ECLI:CZ:NSS:2019:4.AFS.244.2019:85
sp. zn. 4 Afs 244/2019 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: R. F., zast. Mgr. Markem
Nemethem, advokátem, se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2018,
č. j. 5097/18/5100-41454-709635, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 14. 5. 2019, č. j. 59 Af 12/2018 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec domáhal
zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítnul jeho odvolání a potvrdil
rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále též „správce daně“) ze dne 26. 6. 2017,
č. j. 845892/17/2608-50524-507269, jímž byla podle §37 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, zamítnuta žalobcova žádost o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 odst. 1
daňového řádu.
[2] Krajský soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 9 As 88/2007 - 49, a ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 Afs 136/2016 - 36, dovodil, že v případě
žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 odst. 1 daňového řádu se jedná o rozhodnutí
předběžné povahy, které je podle §70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu.
Proto žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. odmítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností. Upozornil,
že podal několik správních žalob, přičemž Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 31 Af 101/2017 - 51, rozhodoval o skutkově a právně shodné otázce zcela odlišně,
kdy správní žalobu projednal a meritorně o ní rozhodl. Z tohoto závěru dle stěžovatele vyplývá,
že rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 daňového řádu nenaplňuje podmínky
rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Rozdílný postup soudů
je porušením ústavního principu, zásady předvídatelnosti práva a legitimního očekávání.
[4] Krajský soud pochybil, když neprovedl dokazování a aproboval vadný postup žalovaného,
který se o dokazování ani ověření skutečností deklarovaných stěžovatelem v žádosti o navrácení
lhůty v předešlý stav ani nepokusil, ač je k tomu ze zákona povinen. V důsledku této skutečnosti
vyšli jak žalovaný tak krajský soud z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Provedeným dokazováním by se dle názoru stěžovatele prokázalo naplnění kritéria závažného
důvodu ve smyslu §37 odst. 2 daňového řádu.
[5] Stěžovateli nebylo umožněno vyjádřit se ke změně právního názoru žalovaného
ani navrhnout provedení dalších důkazních prostředků v souladu s §115 odst. 2 daňového řádu.
Dále mu bylo znemožněno podat žádost o navrácení lhůty v předešlý stav, jelikož tu je možné
podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání dle §115 odst. 3 daňového řádu. Tato lhůta
stěžovateli uplynula a napadené usnesení (stěžovatel měl patrně na mysli rozhodnutí) nereflektuje,
že řízení bylo zatíženo vadou, jež má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
[6] Stěžovatel dále podotknul, že rozsudky NSS, na něž odkazuje v odůvodnění krajský soud,
nejsou na danou věc přiléhavé, jelikož se netýkají daňového řízení ani žádosti podle §37
daňového řádu. Kompetenční výluka je nadto v případě stěžovatele nepřípustná,
jelikož nebyly splněny podmínky pro její uplatnění vycházející z judikatury NSS (rozsudek
rozšířeného senátu NSS z 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, č. 1982/2010 Sb. NSS).
Z napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že časová podmínka nebyla splněna,
jelikož žádost o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 daňového řádu nebylo možné v zákonné
lhůtě podat. Daňové řízení ji totiž vylučuje a její skončení spojuje a podmiňuje nejpozději
okamžikem do vydání rozhodnutí o odvolání v souladu s §115 odst. 3 daňového řádu. Uplynutí
této lhůty je spojeno se lhůtou, kterou neměl stěžovatel bez vlastního zavinění k dispozici.
S ohledem na tuto skutečnost má stěžovatel za to, že bylo porušeno jeho ústavní právo
na spravedlivý proces a kompetenční výluka je z důvodu nezbytného přezkoumání rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod zcela nepřípustná.
[7] Předběžnost rozhodnutí spočívá dle stěžovatele v tom, že konečné rozhodnutí o odvolání
finanční orgán nevydá dříve, než je v řízení postaveno najisto, zda bylo žádosti o navrácení lhůty
v předešlý stav vyhověno či nikoliv. Rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav
tedy musí vždy předcházet konečnému rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním
výměrům, přičemž na jeho vydání má v souladu s §48 a násl. daňového řádu stěžovatel nárok.
V případě stěžovatele však tento postup nebyl dodržen.
[8] Konečné rozhodnutí o odvolání nadto nelze přezkoumat ve správním soudnictví,
protože „řízení č. j. 59 Af 37/2017-82 ze dne 17. 8. 2017 je zatíženo procesní vadou
znemožňující jeho projednání“. Rozhodnutí žalovaného napadené v nyní projednávané věci tedy
nemůže být samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu, protože již nemůže být přezkoumáno v rámci
řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání, když toto řízení
je stiženo vadou spočívající v nesprávném doručování písemností od Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka Liberec v rámci řízení č. j. 59 Af 37/2017 - 82.
[9] Dle názoru stěžovatele může napadené rozhodnutí žalovaného představovat konečné
rozhodnutí v jeho věci, jelikož není dočasné a nepozbývá účinnosti vydáním konečného
rozhodnutí, které navíc nebylo podrobeno soudnímu přezkumu. Nedošlo tedy k tomu, co krajský
soud označil za „stanovení časového okamžiku pro přístup k soudu“, neboť takový okamžik již uplynul
v důsledku chyby doručování krajského soudu a chybné správní úvahy správce daně.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost není důvodná, a plně
se ztotožnil s usnesením krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační
stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4
s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Z obsahu správního spisu vyplývá, že správce daně vydal dne 26. 5. 2016 platební výměr
na úrok z prodlení za zdaňovací období roku 2010, který byl doručen do datové schránky
stěžovatele dne 18. 6. 2016. Dne 6. 9. 2016 vydal správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního
práva, které bylo doručeno do datové schránky stěžovatele dne 18. 9. 2016.
[14] Podáním ze dne 2. 11. 2016 se stěžovatel domáhal navrácení lhůty v předešlý stav dle §37
odst. 1 daňového řádu a určení neúčinnosti doručení dle §48 odst. 1 a 2 daňového řádu. Žádost
odůvodnil tím, že utrpěl při nehodě dne 21. 5. 2016 silný otřes mozku, přičemž byl postižen
retrográdní amnézií, v důsledku čehož zapomněl, že si dne 11. 4. 2016 zřídil datovou schránku
a tuto skutečnost zjistil náhodně dne 21. 9. 2016.
[15] Správce daně rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017 žádost stěžovatele o navrácení lhůty
v předešlý stav zamítl. Žalovaný pak nyní napadeným rozhodnutím odvolání žalobce
proti uvedenému rozhodnutí zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.
[16] Podle §37 odst. 1 daňového řádu osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna požádat
správce daně o navrácení lhůty v předešlý stav. Správce daně podle §37 odst. 2 daňového řádu
povolí ze závažného důvodu navrácení lhůty stanovené daňovým zákonem nebo správcem daně
v předešlý stav, pokud před podáním žádosti lhůta již uplynula, a nově stanoví den jejího
uplynutí. Podle odst. 3 musí být žádost o navrácení lhůty v předešlý stav podána do 15 dnů
ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty.
[17] Spornou je v tomto případě otázka, zda podléhá rozhodnutí správce daně o žádosti žalobce
o navrácení lhůty v předešlý stav, resp. napadené rozhodnutí, soudnímu přezkumu,
či zda se jedná o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. , jež je samostatně
ze soudního přezkumu vyloučeno.
[18] Krajský soud v této souvislosti správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, č. 1881/2009 Sb. NSS, v němž zdejší soud uvedl,
že rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané dle §41 správního řádu
je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno
v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání. V uvedeném
rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval: „Dle Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí
o neprominutí zmeškání úkonu rozhodnutím podkladovým, které předběžně upravuje poměry svých adresátů
ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, a ve vztahu
ke konečnému posouzení včasnosti samotného odvolání má tedy charakter rozhodnutí předběžného. Předběžnost
je přitom v dané věci nutno vykládat jednak (1) z hlediska časového, kdy rozhodnutí o odvolání správní orgán
nevydá dříve, než je v řízení postaveno najisto, zda bylo zmeškání úkonu prominuto či nikoli; jednak (2)
jako vzájemnou podmíněnost, kdy výsledek rozhodnutí o prominutí či neprominutí zmeškání úkonu ve své
podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí o podaném odvolání.“
[19] Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. 4 Ads 103/2010 - 73,
dovodil, že na tomto názoru o nepřípustnosti žaloby samostatně napadající rozhodnutí
o nevyhovění žádosti o navrácení v předešlý stav dle §41 správního řádu nic nemění ani pozdější
rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009,
č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, č. 1982/2010 Sb. NSS, ve kterém byla oproti předchozí judikatuře
vyložena poněkud jinak kritéria pro vymezení pojmu rozhodnutí předběžné povahy podle §70
písm. b) s. ř. s. Zde NSS vyslovil: „O rozhodnutí předběžné povahy, na které dopadá výluka podle §70
písm. b) s. ř. s., se jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: časovou,
věcnou a osobní. Je tedy vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena
přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení a účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny
do vykonatelnosti rozhodnutí konečného. Rozhodnutí konečné pak v sobě musí věcně zahrnout vztahy upravené
rozhodnutím předběžné povahy a musí být adresováno mj. i subjektu, jemuž bylo určeno rozhodnutí předběžné.“
[20] Rozhodnutí předběžné povahy tedy musí splňovat podmínky časovou, věcnou a osobní.
Z těchto hledisek bylo napadené rozhodnutí zkoumáno.
[21] Výše formulovaný obecný test pro určení, zda posuzovaný úkon správního orgánu
je rozhodnutím předběžné povahy podle §70 písm. b) s. ř. s., byl aplikován na rozhodnutí
o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané podle §41 správního řádu z roku 2004
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2009, č. j. 9 As 48/2009 – 105,
v němž zdejší soud uvedl: „Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu je rozhodnutím, které naplňuje výše
uvedenou časovou, místní i osobní podmínku, z čehož vyplývá, že předmětné rozhodnutí je nutno pokládat
za rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu. Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí
o neprominutí zmeškání úkonu jako rozhodnutí předběžné povahy, ale až proti jeho důsledkům, které jedině
mají v posuzované věci právní relevanci.“
[22] V posuzované věci se jedná o právně obdobnou věc jako ve věci sp. zn. 9 As 88/2007,
v níž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání
lhůty. Institut prominutí zmeškání lhůty podle správního řádu je obdobný institutu žádosti
o navrácení lhůty dle daňového řádu a z judikatury, která se jej týká, lze vycházet rovněž v nyní
projednávané věci. Závěry uvedené v rozsudku sp. zn. 9 As 88/2007 ohledně povahy rozhodnutí
správního orgánu o odvolání proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty
jsou důkladně a přesvědčivě odůvodněné. K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší správní
soud rovněž v rozsudku ze dne 18. 2. 2016, č. j. 4 Azs 11/2016 - 22.
[23] V projednávané věci žaloba stěžovatele směřovala výlučně proti rozhodnutí, kterým
žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí správce daně, kterým byla zamítnuta žádost
stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav.
[24] O navrácení odvolací lhůty stěžovatel požádal dne 2. 11. 2016 ve vztahu k odvoláním
proti výše specifikovaným rozhodnutím správce daně z 26. 5. 2016 o stanovení úroku z prodlení
a ze dne 6. 9. 2016 o zřízení zástavního práva. Správce daně rozhodl o zamítnutí žádosti
stěžovatele, přičemž žalovaný toto rozhodnutí potvrdil, když odvolání stěžovatele zamítl.
[25] Nejvyšší správní soud podotýká, že ze spisu není zřejmé, zda stěžovatel podal odvolání
proti výše uvedeným rozhodnutím správce daně z 26. 5. 2016 a z 6. 9. 2016. V této souvislosti
je nutné zdůraznit, že tato rozhodnutí správce daně měla charakter rozhodnutí prvostupňových.
Konečnými by tak byla až rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatele proti rozhodnutím
správce daně podle §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Až v rámci žaloby proti těmto finálním
rozhodnutím by došlo k soudnímu přezkumu otázky řešené nyní napadeným rozhodnutím,
tj. zda bylo namístě povolit stěžovateli navrácení lhůty v předešlý stav, resp. zda odvolání
proti rozhodnutím správce daně z 26. 5. 2016 a z 6. 9. 2016 bylo vskutku podáno po lhůtě.
[26] Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37
daňového řádu bezpochyby naplňuje znaky rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70
písm. b) s. ř. s.
[27] V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 9 As 88/2007 – 49, tak lze konstatovat, že rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty
k podání odvolání proti platebnímu výměru na úrok z prodlení a rozhodnutí o zřízení zástavního
práva má charakter rozhodnutí předběžného, neboť konečné důsledky představující zásah
do právní sféry stěžovatele ve smyslu §65 s. ř. s. by konstituovaly až výroky rozhodnutí
o jeho odvoláních proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti platebnímu
výměru na úrok z prodlení a rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Ve vztahu k těmto konečným
rozhodnutím by z povahy věci byla rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení odvolací lhůty
rozhodnutími předběžné povahy. Případná pro stěžovatele negativní konečná rozhodnutí
by posléze mohl stěžovatel napadnout žalobou (žalobami) u správního soudu.
[28] S ohledem na výše uvedené se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele, že napadené
rozhodnutí nenaplňuje časovou podmínku dle výše uvedeného obecného testu.
Naopak tato podmínka byla bezpochyby v tomto případě splněna, přičemž bylo potvrzeno,
že rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav je úkonem předběžné povahy,
tedy takovým úkonem, který zasahuje do právní sféry jednotlivce dočasně (resp. spíše
ze své povahy samostatně do právní sféry adresáta z povahy věci ani zasáhnout nemůže)
a v jehož případě lze zároveň dosáhnout efektivní ochrany až v soudním řízení vedeném
proti konečnému rozhodnutí správního orgánu.
[29] Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že rozsudky NSS, na něž odkazuje krajský soud,
nejsou na danou věc přiléhající. Jak bylo konstatováno výše, institut prominutí zmeškání lhůty
podle správního řádu je obdobný institutu žádosti o navrácení lhůty dle daňového řádu
a z judikatury, která se jej týká, lze vycházet rovněž v nyní projednávané věci. Stejně ostatně
Nejvyšší správní soud judikoval i právě ve vztahu k rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 daňového řádu v rozsudku ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 5 Afs 136/2016 - 36.
[30] K námitce stěžovatele, že krajský soud pochybil, když neprovedl dokazování ohledně
skutečností předestřených stěžovatelem v žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav, zdejší soud
uvádí, že tuto námitku není na místě řešit, neboť předmětem posuzované věci je posouzení
povahy rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 daňového řádu.
Jelikož dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se v tomto případě jedná o rozhodnutí
předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s., výše uvedená námitka může být přezkoumána
až v případě soudního přezkumu finálního rozhodnutí ve věci stěžovatele. Na tom nic nemění
ani to, že krajský soud zřejmě nevyhověl žalobě stěžovatele proti finálním rozhodnutím,
jak nejasně uvádí stěžovatel v kasační stížnosti.
[31] Zdejší soud shledal nedůvodnou rovněž námitku, že v jiných věcech, které se týkaly
problematiky navrácení lhůty v předešlý stav podle §37 daňového řádu, se soudy zabývaly
meritem věci a neodmítaly žaloby z důvodu, že se jedná o úkon předběžné povahy. Nejvyšší
správní soud v této věci judikuje jednotně, jak bylo shora vysvětleno. Ojedinělý závěr krajského
soudu, na který poukazuje stěžovatel, na věci nic nemění, neboť je na místě vycházet z judikatury
NSS.
[32] Nejvyšší správní soud uzavírá, že vzhledem k výše uvedenému je nutno posuzovat
rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav dle §37 daňového řádu
jakožto úkon předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Napadl-li tedy stěžovatel
v nyní projednávané věci rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání
a bylo potvrzeno rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádosti stěžovatele o navrácení lhůty
k podání odvolání proti platebnímu výměru na úrok z prodlení a rozhodnutí o zřízení zástavního
práva, jednalo se ve smyslu §68 písm. e) a §70 písm. b) s. ř. s. o žalobu nepřípustnou, kterou
bylo nutno podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.
[33] Nerozhodoval-li pak krajský soud ve věci samé, ale odmítl-li správně žalobu podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s., nemohl se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zabývat
kasačními námitkami, které se týkaly posouzení důvodnosti žádosti o navrácení lhůty, tj. zejména
tím, zda žádost byla důvodná či zda bylo provedeno dokazování v souladu se zákonem,
popřípadě zda bylo řízení stiženo jinou vadou.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[34] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[35] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení
se mu proto nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu