ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.5.2012:16
sp. zn. 4 Ads 5/2012 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: M. M.,
zast. Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, se sídlem Divadelní 4, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011,
č. j. 1 Ad 81/2010 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 9. 2010, č. j. 2010/57316-424, bylo z důvodu
opožděnosti podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce
v Ostravě (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 6. 2010, č. j. OTA-4653/2010-5,
jímž byla žalobkyně podle §30 odst. 2 písm. e) a odst. 3 a §31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, ode dne 5. 5. 2010 vyřazena z evidence uchazečů
o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí bylo
žalobkyni doručeno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 22. 6. 2010,
což stvrdila svým podpisem na doručence k zásilce obsahující toto rozhodnutí. Dne 23. 6. 2010
obdržel správní orgán prvního stupně prostřednictvím veřejné datové sítě odvolání,
které žalobkyně zaslala bez použití zaručeného elektronického podpisu. Proto byla téhož dne
vyzvána k odstranění nedostatku podání a poučena o nutnosti učinit podání písemně nebo ústně
do protokolu anebo jej doplnit zaručeným elektronickým podpisem. To však žalobkyně učinila
až dne 16. 7. 2010 písemným podáním opatřeným vlastnoručním podpisem.
Žalovaný citoval §37 odst. 4 správního řádu a uvedl, že bylo na odvolatelce,
aby své odvolání ze dne 23. 6. 2010 řádně doplnila. Není přitom rozhodné, zda převzala výzvu
k odstranění nedostatku podání od správního orgánu prvního stupně, neboť bylo její povinností
podat řádné odvolání. Výzva správního orgánu prvního stupně byla připravena k vyzvednutí
u provozovatele poštovních služeb od 28. 6. 2010 a žalobkyně, pokud by si ji alespoň
do 7. 7. 2010 vyzvedla, mohla podat včasné odvolání. Jelikož však nebylo podání stěžovatelky
ve lhůtě pěti dnů potvrzeno u správního orgánu prvního stupně, napadené rozhodnutí o vyřazení
žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání nabylo dne 8. 7. 2010 právní moci a odvolání
žalobkyně podané dne 16. 7. 2010 bylo nutno posoudit jako opožděně podané.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. 1 Ad 81/2010 - 125, byla
zamítnuta žaloba podaná proti uvedenému rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že pokud nemá
odvolání ve správním řízení náležitosti podle §37 odst. 1 správního řádu, je správní orgán
povinen vyzvat odvolatele k odstranění jeho nedostatků a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu.
Jiná situace však nastává, pokud jde o případ, kdy podání není učiněno ve formě,
kterou předepisuje správní řád. Právní účinky mohou být v souladu s §37 odst. 4 správního řádu
spojeny toliko s podáním písemným, ústním do protokolu nebo v elektronické podobě
podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Podání učiněné v jiné formě přitom není a priori
vyloučeno, pokud je následně do pěti dnů potvrzeno jedním ze tří výše uvedených způsobů
preferovaných správním řádem. Z toho podle soudu vyplývá, že podání učiněné prostřednictvím
veřejné datové sítě - internetu nemusí být podepsáno zaručeným elektronickým podpisem
za podmínky, že je do pěti dnů potvrzeno v elektronické podobě podepsané zaručeným
elektronickým podpisem, popřípadě doplněno písemně nebo ústně do protokolu. Žalobkyně
však své podání učiněné v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu,
tj. podání učiněné mimo zákonnou formu, nijak nedoplnila a na toto její podání se hledí,
jako by nebylo učiněno. Městský soud v Praze dále citoval rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 9 As 90/2008, jenž se mimo jiné zabývalo problémem právní
jistoty úkonů učiněných prostřednictvím veřejné datové sítě a nutností mít toto podání opatřeno
elektronickým podpisem.
Podle názoru soudu nešlo ze strany správního orgánu prvního stupně, jenž žalobkyni
vyzval k doplnění podání, o schválnost nebo diskriminaci, jak tvrdí žalobkyně. Podání ve formě,
ve které je učinila žalobkyně, mělo být do pěti dnů potvrzeno způsobem, který preferuje správní
řád, v opačném případě se na odvolání pohlíží, jako by vůbec nebylo podáno. Lhůta
pěti dnů stanovená v §37 odst. 4 správního řádu je procesní lhůta stanovená přímo zákonem.
Soud připomněl, že zaručený elektronický podpis není obsahovou náležitostí podání ve smyslu
§37 odst. 2 správního řádu, v případě jeho absence tedy nemá správní orgán povinnost vyzývat
podatele k odstranění vady a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. Soud se tedy ztotožnil
s tvrzením žalovaného, že nebylo povinností správního orgánu vyzývat stěžovatelku k potvrzení
svého podání. Nesouhlasí však se zamítnutím odvolání pro opožděnost, neboť odvolání,
které nebylo učiněno předepsanou formou, anebo nebylo posléze doplněno, není vůbec podáním
ve smyslu §37 správního řádu. Žalovaný měl tak podle soudu odvolání zamítnout
pro nepřípustnost, avšak tato vada neměla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Proto soud žalobu
zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) namítla, že soud
nezohlednil její argumentaci a nekriticky přijal argumentaci žalovaného, aniž svůj postup náležitě
odůvodnil, přičemž provedl formalistickou aplikaci ustanovení správního řádu. Stěžovatelka
namítla, že správní orgán prvního stupně s ní běžně komunikoval elektronickou formou
bez zaručeného elektronického podpisu. K tomu doložila důkazy, které soud provedl, jejich
vyhodnocení však v rozsudku absentuje. Tato forma komunikace přitom nebyla nikdy
zpochybněna. Stěžovatelka považuje přístup správního orgánu, který s ní komunikoval
elektronickou formou, přičemž teprve v souvislosti s podáním označeným jako „odvolání“ volil
styk písemný, za zcela účelový. Žalovaný nezpochybňuje, že stěžovatelce bylo zasláno písemné
upozornění o tom, že její elektronicky podané odvolání není opatřeno zaručeným elektronickým
podpisem ve smyslu ustanovení §37 odst. 4 správního řádu. Tento úkon pak soud vůbec
nehodnotil, byť bylo prováděno dokazování ohledně doručení této listiny stěžovatelce. Je přitom
pravdou, že zákon povinnost zasílat takové upozornění nestanoví. Pokud však takové poučení
bylo učiněno, jde o jednání správního orgánu, která má a musí mít právní účinky. Pokud správní
orgán takové rozhodnutí doručí, nelze takový úkon vykládat jinak, než že stěžovatelce byla
poskytnuta lhůta k odstranění vad jejího podání, v jiném případě by takové poučení postrádalo
smysl. Po doručení výzvy stěžovatelka jednala a své podání doplnila, resp. odstranila jeho vady,
a proto odvolání nemůže být považováno za opožděně podané. Otázkou tedy je, odkdy běží
lhůta pěti dnů uvedená v ustanovení §37 odst. 4 správního řádu. Stěžovatelka se dále ohradila
proti tomu, že soud dospěl k závěru, podle něhož jí bylo předmětné poučení doručeno nejdříve
dne 9. 7. 2010, nejpozději dne 13. 7. 2010. Není-li totiž k dispozici jiná doručenka, je třeba
mít za to, že zásilka byla dodána do osobní sféry stěžovatelky teprve vhozením do poštovní
schránky dne 13. 7. 2010. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. 1 Ad 81/2010 - 125, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti
uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka v kasační stížnosti napadá správnost
závěru Městského soudu v Praze, jenž se ztotožnil s výrokem žalovaného o zamítnutí odvolání
podle §92 odst. 1 správního řádu. Tím byl podle stěžovatelky dán důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud však námitku ohledně nesprávného právního
posouzení neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak žalovaný, tak posléze i Městský soud v Praze
řádným a přezkoumatelným způsobem vyjádřili svůj právní názor ohledně posouzení včasnosti
stěžovatelčina odvolání. Stěžovatelka podala odvolání dne 23. 6. 2011 prostou elektronickou
cestou (tj. obyčejným e-mailem). To právní úprava připouští, nicméně vyžaduje (srov. §37
odst. 4 správního řádu), aby v pětidenní lhůtě bylo takto podané odvolání potvrzeno zákonem
stanoveným způsobem; v opačném případě se k němu nepřihlíží. Stěžovatelka však odvolání
ze dne 23. 6. 2011 ve stanovené lhůtě, která skončila v úterý dne 28. 6. 2011 nepotvrdila písemně,
ústně do protokolu či elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, jak správní řád
vyžaduje. Podle Nejvyššího správního soudu lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, které bylo stěžovatelce doručeno dne 22. 6. 2011, uplynula
ve čtvrtek dne 7. 7. 2011. Stěžovatelka však učinila písemné podání opatřené svým podpisem
až dne 16. 7. 2011. Tyto skutečnosti jsou podle Nejvyššího správního soudu nesporné.
Podle Nejvyššího správního soudu za daných okolností nezbylo odvolacímu správnímu
orgánu než k odvolání ze dne 23. 6. 2011 nepřihlížet, neboť nebylo ve stanovené lhůtě zákonem
stanoveným způsobem potvrzeno. Podání stěžovatelky ze dne 15. 7. 2011, které prvoinstanční
správní orgán obdržel o den později, je pak podle jeho obsahu třeba považovat za odvolání,
které bylo podáno opožděně, jak již správně konstatoval žalovaný. Městský soud v Praze
sice nesprávně dospěl k závěru, že podání stěžovatelky mělo být odmítnuto podle §92 odst. 1
správního řádu, avšak nikoliv pro opožděnost, nýbrž pro nepřípustnost. Toto pochybení
však nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Pokud stěžovatelka volí cestu komunikace prostou elektronickou cestou, musí počítat
s tím, že se bude vyžadovat její další aktivita. Přitom, jak vyplývá i z judikatury, správní orgány
nejsou povinny vyzývat podatele k tomu, aby ve lhůtě pěti dnů provedl potvrzení svého podání
zákonem stanoveným způsobem. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 - 70, publikovaného pod č. 2041/2010 Sb. NSS „podání učiněné
prostřednictvím veřejné datové sítě - internetu - bez zaručeného elektronického podpisu podle §37
odst. 4 správního řádu … je úkonem způsobilým vyvolat právní účinky jen za podmínky jeho následného doplnění
(do 5 dnů) některou z kvalifikovaných forem podání, tj. písemně, ústně do protokolu nebo elektronicky
se zaručeným elektronickým podpisem, aniž by přitom bylo nutné k takovému doplnění podatele vyzývat.“. Bylo
proto na stěžovatelce, zda bude v uplatňování svých práv aktivní. Ta však potvrzení podání
ze dne 23. 6. 2011 učinila až dne 16. 7. 2011 a ani nepožádala o prominutí zmeškání úkonu,
takže okolnosti, proč tak učinila později, nejsou relevantní. Není přitom rozhodné,
zda stěžovatelka v předchozích případech komunikovala s úřadem práce elektronickou cestou
bez zaručeného elektronického podpisu, neboť oproti běžné korespondenci mezi stěžovatelkou
a prvoinstančním správním orgánem je nutné trvat na tom, aby úkon, kterým se zahajuje odvolací
řízení, byl učiněn zákonem stanoveným způsobem.
Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti problematickému doručování výzvy
k doplnění odvolání zaslaného e-mailem dne 23. 6. 2011, Nejvyšší správní soud považuje
okolnosti týkající se doručování této výzvy za irelevantní pro souzenou věc. Stěžovatelce
vyplývala povinnost doplnit či potvrdit své podání učiněné elektronickou formou bez zaručeného
elektronického podpisu přímo ze zákona, tedy z ustanovení §37 odst. 4 správního řádu,
a proto nebylo povinností správního orgánu vyzývat ji k doplnění či potvrzení jejího podání.
Pokud tak správní orgán prvního stupně učinil, bylo to toliko projevem jeho dobré vůle
a skutečnost, že si stěžovatelka předmětnou písemnost vyzvedla až po uplynutí lhůty pěti dnů
pro doplnění odvolání podaného emailem bez zaručeného elektronického podpisu i po uplynutí
lhůty pro podání odvolání některým z relevantních způsobů, nemá právní význam pro způsob
počítání odvolací lhůty ani pro posouzení včasnosti podaného odvolání.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného celkově uzavírá, že stěžovatelka podala
odvolání opožděně, takže žalovaný nepochybil, když jej podle §92 odst. 1 správního řádu zamítl.
Námitky stěžovatelky tyto správné závěry nijak nevyvrací.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu