny“.
[59] Městský soud při jednání v řízení o žalobě doplnil dokazování o některé důkazy
předložené žalobcem (zpráva o ambulantním vyšetření vystavená MUDr. V., CSc., dne 4. 2. 2019
a vyjádření MUDr. M., Ph.D. pro zdravotní pojišťovnu ze dne 16. 5. 2019), jak kasační soud
ověřil ze záznamu z tohoto jednání. V napadeném rozsudku však tyto důkazy nikterak
nehodnotil. Nevysvětlil tedy, na základě jakých úvah přijal výše citovaný a pro stěžovatelku
závazný právní názor. V důsledku toho je napadený rozsudek v této části nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů. Nadto je výše uvedený závěr městského soudu též předčasný. Je totiž
především věcí stěžovatelky, aby sama nejprve posoudila, a to na základě všech pro věc
relevantních důkazů/podkladů (dosud označených, nebo i nově navržených, budou-li takové) a
z nich zjištěných, pro věc rozhodných, skutečností, zda v případě žalobce jsou naplněny
podmínky vyplývající z §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění pro úhradu léčiva Spinraza.
V případě, že dospěje k závěru, že naplněny nejsou, je na místě, aby stěžovatelka tento svůj závěr
řádně a dostatečně v rozhodnutí odůvodnila, což se dosud z hledisek vyplývajících z §16 odst. 1
zákona o veřejném zdravotním pojištění nestalo. Bylo by v rozporu se zásadou subsidiarity
správního soudnictví (viz §5 s. ř. s.), aby jako první uvedenou stěžejní otázku posuzoval městský
soud.
[60] Nejvyšší správní soud i přes tuto zjištěnou vadu napadeného rozsudku dospěl k závěru,
že nemá za následek jeho nezákonnost. Městský soud totiž jinak dospěl ke správnému závěru,
že stěžovatelka byla povinna při rozhodnutí o úhradě Spinrazy posoudit splnění podmínek
plynoucích z §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, a nikoliv podmínek vyplývajících
též z §13 odst. 1 téhož zákona.
[61] Jelikož stěžovatelka dosud zastávala nesprávný náhled na možnost použití §16 zákona
o veřejném zdravotním pojištění, uvedeným se vůbec nezabývala. Měla za to, že úhradu Spinrazy
nelze poskytnout, neboť není splněna podmínka §13 odst. 1 písm. c) zákona o veřejném
zdravotním pojištění, totiž že zde není důkaz o účinnosti tohoto léčiva v případě dospělých
pacientů trpících [obsahuje citlivé údaje]. To není pro posouzení věci podstatné, jak již kasační
soud výše vyložil.
[62] S ohledem na právě uvedené tedy Nejvyšší správní soud koriguje zčásti závazný právní
názor vyslovený městským soudem o tom, že „podmínky §16 zákona č. 48/1997 Sb., jsou v případě
žalobce splněny“. Ten je nejen předčasný, ale také nedostatečně odůvodněný. Stěžovatelka
tedy v dalším řízení nejprve posoudí splnění podmínek plynoucích z §16 zákona o VZP
v případě žalobcova požadavku na úhradu léčiva Spinraza. Při tom přihlédne nejen k důkazům
již provedeným (městským soudem), ale i k důkazům, na něž žalobce odkázal v podané žalobě,
ve vyjádření ke kasační stížnosti, popřípadě, které ještě v dalším řízení označí.
[63] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že městský soud postupoval překvapivě,
když „nepostupoval cestou změny rozhodnutí ve prospěch žalobce“ ve smyslu rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 - 34.
[64] Tato námitka stěžovatelky je vnitřně rozporná. Stěžovatelka vytýká, že městský soud
měl změnit napadené rozhodnutí ve prospěch žalobce, ačkoliv na podporu tohoto svého tvrzení
odkazuje na rozsudek šestého senátu Nejvyššího správního soudu, jehož podstatou je posouzení
zcela jiné otázky. Šestý senát se zde zabýval otázkou, zda může odvolací správní orgán odstranit
vady prvostupňového správního rozhodnutí, jsou-li zde takové.
[65] Směřuje-li tedy výše uvedená stěžovatelčina námitka proti postupu městského soudu,
který napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí stěžovatelky (v obou stupních) a věc vrátil
stěžovatelce k novému řízení, Nejvyšší správní soud na tomto místě poukazuje na povahu
správního soudnictví. To je založeno na kasačním principu vyplývajícím z §78 s. ř. s. Podle jeho
odstavce 1, je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení.
Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené
meze správního uvážení nebo jej zneužil, a dále podle jeho odstavce 7, soud zamítne žalobu, není-li důvodná.
Z výše uvedeného je zjevné, že soudy ve správním soudnictví mají v souladu s kasačním
principem zásadně pouze dvě možnosti (až na výjimky, o něž v tomto případě nejde,
jako např. moderace uložené sankce). A to buď zrušit rozhodnutí (odvolacího) správního orgánu
a popřípadě i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátit odvolacímu správnímu
orgánu k dalšímu řízení, anebo žalobu zamítnout. Soudní řád správní však bez dalšího
neumožňuje, aby soudy ve správním soudnictví pravidelně měnily rozhodnutí správního orgánu.
Postup městského soudu, jímž zrušil obě rozhodnutí stěžovatelky, je tak souladný se zákonem.
[66] Ohrazuje-li se stěžovatelka v této námitce proti tomu, že bylo zrušeno i prvostupňové
rozhodnutí, pak i takový postup je zcela v souladu se zákonem. Problematičnost v nynější věci
lze spatřovat nanejvýš v tom, zda, pokud se věc vrací žalované, má tato v dalším řízení
rozhodovat jako správní orgán prvního stupně či jako odvolací správní orgán.
[67] Obdobnými otázkami se Nejvyšší správní soud zabýval již např. v rozsudku ze dne
28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 - 106, v němž shledal, že „[u]stanovení třetího odstavce §78 s. ř. s.
upravuje výjimku z obecného principu omezené kasace: krajský soud podle okolností může zrušit i rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Jinými slovy, krajský soud má zákonnou povinnost uvážit, zda v konkrétním
případě není vhodnější zrušit nejenom rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, ale také rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně. Tak tomu bude především v případech, kdy je patrné, že rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně vůbec nemělo být vydáno. Stejně tak bude dán důvod pro zrušení rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně v případech, kdy odvolací správní orgán nemůže vady tohoto rozhodnutí sám napravit,
a je tedy patrné, že jemu samému nezbude nic jiného než správní rozhodnutí prvního stupně zrušit a věc vrátit
k novému projednání správnímu orgánu [§90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů].“
[68] V tomtéž rozsudku dále vyslovil, že „[p]osouzení důvodů pro zrušení rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně svěřuje do volné úvahy krajského soudu. Tomuto závěru svědčí nejen jazykový výklad daného
ustanovení (podle okolností, které nejsou dále specifikovány, může soud zrušit i rozhodnutí správního orgánu
nižšího stupně), ale také výklad logický a výše uvedená kasační filozofie soudního řádu správního.“
[69] Z výše uvedeného vyplývá, že je na volné úvaze krajského (resp. zde městského) soudu,
zda zruší pouze napadené rozhodnutí, nebo též prvostupňové rozhodnutí, pokud takový postup
náležitě odůvodní. Z napadeného rozsudku se podává, že městský soud se náležitě zabýval
tím, zda má zrušit pouze napadené rozhodnutí, nebo též rozhodnutí jemu předcházející a dospěl
k závěru (v odstavci 42), že „[n]apadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně je v rozporu se zásadou rovnosti k přístupu ke zdravotní péči, porušuje zásadu individuálního posouzení
každé věci a zásadu legitimního (oprávněného) očekávání.“ Nadto je zřejmé, že jak prvostupňové,
tak i napadené rozhodnutí vykazují stejné pochybení, když stěžovatelka v nich své závěry
vystavěla na nenaplnění podmínek §13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění,
ač na místě bylo aplikovat výlučně §16 téhož zákona. Nejvyšší správní soud se tak i s popsaným
postupem městského soudu spočívajícím ve zrušení správních rozhodnutí vydaných v obou
stupních ztotožňuje.
[70] Vzhledem k právě uvedenému tak Nejvyšší správní soud doplňuje, že v dalším řízení
stěžovatelka bude znovu rozhodovat nejprve jako správní orgán prvního stupně a posoudí
naplnění podmínek §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění pro úhradu Spinrazy
v žalobcově případě v soulad se závazným právním názorem městského soudu zčásti
korigovaným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku.
[71] Na závěr stěžovatelka nesouhlasila s postupem městského soudu, který v napadeném
rozsudku odkazuje na anonymizované lékařské zprávy předložené žalobcem až v rámci soudního
řízení. Namítá, že není zřejmé, zda tuto anonymizaci provedl městský soud, proto není možné
dané lékařské zprávy přiřadit nepochybně k osobě žalobce a v řízení je využít.
[72] Žalobce v bodu IV. žaloby proti napadenému rozhodnutí městskému soudu předložil
argumentaci týkající se splnění podmínek plynoucích z §16 zákona o veřejném zdravotním
pojištění. Ve vztahu k první (musí se jednat o výjimečný případ) a třetí (musí se jednat o jedinou
možnost z hlediska zdravotního stavu pojištěnce) podmínce žalobce na podporu svých tvrzení
jako důkazy předložil jednak lékařskou zprávu ze dne 27. 3. 2019, kterou předložil již v řízení
o žádosti u stěžovatelky a která je součástí správního spisu (byť ji stěžovatelka v napadeném
rozhodnutí nevzala v potaz), a dále předložil několik dalších anonymizovaných lékařských zpráv.
K tomu uvedl, že „[n]apř. zprávy vypracované lékařem MUDr. T. H. (‚Zatím není schválená úhrada
LP Spinraza pro dospělé pacienty, nicméně lze žádat o schválení revizního lékaře na paragraf 16,
protože se jedná o jedinou možnost léčby.‘). Dále pak zprávy o ambulantním vyšetření ze dne
04.02.2019 vypracované lékařem MUDr. S. V., CSc. (‚Jedinou možnou léčbou je aplikace
Nusinersenu – spinraza.‘), dále vyjádření lékaře MUDr. R. M., Ph.D. (‚Pacient trpí [obsahuje citlivé
údaje], která byla potvrzena DNA vyšetřením. V současnosti je jedinou dostupnou léčebnou
možností pro SMA pacienty bez ohledu na typ nemoci a věk, přípravek nusinersen
(Spinraza).‘)“.
[73] Ze žalobní argumentace tak nevyplývá, že by žalobce uvedené anonymizované
lékařské zprávy, na něž odkazoval a z nichž v žalobě citoval a k žalobě připojil, předkládal
s tím, že se týkají konkrétně jeho osoby.
[74] Nejvyšší správní soud je vzhledem k obsahu všech podání žalobce naopak toho názoru,
že smyslem předložených lékařských zpráv bylo prokázat, že odborná veřejnost považuje
Spinrazu za v současné době jedinou možnou, dostupnou a registrovanou léčbou, a to nejen
pro pacienty do 12 let (viz stanovisko ze dne 13. 5. 2019), ale i pro dospělé pacienty. S ohledem
na tuto skutečnost shledal Nejvyšší správní soud tuto námitku stěžovatelky za neopodstatněnou.
[75] Závěrem Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatelka po vrácení věci k dalšímu řízení
je nadále vázána závazným právním názorem vysloveným městským soudem v napadeném
rozsudku, korigovaným zčásti Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku. Přitom vezme
v potaz nejen ty důkazy, které byly provedeny v rámci správního řízení (aniž je však z obou
správních rozhodnutí zjevné, které, kromě stanoviska ze dne 13. 5. 2019, stěžovatelka vzala
za podklad svého rozhodnutí), ale zohlední též důkazy provedené městským soudem v řízení
o žalobě, i ty další důkazy, které žalobce v řízení před městským soudem či v řízení o kasační
stížnosti označil, popřípadě i další, nově navržené. Nejvyšší správní soud na tomto místě
považuje za nutné zdůraznit, že veškeré důkazy, které budou provedeny, resp. vzaty jako podklad
rozhodnutí, mají stejnou důkazní sílu, aniž je možno kterýkoliv z provedených důkazů
bez dalšího favorizovat, jak k věci stěžovatelka přistoupila v napadeném rozhodnutí.
VII.
[76] Nejvyšší správní soud se shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[77] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona. Žalobce měl v řízení úspěch, proto má proti stěžovatelce právo
na náhradu těchto nákladů.
[78] V řízení před Nejvyšším správním soudem byl žalobce zastoupen zástupcem JUDr. Jiřím
Vlasákem, advokátem. Má proto právo na náhradu řízení o kasační stížnosti představující
odměnu zástupce za 1 úkon právní služby ve výši 1.000 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti), podle
§9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Vedle toho má žalobce též právo na náhradu hotových výdajů
souvisejících s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se náklady právního
zastoupení ve výši 1.300 Kč zvyšují o částku této daně ve výši 273 Kč (21 % z 1.300 Kč). Celkem
má žalobce právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1.573 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu