ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.97.2009:380
sp. zn. 4 Ads 97/2009 - 380
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. C., zast. Mgr.
Janou Hladíkovou, advokátkou, se sídlem 17. listopadu 623, Pardubice, proti žalovanému: ředitel
Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, se sídlem Teplého 1526, Pardubice, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ze dne 4. 5. 2009, č. j. 52 Ca 19/2007 - 331,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. 5. 2009,
č. j. 52 Ca 19/2007 - 331, se v rozsahu výroku I. a III. zrušuje a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích ze dne 4. 5. 2009, č. j. 52 Ca 19/2007 - 331, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
ze dne 4. 5. 2009, č. j. 52 Ca 19/2007 - 331.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 4. 2007, č. j. HSPA-189-9/VO-PaM-2007, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru
Pardubického kraje ve věcech služebního poměru ze dne 1. 1. 2007, č. ŘK07 00092, kterým byl
žalobce dnem 1. 1. 2007 ustanoven na služební místo hasič - strojní služba, jmenován do služební
hodnosti asistent a zařazen do 3. tarifní třídy. Současně byl žalobci přiznán zvláštní příplatek
podle §120 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), ve výši 500 Kč
měsíčně a zvláštní příplatek podle §120 odst. 3 téhož zákona ve výši 4000 Kč měsíčně.
Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2007, č. ŘK0701147, ředitel kanceláře ředitele Hasičského
záchranného sboru poskytl žalobci osobní příplatek ve výši 300 Kč měsíčně a zvláštní příplatek
podle §120 odst. 3 zákona o služebním poměru ve výši 4400 Kč měsíčně. Současně vyslovil,
že ostatní složky platu se nemění.
Proti těmto rozhodnutím podal žalobce žalobu, v níž namítal, že nebyl zařazen do tarifní
třídy podle nejnáročnější činnosti, kterou vykonával, a jeho zařazení je v rozporu s §116 odst. 1,
2 a 4 zákona o služebním poměru, neboť měl být zařazen v 5. tarifní třídě - inspektor, minimálně
však ve 4. tarifní třídě - vrchní asistent, a nikoliv pouze ve 3. tarifní třídě - asistent. Žalobce
konstatoval, že v souladu se 4. tarifní třídou provádí nejsložitější hasební a záchranné práce
při zásahu s využitím odborností získaných v odborných a specializačních kurzech s uplatněním
samostatného rozhodování a odpovědnosti za určené úseky činnosti; podle 5. tarifní třídy
vykonává řízení činnosti družstva, zpracovávání dokumentace o zásahu a činnosti družstva,
provádění odborné přípravy a zajišťování trvalé akceschopnosti družstva.
Žalobce působí ve funkci hasič - strojník od roku 1990, jako hasič - lezec se specializací
pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou od roku 1996, ve funkci potápěč 3. stupně od roku
2002; dále absolvoval kurzy obsluha výškové techniky, jeřábnický a vazačský kurz, motorové
a rozbrušovací pily, vůdce malých plavidel, kurz bezpečné jízdy, kurz posádek RZA, kurz osoba
oprávněná k provádění periodických prohlídek prostředků osobního zajištění. Uvedl, že se jedná
o specializační kurzy - 4. tarifní třída. Od roku 2005 působí žalobce jako vedoucí potápěčské
skupiny; kde má uloženo zajišťovat výcvik, kvalifikační zkoušky, technické vybavení, vedení
dokumentace potápěčské činnosti (5. tarifní třída) a kontroly potápěčské techniky. Pokynem
generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky č. 27/2006 ze dne
25. 7. 2006 byl jako opěrný bod pro práce pod vodní hladinou stanoven i Hasičský záchranný
sbor Pardubického kraje, opěrným bodem se přitom rozumí stanice, kde je dislokována technika
pro provádění speciálních záchranných prací; žalobce z toho dovozoval nezbytnost svého
zařazení minimálně do 4. tarifní třídy, neboť si lze těžko představit provádění složitějších
hasebních prací než těch, které jsou určeny jako speciální záchranné práce.
Žalobce zdůraznil, že v souladu s pokynem generálního ředitele Hasičského záchranného
sboru č. 19/2001 ze dne 18. 4. 2001 vykonává činnosti zařazené ve 4. i 5. tarifní třídě, když jako
vedoucí potápěčské skupiny zpracovává záznamy o zásazích skupiny a vykonává činnosti
ve výchově a vzdělávání. Poukázal na to, že mu popisem služební činnosti příslušníka ze dne
1. 1. 2007 byly stanoveny povinnosti v návaznosti na zařazení do 3. tarifní třídy (provádění
složitých hasebních a záchranných prací při zásahu s využitím odborností získaných
ve specializačních kurzech), ale v popisu jeho funkční náplně ze dne 8. 12. 2003 bylo uvedeno
provádění nejsložitějších hasebních a záchranných prací při zásahu se speciální odborností
a s uplatněním samostatného rozhodování. Považoval tak za nelogické, aby po čtyřech letech
praxe a po tom, co se stal vedoucím potápěčské skupiny, byla jeho činnost označována za plnění
složitých prací; naopak každým dalším rokem a získáním dalších specializačních kurzů se vytváří
předpoklady pro zařazení do vyšších tarifních tříd.
Dále žalobce namítal, že služební místo hasič - strojník zařazené systemizací služebních
míst Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, z níž žalovaný vycházel, do 3. tarifní
třídy neodpovídá reálnému výkonu hasičské činnosti žalobce, ani podmínkám výkonu tak,
jak byly stanoveny v právních předpisech a interních aktech upravujících tuto činnost. Připomněl,
že jako vedoucí potápěčské skupiny je odpovědný za celou skupinu a v případě samostatného
zásahu skupiny je velitelem zásahu; není tudíž pravda, že neuplatňuje samostatné rozhodování
spojené s odpovědností za celý úsek činnosti. Napadené rozhodnutí, resp. zmíněná systemizace
je podle žalobce v rozporu se zákonem o služebním poměru, neboť nedopadají v případě žalobce
na nejnáročnější činnosti, jejichž výkon se na daném místě vyžaduje, a v systemizaci nebylo
počítáno s existencí míst potápěčů Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje jakožto
opěrného bodu.
Podle žalobce porušil žalovaný povinnost aplikovat platný a účinný zákon a vykládat
jeho ustanovení ve vzájemné souvislosti. Žalobce podotkl, že v případě jeho odvolání byl
potlačen devolutivní účinek, neboť o odvolání rozhodl týž orgán, který rozhodoval ve věci
v prvním stupni, byť formálně obě rozhodnutí vydaly odlišné osoby.
Žalobce nesouhlasil ani s výší přiznaných příplatků. Konstatoval, že jako vedoucí
potápěčské skupiny má nárok na příplatek za vedení, neboť skutečně vykonává řídící činnost
ostatních potápěčů a koordinuje jejich směny. Příplatek podle §120 odst. 2 a 3 zákona
o služebním poměru měl být žalobci přiznán při horní hranici, neboť mu nejsou známa žádná
omezení, která by jeho výši snižovala. Žalovaný neuvedl, jakými úvahami byl veden při stanovení
výše příplatků, a napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné. Odkaz na rozsah rozpočtových
prostředků vybočuje z mezí správního uvážení, které nelze ohraničit přísunem finančních
prostředků. K osobnímu příplatku žalobce poznamenal, že mu byl přiznán v minimální a zcela
neodůvodněné výši, ačkoliv s ohledem na jeho služební a průběžná hodnocení by mu měl být
přiznán mnohem vyšší; odůvodnění opět spočívalo v odkazu na rozpočtové prostředky
a na skutečnost, že k 31. 12. 2006 pobíral osobní příplatek za příkladné plnění služebních
povinností. Vzhledem k tomu, že jiná služební hodnocení neexistují, neviděl žalobce důvod
pro tak nízký osobní příplatek. Žalovaný rovněž nevzal v potaz, že žalobce od roku 2002
souběžně vykonával funkce hasič - strojník, hasič - lezec a hasič - potápěč.
Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 25. 6. 2007 žalobce doplnil, že navrhuje zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 4. 2007, č. j. HSPA-189-9/VO-PaM-2007. V případě obou rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně navrhl pouze jejich zrušení v souladu s §78 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2007,
č. j. 52 Ca 19/2007 - 122, zrušil rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 4 Ads 8/2008 - 310, předmětný rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení, neboť shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2009,
č. j. 52 Ca 19/2007 - 331, ve výroku I. zrušil výrok rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2007,
jímž žalovaný rozhodl o zvláštním příplatku ve smyslu §120 odst. 2 zákona o služebním poměru
a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve zbývající části krajský soud žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2007 zamítl. Ve výroku II. krajský soud odmítl žalobu
proti rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje
ze dne 1. 3. 2007, č. ŘK0701147. Výrokem III. uložil krajský soud žalovanému zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení částku ve výši 7712 Kč.
V odůvodnění soud konstatoval, že právní a organizační postavení žalobce
v bezpečnostním sboru bylo determinováno rozhodnutím o jeho ustanovení na služební místo
a o jmenování do služební hodnosti, dále pak popisem jeho služební činnosti. Žalobce byl
ustanoven na služební místo hasič - strojní služba, které je podle systemizace služebních míst
spojeno se služební hodností asistent, jíž odpovídá i charakteristika služebního místa (provádění
složitých hasebních a záchranných prací při zásahu s využitím odborností získaných v kurzech).
V souladu s §7 odst. 1 zákona o služebním poměru je pro tuto hodnost stanovena 3. tarifní třída.
Soud poznamenal, že nebyl-li žalobce spokojen se základním tarifem, měl se ucházet o jiné
služební místo, neboť příslušník ustanovený na služební místo, které je podle systemizace
spojeno s hodností asistent, nemůže být zařazen do jiné než třetí tarifní třídy. Soud konstatoval,
že pokud žalovaný ukládá žalobci úkoly nerespektující popis jeho služební činnosti a nad rámec
služebních povinností stanovených zákonem, jedná nezákonně a je na místě, aby žalobce
postupoval ve smyslu §46 odst. 2 zákona o služebním poměru, eventuálně využil jiných právních
prostředků k ochraně svých práv. Nelze však požadovat, aby soud v odůvodnění kasačního
rozhodnutí zavázal žalovaného k porušení zákona, tj. aby příslušníka ustanoveného na služební
místo hasič - strojní služba spojené se služební hodností asistent zařadil do 4. či 5. tarifní třídy,
když zákon výslovně určuje, že hodnost asistent je spojena se 3. tarifní třídou.
Soud s odkazem na §114 odst. 1 zákona o služebním poměru zdůraznil, že tarifní třída
je vždy stanovena pro konkrétní služební hodnost a služební místo. Žalobce po soudu de facto
požadoval, aby soud žalovaného zavázal vytvořit služební místo „hasič - potápěč“ spojené
s hodností „minimálně“ vrchní asistent a „minimálně“ s 4. tarifní třídou. To však soud učinit
nemohl, neboť systemizace je plně v kompetenci bezpečnostního sboru a je determinována
jeho potřebami, jakož i objemem prostředků stanovených státním rozpočtem. Krajský soud
shledal, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem o služebním poměru,
neboť hodnost asistent odpovídá charakteristice služební činnosti hasiče - strojní služba a zákonu
odpovídá i zařazení žalobce do 3. tarifní třídy.
K námitce potlačení devolutivního účinku odvolání soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 3. 2009, č. j. 4 Ads 139/2008 - 49, a další, a uvedl, že pokyn
generálního ředitele Hasičského záchranného sboru č. 22/2006 ze dne 22. 12. 2006 obsahuje
delegaci rozhodovacích pravomocí ve věcech služebního poměru mimo jiné na ředitele kanceláře
krajského ředitele. K rozhodnutí o odvolání je příslušný krajský ředitel, neboť je jeho nejbližším
nadřízeným. Krajský soud neshledal žádnou zákonnou překážku v tom, aby na tyto služební
funkcionáře bylo nahlíženo jako na vedoucí organizačních částí Hasičského záchranného sboru
v souladu se smyslem a účelem ustanovení §2 odst. 1 zákona o služebním poměru. Soud uzavřel,
že napadená rozhodnutí byla vydána orgány k tomu pravomocnými a věcně příslušnými.
Krajský soud dále uvedl, že zákon o služebním poměru blíže nevymezuje vedoucí
příslušníky a ponechává prostor služebním předpisům; hasič - strojní služba mezi vedoucí
služební funkcionáře a vedoucí zaměstnance Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje
řazen není a nenasvědčuje tomu ani popis jeho služební činnosti. Krajský soud naopak shledal
důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti výroku rozhodnutí o zvláštním příplatku podle §120
odst. 2 zákona o služebním poměru, protože rozhodnutí v této části nebylo řádně odůvodněno;
z odůvodnění rozhodnutí nebylo patrno, na základě jakých podkladů žalovaný rozhodl a jakými
úvahami se při hodnocení těchto podkladů řídil. Soud proto výrok rozhodnutí žalovaného
o zvláštním příplatku pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů zrušil a věc vrátil v tomto
rozsahu žalovanému k dalšímu řízení.
Soud doplnil, že v určitých případech je možno o částech rozhodnutí rozhodnout odlišně;
základním předpokladem pro tento postup je skutečnost, že se jedná o dvě či více rozhodnutí
z hlediska materiálního. V takovém případě musí být proveden test jejich oddělitelnosti
a posouzeno, zda oddělením části rozhodnutí (např. jednoho materiálního rozhodnutí) se nestane
rozhodnutí jako celek (rozhodnutí ve formálním smyslu) nebo zbylá část tohoto rozhodnutí
nezákonnou nebo nelogickou. Krajský soud k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 2 As 45/2008 - 60, a rozsudek téhož soudu ze dne 26. 9. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2006 - 96. Soud konstatoval, že žalované rozhodnutí, byť se jedná o jedno
rozhodnutí z hlediska formálního, se evidentně skládá z několika rozhodnutí z hlediska
materiálního (rozhodnutí o ustanovení na služební místo a jmenování do služební hodnosti,
rozhodnutí o základním tarifu, rozhodnutí o jednotlivých příplatcích, apod.). Rozhodnutí
o jednotlivých příplatcích jsou navíc od sebe zjevně oddělitelná (žalovaný o nich může
rozhodnout samostatně, jak učinil v případě osobního a zvláštního příplatku), tudíž soudu nic
nebránilo, aby zrušil výrok rozhodnutí žalovaného o zvláštním příplatku (§120 odst. 2 zákona
o služebním poměru) pro nepřezkoumatelnost [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a ve zbývající části
žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Soud se dále zabýval rozhodnutím ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného
sboru ze dne 1. 3. 2007, č. ŘK0701147, o přiznání zvláštního příplatku podle §120 odst. 3
zákona o služebním poměru ve výši 4 400 Kč měsíčně a osobního příplatku podle §122 zákona
o služebním poměru ve výši 300 Kč měsíčně. Shledal, že žalobce proti tomuto rozhodnutí,
jež není rozhodnutím ve smyslu §78 odst. 3 s. ř. s., nepodal odvolání, tedy nevyčerpal řádné
opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Soud proto žalobu proti tomuto rozhodnutí
odmítl jako nepřípustnou podle §68 písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že měl být zařazen v 5. tarifní třídě,
minimálně však ve 4. tarifní třídě, neboť pro služební místo příslušníka se tarifní třída určuje
podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon se na služebním místě požaduje. Soud zcela pominul,
že stěžovatel vykonává potápěčskou činnost podle pokynu č. 19/2001, kterým se vydávají
pravidla pro činnost potápěčských skupin, a plní úkoly spojené se 4. a 5. tarifní třídou.
Podle tohoto pokynu vykonával stěžovatel funkci vedoucího potápěčské skupiny, byl odpovědný
za celou skupinu, v případě samostatného potápěčského zásahu byl velitelem zásahu, uplatňoval
samostatné rozhodování spojené s odpovědností za celý úsek činnosti a v neposlední řadě
zpracovával záznamy o zásazích skupiny. Rovněž vykonával činnosti ve výchově a vzdělávání,
které spočívaly ve výkonu výchovně vzdělávací činnosti zaměřené na odbornou přípravu
a praktický výcvik ve speciálně zaměřených technických kurzech k získání návyků a dovedností
pro výkon služby se získáním zákonného oprávnění.
Stěžovatel dále namítal, že zmíněná systemizace byla v rozporu se zákonem o služebním
poměru, neboť v případě stěžovatele nedopadala na nejnáročnější činnosti, jejichž výkon
se na daném služebním místě vyžaduje. Poznamenal, že v systematizaci vůbec nebylo počítáno
s existencí míst potápěčů, která ovšem byla v Pardubickém kraji jako opěrném bodě Hasičského
záchranného sboru zřízena. Stěžovatel konstatoval, že nežádal krajský soud, aby žalovaného
zavázal k vytvoření nového služebního místa hasič - potápěč, pouze očekával, že soud nebude
podle článku 95 Ústavy České republiky aplikovat systemizaci, neboť vedle zákona o služebním
poměru nemůže obstát, a zruší napadené rozhodnutí pro rozpor se zákonem.
Podle názoru stěžovatele mu nemůže být u příplatku za vedení přičítána k tíži skutečnost,
že pokyn žalovaného ze dne 18. 12. 2006, kterým se vydává organizační řád Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje, nekorespondoval se skutečným výkonem práce
stěžovatele. Stěžovatel nikdy netvrdil, že hasič - strojní služba je zařazen mezi vedoucí služební
funkcionáře či vedoucí zaměstnance; svůj nárok odvozoval od výkonu činnosti vedoucího
potápěče a měl mu být přiznán nárok na příplatek za vedení. Stěžovatel se ztotožnil
s rozhodnutím krajského soudu o zvláštním příplatku podle §120 odst. 2 zákona o služebním
poměru a podotkl, že také rozhodnutí správního orgánu o přiznání zvláštního příplatku podle
§120 odst. 3 zákona o služebním poměru je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stejně
tak stěžovatel nesouhlasil s výší osobního příplatku; s ohledem na jeho služební a průběžná
hodnocení by mu měl náležet mnohem vyšší služební příplatek.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předeslal, že napadený rozsudek považuje
za správný a stěžovatel byl za výkon své činnosti ohodnocen služebním příjmem, jenž odpovídá
právní úpravě obsažené v zákonu o služebním poměru. Stěžovateli byl přiznán základní tarif
v tarifní třídě podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon se vyžaduje na služebním místě, na kterém
je stěžovatel ustanoven; potápěčská činnost, kterou stěžovatel vykonává navíc, bez návaznosti
na toto služební místo, je ohodnocena dalšími složkami služebního příjmu.
Žalovaný poukázal na skutečnost, že systemizace služebních míst Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje byla vytvořena v souladu s vyhláškou Ministerstva vnitra
č. 247/2001 Sb., která je závazná; vytvoření jiné vnitřní organizace jednotky (např. vytvoření
služebního místa „hasič - potápěč“) proto není možné. Žalovaný zdůraznil, že potápěčská činnost
je činností spíše okrajovou, což vyplývalo z přehledu o činnosti potápěčské skupiny, tato činnost
proto není vázána k systemizovaným služebním místům; potápěčem může být příslušník
ustanovený na kterémkoli služebním místě, který o tuto práci projeví zájem a splní stanovené
předpoklady. Na výkon potápěčské činnosti nemá vliv ani případné převedení na jiné služební
místo. Ohodnocení příslušníků za výkon potápěčské činnosti bylo řešeno zvláštními příplatky,
kázeňskými odměnami, odměnami podle §123 zákona o služebním poměru a osobními
příplatky; potápěči III. stupně a instruktoři potápění byli ohodnoceni nejvyšším zvláštním
příplatkem. Žalovaný připustil, že činnost stěžovatele jako vedoucího potápěčské skupiny
je rozsáhlejší převážně o administrativní činnost (vedení evidence činnosti potápěčské skupiny,
plánování odborné přípravy). Žalovaný upozornil na to, že stěžovatel nikdy nebyl velitelem
zásahu, neboť v praxi žádné samostatné zásahy potápěčské skupiny realizovány nebyly;
ve skutečnosti byl velitelem zásahu například při vyhledávání pohřešované osoby příslušník
Policie České republiky, při vyzvedávání potopených předmětů z vody jiný hasič. Stěžovatel
na místě zásahu organizoval a řídil pouze členy potápěčské skupiny, nebyl však povoláván
ke všem zásahům potápěčské skupiny; kompetence řídit a organizovat potápěčskou skupinu
u zásahu náležela vždy nejzkušenějšímu z přítomných potápěčů. Stěžovatel tedy nebyl vedoucím
příslušníkem a jeho požadavek na přiznání příplatku za vedení nebyl opodstatněný.
Žalovaný uvedl, že stěžovatel nemá právní nárok na poskytnutí zvláštních příplatků
ve výši odpovídající horním hranicím stanovených rozpětí; u obou zvláštních příplatků byly
přiznány částky nižší, než jsou horní hranice stanovených rozpětí, neboť stěžovatel vykonával
pouze část své služební činnosti za podmínek uvedených v §120 odst. 2 a 3 zákona o služebním
poměru. Podmínky pro přiznání obou zvláštních příplatků byly k 1. 1. 2007 stanoveny
pro všechny příslušníky jednotně; přiznáním jiné výše zvláštních příplatků stěžovateli by došlo
k porušení zásady rovnosti v odměňování. Žalovaný pro úplnost připomněl, že o zvláštním
příplatku podle §120 odst. 3 zákona o služebním poměru bylo pravomocně rozhodnuto
rozhodnutím ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje
ze dne 1. 3. 2007, č. ŘK0701147, a pro jeho soudní přezkum nebyly splněny podmínky, protože
stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky. Konstatoval, že zcela jistě existuje celá řada
příslušníků, kteří jsou přesvědčeni, že by si zasloužili osobní příplatek mnohem vyšší, než jim byl
přiznán; z tohoto subjektivního přesvědčení při přiznávání osobních příplatků vycházet nelze.
Stěžovateli byl osobní příplatek přiznán ve stejné výši, v níž ho pobíral ke dni 31. 12. 2006.
Odvolával-li se stěžovatel v kasační stížnosti na služební a průběžná hodnocení, upozornil
žalovaný na to, že za účinnosti zákona o služebním poměru činnost stěžovatele nebyla služebním
hodnocením posuzována. Pro vydání rozhodnutí o osobním příplatku v jiné výši tak příslušný
služební funkcionář neměl zákonný podklad.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené soudní rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li
řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že řízení vedené u krajského
soudu bylo zatíženo vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která mohla mít za následek
nezákonnost napadeného rozsudku, pokud jde o jeho výrok I. Tímto výrokem rozsudku krajský
soud zrušil výrok rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2007, jímž žalovaný rozhodl o zvláštním
příplatku ve smyslu §120 odst. 2 zákona o služebním poměru a věc v tomto rozsahu vrátil
žalovanému k dalšímu řízení; ve zbývající části krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 4. 2007 zamítl.
Podle §78 odst. 1 s. ř. s., je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost
nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán
překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.
Soudní řád správní v citovaném ustanovení stanovuje obecné pravidlo, že soud v případě
důvodnosti žaloby zrušuje celé žalobou napadené správní rozhodnutí. Přísné trvání
na uplatňování tohoto pravidla by se mohlo v některých situacích jevit neekonomickým, nebo
dokonce nelogickým, proto Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vymezil určité podmínky,
při jejichž splnění lze zrušit pouze část správního rozhodnutí.
V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal krajský soud na dvě rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, z nichž dovozoval možnost zrušení pouze části rozhodnutí
žalovaného.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, nedomáhá-li se žalobce přezkumu
celého správního rozhodnutí, lze soudně přezkoumat a zrušit i jen jediný výrok napadeného rozhodnutí (§75
odst. 2 s. ř. s.), avšak pouze za situace, že jde o výrok samostatný, který je oddělitelný a je způsobilý samostatného
přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008 - 60,
www.nssoud.cz).
Taková situace však v projednávané věci nenastala. Žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného obsahuje toliko jediný výrok, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne
1. 1. 2007, č. ŘK07 00092. Tento výrok již nelze jakkoliv dělit a v případě, že soud shledá žalobu
byť jen z části důvodnou, je povinen zrušit celé rozhodnutí.
Podobně se vyslovil Nejvyšší správní soud také v krajským soudem zmiňovaném
rozsudku ze dne 26. 9. 2007, č. j. 8 Afs 75/2006 - 96, www.nssoud.cz, podle kterého, je-li jedním
výrokem ve smyslu §32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků stanovena jedna daňová povinnost,
jakkoliv v souvislosti s více účetními operacemi, nelze se úspěšně domáhat částečného zrušení takového rozhodnutí.
Směřuje-li žaloba důvodně byť i jen proti části takového rozhodnutí, soud je zruší celé.
Zrušil-li tedy krajský soud pouze část rozhodnutí žalovaného, zatížil řízení zásadní vadou,
jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud nadto zrušil
rozhodnutí žalovaného ve výroku, jímž „žalovaný rozhodl o zvláštním příplatku ve smyslu §120 odst. 2
služebního zákona“, aniž by napadené rozhodnutí žalovaného takový výrok obsahovalo.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že ve vztahu k výroku I. napadeného
rozsudku krajského soudu byl naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a proto napadený rozsudek v rozsahu tohoto výroku a navazujícího výroku o nákladech řízení
(výrok III.) zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Jednalo se o natolik zásadní vadu,
že k ní Nejvyšší správní soud musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Popsaná vada však nemá žádný vliv na přezkoumatelnost výroku II. rozsudku krajského
soudu, který je na vadném výroku I. zcela nezávislý. Nejvyšší správní soud se tedy dále zabýval
zákonností výroku napadeného rozsudku o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí ředitele kanceláře
ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 1. 3. 2007, č. ŘK0701147.
Podle §5 s. ř. s., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat
ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon.
Podle §190 odst. 1 zákona o služebním poměru účastník může podat odvolání proti rozhodnutí
služebního funkcionáře do 15 dnů ode dne jeho doručení. Účastník podává odvolání u služebního funkcionáře,
který rozhodnutí vydal.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákon o služebním poměru připouští odvolání
jako řádný opravný prostředek proti rozhodnutím ve věcech služebního poměru. Stěžovatel tudíž
mohl napadnout uvedené rozhodnutí ze dne 1. 3. 2007 odvoláním, což však neučinil, ačkoliv byl
o možnosti podat odvolání řádně poučen.
Podle §68 písm. a) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné
prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu
bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud postupoval zcela v souladu se zákonem,
pokud žalobu směřující proti rozhodnutí ze dne 1. 3. 2007 odmítl. Na újmu zákonnosti výroku II.
rozsudku o odmítnutí žaloby nemůže být ani skutečnost, že se stěžovatel domáhal zrušení
uvedeného rozhodnutí postupem podle §78 odst. 3 s. ř. s., podle kterého, zrušuje-li soud rozhodnutí,
podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo.
Krajský soud správně dovodil, že rozhodnutí správního orgánu nižšího (v daném případě
prvního) stupně lze současně s rozhodnutím odvolacího správního orgánu zrušit pouze tehdy,
pokud se jedná o rozhodnutí, jež bylo odvolacím správním orgánem v odvolacím řízení
přezkoumáváno. Jinými slovy, soud není nadán kompetencí zrušit jakékoliv rozhodnutí správního
orgánu nižšího stupně, jehož vydání časově předchází vydání přezkoumávaného rozhodnutí
o odvolání, ale pouze takové rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumu odvolacího správního
orgánu.
Krajský soud proto posoudil žalobu podle jejího obsahu a shledal, že stěžovatel kromě
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2007 žalobou napadl též rozhodnutí ředitele kanceláře
ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 1. 3. 2007. Za dané procesní
situace krajský soud v souladu se zákonem samostatnými výroky rozhodl o žalobě směřující proti
každému z uvedených rozhodnutí.
Nezákonnost napadeného rozsudku, pokud jde o výrok II. o odmítnutí žaloby,
nezpůsobuje podle názoru Nejvyššího správního soudu ani skutečnost, že v záhlaví rozsudku
není jako žalovaný označen služební funkcionář, který rozhodnutí ze dne 1. 3. 2007 vydal. Žádný
z účastníků řízení, ani tento služební funkcionář, nebyl postupem krajského soudu ústícím
ve výrok o odmítnutí žaloby zkrácen na svých právech, proto Nejvyšší správní soud uzavírá,
že napadený rozsudek v rozsahu výroku II. není nezákonný. Kasační stížnost proti tomuto
výroku směřující Nejvyšší správní soud zamítl.
Z důvodu procesní ekonomie a zájmu na plynulosti a rychlosti soudního řízení, jež bylo
zahájeno podáním žaloby dne 5. 6. 2007, Nejvyšší správní soud dále přezkoumal závěry krajského
soudu týkající se rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2007. Soud totiž zjistil, že výše popsaná
vada, pro kterou bylo nezbytné napadený rozsudek v rozsahu výroku I. a navazujícího výroku III.
zrušit, nebrání posouzení důvodnosti jednotlivých námitek stěžovatele uplatněných v kasační
stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 1. 1. 2007, č. ŘK07 00092, ředitel kanceláře ředitele Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje ustanovil stěžovatele na služební místo a jmenoval
jej do služební hodnosti asistent (hasič - strojní služba/přímý výkon služby) se základní náplní
služební činnosti 1.4. - 03.01. podle katalogu činností - přílohy k nařízení vlády č. 104/2005 Sb.
V souladu s Pokynem generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky
č. 15/2006 byl stěžovatel na základě vykonávané činnosti zařazen do I. skupiny zvláštního
příplatku. Stěžovateli byla stanovena 3. tarifní třída a 8. tarifní stupeň při započtení praxe
v rozsahu 21 roků a 46 dnů. Stěžovateli byl přiznán základní tarif (§114 zákona o služebním
poměru) 22 920 Kč, příplatek za vedení (§118 zákona) 0 Kč, osobní příplatek (§122 zákona)
0 Kč, zvláštní příplatek (§120 odst. 1 zákona) 0 Kč, zvláštní příplatek (§120 odst. 2 zákona)
500 Kč a zvláštní příplatek (§120 odst. 3 zákona) 4000 Kč. Služební příjem celkem měsíčně činí
27 420 Kč.
V Popisu služební činnosti příslušníka (stěžovatele) ze dne 1. 1. 2007 je uvedena služební
hodnost asistent - hasič - strojní služba, tarifní třída 03.01, katalog č. 1.4. Služební činnost
stěžovatele byla charakterizována jako provádění složitých hasebních a záchranných prací
při zásahu s využitím odborností získaných ve specializačních kurzech. Stěžovatel je přímo
podřízen veliteli čety a velitelům družstev, na rozkaz velitele čety (jakékoliv směny) je povinen
dostavit se na pracoviště za účelem doplnění směny na výjezd a případné nedostatky při převzetí
techniky je povinen hlásit hlavnímu strojníkovi. K povinnostem stěžovatele dále mimo jiné patří
účast na výcviku nebo školení i v mimo pracovní dobu, je-li zařazen do potápěčské nebo lezecké
skupiny, a plnění dalších úkolů podle zvláštních předpisů a nařízení.
Proti výše uvedenému rozhodnutí ze dne 1. 1. 2007 podal stěžovatel odvolání, ve kterém
namítal, že tarifní třída se stanoví podle nejnáročnější vykonávané činnosti (§116 odst. 1 zákona
o služebním poměru). Stěžovatel od roku 2002 slouží ve funkci potápěč III. stupně a od roku
2005 jako vedoucí potápěčské skupiny Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje.
Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 13. 4. 2007 odvolání zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že vycházel z §116 odst. 1 zákona o služebním
poměru a ze systemizace služebních míst, podle které byla služební místa „hasič - strojník“
zařazena do 3. tarifní třídy specifikované v nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví
katalog činností v bezpečnostních sborech, ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že do třetí
tarifní třídy se zařadí příslušník, který po absolvování kurzu odborné způsobilosti pro zastávanou
funkci (vstupní příprava příslušníků, kurz strojníků, apod.) absolvoval další specializační kurzy
potřebné pro výkon zastávané funkce s ohledem na zařazení v konkrétní jednotce (motorové
řetězové pily, specializace pro práce ve výšce a nad volnou hloubkou, nebezpečné látky, apod.).
Pro třetí tarifní třídu je specifické, že příslušník neuplatňuje samostatné rozhodování spojené
s odpovědností za celý určený úsek činnosti (např. úsek strojní služby). Z platných právních
předpisů, interních aktů řízení a popisu služební činnosti stěžovatele vyplývá, že příslušník
zařazený na služební místo „hasič - strojník“ se řídí pokyny velitele družstva, resp. velitele zásahu,
není tedy splněna podmínka uplatňování samostatného rozhodování. Z popisu služební činnosti
stěžovatele vyplývá, že při zjištění nedostatků při přebírání techniky je povinen tyto nedostatky
hlásit hlavnímu strojníkovi; z toho je zřejmé, že stěžovatel neodpovídá za celý úsek strojní služby.
Žalovaný doplnil, že na zařazení do tarifní třídy nemá vliv počet absolvovaných specializačních
kurzů, resp. kurzů odborné způsobilosti. Činnosti, jež stěžovatel vykonává jako potápěč
III. stupně a vedoucí potápěčské skupiny, nejsou vázány ke služebnímu místu „hasič - strojník“,
ale k osobě stěžovatele, a nemohou mít vliv na jeho zařazení do tarifní třídy podle §116 odst. 1
zákona o služebním poměru. Výkon těchto činností, při nichž je stěžovatel vystaven vyššímu
riziku, je zohledněn zvláštním příplatkem podle §120 odst. 3 zákona. Dlouholetou praxi
stěžovatele zohledňuje přiznaný tarifní stupeň podle §117 zákona. Žalovaný dále uvedl,
že funkce vedoucích příslušníků jsou stanoveny systemizací služebních míst, příslušníci
ustanovení na těchto služebních místech komplexně řídí činnost svých podřízených nebo činnost
na určitém úseku. Služební místo, na které byl stěžovatel ustanoven, není místem vedoucího
příslušníka. Při stanovení zvláštních příplatků postupoval služební funkcionář v souladu s §120
zákona o služebním poměru a pokynem generálního ředitele Hasičského záchranného sboru
České republiky č. 15 ze dne 18. 12. 2006, kterým se stanoví zařazení služebních činností
do I. a II. skupiny a výše zvláštního příplatku pro služební místa v Hasičském záchranném sboru
České republiky. Zvláštní příplatek podle §120 odst. 1 zákona nelze stěžovateli přiznat,
protože nevykonává práci, jež by odpovídala charakteristikám definovaným v nařízení vlády
č. 567/2006 Sb. Přiznané částky zvláštních příplatků podle §120 odst. 2 a 3 zákona spadají
do rozpětí stanoveného uvedenými předpisy. Stěžovatel přitom nemá nárok na poskytnutí
příplatku ve výši odpovídající horní hranici rozpětí. O stanovení konkrétních výší zvláštních
příplatků rozhodl služební funkcionář v rámci své pravomoci a s ohledem na výši rozpočtových
prostředků. V souvislosti s navýšením rozpočtových prostředků byl stěžovateli rozhodnutím
ze dne 1. 3. 2007 navýšen zvláštní příplatek a nad rámec nárokových složek služebního příjmu byl
stěžovateli přiznán osobní příplatek, který pobíral ke dni 31. 12. 2006.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud důvodnost
jednotlivých námitek uplatněných v kasační stížnosti. Nejprve se soud zabýval námitkou,
že stěžovatel měl být zařazen v 5. tarifní třídě, minimálně však ve 4. tarifní třídě, neboť tarifní
třída se pro služební místo příslušníka určuje podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon
se na služebním místě požaduje.
Podle §116 odst. 1 věty první zákona o služebním poměru pro služební místo příslušníka
se stanoví tarifní třída podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon se na služebním místě vyžaduje.
Podle §116 odst. 2 téhož zákona, není-li dále uvedeno jinak, v souladu s charakteristikami
tarifních tříd uvedenými v příloze tohoto zákona stanoví vláda nařízením katalog činností v bezpečnostních sborech
zařazených do jednotlivých tarifních tříd podle jejich složitosti, odpovědnosti a namáhavosti.
Charakteristika 3. tarifní třídy uvedená v příloze č. 1 zákona o služebním poměru
pro služební hodnost „asistent“ zahrnuje odborné činnosti, kde jsou předmětem komplexní
systémy s vnitřním členěním na ucelené subsystémy s úzkými vazbami na další systémy a s dalším
vnitřním členěním. Vedení jednoduchých agend s jednotlivými prvky systému, malým rozsahem
působnosti a omezenými vazbami na další agendy, vedení soustavy podkladové dokumentace
spojené s vyhledáváním (bez analýzy), dokumentováním, šetřením, prošetřováním.
Naproti tomu 4. tarifní třída pro služební hodnost „vrchní asistent“ je v příloze k zákonu
o služebním poměru vyznačována zajišťováním širokého souboru činností s rámcově
stanovenými vstupy, způsobem vykonávání a vymezenými výstupy, které jsou organickou
součástí širších procesů, kde jsou předmětem činnosti samostatné komplexní systémy složené
ze samostatných sourodých systémů. Zajišťování uceleného souhrnu služebních úkolů ve věcně
stejně zaměřené části úseku činnosti bezpečnostního sboru s vymezenou územní působností
nižšího stupně.
Podle Katalogu činností ve výkonu služby v Celní správě České republiky, Vězeňské
službě České republiky, Policii České republiky a Hasičském záchranném sboru České republiky,
který je přílohou nařízení vlády č. 104/2005 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, třetí tarifní
třídě - asistent odpovídá „provádění složitých hasebních a záchranných prací při zásahu s využitím odborností
získaných ve specializačních kurzech“. Čtvrté tarifní třídě - vrchní asistent pak odpovídá „provádění
nejsložitějších hasebních a záchranných prací při zásahu s využitím odborností získaných v odborných
a specializačních kurzech s uplatněním samostatného rozhodování a odpovědnosti za určené úseky činnosti“,
„výkon odborných činností speciálních služeb působících v jednotkách požární ochrany s přímou odpovědností
veliteli jednotky požární ochrany“ a „samostatná operační činnost na operačním a informačním středisku pro část
území kraje“.
S účinností od 1. 1. 2009 odpovídá čtvrté tarifní třídě - vrchní asistent „zajišťování
a koordinace hasebních a záchranných prací při zásahu s uplatněním samostatného rozhodování a s odpovědností
za celé určené úseky činnosti“, „výkon odborných činností speciálních služeb působících v jednotkách požární
ochrany s přímou odpovědností veliteli jednotky požární ochrany“ a „samostatná operační činnost na operačním
a informačním středisku pro část území kraje“.
Nejvyšší správní soud porovnal popis služební činnosti stěžovatele s tím, jak jsou obecně
v katalogu prací definovány jednotlivé tarifní třídy a shledal, že služební místo „hasič - strojní
služba“ jednoznačně koresponduje s vymezením činností třetí tarifní třídy. Je totiž zřejmé,
že stěžovatel neuplatňuje samostatné rozhodování ani nenese odpovědnost za celé úseky činnosti,
což odlišuje třetí tarifní třídu od třídy čtvrté. Stěžovatel je podle popisu služební činnosti přímo
podřízen veliteli čety a velitelům družstev, na rozkaz velitele čety (jakékoliv směny) je povinen
dostavit se na pracoviště za účelem doplnění směny na výjezd a případné nedostatky při převzetí
techniky je povinen hlásit hlavnímu strojníkovi. Z toho bezpochyby vyplývá, že jeho zařazení
do třetí tarifní třídy je v souladu s citovanými ustanoveními nařízení vlády č. 104/2005 Sb.
Námitce stěžovatele, že vykonává rovněž činnost potápěče III. stupně a je vedoucím
potápěčské skupiny, a proto by měl být zařazen do vyšší tarifní třídy, Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Soud se naopak ztotožnil se závěry žalovaného, že činnost potápěče III. stupně
a vedoucího potápěčské skupiny není vázána ke služebnímu místu „hasič - strojní služba“,
ale k osobě stěžovatele, a tudíž nemůže mít vliv na jeho zařazení do tarifní třídy podle §116
odst. 1 zákona o služebním poměru.
Jakkoliv se tedy může jednat o nejnáročnější činnost stěžovatelem vykonávanou,
tato činnost není na služebním místě „hasič - strojní služba“ vyžadována, k tomuto služebnímu
místu se neváže, a nemůže být proto zohledněna při určování tarifní třídy, do níž má být
stěžovatel zařazen. Činnost potápěče III. stupně a vedoucího potápěčské skupiny je navíc
činností nepravidelnou, nárazovou a její výkon ohodnocuje služební funkcionář jinými složkami
platu (zvláštní příplatek, osobní příplatek) a případně též formou kázeňských a dalších odměn.
Na uvedené závěry nemá vliv ani ta skutečnost, že v katalogu činností v části 2. Ostatní
činnosti je v bodu 2.4.11. Další činnosti v rámci 3. tarifní třídy - asistent zahrnuta činnost
„vykonávání odborných potápěčských činností pod vodou, například řezání ocelových konstrukcí, čištění a drobné
stavební úpravy pod vodou“ a v rámci 4. tarifní třídy - vrchní asistent je zařazena činnost „vykonávání
specializovaných potápěčských prací pod vodou, například vyhledávání a vyzdvihování potopených předmětů,
svěřování a řezání ocelových konstrukcí, trhací práce“. Tyto činnosti totiž nejsou vázány ke služebnímu
místu „hasič - strojní služba“, na které byl stěžovatel ustanoven.
Stěžovatel dále namítal, že systemizace služebních míst je v rozporu se zákonem
o služebním poměru, neboť v případě stěžovatele nedopadá na nejnáročnější činnosti,
jejichž výkon se na daném služebním místě vyžaduje. Rovněž této námitce Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil a znovu podotýká, že na služebním místě „hasič - strojní služba“ není výkon
potápěčské činnosti vyžadován.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že systemizace
služebních míst vychází z vyhlášky Ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti
jednotek požární ochrany, ve znění pozdějších předpisů. Podle §5 odst. 1 této vyhlášky v jednotce
hasičského záchranného sboru kraje a v jednotce hasičského záchranného sboru podniku působí chemická služba,
strojní služba, spojová služba, informační služba a technická služba.
Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že citovaná vyhláška nepočítá
se samostatnou potápěčskou službou, což je pochopitelně dáno tím, že činnost potápěčů není
pravidelná a její podíl na celkové činnosti hasičského záchranného sboru (stejně tak i její podíl
na činnosti stěžovatele) je příliš nízký na to, aby umožňoval zřízení byť jediného služebního místa
„hasič - potápěč“.
Skutečnost, že stěžovatel není zařazen do tarifní třídy v návaznosti na jím vykonávanou
činnost potápěče III. stupně a vedoucího potápěčské skupiny, přitom nezakládá rozpor zmíněné
systemizace služebních míst se zákonem o služebním poměru, neboť tento zákon ani citovaná
vyhláška neukládají zřízení služebních míst „hasič - potápěč“ a nebrání tomu, aby příslušník
ustanovený na služební místo „hasič - strojní služba“ nad rámec své běžné služební činnosti
vyžadované na daném služebním místě, od níž se odvíjí zařazení do příslušné tarifní třídy,
vykonával činnost potápěče.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal důvodnost námitek stěžovatele týkajících se příplatku
za vedení. Podle §118 odst. 1 zákona o služebním poměru příplatek za vedení je měsíčně poskytovanou
složkou služebního příjmu, na niž má nárok vedoucí příslušník.
Vedoucí příslušník je nepřímo definován v §5 odst. 1 zákona o služebním poměru, podle
kterého služební předpis stanoví zejména rozsah oprávnění příslušníků, kteří řídí výkon služby dalších
příslušníků (dále jen „vedoucí příslušník“), dávat podřízeným příslušníkům rozkazy k výkonu služby.
Při posuzování toho, zda lze stěžovatele považovat za vedoucího příslušníka, či nikoliv,
je třeba vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel byl ustanoven na služební místo „hasič - strojní
služba“, které podle popisu služební činnosti není místem vedoucího příslušníka. Stěžovatel
při své základní činnosti, ve zmíněném popisu služební činnosti vymezené, neuplatňuje
samostatné rozhodování ani nenese odpovědnost za celé úseky činnosti, tedy logicky není
a nemůže být vedoucím příslušníkem.
Pokud jde o činnost vedoucího potápěčské skupiny, Nejvyšší správní soud opět
poukazuje na to, že v případě stěžovatele se jedná o dílčí činnost malého rozsahu, jež se neváže
ke služebnímu místu „hasič - strojní služba“, na které byl stěžovatel ustanoven. Navíc podle
názoru Nejvyššího správního soudu nemůže být stěžovatel považován za vedoucího příslušníka,
neboť činnost vedoucího potápěčské skupiny vykonává pouze v omezeném rozsahu a zásahy
potápěčské skupiny samostatně neřídí.
Namítal-li stěžovatel, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, pokud jde o přiznání zvláštního příplatku podle §120 odst. 3 zákona o služebním
poměru, Nejvyšší správní soud se s tímto názorem ztotožňuje. Podobně jako v případě
zvláštního příplatku podle §120 odst. 2 zákona chybí v odůvodnění napadeného rozhodnutí
informace o tom, na základě jakých podkladů žalovaný rozhodl a jakými úvahami
se při rozhodování řídil. V tomto směru pak rozhodnutí neposkytuje dostatečnou záruku
vyloučení libovůle služebního funkcionáře při stanovení výše příplatku.
V případě zvláštního příplatku podle §120 odst. 2 zákona o služebním poměru shledal
krajský soud žalobní námitku důvodnou. U zvláštního příplatku podle §120 odst. 3 zákona však
nastala odlišná situace. Výše tohoto příplatku byla totiž změněna rozhodnutím ze dne 1. 3. 2007,
které stěžovatel nenapadl odvoláním. Za dané procesní situace tedy platí ohledně zvláštního
příplatku podle §120 odst. 3 zákona rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 1. 3. 2007 a případné zrušení rozhodnutí
žalovaného na tom nemůže nic změnit. Shodná situace nastala též u osobního příplatku.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že ustanovení stěžovatele na služební místo a jeho zařazení
do třetí tarifní třídy není v rozporu se zákonem o služebním poměru, stěžovatel není vedoucím
příslušníkem a nenáleží mu příplatek za vedení. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, pokud jde o přiznání osobního příplatku a zvláštních příplatků podle
§120 odst. 2 a 3 zákona o služebním poměru, nicméně důvodem pro jeho zrušení může být
toliko jeho nepřezkoumatelnost ve vztahu k příplatku podle §120 odst. 2 zákona, neboť zbývající
dva příplatky byly nově stanoveny rozhodnutím ze dne 1. 3. 2007, jež nebylo napadeno
odvoláním a není předmětem soudního přezkumu.
Správnost jednotlivých závěrů krajského soudu nic nemění na tom, že Nejvyšší správní
soud musel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne
4. 5. 2009, č. j. 52 Ca 19/2007 - 331, v rozsahu výroku I. a navazujícího výroku III. o nákladech
řízení zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí.
Na krajském soudu nyní bude, aby v souladu se shora uvedeným napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a zavázal žalovaného k tomu,
aby své rozhodnutí náležitě odůvodnil ve vztahu ke zvláštnímu příplatku podle §120 odst. 2
zákona o služebním poměru tak, aby bylo zřejmé, z jakých podkladů vycházel a jakými úvahami
se při své správním uvážení řídil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost z části zamítl a současně
napadený rozsudek ve výroku I. a III. zrušil, musel soud současně rozhodnout o náhradě nákladů
řízení.
O nákladech řízení o kasační stížnosti proti výroku II. napadeného rozsudku rozhodl
Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení §120 téhož zákona. Protože
úspěšnému žalovanému v tomto stádiu řízení žádné náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly
a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti výroku II. napadeného rozsudku.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí ve věci rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti proti výroku I. a III. napadeného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu