ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.82.2007:95
sp. zn. 4 Ads 82/2007 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: R. M., zast. Mgr.
Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň, proti žalovanému: ředitel
Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, se sídlem Nádražní 2, Plzeň, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2007, č. j. 57 Ca 163/2006
- 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2006, č. 1425/2006, žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Městského ředitelství Plzeň ze dne
26. 7. 2006, č. 1202/2006, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie
České republiky podle §107 odst. 1 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o služebním poměru“). Služební poměr žalobce byl podle §108 odst. 4 téhož zákona ukončen
dnem doručení rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že došlo k marnému
uplynutí prekluzivní lhůty pro postup podle §107 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce
byl pravomocně odsouzen dne 5. 10. 2005, kdy v jeho trestní věci rozhodl odvolací soud.
Žalobce nesouhlasil s tím, že služební funkcionář tuto skutečnost zjistil až po 4. 7. 2006,
kdy žalobce podal žádost o uvolnění ze služebního poměru. Považoval za vysoce
nepravděpodobné, že by se služební funkcionář nezajímal o výsledek trestního řízení
a že by o existenci pravomocného rozsudku nevěděl dříve. Podle žalobce bylo povinností
služebního funkcionáře sledovat výsledky trestních řízení vedených proti policistům, analyzovat
je a využít při kontrolní a řídící činnosti. Pro posouzení okamžiku počátku běhu subjektivní lhůty
pro vydání rozhodnutí podle §107 odst. 1 zákona o služebním poměru není podle žalobce
podstatné, kdy služební funkcionář rozhodnou informaci zjistil, ale kdy ji při vynaložení náležité
pečlivosti a odborné péče zjistit mohl. Žalobce konstatoval, že ustanovení §107 odst. 1 zákona
o služebním poměru nestanoví, jakým způsobem se služební funkcionář musí o skutečnosti,
která zakládá propuštění ze služebního poměru, dozvědět. Postačuje informace z veřejných
sdělovacích prostředků, pokud má nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti, v rozsahu,
který zabezpečuje, že řízení o propuštění nebude zahájeno na základě informací zcela
neověřených či zjevně nevěrohodných. Služební funkcionář věděl, že proti žalobci bylo vedeno
trestní řízení a na základě svých zkušeností a znalosti věci musel důvodně předpokládat,
že k pravomocnému odsouzení žalobce dojde. Žalovaný podle žalobce v napadeném rozhodnutí
připustil, že informace o pravomocném odsouzení měl, když konstatoval, že řízení zahájil
v okamžiku naprosté jistoty a nevyvratitelnosti skutečnosti, že byl žalobce odsouzen pro úmyslný
trestný čin. Řízení však zahájil až poté, kdy se žalobce na základě rozsudku správního soudu vrátil
do služebního poměru, tehdy si jen nechal doručit předmětné rozhodnutí. Žalobce podotkl,
že informace o konání odvolacího soudu v jeho trestní věci a o je ho výsledcích byly zveřejněny
v denním tisku i ve zprávách hlavních televizních stanic. Proto mohl služební funkcionář seznat
výsledek trestního řízení dne 6. 10. 2005 a lhůta pro propuštění podle §107 odst. 1 zákona
o služebním poměru marně uplynula dne 6. 12. 2005. Žalobce dále poukázal na monitoring tisku
a konstatoval, že novinové články obsahující informace o výsledku odvolacího řízení v trestním
stíhání žalobce musely být zveřejněny na policejní počítačové síti Intranet. Za neobvyklou označil
žalobce skutečnost, že ačkoliv v rozsudku správního soudu ani v žádosti žalobce o uvolnění
ze služebního poměru není žádná zmínka o jeho trestním stíhání, přesto služební funkcionář
po podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru začal zcela nelogicky zjišťovat informace
(resp. si nechal poslat rozsudky trestních soudů), zda a kdy byl žalobce odsouzen pro úmyslný
trestný čin. Také z toho je možné vyvozovat povědomost služebního funkcionáře o výsledku
trestního řízení. Žalobce uvedl, že právně bylo možné jedině sjednat dohodu o ukončení
služebního poměru uvolněním, jak žalobce dopisem ze dne 7. 7. 2006 navrhoval. Cílem
služebního funkcionáře bylo podle žalobce obejití prekluzivní lhůty pro jeho propuštění
ze služebního poměru. Pokud žalovaný navíc argumentuje skutečností, že služební funkcionář
neměl důvod po pravomocném odsouzení zahajovat řízení o propuštění, neboť žalobce nebyl
policistou, potvrzuje tím, že o pravomocném odsouzení věděl. Žalobce dále namítal existenci
překážky litispendence, resp. překážky zahájeného řízení. Dne 4. 7. 2006 doručil služebnímu
funkcionáři písemnou žádost o uvolnění ze služebního poměru, čímž bylo zahájeno řízení
o uvolnění žalobce ze služebního poměru. Služební funkcionář vyrozuměl advokátní kancelář
JUDr. Františka Korandy a JUDr. Jiřího Vlasáka o zahájení řízení o propuštění žalobce
ze služebního poměru podle §107 odst. 1 zákona o služebním poměru dne 7. 7. 2006.
Tento úkon žalobce nepovažoval za řádné zahájení řízení, neboť vyrozumění nebylo doručeno
přímo jemu. Žádost o uvolnění ze služebního poměru sice podával JUDr. František Koranda,
advokát, jako zmocněnec žalobce, plná moc však neobsahovala zmocnění k zastupování v řízení
o propuštění ze služebního poměru podle §107 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce
si svého zmocněnce JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta, zvolil až dne 11. 7. 2006. Žalobce vyjádřil
přesvědčení, že zahájil-li jako první řízení o uvolnění ze služebního poměru, nemohl o několik
dní později zahájit služební funkcionář řízení prakticky o tomtéž, řízení zahájené služebním
funkcionářem je proto nezákonné. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný potvrdil správnost
postupu prvoinstančního správního orgánu, kterým mu nebylo umožněno plné uplatnění
jeho procesních práv, konkrétně práva vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k věci a navrhovat
důkazy. Žalobce navrhl řadu důkazů a zároveň požádal, aby jej služební funkcionář vyrozuměl ,
zda důkazy provede, a o výsledcích provedeného dokazování, aby se k důkazům mohl vyjádřit,
případně zvážit jiné důkazní návrhy. Služební funkcionář provedl navržené důkazy
pouze částečně a další posoudil jako irelevantní. Žalobce konstatoval, že mu nebylo umožněno
se s výsledky provedeného dokazování seznámit, neměl ani možnost se k nim vyjádřit, čímž došlo
ke zkrácení jeho procesních práv. Žalobce uzavřel, že napadené rozhodnutí je nezákonné
pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §124 odst. 1, 3, §126 a §130
zákona o služebním poměru. Žalobce navrhl, aby byla rozhodnutí obou správních orgánů
zrušena a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 57 Ca 163/2006 - 46, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku soud konstatoval, že žalobce nerozporoval skutečnost, že byl pravomocně odsouzen
pro úmyslný trestný čin, ani skutečnost, že jeho služební poměr skončil na základě rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu ze dne 27. 7. 2004 ve spojení s rozhodnutím žalovaného
ze dne 1. 10. 2004 uplynutím lhůty dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí o odvolání
(6. 10. 2004) a že k obnovení služebního poměru došlo dne 4. 7. 2006, kdy nabyl právní moci
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 30 Ca 79/2004. Žalobce
tudíž podle soudu nebyl od 6. 12. 2004 do 4. 7. 2006 ve služebním poměru k Policii České
republiky. Dne 5. 10. 2005 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne
27. 4. 2005, sp. zn. 10 T 140/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
5. 10. 2005, sp. zn. 8 To 351/2005, kterými byl žalobce pravomocně odsouzen pro úmyslný
trestný čin. Vzhledem k tomu, že v době pravomocn ého odsouzení nebyl žalobce ve služebním
poměru k Policii České republiky, nebyl služební funkcionář oprávněn ve vztahu
k němu vykonávat žádné pravomoci, nemohl tedy ani rozhodnout o propuštění žalobce
ze služebního poměru, který v okamžiku nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku netrval.
Služební poměr byl obnoven teprve dne 4. 7. 2006, služební funkcionář zjistil důvod propuštění
dne 7. 7. 2006, kdy mu byly doručeny trestní rozsudky opatřené doložkou právní moci.
S ohledem na to, že prvoinstanční správní rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 7. 2006 a žalobci
doručeno téhož dne, bylo o propuštění ze služebního poměru rozhodnuto zcela v souladu §107
odst. 2 zákona o služebním poměru, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod
propuštění zjistil. Soud konstatoval, že zákon zcela jednoznačně stanoví, že o propuštění
ze služebního poměru musí být rozhodnuto do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář
důvod propuštění zjistil, nikoli do dvou měsíců ode dne, kdy jej zjistit mohl. Argumentace
žalobce o tom, z jakého zdroje a kdy se služební funkcion ář mohl dozvědět o existenci důvodu
propuštění, nemá proto vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Navíc služební funkcionář
mohl zjistit důvod propuštění teprve dne 4. 7. 2006, neboť do té doby v postavení služebního
funkcionáře ve vztahu k žalobci nebyl. Zákon neukládá správnímu orgánu povinnost v případě,
že služební poměr již dříve skončil na základě rozhodnutí o s končení služebního poměru,
toto rozhodnutí zrušit, jakmile je bývalý policista pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin,
a vydat nové rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle §107 odst. 1 zákona
o služebním poměru, a proto správní orgán nepochybil, když tímto žalobcem namítaným
způsobem nepostupoval. Soud dále uvedl, že překážka litispendence, tj. překážka zahájeného
řízení, brání tomu, aby o téže věci probíhala současně dvě neb o více řízení. O stejnou věc
se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné
řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy,
jestliže nárok nebo stav vyplývá ze stejných skutkových okolností. Řízení podle §105 odst. 1
a řízení podle §107 odst. 1 zákona o služebním poměru ze stejných skutkových okolností
nevyplývá, jedná se o zcela samostatná řízení, která sice směřují k obdobnému cíli - ukončit
služební poměr, avšak k ukončení služebního poměru má dojít na základě jiných skutkových
okolností. Ze zákona nelze dovodit, že by zahájení řízení podle §105 odst. 1 zákona o služebním
poměru znemožňovalo okamžité skončení služebního poměru ze závažných důvodů uvedených
v §107 odst. 1 téhož zákona, resp. že by policista, u kterého jsou dány okolnosti pro okamžité
skončení služebního poměru, mohl ve služebním poměru setrvávat po dobu uvedenou v §108
odst. 2 tohoto zákona. V dané věci proto nebyla dána překážka litispendence. Soud zjistil,
že žalobce předložil prvoinstančnímu správnímu orgánu dne 4. 7. 2006 neomezenou plnou moc
ze dne 5. 10. 2005, kterou svým zastoupením ve všech věcech včetně podání žádosti o uvolnění
ze služebního poměru zmocnil JUDr. Františka Korandu. Jak vyplývá z úředního záznamu
ze dne 14. 7. 2006, žalobce sám v telefonickém rozhovoru dne 7. 7. 2006 sdělil, že ve věci
služebního poměru jej zastupuje advokátní kancelář JUDr. Františka Korandy, čímž p latnost plné
moci potvrdil. Správní orgán tudíž nepochybil, když oznámení o zahájení řízení doručil k rukám
žalobcova zástupce. Nad rámec tohoto závěru soud uvedl, že toto tvrzené pochybení by nemělo
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť sdělení ze dne 7. 7. 2006 nebylo posledním
úkonem, který prvoinstanční správní orgán před vydáním rozhodnutí ve vztahu k žalobci učinil.
Práva žalobce ostatně nemohla být zkrácena natolik, že by to mohlo mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, neboť žalobce byl s podklady rozhodnutí řádně seznámen, mohl
se k nim vyjádřit a případně navrhnout důkazy. Dne 11. 7. 2006 byl žalobce seznámen s obsahem
spisového materiálu, který již zahrnoval všechny podklady potřebné pro rozhodnutí, tj. odsuzující
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni
a datum, kdy se služební funkcionář dozvěděl o tom, že byl žalobce pravomocně odsouzen
pro úmyslný trestný čin. Práva vyjádřit se k obsahu správního spisu a navrhnout další důkazy
žalobce využil v podání ze dne 14. 7. 2006. Navrhl důkazy k prokázání skutečnosti,
která je z pohledu §107 odst. 2 zákona o služebním poměru nerozhodná (podstatné je,
kdy služební funkcionář zjistil důvod propuštění, nikoli kdy důvod propuštění zjistit mohl) ,
neprovedení navržených důkazů proto nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce nenavrhl žádný důkaz, kterým by se snažil vyvrátit některou ze skutečností rozhodných
pro propuštění ze služebního poměru podle §107 zákona o služebním poměru. Vzhledem
k tomu, že správní orgány postupovaly zcela v souladu se zákonem, nebyl způsobem v žalobě
namítaným porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §124 odst. 1 a 3, §126
ani §130 zákona o služebním poměru. Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních
bodů důvodným, a proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) , zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost ,
ve které namítal, že soud nesprávně posoudil právní otázku počátku běhu prekluzivní lhůty
k rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, stanovené v §107 odst. 2 zákona o služebním
poměru. Podle názoru stěžovatele počal běh subjektivní lhůty, ve které jej mohl služební
funkcionář propustit ze služebního poměru dne 7. 10. 2005, tj. první den následující po dni,
kdy byl stěžovatel odvolacím soudem uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu
a kdy se zároveň mohl služební funkcionář o tomto odsouzení dozvědět z veřejně dostupných
zdrojů. Úkolem policie v obecné rovině je mimo jiné činit všechna opatření k tomu,
aby poskytovala své „služby“ na nejvyšší možné odborné úrovni a omezila na minimum případné
excesy policistů z jejich zákonných oprávnění. Pod tuto činnost lze zařadit i sledování výsledků
trestních řízení vedených proti policistům, analýz u trestných činů a využití získaných poznatků
k předcházení páchání podobné trestné činnosti. Je zcela nemyslitelné, aby se policie nezajímala
o výsledek trestního řízení o tak závažném excesu při služebním zákroku, jakého se dopustil
stěžovatel, zvláště za situace, kdy jeho čin byl předmětem značného zájmu sdělovacích
prostředků. Pro počátek běhu uvedené lhůty je podle stěžovatele podstatné, kdy se služební
funkcionář informaci o odsouzení policisty dozví jakýmkoli způsobem, tj. nejen z rozsudku
trestního soudu, případně kdy se ji při vynaložení náležité pečlivosti dozvědět mohl. Výklad
krajského soudu by podle stěžovatele umožňoval libovůli služebního funkcionáře
při rozhodování o propuštění policisty ze služebního poměru, neboť s výjimkou situace,
kdy by byl služebnímu funkcionáři přímo doručen rozsudek trestního soudu, by služební
funkcionář nebyl ničím nucen sám aktivně vyhledávat informace o odsouzení jem u podřízených
policistů a mohl by běh prekluzivní lhůty pro své rozhodnutí účelově posouvat. Stěžovatel
poukázal na rozpor závěru krajského soudu s jeho rozhodovací praxí a citoval z rozsudku
Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 58 Ca 21/2004, podle kterého „okamžikem zjištění
důvodu propuštění policisty je nutno rozumět okamžik, kdy se služební funkcionář dozvěděl
o uvedeném jednání či opomenutí policisty, tedy okamžik vědomosti o skutkových okolnostech
takového rozsahu, který umožní i jejich předběžné právní zhodnocení“. Stěžovatel zdůraznil,
že uplynutím lhůty dvou měsíců ode dne 7. 10. 2005, případně ode dne, kdy po písemném
vyhotovení rozsudku, si jej mohl služební funkcionář v přiměřené lhůtě opatřit, ztratil služební
funkcionář právo propustit stěžovatele ze služebního poměru podle §107 odst. 1 zákona
o služebním poměru. Stěžovatel konstatoval, že krajský soud nesprávně posoudil otázku,
zda stěžovatel byl či nebyl ke dni právní moci rozsudku trestního soudu, tj. k 6. 10. 2005,
ve služebním poměru. Stěžovatel byl ze služebního poměru původně propuštěn nezákonně,
jak rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 4. 7. 2006 , sp. zn. 30 Ca 79/2004, proto je nutno
na něj hledět tak, že i v okamžiku nabytí právní moci rozsudku v trestním řízení byl příslušníkem
Policie České republiky, a služební funkcionář tak mohl a měl o jeho propuštění ze služebního
poměru podle §107 odst. 1 zákona o služebním poměru rozhodnout. Názor krajského soudu
by znamenal, že stěžovatel byl odsouzen jako osoba civilní, nikoli jako policista , a proto nemohl
být propuštěn ze služebního poměru jako odsouzený policista. Účelem §107 zákona o služebním
poměru je eliminovat ze služebního poměru policisty, kteří jsou v jeho průběhu odsouzeni
pro úmyslný trestný čin. Aplikace tohoto ustanovení tedy předpokládá, že osoba,
která je propouštěna, byla v době nabytí právní moci rozsudku trestního soudu ve služebním
poměru. Podle argumentace soudu však stěžovatel takovou o sobou vůbec nebyl, stal
se příslušníkem Policie České republiky až 4. 7. 2006. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v dané
situaci (po zrušení původního rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru a současně
jeho odsouzení pro úmyslný trestný čin) jej nebylo možno rozhodnutím služebního funkcionáře
propustit, právě z důvodu absence právní úpravy. Tento stav není v rozporu s ochrannou funkcí
institutu propuštění ze služebního poměru, neboť eliminace policisty ze služebního poměru
je zaručena trestem zákazu činnosti, což u stěžovatele nemů že vést k jinému postupu,
než k podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru. Stěžovatel poukázal na to, že služební
funkcionář mohl z opatrnosti v rámci autoremedury své původní rozhodnutí zrušit a následně
stěžovatele podle §107 odst. 2 zákona o služebním poměru propustit. Stěžovatel dále namítal,
že před vydáním prvoinstančního rozhodnutí navrhl konkrétní důkazy k prokázání svého tvrzení,
že prvoinstanční služební funkcionář se mohl o odsouzení stěžovatele pro spáchání úmyslného
trestného činu dozvědět dříve, než tvrdil. Stěžovatel konstatoval, že prvoinstanční služební
funkcionář neprovedením navržených důkazů zavinil stav, kdy stěžovatel nemusel dostatečně
prokázat, v jakém okamžiku mohl prvoinstanční služební funkcionář zjistit odsouzení stěžovatele
pro trestný čin. Tím zkrátil možnost stěžovatele náležitě se v řízení hájit, což mohlo ovlivnit
výsledek rozhodování; krajský soud přesto potvrdil správnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel
dále trval na tom, že vydání prvoinstančního rozhodnutí bránila překážka litispendence a zahájení
tohoto řízení je nezákonné, neboť o ukončení služebního poměru stěžovatele bylo již řízení
zahájeno a vedeno dříve. Zdůraznil, že cílem obou řízení je ukončení služebního poměru policisty
a přes rozdílnost subjektů, které řízení zahajují a právních důvodů skončení slu žebního poměru,
považoval stěžovatel tato řízení za shodná do té míry, že zahájení jednoho řízení brání zahájení
řízení druhého. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a doplnil,
že tvrzení stěžovatele jsou zjevně zkreslená a účelová. Podle žalovaného stěžovatel nebyl
v období od 27. 7. 2004 do 4. 7. 2006 ve služebním poměru k Policii České republiky, služební
funkcionář tedy nebyl oprávněn vykonávat ve vztahu k němu žádné pravomoci a nemohl
ani rozhodnout o jeho propuštění ze služebního poměru z důvodu nabytí právní moci rozsudku,
kterým byl žalobce pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Podle žalo vaného
je bezpředmětné zabývat se polemikou uvedenou v kasační stížnosti, zda služební funkcionář
mohl, či nemohl vědět o vydání zmíněného rozsudku v době, kdy se nejednalo o policistu
ve služebním poměru. V otázce neprovedení navrhovaných důkazů se žalovaný plně ztotožnil
s názorem krajského soudu. K námitce překážky litispendence žalovaný zdůraznil, že se jedná
o rozdílná řízení, k ukončení služebního poměru má dojít na základě jiných skutkových okolností.
Žalovaný uzavřel, že tvrzení stěžovatele nemají o poru v zákoně a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti
se stěžovatel dovolává důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti podstatné
pro rozhodnutí o kasační stížnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2006,
sp. zn. 30 Ca 79/2004, bylo zrušeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy
Západočeského kraje ze dne 1. 10. 2004, č. 1023/2004, a rozhodnutí ředitele Policie České
republiky, Městského ředitelství Plzeň ze dne 27. 7. 2004, č. 496/2004, kterým byl stěžovatel
propuštěn ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
Přípisem ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. SV 19/2004, zaslalo Okresní státní zastupitelství Plzeň -město
žalovanému na jeho telefonickou žádost rozsudky v trestní věci stěžovatele.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 10 T 140/2004,
byl stěžovatel uznán vinným tím, že jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu
vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a v úmyslu spáchat trestný čin
se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke způsobení
těžké újmy na zdraví, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, čímž spáchal trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a pokus
trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 trestního zákona,
a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem
výkonu trestu na zkušební dobu dvou roků. Stěžovateli byl současně uložen trest zákazu
činnosti - výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky, strážníka městské policie,
příslušníka Armády České republiky a zaměstnance jiných ozbrojených b ezpečnostních sborů
či bezpečnostních agentur na dobu pěti roků. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 10. 2005,
sp. zn. 8 To 351/2005, zmíněný rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu zákazu činnosti
zrušil a při nezměněném výroku o vině a trestu od nětí svobody znovu rozhodl tak,
že se stěžovateli ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání
a funkce policisty Policie České republiky, strážníka obecní policie, příslušníka Armády České
republiky, v jiných ozbrojených sborech a v soukromých bezpečnostních službách,
za předpokladu, že zaměstnání v soukromé bezpečnostní službě je spojeno s držením a nošením
střelné zbraně, a to na dobu pěti roků. Oba rozsudky nabyly právní moci dne 5. 10. 2005.
Ve spisu je založena plná moc, kterou dne 5. 10. 2005 udělil stěžovatel JUDr. Františku
Korandovi, advokátu, k zastupování ve všech právních věcech, která je současně zvláštní plnou
mocí k podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru.
Přípisem ze dne 7. 7. 2006, č. j. MRPM -611/Ř-2006, bylo stěžovateli prostřednictvím
JUDr. Františka Korandy, advokáta, sděleno, že toho dne bylo proti němu zahájeno řízení
o propuštění ze služebního poměru ve smyslu §107 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Písemnost v sídle advokáta převzal Jiří Vlasák.
Podáním ze dne 7. 7. 2006 stěžovatel, zastoupený JUDr. Františkem Korandou,
advokátem, služebnímu funkcionáři sdělil, že trvá na své žádosti o uvolnění ze služebního
poměru, podané dne 4. 7. 2006, a domnívá se, že doba, po kterou existovala možnost propuštění,
již uplynula.
Dne 11. 7. 2006 byl stěžovatel seznámen s obsahem správního spisu (č. l. 1 - 25)
a předložil plnou moc udělenou JUDr. Jiřímu Vlasákovi, advokátu. Ve vyjádření ze dne
14. 7. 2006 stěžovatel namítal překážku litispendence, uplynutí prekluzivní doby a vadné zahájení
řízení.
Podle úředního záznamu ze dne 14. 7. 2006 stěžovatel sdělil zástupci vedoucího odboru
dopravního inspektorátu Městského ředitelství Policie České republiky v Plzni, že jej ve věci
služebního poměru zastupuje advokátní kancelář JUDr. Korandy, kam mají být doručovány
veškeré písemnosti.
Podle úředního záznamu ze dne 19. 7. 2006 nebyla v protokolu ředitele Městského
ředitelství Policie České republiky v Plzni v době od říjn a 2005 do současné doby zaevidována
žádná písemnost s informací o výsledku trestního řízení proti stěžovateli od ČSAD Autobusy
Plzeň, od Magistrátu města Plzně, ani od Vojenské správy.
Podle úředního záznamu ze dne 20. 7. 2006, podepsaného vedoucím skupin y vnitřní
kontroly Městského ředitelství Policie České republiky v Plzni, byl dne 4. 12. 2004 spisový
materiál, který obsahoval kontrolní průzkum o použití DP a zbraně stěžovatelem,
zaslán na správu Západočeského kraje Plzeň, neboť Okresní soud Plzeň-město požádal
o jeho zapůjčení. Ke dni 20. 7. 2006 nebyl předmětný spisový materiál vrácen, ani doručena
zpráva o výsledku trestního řízení ve věci stěžovatele.
Podle úředního záznamu ze dne 21. 7. 2006 ve výpisu ze statistické evidence SEO není
evidován trestný čin stěžovatele, a v systému tudíž nebyla provedena ani změna spočívající
v záznamu o právní moci odsouzení.
Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2006, č. 1202/2006, ředitel Policie České republiky,
Městského ředitelství Plzeň propustil stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie České
republiky podle §107 odst. 1 zákona o služebním poměru. V odůvodnění uvedl, že dne
4. 7. 2006 obdržel rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 30 Ca 79/2004,
kterým bylo zrušeno rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Stěžovatel
se tím stal opět příslušníkem Policie České republiky, vyvstal tedy důvod pro to, aby služební
funkcionář zjistil skutečnosti o výsledku trestního řízení. Po doručení pravomocných trestních
rozsudků, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro úmyslný trestný čin, dne 7. 7. 2006 služební
funkcionář zahájil řízení o propuštění ve smyslu §107 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Služební funkcionář konstatoval, že s ohledem na úřední záznam o telefonickém hovoru
se stěžovatelem a na obsah plné moci ze dne 5. 10. 2005 je přesvědčen, že doručením
vyrozumění do advokátní kanceláře JUDr. Korandy proběhlo řádné zahájení řízení o propuštění
ze služebního poměru. K namítané překážce litispendence uvedl, že uvolnění a propuštění
ze služebního poměru nelze v žádném případě považovat za právní úkony směřující ke stejnému
cíli, neboť nároky z nich vzniklé se diametrálně liší. Za okamžik zjištění důvodu k propuštění
označil služební funkcionář okamžik vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu,
který umožní jejich právní zhodnocení. Skutkové okolnosti však musí mít nezbytnou míru
určitosti a věrohodnosti, která zabezpečí, že řízení o propuštění nebude zahájeno na základě
informací zcela neověřených, nejasných či zjevně nevěrohodn ých. Tuto podmínku nesplňují
informace z novinových článků, ani z televize, které nejsou podkladem pro řádné zahájení řízení
o propuštění. Služební funkcionář neměl důvod zahajovat řízení na základě informací získaných
ze sdělovacích prostředků, protože stěžovatel nebyl v té době příslušníkem Policie České
republiky. Služební funkcionář nemá povinnost sledovat výsledky trestního řízení civilní osoby,
a proto nebyl důvod případné informace ze sdělovacích prostředků ověřovat. Konstatoval,
že do vydání rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí o propuštění stěžovatele
ze služebního poměru, bránila služebnímu funkcionáři zákonná překážka, aby i v případě
povědomí o odsouzení stěžovatele konal a zahajoval řízení o propuštění ze služebního poměru.
Existence důvodu k propuštění vznikla až v okamžiku zániku této překážky, lhůta podle §107
odst. 2 zákona o služebním poměru byla uplatněna správně s počátkem dne 7. 7. 2006. Navržené
důkazy týkající se monitoringu tisku označil služební funkcionář za irelev antní. Na návrh
stěžovatele opatřil výpis ze statistické evidence SEO, zprávu od oddělení stížností a kontroly,
zprávu od zaměstnavatele ČSAD Autobusy Plzeň, od Magistrátu města Plzeň a od Vojenské
zprávy, ze kterých vyplynulo, že služební funkcionář infor mace o výsledku trestního řízení dříve
neobdržel. Uzavřel, že propuštění stěžovatele ze služebního poměru z důvodu pravomocného
odsouzení pro úmyslný trestný čin je dostatečně odůvodněno.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný r ozhodnutím ze dne
12. 10. 2006, č. 1425/2006, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění žalovaný
uvedl, že v tomto případě nelze uplatnit námitku litispendence, neboť uvolnění a propuštění
ze služebního poměru nelze v žádném případě považovat za právní úkony směřující ke stejnému
cíli, neboť nároky z nich vzniklé se diametrálně liší. Stejně tak nelze srovnávat v tomto případě
skutkový děj. Žalovaný se plně ztotožnil s argumentací v napadeném rozhodnutí, že okamžikem
zjištění důvodu k propuštění policisty ze služebního poměru je nutno rozumět okamžik,
kdy se služební funkcionář dozvěděl o existenci důvodu k propuštění, tedy okamžik vědomosti
o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní jejich právní zhodnocení.
Tyto skutkové okolnosti musí však mít onu nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti,
která zabezpečí, že řízení o propuštění nebude zahájeno na základě informací zcela neověřených,
nejasných či zjevně nevěrohodných. Žalovaný nesouhlasil s námitkou stěžovatele,
že by informace pořízené z novinových článků nebo televize tuto podmínku splňovaly a mohly
být podkladem pro řádné zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru. Žalovaný
konstatoval, že městský ředitel neměl důvod zahajovat řízení o propuštění na základě informací
získaných prostřednictvím sdělovacích prostředků, protože stěžovatel nebyl v dané době
příslušníkem Policie České republiky, a tudíž ani nebylo možné řízení o propuštění ze služebního
poměru zahájit. Služebnímu funkcionáři není ze zákona stanovena povinnost sledovat výsledky
trestního řízení civilní osoby, a proto nebylo nejmenšího důvodu ověřovat případné informace
ze sdělovacích prostředků. Existence důvodu k propuštění vznikla až v okamžiku zániku
překážky zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru, a to dnem vydání rozsudku
Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 79/2004, kterým nastal právní stav zakládající důvod
zjišťovat skutečnosti o výsledku trestního řízení. Žalovaný konstatoval, že byla uplatněna
zákonná dvouměsíční lhůta k propuštění podle §107 odst. 2 zákona o služebním poměru,
a to s počátkem dne 7. 7. 2006, kdy služební funkcionář zjistil důvod k propuštění, tj. obdržel
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 10 T 140/2004, a rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 8 To 351/2005. Žalovaný poukázal na to,
že stěžovatel při předání žádosti o uvolnění ze služebního poměru dne 4. 7. 2006 nesplnil
svou povinnost ohlásit personálnímu pracovišti změny týkající se skutečností, které by mohly
zakládat změnu jeho způsobilosti pro trvání služebního nebo pracovního poměru. Stěžovatel
neinformoval městského ředitele o tom, že byl rozsudkem odsouzen za úmyslný trestný
čin a byl mu vysloven zákaz činnosti. Žalovaný uzavřel, že z napadeného rozhodnutí
a z předloženého spisového materiálu vyplývá, že městský ředitel dostatečně posoudil, provedl
a vyhodnotil jednotlivě a pak ve vzájemné souvislosti požadované důkazní návrhy stěžovatele
a na základě těchto skutečností vydal napadené rozhodnutí. Celkovým přezkoumáním
podkladových materiálů‚ napadeného rozhodnutí a posouzením odvolání nebyly zjištěny
skutečnosti, které by zakládaly důvody ke z měně nebo zrušení předmětného rozhodnutí.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud podanou
kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §107 odst. 1 zákona o služebním poměru policista bude propuštěn ze služebního
poměru, porušil-li povinnost stanovenou zvláštním omezením (§152) nebo pozbyl-li státního
občanství České a Slovenské Federativní Republiky anebo jestliže byl pravomocně odsouzen
pro úmyslný trestný čin.
Podle §107 odst. 2 zákona o služebním poměru o propuštění ze služebního poměru
podle odstavce 1 musí být rozhodnuto do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod
propuštění zjistil; v této lhůtě musí být rozhodnutí policistovi též doručeno.
Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel nezpochybňoval, že byl pravomocně
odsouzen pro úmyslný trestný čin, tj. že byly naplněny podmínky pro jeho propuštění
ze služebního poměru dané v §107 odst. 1 zákona o služebním poměru. Stěžovatel především
namítal, že zákonná dvouměsíční prekluzivní lhůta uplynula ještě před zahájením řízení
o propuštění ze služebního poměru a služební funkcionář ztratil právo stěžovatele propustit.
Jakkoliv lze s některými argumenty stěžovatele souhlasit, Nejvyšší správní soud
má z níže uvedených důvodů za to, že rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru
bylo vydáno v rámci zákonné dvouměsíční prekluzivní lhůty, stanovené v §10 7 odst. 2 zákona
o služebním poměru.
Pro posouzení této právní otázky je třeba vyjít z následujících zjištění: Stěžovatel
byl rozhodnutím ze dne 27. 7. 2004, č. 496/2004, propuštěn ze služebního poměru podle §106
odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, tj. pro porušení služební přísahy nebo služební
povinnosti zvlášť závažným způsobem, které spočívalo ve stejném jednání, pro nějž byl později
v trestním řízení pravomocně odsouzen. Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 10. 2004,
č. 1023/2004, zamítl odvolání žalobce a zmíněné rozhodnutí potvrdil, čímž byl služební poměr
stěžovatele pravomocně ukončen. Dne 5. 10. 2005 nabyly právní moci shora uvedené trestní
rozsudky, jimiž byl stěžovatel uznán vinným úmyslným trestným činem a odsouzen
k podmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu zákazu činnosti. Rozsudkem Krajského soudu
v Plzni ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 30 Ca 79/2004, bylo rozhodnutí o propuštění stěžovatele
ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru a navazující
rozhodnutí žalovaného zrušeno.
Stěžovateli lze přisvědčit, že bylo-li rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
zrušeno, nemůže mít žádné právní účinky, a služební poměr stěžovatele tedy nepřetržitě trval
od jeho přijetí do služebního poměru až do okamžiku, kdy byl propuštěn podle §107 odst. 1
služebního zákona. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem krajského soudu, že stěžovatel
v období od 6. 12. 2004 do 4. 7. 2006 nebyl ve služebním poměru k Policii České republiky.
Nejvyšší správní soud se proto nezabýval argumentací stěžovatele o důsledcích
tohoto nesprávného právního názoru, která tím ztratila své opodstatnění. Zmíněné dílčí
pochybení krajského soudu však podle Nejvyššího správního soudu není dostatečným důvodem
pro zrušení jeho jinak správného rozsudku.
Z uvedené premisy o trvání služebního poměru totiž ještě nelze učinit závěry,
ke kterým ve svých podáních dospívá stěžovatel, totiž že lhůta pro jeho propuštění ze služebního
poměru, stanovená v §107 odst. 2 zákona o služebním poměru, počala plynout bezprostředně
poté, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 351/2005.
V okamžiku, kdy zmíněné trestní rozsudky nabyly právní moci, ještě nebylo zrušeno
předchozí rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, a proto neměl služební
funkcionář žádný důvod sledovat průběh a výsledek řízení v trestní věci stěžovatele,
který byl v daném okamžiku pravomocně propuštěn (byť se na něj dnes pohlíží tak,
že jeho služební poměr po celou dobu trval). Po služebním funkcionáři nelze legitimně
požadovat, aby věnoval pozornost soudnímu řízení, ve kterém sám nevystupoval a jehož výsledek
pro něj v dané situaci neměl žádný význam, neboť vůči stěžovateli neměl žádnou pravomoc.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s argumentem stěžovatele, že služební funkcionář
mohl své předchozí rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru v rámci autoremedury zrušit
a stěžovatele ze služebního poměru propustit podle §107 služebního zákona. Ustanovení §135
odst. 1 zákona o služebním poměru umožňuje zrušit nebo změnit pravomocné rozhodnutí
pouze na návrh účastníka řízení (zde stěžovatele), pokud se dodatečně zjistily mimořádně závažné
okolnosti, které účastník řízení nemohl bez své viny v řízení uplatnit a které odůvodňují
podstatně příznivější rozhodnutí v jeho prospěch. Taková situace však tehdy nenastala
a stěžovatel ani návrh podle citovaného ustanovení nepodal. Podle §136 odst. 1 zákona
o služebním poměru, zjistí-li se dodatečně, že pravomocné rozhodnutí je v rozporu s právními
předpisy, může je zrušit ministr. K takovému zjištění správní orgány nedospěly, ostatně
k tomu ani nebyly povinny, a rozpor rozhodnutí s právními předpisy konstatoval až soud.
Námitka možného uplatnění autoremedury proto není důvodná.
Pokud stěžovatel namítá, že služební funkcionář mohl důvod k jeho propuštění
ze služebního poměru zjistit dříve než dne 7. 7. 2006, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že samotná možnost tuto skutečnost zjistit nepostačuje pro určení počátku lhůty k propuštění
ze služebního poměru. Lhůtu podle §107 odst. 2 zákona o služebním poměru lze počítat od okamžiku, kdy se služební funkcionář o důvodu k propuštění mohl dozvědět
pouze za předpokladu, že se o této skutečnosti dozvědět měl, tj. byl- li povinen takovou informaci
vyhledávat.
Nejvyšší správní soud podobně jako oba účastníci řízení vychází z dřívější judikatury
správních soudů, a to např. z rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 186/94 - 23, ze dne
29. 9. 1995, nebo z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 141/2002 - 21, ze dne
21. 7. 2003, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 7/2003,
www.nssoud.cz. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil, že pro počátek běhu subjektivní
dvouměsíční lhůty je rozhodující okamžik, kdy se služební funkcionář obe známil se skutkovými okolnostmi
případu v takovém rozsahu, že je možné i předběžné právní hodnocení. Není podmínkou, aby šlo o informaci
zvlášť kvalifikovanou, vázanou na jiné (např. disciplinární) řízení, nebo že by taková informace musela pocházet
jen z určitého zdroje. Postačí, že informace má takovou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečí, že řízení
o propuštění ze služebního poměru nebude zahajováno na základě informací nijak neověřených, nejasných
či zřetelně nevěrohodných.
Tyto judikáty ovšem postihují poněkud odlišnou situaci, kdy důvodem propuštění
ze služebního poměru bylo kvalifikované porušení služební přísahy nebo služební povinnosti
a bylo nutné vymezit, v jakém okamžiku má služební funkcionář o předmětném skutku dostatek
informací, tj. kdy začíná plynout lhůta pro rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru.
Pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin jako důvod propuštění stanovený v §107 odst. 1
zákona o služebním poměru je specifické tím, že služební funkcionář nezkoumá skutkové
okolnosti a neposuzuje jednání či opomenutí svého podřízeného, ale vychází z pravomocného
rozhodnutí soudu v trestní věci, které je jediným obligatorním podkladem pro rozhodnutí
podle §107 odst. 1 citovaného zákona.
Lhůta stanovená v §107 odst. 2 tohoto zákona se proto musí odvíjet od okamžiku,
kdy služební funkcionář obdrží rozsudek opatřený doložkou právní moci, případně kdy zjistí,
že v trestní věci jeho podřízeného vydal soud rozhodnutí, kterým jej uznal vinným z úmyslného
trestného činu a které s vysokou mírou pravděpodobnosti nabylo právní moci. Informace získané
ze sdělovacích prostředků zpravidla nebudou dostačující, neboť bývají velmi nepřesné
až zavádějící. Pokud ovšem služební funkcionář z veřejných sdělovacích prostředků zjistí,
že v trestním řízení vedeném proti jeho podřízenému bylo vydáno soudní rozhodnutí, vzniká
mu povinnost se v přiměřené lhůtě obrátit na příslušný soud a o výsledku trestního řízení
se informovat. Nesplní-li služební funkcionář tuto povinnost a je-li rozsudek odsuzující
jeho podřízeného za úmyslný trestný čin v daném okamžiku již pravomocný, lhůta pro vydání
a doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle §107 odst. 2 zákona
o služebním poměru počne běžet v okamžiku, kdy se měl služební funkcionář o výsledku
trestního řízení informovat. Tím je vyloučena libovůle v postupu služebního funkcionáře i možné
úmyslné prodlužování zákonné prekluzivní lhůty, na které poukazoval stěžovatel.
Taková povinnost však služebnímu funkcionáři v dané věci nevznikla, neboť v době,
kdy sdělovací prostředky prezentovaly případ stěžovatele, bylo v právní moci rozhodnutí,
jímž byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru, a služební funkcionář proto neměl důvod
jeho trestní řízení sledovat a o výsledek se zajímat. Takový důvod nasta l až po zrušení původního
rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, kdy služební funkcionář, vědom
si skutečnosti, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, začal zjišťovat, zda a jak toto řízení
skončilo. Tento postup správního orgánu, který Nejvyšší správní soud považuje za zcela
adekvátní a logický, prokazuje pouze to, že služební funkcionář věděl o tom, že proti stěžovateli
bylo vedeno trestní řízení, což nikdo nepopírá; nelze z něj ovšem dovozovat, že služební
funkcionář věděl, že trestní řízení skončilo pravomocným odsouzením stěžovatele za úmyslný
trestný čin.
Neobstojí ani argument stěžovatele o povinnosti sledovat trestní řízení vedená
proti policistům, plynoucí z obecných úkolů policie. Rovněž tento - obecně pravdivý - postulát
je nutné korigovat tím, že v době vydání rozsudku odvolacího soudu bylo v právní moci
rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, a proto na něj služební funkcionář
nemusel nahlížet jako na policistu, byť zmíněné rozhodnutí o propuštění b ylo později zrušeno.
Správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí námitky stěžovatele o možnosti
dřívějšího zjištění důvodu k jeho propuštění vyvracely způsobem, který mohl vyvolat mylný
dojem, že o jeho pravomocném odsouzení pro úmyslný trestný čin byly informovány již dříve.
Takový závěr však z obsahu správního spisu ani z doplňujících argumentů uplatněných
v odůvodnění napadených rozhodnutí učinit nelze.
Na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že poukazuje-li stěžovatel na závažnost
svého excesu při služebním zákroku, argumentuje vlastním pochybením ve svůj prospěch,
což se jeví být přinejmenším nevhodným.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že služební funkcionář postupoval zcela v souladu
se zákonem, neboť neprodleně po zrušení předchozího rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru začal zjišťovat informace o tom, jak skončilo trestní řízení vedené proti stěžovateli.
Jak vyplývá z obsahu správního spisu, dne 7. 7. 2006 (a nikoliv dříve) byly služebnímu
funkcionáři doručeny shora uvedené pravomocné trestní rozsudky, čímž služební funkcionář
poprvé obdržel náležitou informaci o pravomocném odsouzení stěžovatele za úmyslný trestný
čin, a téhož dne proto počala plynout dvouměsíční lhůta stanovená v §107 odst. 2 zákona
o služebním poměru. Správní orgán prvního stupně své rozhodnutí vydal dne 26. 7. 2006
a téhož dne doručil zástupci stěžovatele (stěžovateli bylo doručeno dne 27. 7. 2006), zákonnou
lhůtu tedy dodržel.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce
stěžovatele, že v dané situaci (po zrušení původního rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru a současně jeho odsouzení pro úmyslný trestný čin ) jej nebylo možno rozhodnutím
služebního funkcionáře propustit, a to z důvodu absence právní úpravy. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu platná právní úprava propuštění stěžovatele nejen umožňovala, ale formulací
„policista bude propuštěn...“ de facto nařizovala (tím spíše, že stěžovatel byl odsouzen mimo jiné
za zneužívání pravomoci veřejného činitele).
Pokud jde o stěžovatelem navržené důkazy, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem konstatuje, že neprovedení navržených důkazů nemohlo mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Služební funkcionář provedl veškeré důkazy, které byly pro vydání
rozhodnutí relevantní, a provádění dalších důkazů by bylo nadbytečně, nehospodárné
a rovněž nežádoucí, neboť by mohlo vést k nedodržení lhůty stanovené v §107 odst. 2 zákona
o služebním poměru.
K namítané překážce litispendence spočívající v dříve zahájeném řízení o žádosti
o uvolnění stěžovatele ze služebního poměru Nejvyšší správní soud podotýká, že uvolnění
ze služebního poměru a propuštění ze služebního poměru jsou zcela odlišné instituty,
které vychází z různých skutkových okolností, jsou iniciovány různými subjekty, a proto nelze
hovořit o totožnosti předmětu, která je jednou z nezbytných podmínek pro vznik
překážky litispendence. Nejvyšší správní soud současně poukazuje na svou judikaturu,
podle které při souběhu více právních úkonů směřujících k rozvázání slu žebního poměru policisty (zákon
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů)
se jednotlivé právní úkony posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní důsledky
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 3 Ads 30/2008 - 95,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1646/2008,
www.nssoud.cz). Z tohoto rozsudku vyplývá, že ani předpokládané skončení služebního poměru
(tj. situace po podání žádosti o uvolnění) nebrání služebnímu funkcionáři, aby při splnění
zákonných podmínek policistu ze služebního poměru propustil (podobně též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2008, č. j. 4 Ads 28/2007 - 90, www.nssoud.cz).
Pokud by podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru bránilo zahájení řízení
o propuštění ze služebního poměru, jak tvrdí stěžovatel, každý policista by mohl předejít
negativním důsledkům propuštění podáním žádosti o uvolnění, což rozhodně není smyslem
zákonné úpravy, která mezi těmito způsoby skončení služebního poměru zejména z hlediska
okamžiku skončení a dalších nároků po skončení služebního poměru zakládá podstatné rozdíly.
Překážka litispendence tedy dána nebyla a zahájení řízení o propuštění stěžovatele
ze služebního poměru dne 7. 7. 2006 nemůže být považováno za nezákonné, a to ani vzhledem
k tomu, že vyrozumění bylo doručeno do advokátní kanceláře JUDr. Františka Korandy,
advokáta. Plnou moc udělenou tomuto advokátovi dne 5. 10. 2005 považuje Nejvyšší správní
soud podle jejího obsahu za generální plnou moc ke všem úkonům, stěžovatel dne 7. 7. 2006
telefonicky potvrdil, že jej zastupuje tato advokátní kancelář, a JUDr. František Koranda,
advokát, téhož dne na předmětné oznámení jako zástupce stěžovatele reagova l. Předmětné
vyrozumění navíc podle údajů na dodejce převzal advokát této advokátní kanceláře,
kterému stěžovatel dne 11. 7. 2006 udělil novou plnou moc. Ani v tomto postupu proto Nejvyšší
správní soud nespatřuje pochybení správních orgánů a konstatuje, že nezjistil porušení žádných
procesních práv stěžovatele.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační námitky nedůvodnými, kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nebyl y prokázány, a proto Nejvyšší správní soud kasační
stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2007, č. j. 57 Ca 163/2006 - 46,
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.) .
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto stádiu řízení žádné
náklady nad rámec plnění běžné úřední povinnosti nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný,
bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu