ECLI:CZ:NSS:2016:4.AFS.167.2016:47
sp. zn. 4 Afs 167/2016 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Svazek obcí Novoborska,
IČ 68955057, se sídlem náměstí Míru 1, Nový Bor, zast. Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem,
se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 9. 6. 2016, č. j. 31 Af 23/2015 - 138,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2015, č. j. MF-113379/2013/12, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil platební výměr ze dne 2. 10. 2013, č. j. RRSV 11387/2013, kterým Úřad
Regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod (dále jen „správce daně“) stanovil žalobci
odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši neoprávněně použitých prostředků, tj. 5.276.299 Kč.
V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí správce daně vysvětlil, že Regionální rada
regionu soudržnosti Severovýchod (dále jen „poskytovatelka“) uzavřela smlouvu s žalobcem
o poskytnutí dotace na realizaci projektu s názvem „Volnočasové areály“, a to ve výši 92,5 %
z celkových způsobilých výdajů projektu, nejvýše 26.321.212 Kč. Správce daně připomněl,
že Ministerstvo financí, coby auditní orgán po proplacení pěti dílčích žádostí žalobce o platby
v celkové výši 24.105.067,64 Kč provedlo audit a zjistilo, že žalobce ve svých žádostech uplatnil
výdaje za nadlimitní veřejnou zakázku na dodávku vybavení pro projekt Volnočasové areály,
při jejímž zadávání však porušil zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném
do 30. 6. 2009. Uvedené závěry během administrativní kontroly potvrdila i poskytovatelka.
Správce daně konstatoval, že žalobce při zadávání veřejné zakázky porušil §60 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách. V rámci ekonomických a kvalifikačních předpokladů totiž, v souladu
s §55 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách, požadoval, aby uchazeči o veřejnou
zakázku doložili celkový obrat za poslední tři uzavřená účetní období v minimální částce
7.000.000 Kč ročně, a to prostřednictvím čestného prohlášení a účetních závěrek. Navzdory
tomu však žalobce vybral dodavatele, který v čestném prohlášení uvedl, že dosud nemá
k dispozici žádnou účetní závěrku. Podle správce daně žalobce porušil také §6 a §85 odst. 1
zákona o veřejných zakázkách, neboť po ukončení zadávacího řízení a uzavření smlouvy
s vybranou uchazečkou nevypracoval písemnou zprávu. Vzhledem ke všem uvedeným
skutečnostem správce daně dovodil, že žalobce postupoval v rozporu se smlouvou o poskytnutí
dotace, uplatnil neoprávněné výdaje a porušil rozpočtovou kázeň podle §22 odst. 2
zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění účinném
do 31. 12. 2013.
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že věcná působnost správce daně
ke stanovení odvodu v posuzované věci vyplývá z §22 odst. 9 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech územních rozpočtů, přičemž svou vlastní působnost, coby odvolacího orgánu, dovodil
z §22 odst. 10 téhož zákona. Připomněl, že působnost auditního orgánu k provedení auditu
vyplývá z čl. 62 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, o obecných ustanoveních
o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti,
a působnost poskytovatelky k provedení administrativní kontroly zakládá zákon č. 320/2001 Sb.,
o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění účinném
do 30. 4. 2014. K námitce, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže přezkoumal předmětné
zadávací řízení, avšak neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, žalovaný uvedl, že úřad
nevydal rozhodnutí. Přitom podle §99 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném
do 31. 12. 2015, je správce daně vázán pravomocným rozhodnutím jiného příslušného orgánu
veřejné moci, ale může rozhodnout ostatní otázky, které patří do působnosti jiného orgánu.
Nadto, správce daně by byl podle žalovaného oprávněn konstatovat porušení rozpočtové kázně,
i kdyby Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dospěl k závěru, že postup žalobce, coby
zadavatele, nenaplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle zákona o veřejných zakázkách.
Dodržení postupu podle tohoto zákona totiž bylo dohodnuto i ve smlouvě o poskytnutí dotace.
Žalovaný konstatoval, že vybraná uchazečka nesplnila kvalifikační požadavek, který žalobce
stanovil v souladu s §55 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Vybraná uchazečka totiž na místo
toho, aby doložila údaje o celkovém obratu za poslední tři uzavřená účetní období, předložila
toliko čestné prohlášení, ve kterém uvedla, že účetní závěrku dosud nesestavila, protože vznikla
až dne 14. 11. 2007 a má prodloužený hospodářský rok do 30. 4. 2008. Žalovaný uzavřel,
že vybraná uchazečka uvedeným čestným prohlášením stvrdila, že stanovený kvalifikační
předpoklad není schopna splnit. Žalovaný se neztotožnil s námitkou, že vybraná uchazečka
fakticky splnila stanovený kvalifikační předpoklad, protože je jednou z největších společností
v oblasti realizace a dodávek sportovních staveb a zařízení v České republice a k popsaným
problémům došlo jen kvůli převodu „značky, know-how, managementu, zaměstnanců atd.“
z EKKL s. r. o. na nově založenou EKKL a. s. (pozn. NSS: tj. vybraná uchazečka),
která má „stejnou firmu, sídlo, statutární zástupce, členy představenstva a je vlastníkem značky
EKKL“, a je tedy zřejmé, že se jedná o ekonomicky silný subjekt. Žalovaný dovodil, že žalobce
v případě vybrané uchazečky vycházel i z jiných informací, než z předložené nabídky, přičemž
konstatoval, že „[…] rovněž není zřejmé, zda odvolatel alespoň zkoumal případné právní nástupnictví
vítězného uchazeče ve vztahu k jeho „předchůdci“, či zda měl k dispozici relevantní informace o obratu této
společnosti v předchozím období.“ Uzavřel, že žalobce vůči vybrané uchazečce uplatnil jiný přístup
než k ostatním uchazečům, které v případě pochybení bez dalšího vyřadil. Vzhledem k výše
uvedenému žalobce podle žalovaného porušil také §6 a 60 zákona o veřejných zakázkách,
neoprávněně použil prostředky z rozpočtu poskytovatelky a tedy porušil rozpočtovou kázeň
podle §22 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Žalovaný konstatoval,
že poskytovatelka není oprávněna rozporovat nezávislé závěry auditního orgánu. Správce daně
je však v souladu s daňovým řádem povinen vyhodnotit důkazy samostatně. Závěry auditu proto
poskytovatelka následně ověřila administrativní kontrolou a na základě získaných důkazů správce
daně vydal platební výměr.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 31 Af 23/2015 - 138,
zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku vysvětlil, že Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže nevydal žádné rozhodnutí o pochybení žalobce při zadávání
veřejné zakázky a žalovaný tak nebyl vázán postupem podle §99 daňového řádu. Podle krajského
soudu byla poskytovatelka oprávněna provést veřejnoprávní kontrolu na základě §8a zákona
o finanční kontrole a konstatovat porušení rozpočtové kázně podle §22 zákona o rozpočtových
pravidlech územních rozpočtů. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že institut porušení
rozpočtové kázně je obsahově širší než institut správního deliktu. Správce daně proto
byl oprávněn konstatovat, že žalobce porušil rozpočtovou kázeň, i když podle Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže nenaplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle zákona
o veřejných zakázkách. Vzhledem k těmto závěrům krajský soud uzavřel, že žalovaná nebyla
povinna provádět dokazování ohledně otázky, jaké podklady měl Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže při posuzování zadávacího řízení. K námitce o porušení zásady dvojinstančnosti krajský
soud uvedl, že auditní orgán vznikl na základě nařízení Evropské unie, přičemž kompetenci
žalovaného, coby odvolacího orgánu, stanoví příslušná legislativa, takže každý z uvedených
orgánů podléhá podle organizačního řádu jinému vedení, což svědčí o jejich vzájemné
nezávislosti. K námitce žalobce, že žalovaný provedl nepřípustnou selekci důkazů, jelikož podle
žalobce přihlédl pouze k účetní závěrce EKKL, a. s. za období od 14. 11. 2007 do 31. 12. 2007
a nepřihlédl k závěrce za období od 1. 1. 2008 do 30. 4. 2009, krajský soud uvedl,
že z doloženého čestného prohlášení bylo zcela patrno, že EKKL, a. s. nedoložila žalobci v rámci
výběrového řízení svoje ekonomické a finanční kvalifikační předpoklady, jak uvádí §55 odst. 1
písm. c) zákona o veřejných zakázkách, ale pouze zdůvodňovala, proč je nemůže prokázat.
Žalobce však i přes absenci tohoto zákonného předpokladu daného uchazeče vybral,
i když ostatní uchazeče při absenci kteréhokoliv zákonného požadavku ihned vyloučil. Krajský
soud proto uzavřel, že žalobce svým postupem porušil zásadu rovného zacházení a dopustil
se porušení rozpočtové kázně.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). V ní odmítl závěry krajského soudu
k výsledku šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Konstatoval, že úřad měl celou
zadávací dokumentaci, a kdyby měl byť jen podezření, že došlo k porušení zákona o veřejných
zakázkách, musel by zahájit správní řízení. Nadto, kdyby stěžovatel skutečně porušil rozpočtovou
kázeň, nepochybně by to ovlivnilo pořadí zakázek. V posuzované věci proto není relevantní,
že institut porušení rozpočtové kázně je širší než institut správního deliktu. Stěžovatel zdůraznil
postavení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a uvedl, že žalovaný i krajský soud pochybili,
neboť dostatečně nezohlednili jeho závěry. Kromě toho, auditnímu orgánu podle stěžovatele
přísluší posuzovat správnost či nesprávnost postupu zadavatele výlučně v rámci uzavřené
veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace, nebo na základě porušení metodických pravidel
upravujících postup zadavatele v rámci zákona o veřejných zakázkách. Pokud však zadavatel
neporuší konkrétní ustanovení smlouvy ani metodických pravidel, není přípustné, aby si auditní
orgán přisvojil pravomoc Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a zpochybňoval postup
zadavatele. Stěžovatel konstatoval, že je rozdíl, pokud úřad uvede, že zadavatel sice porušil zákon
o veřejných zakázkách, avšak v důsledku tohoto porušení nemohl ovlivnit pořadí nabídek,
a pokud uvede, že k porušení zákona vůbec nedošlo. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 3336/09, a dovodil, že závěry věcně nepříslušného auditního orgánu
nelze v právním státě upřednostňovat před závěry věcně příslušného Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu se zásadou legitimního
očekávání.
Stěžovatel se neztotožnil s tvrzením krajského soudu, že žalovaný toliko na okraj
zpochybnil, zda měl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže celou zadávací dokumentaci. Podle
stěžovatele se jednalo o vážně míněnou argumentaci, která však odporuje daňovému řádu. Pokud
měl žalovaný pochybnosti o určité skutečnosti, byl povinen postupovat podle §92 odst. 2
daňového řádu. Vzhledem k tomu, že tak nepostupoval, založil nezákonnost svého rozhodnutí.
Stěžovatel se neztotožnil se závěry krajského soudu k námitce o porušení zásady
dvojinstančnosti. Popsal, že auditní orgán se v průběhu auditu stal oddělením Ministerstva
financí. Podle stěžovatele poskytovatelka dospěla k závěru, že při zadávání veřejné zakázky bylo
postupováno v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, avšak konstatovala, že není
oprávněna rozporovat závěry auditního orgánu. Správci daně tak nezbylo, než akceptovat závěry
auditního orgánu, přičemž žalovaný, tj. Ministerstvo financí, v odvolacím řízení potvrdilo právní
názor uvedený v auditní zprávě, kterou zpracoval auditní orgán, tj. opět Ministerstvo financí.
Stěžovatel namítl, že žalovaný i krajský soud nesprávně interpretovali §55 odst. 1 písm. c)
zákona o veřejných zakázkách a dopustili se nepřípustné selekce důkazů. Připomněl, že auditní
orgán zjistil, kdy vybraná uchazečka podala přiznání k dani z příjmu právnických osob
za zdaňovací období ode dne 14. 11. 2007 do dne 31. 12. 2007, a mohl tak zjistit, že v daném
období nedosáhla žádného obratu a nevykonával žádnou činnost. Stejně tak mohl zjistit,
že v dalším zdaňovacím období ode dne 1. 1. 2008 do dne 30. 4. 2009 již činnost zahájila.
Nicméně v termínu podání nabídek, tj. dne 31. 3. 2009, objektivně neměla zpracovanou účetní
závěrku. Auditní orgán mohl zjistit, že vybraná uchazečka podala daňové přiznání,
kdy se tak stalo a co bylo jeho obsahem od správce daně nebo z veřejně dostupných zdrojů.
Jako důkaz však v řízení použil pouze účetní závěrku k 31. 12. 2007 a k účetní závěrce
za navazující účetní období nepřihlédl. Stěžovatel poukázal na §55 odst. 1 písm. c) zákona
o veřejných zakázkách a dovodil, že zadavatel není oprávněn vyloučit uchazeče, pokud
neprokázal výši svého obratu, jestliže jej v dané době neznal. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení,
že čestné prohlášení bylo za dané situace dostačujícím dokladem. Přitom vyložil, že účelem
uvedeného ustanovení je zabránit diskriminaci uchazečů, kteří vznikli později, což žalovaný
i krajský soud svým výkladem nerespektovali a porušili tak zásady in dubio pro libertate
a in dubio mitius. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne
13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06. Stěžovatel připomněl, že přiznání k dani z příjmů právnických
osob vybrané uchazečky včetně účetních závěrek bylo do sbírky listin obchodního rejstříku
založeno až dne 21. 12. 2009, přičemž stěžovatel učinil rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky
už dne 19. 4. 2009. Hodnotící komise stěžovatelky tedy neměla důvod pochybovat o pravdivosti
čestného prohlášení. Auditní orgán mohl zjistit, že vybraná uchazečka se v čestném prohlášení
dopustila toliko nepřesnosti, neboť správně měla uvést, že ke dni podání nabídky nesestavila
žádnou účetní závěrku vykazující nenulový obrat. Stěžovatel uzavřel, že žalovaný i kontrolní
orgán vycházeli z jiných informací, než které měl během zadávacího řízení, což odporuje zákonu.
Stěžovatel odmítl závěr krajského soudu, že porušil zásadu rovného zacházení a uvedl,
že k vyloučení vybrané uchazečky nebyly splněny zákonné důvody, tak jako u uchazečů, kteří
byli ze zadávacího řízení vyloučeni. Vzhledem k uvedeným závěrům stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2016,
č. j. 31 Af 23/2015 - 138, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že nezpochybnil, zda Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže měl k dispozici veškerou zadávací dokumentaci, pouze konstatoval,
že ze závěru úřadu nebylo zřejmé, které podklady byly stěžejní. Vysvětlil, že Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže je v rámci řízení o správních deliktech vázán specifickými pravidly.
V souladu s §40 odst. 6 větou druhou Listiny základních práv a svobod, jakož i s judikaturou
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, tak podle žalovaného lze předpokládat, že Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže se stěžovatelem nezahájil řízení o správním deliktu, neboť §55
zákona o veřejných zakázkách již v dané době neexistoval a správní delikt se již promlčel.
Žalovaný uvedl, že nezlehčoval vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, avšak
s přihlédnutím ke stručnosti vyjádření z něj nemohl dovodit, že stěžovatel neporušil zákon
o veřejných zakázkách. K námitce o věcné příslušnosti žalovaný poukázal na §22 odst. 9 zákona
o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a uvedl, že stěžovatel získal na realizaci projektu
veřejné finance. Žalovaný následně vymezil rozdíly mezi auditním orgánem a odvolacím
orgánem. Kompetence obou orgánů jsou stanoveny příslušnou legislativou, přičemž v rámci
Ministerstva financí každý z těchto orgánů podléhá podle organizačního řádu jinému vedení. Obě
složky jsou tedy na sobě nezávislé. Žalovaný uvedl, že není vázán právním názorem auditního
orgánu a konstatoval, že nezasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť řádně
přezkoumal rozhodnutí správce daně a odůvodnil rozhodnutí o odvolání.
Žalovaný se neztotožnil se stěžovatelovým výkladem §55 odst. 1 písm. c) zákona
o veřejných zakázkách. Připomněl, že vybraná uchazečka v čestném prohlášení toliko uvedla,
že nemá sestavenu účetní závěrku a neprokázala tedy, že splňuje požadované ekonomické
kvalifikační předpoklady. Konstatoval, že nezpochybnil pravdivost čestného prohlášení vybrané
uchazečky, avšak vysvětlil, že předloženým čestným prohlášením nebylo možné prokázat údaje
o jejím obratu. Podle §55 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách uchazeči nebyli povinni
prokazovat obrat výlučně účetními závěrkami za uzavřené období, avšak mohli předložit pouze
údaje o obratu od zahájení činnosti. Stěžovatel podle žalovaného porušil §60 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách, neboť za popsaných okolností vybranou uchazečku nevyřadil
ze zadávacího řízení a následně s ní uzavřel smlouvu o dílo. Žalovaný se neztotožnil
s argumentem stěžovatele, že vybraná uchazečka působila již delší dobu na trhu pod jiným
jménem a v jiné ekonomické formě, a proto nebylo třeba, aby prokázala, že splňuje kvalifikační
předpoklady. Takový postup podle žalovaného porušuje zásady rovného přístupu podle §6
zákona o veřejných zakázkách. Podle žalovaného nebylo rozhodné, ve které fázi mělo dojít
k vyřazení uchazeče za předpokladu, že nesplňuje stanovené předpoklady. Jestliže stěžovatel
v souladu se zákonem vyloučil jiné uchazeče, měl tak učinit i v případě stěžovatele. V závěru
žalovaný uvedl, že se stěžovatel v kasační stížnosti zmýlil, když uvedl, že žalovaný kvalifikoval
postup stěžovatele jako porušení §55 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách.
To neodpovídá skutečnosti, neboť žalovaný posoudil jednání stěžovatele jako porušení §60 a §6
zákona o veřejných zakázkách. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel v replice uvedl, že podle žalovaného v zadávacím řízení jednal v rozporu s §60
a §6 zákona o veřejných zakázkách, nicméně §55 odst. 1 téhož zákona je v posuzované věci
zásadní. Vysvětlil, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže byl povinen přezkoumat postup
zadavatele s ohledem na přechodná ustanovení zrušujícího předpisu, tj. podle čl. II zákona
č. 55/2012, který stanoví, že „[v] řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, která byla zahájena po dni
nabytí účinnosti tohoto zákona a která na zadávání veřejných zakázek nebo soutěž o návrh podle bodu 1
navazují, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.“ Stěžovatel zopakoval, že pokud úřad
neshledal důvody pro zahájení správního řízení, vyjádřil tím přesvědčení, že k porušení zákona
o veřejných zakázkách nedošlo, přičemž řízení podrobil důkladné kontrole. Stěžovatel setrval
na závěru, že žalovaný porušil jeho právo na spravedlivý proces a v současnosti toliko zmírňuje
tvrzení, které vyjádřil v žalobou napadeném rozhodnutí. Zopakoval, že řízení před správcem
daně a žalovaným bylo v rozporu se zásadou dvojinstančnosti. Stěžovatel namítl, že výklad §55
odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách, který provedl žalovaný, neodpovídá gramatické
a syntaktické podobě tohoto ustanovení a je méně pravděpodobný. Připomněl, že vybraná
uchazečka nemohla předložit účetní závěrku, neboť její účetní období v dané době nebylo
uzavřeno a nemohl mít ani představu o svém obratu. Stěžovatel se neztotožnil ani s úvahami
žalovaného k porušení zásady rovného přístupu. Vzhledem k uvedeným závěrům setrval
na petitu, který již navrhl v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že žalovaný a krajský
soud bez odůvodnění odmítli závěry Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Krajský soud
se k této otázce vyjádřil na třinácté straně odůvodnění rozsudku, když uvedl, že institut porušení
rozpočtové kázně je obsahově širší než institut správního deliktu a závěr jednoho orgánu veřejné
moci, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle zákona o veřejných
zakázkách, proto není na překážku závěru jiného orgánu veřejné moci, že došlo k porušení
rozpočtové kázně. Žalovaný se k této otázce vyjádřil na třetí straně svého rozhodnutí, když uvedl,
že správce daně nebyl vázán pravomocným rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci ve smyslu
§99 daňového řádu. Krajský soud ani žalovaný ve svých rozhodnutích nebyli povinni spekulovat
o důvodech, proč Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nezahájil z úřední povinnosti
se stěžovatelem správní řízení o správním deliktu. Rozsudek krajského soudu ani rozhodnutí
žalovaného proto nejsou nepřezkoumatelné.
K námitce, že porušení rozpočtové kázně by v posuzované věci nepochybně naplnilo
skutkovou podstatu správního deliktu podle zákona o veřejných zakázkách, protože by ovlivnilo
pořadí zakázek, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná o pouhou spekulaci stěžovatele.
Podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách „[z]adavatel se dopustí správního deliktu
tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tento postup podstatně
ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu s uchazečem podle §82.“ Podle §22
odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů „[p]orušením rozpočtové kázně je každé
neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých jako dotace nebo návratná finanční
výpomoc z rozpočtu územního samosprávného celku, městské části hlavního města Prahy, Regionální rady regionu
soudržnosti, nebo svazku obcí.“ Přitom podle §22 odst. 2 téhož zákona „[n]eoprávněným použitím
peněžních prostředků podle odstavce 1 je jejich použití, kterým byla porušena povinnost stanovená právním
předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, veřejnoprávní smlouvou nebo při poskytnutí peněžních
prostředků podle zvláštního právního předpisu.“ Vzhledem k tomu, že instituty porušení rozpočtové
kázně a správního deliktu mají různý obsah, závěr o tom, že nedošlo ke spáchání správního
deliktu, bez dalšího neovlivňuje závěr o porušení zákona o veřejných zakázkách, respektive
o porušení rozpočtové kázně. Výsledek šetření podnětu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
ze dne 26. 8. 2013 neobsahuje žádné odůvodnění. Nejvyšší správní soud proto konstatuje,
že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nezaujal žádné stanovisko k otázce, zda stěžovatel
porušil zákon o veřejných zakázkách, avšak toliko k otázce, zda v daném okamžiku nabyl
důvodné podezření, že se dopustil správního deliktu. Stanovisko úřadu tak podle Nejvyššího
správního soudu nemohlo mít žádný význam pro rozhodnutí správce daně, žalovaného nebo
krajského soudu a stěžovateli nemohlo založit legitimní očekávání ve smyslu nálezu Ústavního
soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 3336/09. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou,
že žalovaný měl v souladu s §92 odst. 2 daňového řádu zjistit rozsah podkladů, které měl Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, když šetřil zadávací řízení stěžovatele, pokud si tímto
rozsahem nebyl jistý. V posuzované věci je podstatné, že ze stanoviska úřadu nevyplývají žádné
relevantní informace pro posouzení otázky, zda stěžovatel porušil rozpočtovou kázeň.
Ke stejnému závěru dospěl i žalovaný a neměl tedy důvod zjišťovat, z jakých podkladů úřad
vycházel. Podle Nejvyššího správního soudu, stejně jako krajského soudu, tak tvrzení žalovaného,
že neví, na základě jakých podkladů úřad šetřil zadávací řízení, nemá vliv na výrok rozhodnutí
ani na přesvědčivost odůvodnění a pro posouzení věci je zcela bezvýznamné.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce o porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že poskytovatelka přípisem ze dne 5. 11. 2013 sdělila
stěžovateli, že coby řídící orgán podle metodiky finančních toků a kontroly programů
spolufinancovaných ze SF/SC/EFF na programové období 2007 - 2013 není oprávněna
rozporovat závěry auditního orgánu. To však neznamená, že stejně jím byl vázán i správce daně;
ten sice v prvoinstančním rozhodnutí hojně odkazoval na závěry auditního orgánu, to však proto,
že se s těmito závěry ztotožnil. Podle Nejvyššího správního soudu tedy správce daně
byl oprávněn posoudit, jestli stěžovatel porušil zákon o veřejných zakázkách, zcela
samostatně. Obdobně již Nejvyšší správní soud uvedl například v rozsudku ze dne 30. 5. 2008,
č. j. 4 As 21/2007 - 80, že „[…] výsledky kontroly provedené podle zákona č. 552/1991 Sb., mohou
být podkladem pro zahájení řízení o uložení pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterými
je prokazováno protiprávní jednání odpovědného subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují, ani nemohou nahradit,
dokazování provedené postupem stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení
sankce.“ Otázka, do jaké míry byl odvolací orgán funkčně oddělený od auditního orgánu, proto
v posuzované věci není významná. Prvoinstanční řízení proběhlo nezávisle na druhoinstančním
řízení (a naopak), a proto podle Nejvyššího správního soudu nedošlo k zásahu do práva
na spravedlivý proces stěžovatele.
K námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje, že auditní orgán byl oprávněn
ověřit, zda stěžovatel postupoval v zadávacím řízení v souladu se zákonem o veřejných
zakázkách. Podle čl. 62 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1083/2006 „[a]uditní orgán operačního programu
zejména zajišťuje provádění auditů operací na vhodném vzorku pro ověření vykázaných výdajů.“ Přitom auditní
orgán podle čl. 59 odst. 1 písm. c) téhož nařízení určuje členský stát. Vláda České republiky
k tomuto účelu, usnesením ze dne 11. 7. 2007, č. 760/2007, určila, že a uditním orgánem
je Ministerstvo financí. Podle čl. 16 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1828/2006, kterým se stanoví
prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 o obecných ustanoveních týkajících
se Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu a Fondu soudržnosti
a k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1080/2006 o Evropském fondu
pro regionální rozvoj, „[a]udity ověří, zda […] výdaje vykázané příjemcem jsou v souladu s předpisy
Společenství a s vnitrostátními předpisy.“ Také podle §11 odst. 6 zákona o finanční kontrole
„[p]ři auditu vykonávaném podle přímo použitelných předpisů Evropských společenství kontrolní orgány posuzují
přiměřenost a účinnost systému finanční kontroly a správnost operací.“ Přitom podle §2 písm. l) téhož
zákona „[p]ro účely tohoto zákona se rozumí správností finanční a majetkové operace (dále jen "operace")
její soulad s právními předpisy a dosažení optimálního vztahu mezi její hospodárností, účelností a efektivností.“
Podle Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že auditní orgán byl oprávněn prověřit,
zda stěžovatel při zadávání veřejné zakázky postupoval v souladu se zákonem o veřejných
zakázkách. Na tom nemůže nic změnit, že právní řád ukládá rovněž jinému orgánu, tj. Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže, aby, pro jiné účely, posuzoval soulad zadávacího řízení
se zákonem o veřejných zakázkách. Obdobně, podle §8a zákona o finanční kontrole „[ř]ídící orgán
a platební agentura vykonávají veřejnosprávní kontrolu u kontrolovaných osob na všech úrovních realizace
finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie podle tohoto zákona a přímo použitelných předpisů Evropských
společenství.“ Přitom podle §11 odst. 4 písm. c) zákona o finanční kontrole „[p]ři veřejnosprávní
kontrole vykonávané následně po vyúčtování operací kontrolní orgány prověřují, zkoumají a vyhodnocují
u vybraného vzorku těchto operací zejména, zda přezkoumávané operace jsou v souladu s právními předpisy,
schválenými rozpočty, programy, projekty, uzavřenými smlouvami nebo jinými rozhodnutími přijatými v rámci
řízení a splňují kritéria hospodárnosti, účelnosti a efektivnosti.“ Podle Nejvyššího správního soudu
tak byla i poskytovatelka oprávněna zkontrolovat, zda stěžovatel při zadávání veřejné zakázky
postupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Konečně, věcná působnost správce
daně v této souvislosti vyplývá z §22 odst. 9 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech
územních rozpočtů, podle kterého „[o] uložení odvodu a penále podle odstavců 4 až 6 za porušení
rozpočtové kázně rozhoduje u Regionální rady regionu soudržnosti úřad Regionální rady regionu soudržnosti.“
Přitom z §22 odst. 1 a 2 téhož zákona je zřejmé , že porušením rozpočtové kázně je mimo jiné
porušení povinnosti stanovené právním předpisem. Působnost žalovaného v této věci vyplývá
z §22 odst. 10 věty druhé téhož zákona.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že žalovaný i krajský soud nesprávně
interpretovali §55 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách a dopustili se nepřípustné
selekce důkazů. Podle naposledy uvedeného ustanovení „[k] prokázání splnění ekonomických
a finančních kvalifikačních předpokladů dodavatele může veřejný zadavatel požadovat předložení jednoho či více
z těchto dokladů: údaj o celkovém obratu dodavatele zjištěný podle zvláštních právních předpisů, popřípadě obrat
dosažený dodavatelem s ohledem na předmět veřejné zakázky, a to nejvýše za poslední 3 účetní období; jestliže
dodavatel vznikl později nebo prokazatelně zahájil činnost vztahující se k předmětu veřejné zakázky později,
postačí, předloží-li údaje o svém obratu za všechna účetní období od svého vzniku nebo od zahájení příslušné
činnosti.“ Podle Nejvyššího správního soudu zákonodárce citovaným ustanovením zamýšlel
poskytnout zadavatelům nástroj, jak mezi uchazeči vybrat pouze ty, kteří jsou natolik ekonomicky
silní, že poskytují dostatečnou záruku na dokončení veřejné zakázky. Proto, i když uchazeč vznikl
později a není schopen doložit minimální výši obratu za všechna stanovená období, je podle
Nejvyššího správního soudu povinen doložit, že dosáhl minimálního stanoveného obratu alespoň
v jednom období. Nejenže by v opačném případě citované ustanovení ztratilo jakýkoliv smysl,
protože by mezi uchazeči zůstali i ti ekonomicky slabší avšak noví, nadto by bylo diskriminační,
protože by zadavatelé museli vyloučit jen ty ekonomicky slabší uchazeče, kteří by již existovali
po delší dobu. Stěžovatelem podaná interpretace je tak podle Nejvyššího správního soudu
neudržitelná. Nadto, obdobné ustanovení, tj. §78 odst. 1 nového zákona č. 134/2016 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že „[z]adavatel může požadovat,
aby minimální roční obrat dodavatele nebo obrat dosažený dodavatelem s ohledem na předmět veřejné zakázky
dosahoval zadavatelem určené minimální úrovně, a to nejdéle za 3 bezprostředně předcházející účetní období;
jestliže dodavatel vznikl později, postačí, předloží- li údaje o svém obratu v požadované výši za všechna účetní
období od svého vzniku.“ Odborná literatura již k citovanému ustanovení dospěla k závěru,
že „[p]okud dodavatel objektivně nemůže prokázat výši ročního obratu za poslední tři účetní období, jelikož
v tomto období ještě neexistoval, je takový dodavatel oprávněn předložit údaje o svém obratu za ta účetní období,
která předcházejí jeho vzniku. Dodavatel však i v takovém případě musí prokázat, že splňuje
zadavatelem stanovenou hodnotu na minimální výši obratu (byť jen za jedno nebo dvě účetní období).“
(Podešva, V. et al. Zákon o zadávání veřejných zakázkách: Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
a. s., 2016, k §78). Mezi účastníky není sporu, že stěžovatel na základě §55 odst. 1 písm. c)
zákona o veřejných zakázkách požadoval, aby uchazeči o veřejnou zakázku v zadávacím řízení
doložili, že splňují stanovené ekonomické a finanční kvalifikační předpoklady, tj. celkový roční
obrat ve výši alespoň 7 milionů Kč za poslední 3 uzavřená účetní období, a to formou čestného
prohlášení a příslušných částí účetních závěrek. Stěžovatel nikterak nezpochybnil, že vybraná
uchazečka v této souvislosti předložila toliko čestné prohlášení ze dne 27. 3. 2009, které
podle Nejvyššího správního soudu obsahuje jen tvrzení, že dosud nesestavila účetní závěrku
a má prodloužený hospodářský rok. Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, dospěl
k závěru, že vybraná uchazečka vůbec netvrdila, že splňuje stanovené ekonomické a finanční
kvalifikační předpoklady. I kdyby ovšem v čestném prohlášení uvedla, že dosud nesestavila
žádnou účetní závěrku vykazující nenulový obrat, nepostačovalo by to ke splnění předmětného
kvalifikačního požadavku, jak v kasační stížnosti uvedl stěžovatel, protože byla povinna doložit,
že dosáhla stanoveného obratu alespoň v jednom období. Stěžovatel podle Nejvyššího správního
soudu nebyl oprávněn učinit závěr, že vybraná uchazečka splnila kvalifikační kritéria, toliko
na základě domněnky, že se jedná o velkou společnost, a byl povinen vyloučit ji ze zadávacího
řízení podle §60 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Stejné závěry lze ostatně dovodit
i z odborné literatury, podle které „[l]ze bez dalšího konstatovat, že Zákon v případě neprokázání splnění
kvalifikace dle komentovaného ustanovení nedává veřejnému zadavateli prostor pro jakékoliv úvahy
a ten je povinen takové dodavatele vyloučit. Pokud by tak neučinil ať už z jakéhokoliv důvodu, mohlo
by se jednat o případ porušení §6 Zákona.“ (Podešva, V. et al. Zákon o veřejných zakázkách:
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2011, k §60). Vzhledem k tomu, že stěžovatel vybranou
uchazečku nevyloučil, přestože nesplnila stanovené kvalifikační požadavky, lze přisvědčit správci
daně, žalovanému i krajskému soudu, že ji v rozporu s §6 zákona o veřejných zakázkách
zvýhodnil před jinými uchazeči. Podle Nejvyššího správního soudu je zcela irelevantní, že auditní
orgán při provádění auditu mohl zjistit více informací o vybrané uchazečce, podstatné
je, že vybraná uchazečka takové informace neposkytla stěžovateli.
Námitky stěžovatele vůči závěrům auditního orgánu, že vybraná uchazečka předložila
stěžovateli nepravdivé informace, čímž se dopustila správního deliktu, jsou podle Nejvyššího
správního soudu irelevantní, neboť předmětem tohoto řízení o kasační stížnosti není rozhodnutí
o správním deliktu. Uvedené závěry neměly žádný vliv na platební výměr správce daně
ani na rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto shledal nedůvodnou i námitku,
že žalovaný a kontrolní orgán vycházeli z jiných informací, než které měl stěžovatel v zadávacím
řízení.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu